Ze Smíchova, přes Podolí ....

.... k Pankráci dnes povedou naše zraky. To jak jsme si obcházely Vyšehrad po hradbách kolem dokola. Vyfotila jsem několik kostelů,

dvě porodnice, až jsem zase skončila u pohledu na nezaměnitelné panorama Hradčan ....

Tyhle pohledy se mi nikdy neomrzí ....

.... obzvlášť když už budou mé návštěvy jen velmi sporadické.

Kdysi dávno, v osmdesátých letech měl můj exmanžel touhu emigrovat, a docela vážně se tímto nápadem zabýval. Zázemí by dokonce i bylo, jejich rodinný kamarád žil ve Švýcarsku a byl by schopný a ochotný v začátcích i pomoci. Budete se mi smát, ale já tuhle možnost zavrhla ze dvou důvodů. Kvůli rodičům a právě kvůli tomu, že bych už nikdy neměla možnost zajít si kamkoliv na jakékoli místo a kochat se právě těmito pohledy. Každý kdo tu dobu zažil ví, že tehdy emigrace by byla navždy, bez možnosti návratu. A netušili jsme že za nějakých sedm let se to změní, a že by ten návrat byl možný. 

Všechno se nakonec samo vyřešilo rozvodem, a já se dál mohla kochat těmito pohledy. Jestli mi to bylo k něčemu dobré nebo ne

to už je zas jiný příběh ....

Ještě než se podíváme ....

.... na velikonoční Prahu, chtěla bych vám ukázat, jak dopadly další hrátky se zoomováním během expozice. Na ty Petrovi to zdaleka nemá, to musím pilovat ještě hodně a hodně, ale myslím si, že už je to zas o chlup lepší. Na těch pár fotek které jsem uznala za publikovatelné bylo hromada těch, které jsem vymazala. A aby jste měli představu o tom, co to je, fotila jsem v dubnu sluníčko v rozkvetlé třešni na chatě. To je asi tak jediné, co máme s Petrem společné. Kvalitativně to jsou ale Petrovi fotky úplně jiný level ....

Všechno krásné jednou skončí ....

.... a tak i já musela opustit útulnou a laskavou náruč mé chatičky

a vrátit se zpátky do gubernie. Musím říct, že letošní velikonoce se vydařily na jedničku s několika hvězdičkami. Nejen počasím, ale i programem a jako bonus i setkání s lidmi kteří jsou mému srdci hodně blízcí. Po pátečním nákupním maratonu (přeci jen  nemám

civilizaci s obchody úplně za rohem) přišel sobotní plánovaný výlet do Prahy a procházka po jarně rozkvetlém Vyšehradě s Padesátkou, která mi byla velmi zasvěcenou průvodkyní, neb tu pár let pod Vyšehradem bydlela. 

Neděle jsem napůl věnovala velikonočnímu úklidu po zimě, to totiž musím dělat jen když jsem na chatě sama, protože mi to alespoň vydrží. S mužem nikolvěk. Ten má dar udělat tam bordel jakmile vstoupí z auta na verandu. A odpoledne zahrada. Ta nebyla jen na jeden den, ale to nejhorší, sekání cca 1500m2 zahrady, vyhrabání starých šišek, spálení bordelu v malém příručním ohništi a odvození pohrabaného listí jsem do večera zvládla. V pondělí záhonky. Moc jich tam, právě kvůli velkým prodlevám v návštěvách nemám, nicméně i těch pár metrů mi zabralo skoro celý den. Potřebovaly zbavit nánosů březového listí a množství šišek, načechrat hlínu a zasít semínka trvalek, ale i letniček, aby plevel přece jen neměl takovou šanci se rozrůstat. Na pozdnější odpoledne se ohlásil s návštěvou kamarád - hudebník, předběžně jsme se domlouvali už na březnovém koncertě O.Havelky v Litomyšli, o kterém jsem tu psala. Nebylo jisté jestli dorazí, práce, koncerty to všechno mu zabírá hodně času, nicméně nakonec mu  zbyl a dorazil. Probírali jsme staré známé ze sídliště, to jak to tam teď vypadá, společné koníčky (kdo se jich ještě drží a kdo ne) a nakonec i ta vnoučata. Čas je neúprosný, a oba jsme už, ačkoli se necítíme, prarodiči. A oba si to užíváme. 

