.... se odehrál v roce 2016 koncert Live at Pompeii.
Komu se zdá, že jsem se trochu ztratila v čase, píšu tady nesmysly, nemusí se bát o můj zdravý rozum. Ano o koncertu Pink Floyd Live at Pompeii jsem tady už psala, hned po jeho shlédnutí na ČT art, ale tady se jedná o trochu jiný, byť by se možná dalo říct "Najdi pět rozdílů" koncert, který uspořádal jeden z protagonistů koncertu prvního. Po těch 45 letech totiž na stejném místě vystoupil živě zpěvák, skladatel, textař a kytarista a vůdčí osobnost skupiny Pink Floyd po odchodu Rogera Waterse, David Gilmour a nkoncert se jmenuje David Gilmour - Live at Pompeii 2- 2016. No a teď tedy jdeme hledat těch pět rozdílů .... Ono by se nemuselo hledat nijak namáhavě.
Rozdíl první. V roce 1971 kdy se konal první koncert byli hudebníci právě o těch 45 let mladší, v sestavě s Rogerem Watersem.
Rozdíl druhý. První koncert se konal sice na stejném místě, ale za dne, bez diváků a bez onoho jevištního megaspektáklu kterým se později Pink Floyd proslavili, zatímco koncert, vlastně dva, se sice konal ve stejném amfiteátru (mimochodem nejstarším na světě) ovšem při každém koncertu byla plocha zaplněná do posledního místa diváky a odehrány byly s plnou floydovskou parádou.
Rozdíl třetí. Zatímco při prvním koncertu zněly písničky pouze z vrcholného psychedelického období skupiny, na druhém už zněly nejen písničky ze sólových alb Davida Gilmoura "On The Islands" a "Rattle That Lock", ale i ty z vrcholných let tvorby Pink Floyd, kdy nesmí chybět moje oblíbené Run Like Hell, High Hope, Money, Wish You Were Here, Shin of The Crazy Diamond, a také Milošova milovaná Comfortably Numb. Zajímavá je i skladba ze sólového Gilmourova alba "Rattle That Lock" Stone Face s nádechem židovské melodiky a hudebnosti která je ve spojení s klasickou Gilmourovou rockovou kytarou hodně zajímavým počinem. Samozřejmě že se koncert neobešel bez klasického promítání na kruhovou plochu nad jevištěm, a starou známou laserovou a ohňovou show.
Rozdíl čtvrtý. Hudebníci. Jsou a nejsou to Pink Floyd. Z aktérů prvního koncertu zůstal jen David Gilmour, ale na basovou kytaru hrál Guy Pratt, který nastoupil do skupiny po odchodu Rogera Waterse, tedy dlouho po prvních Pompejích. Ostatní jsou ovšem stejní špičkoví hudebníci. Klávesy místo již zemřelého Ricka Wrighta pro tento koncert převzal klávesák z Rolling Stone Chuck Lavell, bubeníka Nicka Masona vystřídal Steve DiStanislao.
Rozdíl pátý. A tady jsme u toho, že co se týče Davida Gilmoura prostě není. No, maličko bych se opravila. Je v tom, že už tenhle koncert neodehrál svlečený do půl těla, zmizela bujná hnědá kštice po ramena, ale to je tak vše. V jednasedmdesáti hraje a zpívá jak za mlada, naplno a skvěle. Jeden koncert obsahuje 22 skladeb při průměrné délce deset minut, tudíž solidní nálož i pro mladšího zpěváka.Takže když zavřete oči, zmizí ten rozdíl let a stále na pódiu slyšíte toho geniálního kytaristu který se před těmi 45 lety pekelně soustředil na svou hru, stále skromně se tvářícího jako by stále v údivu nad tím, kam až se za ty roky dostal. Co mne ovšem na Gilmourovi baví je to, že zní stejně jak na studiové nahrávce tak na živáku, což se o mnoha známých a o sobě si hodně myslících zpěvácích nedá říct( v tomhle směru je pro mne snad nejhorším překvapením Madonna) a že čas a prozpívaná léta bylo pro něj v tomhle milostivá. Dost rockových zpěváků ve starším věku ztratila ze svých hlasů, občas i nepěkně začali mečet nebo ztratili schopnost vyzpívat čistě výšky (to mne docela vadilo v posledních letech u našich dvou hlasem špičkových zpěváků, Evy Pilarové a Karla Gotta, a neberu třeba u něj poslední nemocí poznamenaná léta) ale tady pořád zní stejně mladistvý, lehce nakřáplý hlas jako v roce 71. Zvuk tohoto seskupení je naprosto stejný, plný, žádná odchylka, takže prostě máte dojem že slyšíte starý dobrý Floydy. Navíc je dokonale poznat, kdo byl vůdčí osobností skupiny co se týče soundu, a hudby protože Gilmourovi písničky z posledních sólových let po skončení působení Pink Floyd dokonale zapadnou mezi ty původní floydovské skladby, takže máte stále dojem že slyšíte jen méně hrané písně z různých jejich alb. I s klasickým doprovodem dívčích hlasů, ovšem tentokrát s jedním mužským. Z obou koncertů vznikly i dokumentární filmy Pink Floyd Live at Pompeii a David Gilmour Live at Pompeii 2016 a oba se dají najít na YouTube. A asi i stáhnout na některém z úložišť.
A jak jsem na něj přišla já? Úplně náhodou, poslední dny, kdy neposlouchám rádio, neb i manžel ho konečně přestal pouštět, při práci na počítači si na YT jako podkres pouštím právě koncerty Floydů. A když jsem tak brouzdala a koukala co je k mání, naskočilo mi pár videí s názvem David Gilmour Live at Pompeii 2016, což jsem samozřejmě nemohla přejít bez povšimnutí. A jsem ráda že jsem se podívala a poslechla si to....
Samozřejmě, také si neodpustím srovnání. David Gilmour v Pompejích roku 71. I když hlavní zpěvní part má Rick Wright ....