V úterý jsem měla v plánu zajít si do Kytína, a navštívit nově zrekonstruovaný a do provozu daný zdejší minipivovar. Jenže vítr, který se začal zvedat už v pondělí večer přes noc zesílil do takové míry, že lámal větve ze stromů a jelikož cesta vede povětšinou lesem, nechtěla jsem riskovat, že mi nějaká přistane na palici. Navíc obloha hrozila tím, že se co chvíli rozprší (bohužel, nestalo se tak) a udělala se kosa. A tak jsem si pěkně zatopila v krbovkách, udělala si svou oblíbenou sauničku, a věnovala se celodennímu lenošení. A to dokonce i s čistým svědomím, protože všechno co jsem chtěla udělat bylo hotové a dokonce jsem stihla i něco navíc.

Průvodcem  dnem se mi stal císař Claudius, vínko a hudba. 

No a ve středu jsem všechno pěkně zabalila, pozamykala, povypínala a vydala se na cestu domů. Bylo mi jasné, že po těch skoro pěti dnech mne čeká doma kupa práce, neboť muž a psi měli volné pole působnosti. A vůbec jsem se nemýlila, taky už to mám za ta léta zmapované. Naštěstí jsem se doma moc neohřála, jen jsem po příjezdu hupsla do vany a z vany rovnou do práce. Až včera jsem se rozkoukávala a uklízela. A zjišťuju co všechno mne čeká co se týče zahrady.... jedině co jsem nestihla bylo se jít projít do lesa. Udělala jsem něco fotek na Vyšehradě, vyfotila pár květů na zámecké magnólii na Mníšku a to by tak v kostce byly moje letošní velikonoce. Opravdu po dlouhé době vydařené a podle mého gusta !😉😊

Milí zlatí....

Veselé velikonoce všem kdo ke mě chodíte pravidelně nebo jste jen náhodou zabloudili přeji z rozkvetlých Brd .. 

Další stavební skvosty ....

Divadelní náměstí skrývá tři skvosty. Semperovu (Semperopera) drážďanskou operu, katedrálu Nejsvětější Trojice (Hofkirche) a světově proslulou Drážďanskou galerii, která náměstí uzavírá a zároveň navazuje na Rezidenční zámek a je součástí komplexu Zwinger. Galerie i když byla taktéž velmi poničena naštěstí o své výstavní klenoty nepřišla, tentokrát díky hrabivosti Göringa a jiných nacistických pohlavárů. Ti jak známo loupili po celé Evropě umělecká díla a dobře je schovávali a díky tomu se většina jejich lupu zachovala a mohla se opět navrátit do všemožných galerií.

Průchodem v ní projdeme do areálu Zwingeru, který je po Hofkirche nejznámější drážďanskou památkou. To co dnes tento areál tvoří mělo být jen nádvoří velkolepého zámku který chtěl August Silný postavit. Jen mu jaksi došly peníze a tak zůstalo jen u částečně splněného snu. Galerie se skládá ze Semperovy budovy (ta uzavírá náměstí) kde je umístěná expozice starých mistrů, a v rohových pavilonech je Muzeum porcelánu a Matematicko - fyzikální kabinet. Zwinger dvakrát taktak unikl totálnímu zbourání, nejdříve ve 2. polovině 18. století a poté po únorovém bombardování roku 45. Je jen dobře že ani jednou se to nepodařilo.

Barokní perla která povstala jako Fénix z popela ....

.... tak to jsou Drážďany, hlavní metropole Saska. Na výsluní a do povědomí milovníků vrcholného baroka je pozvedl saský kurfiřt a následně i polský král August Silný ( byla o něm už zmínka v článku o návštěvě zámku Moritzburg a města Míšně). Ten se vzhlédl ve dvoře francouzského krále Slunce, Ludvíka XIV. a obzvlášť jeho výstavbou zámku Versailles, a chtěl svůj dvůr a hlavně sídelní město Drážďany postavit na roveň pařížského Ludvíkova dvora. A tak vznikl třeba barokní komplex Zwinger. To co z něj dnes známe mělo být pouze nádvoří rozsáhlého zámku. Jenže ani bohatá pokladnice neunesla takové výdaje a tak zůstalo jen u přání, části stavby a dluhů které nadlouho zatížily saské hospodaření. Ale díky Augustovi zde zůstal nádherný rezidenční zámek, katedrála Nejsvětější trojice, známá též jako Hofkirche, Semperova opera a další budovy známé jako Alstadt čili Staré město.

Jenže .... všechno staré je vlastně nové. Tedy "staré" 80 let. 

Díky masivním kobercovým náletům spojenců 

ve dnech 13. -15.2.45 všechny původní barokní stavby lehly popelem stejně jako skoro celé město. Dnes je toto barbarské bombardování některými vojenskými historiky bráno jako další ze Stalinových válečných zločinů, protože až v posledních letech se opravdu prokázala nesmyslnost Stalinova požadavku na spojence, aby začali likvidovat nemilosrdně města, která by mohla stát Rusům v cestě při dobytí Berlína a zajetí Adolfa Hitlera. I když spojenci nebyli přesvědčeni o nutnosti této likvidace, nakonec vzlétly velké svazy bombardérů a svému osudu neušla města Lipsko, Drážďany a nakonec i Berlín. Tuny zápalných bomb vykonaly své a centrum Drážďan se de facto vypařilo. Stalinova umanutost stála v Drážďanech životy 25000 jejich obyvatel. Dlouho se spekulovalo o tom, že obětí bylo až  250000, protože ve městě a okolo něj  bylo velké množství uprchlíků z měst která Hitler vyhlásil jako města - pevnosti s povinností bránit se až k sebezničení. Vzhledem k ohnivé bouři, kterou způsobily zápalné bomby se spousty obětí ani nenašlo, jiní se museli okamžitě spálit či pohřbít aby se zabránilo epidemiím. Takže opravdu přesný počet nikdy nebude asi znám, jen odhady...

Jenže hned po válce se ty nejkrásnější stavby začaly znovu budovat a dnes je můžeme viděn v jejich původní nádheře.

Vodní show ....

Po prvním kole prohlídky orchidejí prohlásila Blondí, že pokud si nedá okamžitě kafe a něco malého k snědku, bude za několik málo okamžiků vraždit. A já, jelikož to mám obdobně, a navíc jsem se nabízela jako první možná oběť, jala jsem se vyhlížet stánek s požadovanými pochutinami. Rádcové našli, zakoupili a usadili se na okraji jezírka, nebo kašny či fontány která byla kousek pod vyhlídkovou plošinou (no, a z ní fotky nemám, asi proto, že byla pořád plná mačkajících se návštěvníků) a jali se konzumovat. Jenže v tu chvíli se za našimi zády spustila světelná vodní show, které jsem jaksi nemohla odolat. Tentokrát jsem ani nezkoušela fotit na pomalý čas, byť světelné podmínky mi velmi nahrávaly, bylo tam přeci jen toho světla málo, a já jsem se obávala jak vůbec budou fotky vypadat celkově, protože zas nemám super světelný objektiv. Ale moje bolavé koleno mi moc nedovolovalo si kleknout a opřít si foťák o okraj, abych ho mohla použít místo stativu. Ale dopadly vcelku dobře, dle vašich ohlasů, za které mnohokrát děkuji ....

Chodíme dál ....

.... a dál se kocháme vší tou krásou. Některé druhy znám, jiné mi jsou povědomé a na další koukám jak puk. A mám dojem že chci snad všechny orchideje světa. Asi stejný pocit má dítě v Legolandu nebo Disneylandu ....

A jsme tam ...

....kde nás čeká další nádhera a kam jsem se, přiznávám, velmi těšila. A jak už to bývá, těšit se znamená občas i trocha zklamání. Tak Blondí mne už trochu dopředu upozornila co mne čeká, ale skutečnost byla o dost horší. Byla jsem ještě v zajetí zážitků z předchozího krásného prostředí zámku a teď jsem byla vyplivnuta do obrovských hal moderního výstaviště plného různých artefaktů a prodejců, a tisíců lidí. Jak správně řekla Blondí : " Bože, to je chocholkouškov ! "

Byl... Když jsme se přes různé chodby a okolo několika hal dostaly tam kam jsme chtěly, tedy do haly kde se konala výstava "Orchideenwelt " sice se před námi otevřel pohled na nekonečné řady nádherných aranžmá, ale také na prodejní stánky a lidi. Lidi s oranžovými kbelíky OBI. Ten učaroval Blondí jako správné zahradnici. Kdo máte zahradu znáte to. Potřebujete něco dát do kbelíku a jako na potvoru žádný není volný. Takže se ukáže, že nejpotřebnější věcí na zahradě jsou kbelíky, kterých není nikdy dost. A těmi provokovaly hromady návštěvníků. A kdyby jen jedním, oni si je nosili po třech nebo pěti! Sice jsme koukaly po všech těch nádherných květech, kochaly se i kvetoucími kaktusy a masožravkami, nicméně stále jsem cítila to Blondí napětí při jejím pátrání kdeže je ten pramen z kterého tryskají ty kbelíky ....

Ale byla mi i velkou pomocnicí v rozhodování při koupi orchideje. Měla jsem v plánu tři druhy, přednesla jsem svou představu a už to jelo. Tohle ne, to je napadený škůdcem, tohle ti nebude kvést ani za boha, tohle možná jo, a nechceš tuhle? Prostě jít nakupovat s orchidejářkou když máte určitou představu je docela dobrodrůžo. Ale díky bohu za ní, protože při některých cenách se to opravdu vyplatilo, že mne držela zkrátka a jsem jí za to vděčná. A tak ve finále jsem si z výstavy orchidejí paradoxně vezla orchidej jednu, za to plnou tašku trvalek a cibulovin ....

Procházka parkem ....

.... kolem zámku pokračuje. Okolo jezírka z minulého článku se dostanete k části parku kde jsou skleníky. V těch jsme už byli v prvních článcích (nedodržela jsem úplně časovou linku, jak jsem byla natěšená vám ty krásky ukázat, začala jsem trochu zprostředka) a po jejich prohlídce se další cestou vydáme dál do parku. Najdeme tu japonský pavilonek na čajový obřad (vzhledem k tomu že se stále okolo něj motalo hafo lidí a lezlo dovnitř a ven a dovnitř, nemám ho vyfocený) okolo kterého jsou připravená místa na usazení bonsají. Vede k němu malá branka ve zdi kterou střeží už hodně vzrostlý pieris. Opět projdeme brankou na hlavní cestu a už se jen pomalu vracíme k východu, protože už se čas nachýlil k další cestě a to na drážďanské výstaviště kde probíhá velikonoční veletrh jehož součástí je velká mezinárodní výstava orchidejí Orchideenwelt ....

Kolem dokola zámku ....

.... je i hezký park, kde jsou vystavovány na různých místech

zdejší bonsaje, a i tato sbírka je velmi rozsáhlá. Při naší návštěvě ještě byla většina zazimovaných a ve sklenících bylo jen pár těch, které venkovní zimování nesnášejí, takže povětšinou azalky. 

Vzhledem k tomu, že se při příjezdu vloudila trochu časová chybička, my dojeli o půl desáté ale zámek byl otevřený až od deseti, procházely jsme se parkem a kochaly se krásným dopolednem ....

Krasavice č.2 ....

....byly na zámku Zuschendorf pokojové azalky. Ovšem pokud si představujete rostliny velikosti 20, 30 centi v průměru, tak na to okamžitě zapomeňte.To co se vystavovalo byly stromy kolem dvou metrů. Tvarované do různých podob a vypadající jako mnohopatrové šlehačkové dorty. Jen jsem si říkala, jestli není škoda, že ta všechna krása kolem nevoní. Jenže možná zas při té koncentraci květů by to možná bylo spíše nepříjemné....

Kamélie napodruhé ....

Dnes se podruhé vydáme do skleníků zámku Zuschendorf 

za jejich obyvatelkami - kaméliemi. Jedna tam byla opravdu vysoká přes dvě etáže. Mohla mít tak cca 6 m na výšku. Vidět z ní byla krásně celá koruna. Na zámku ale také mají velkou sbírku bonsají, ty ještě byly bohužel zazimované, jen ve sklenících bylo k vidění pár těch choulostivějších, které přezimování venku nesnesou. A ke kaméliím i nádherné ohromné azalky. Venkovní ale i interiérové. Ty budou mít svou samostatnou kapitolu...

V zajetí kamelií ....

Po trochu delší přestávce, částečně plánované, částečně neplánované mám konečně možnost začít psát o mém výletu z 30.3. Ten se nesl ve znamení květů kamélií a orchidejí. Zatímco rozmanitost orchidejí je mi vcelku známá už z jiných výstav, kamélie pro mne doposud byly tak trochu velká neznámá. Ne že bych tuto květinu neznala, ale neznala jsem tu úžasnou rozmanitost květů a jejich barev a barevných kombinací. Musím říct, že něco tak nádherného jsem dlouho neviděla.

Celou tuto krásu můžete obdivovat v letohrádku zámku Zuschendorf který najdete v údolí Seidewitztal při výjezdu z města Pirna směrem na město Liebstad, a v přilehlých sklenících jeho parku. 

Zájezd je časově naplánovaný do jejich nejkrásnějšího kvetení, kdy už je většina květů rozkvetlá, ale stále ještě jsou na keřích i poupata. Máte tak možnost vidět tyto květy v různých stádiích. Zajímavá je prezentace, protože ve sklenících jsou už keře ve velikosti ne zrovna přenosné, některé mají kolem tří metrů a kmínky o průměru 20 cm. Všechny květy jsou aranžovány v miskách z vodou, ve venkovních prostorách ve fontánkách. 

A protože jsem fotila a fotila a fotila a neměla jsem stále dost té krásy, květy jsem uspořádala do koláží. A stejně se do jednoho článku nevejdou ....

Nejen potěchou oka ....

....a oběti komerčnímu bohu, ale i potěchou ducha živ je člověk, a tak jsem se tímto heslem řídila tento uplynulý týden. Sobota, jak známo patřila výletu za krásou a nějakým tím shopováním (i když výjímečně ne hadrovým, ale rostlinným) a neděle po zasazení většiny přivezených úlovků patřila večer potěšení duše. Opět po čase do Litomyšle dorazil Ondřej Havelka s orchestrem a dokonce vyšel koncert na víkend kdy jsem nemusela žebrat u nikoho s kolegyň aby za mne šel do práce. 

Razili jsme s dcerou a synkem a všichni se těšili jak na hudbu, tak i na setkání s kamarádem ze sídliště,kde jsme v Praze nějaký čas bydleli. (To že jsme raději neobětovali tenhle barák a nezůstali v Praze je pro mne dosud to nejhorší životní rozhodnutí). Zklamaní jsme nebyli ničím, hudba jako vždy skvěle odsejpala, já seděla s přiblblým úsměvem člověka který je na vrcholu blaha a podupávala si do rytmu, a nejraději bych byla vyskočila, někoho popadla a šla s ním na ty kouzelné Ježkovi a Gershwinovi melodie tančit. A to prosím k tanci nemám absolutně vztah!

Pánům Ježkovi a Gershwinovi je věnován nový koncertní program nazvaný Rhapsódie v modrém pokoji aneb Dva muži mezi nebem a jazzem, a je složený z jejich nejznámějších skladeb. A samozřejmě nesmí na závěr chybět přeznámá Rhapsody in Blue v původním nastudování tak jak jí Gershwin složil pro klavír a jazzový orchestr.

Tečka jak hrom....desetiminutový standing ovation na závěr mluvil za vše....

Užili jsme si to, pokecali s kamarádem, já si za celý víkend poprvé na tom koncertu zarelaxovala abych pak hupsla do postele s druhý den hned po ránu vlítla do pracovního procesu. Naštěstí ještě s dobrou náladou, i když mi pořád nebylo zrovna nějak ejchuchu. Ten prevít moribundus se nechce nějak pořád vzdát.

P.S. A z pódia z rukou kamaráda se mi snesla tahle překrásná růže.