Neznámý, a přesto nesmrtelný......

Když jsem se tak zase jednou probírala fotografiemi, narazila jsem na ty, které fotil můj syn při mém nástupu do lázní po operaci páteře. Z těch mnoha, které se nabízely jsem si vybrala menší, ale za to velice hezké Lázně Mšené.

Jsou 40 kilometrů od Prahy, ale již na pokraji Českého středohoří. Leží v údolí a když si vyjdete na kopce nad nimi otevřou se vám výhledy na horu Říp, a na nádherné a majestátní vršky právě Českého středohoří a siluetu zříceniny hradu Házmburk. Samo městečko Mšené je malé a stulené v okolní krajině.

Lázně samotné byly založené v roce 1796 a měli i své vlastní slatiniště, odkud se bralo do balneo provozů léčivé bahno.Dnes jsou již ale slatiniště vyčerpána a bahno se sem dováží z Třeboně.

Jednotlivé lázeňské domy jsou rozesety ve velkém a krásně upraveném parku, na dohled od sebe, ale při tom nijak si navzájem nestíní a nepřekáží. Některé budovy jsou v secesním stylu, z krytými balkony u každého pokoje.

Co ale tyto lázně činí zajímavými, je tato budova lázeňské jídelny zvaná Dvorana.

 V roce 1905 jí vyprojektoval a postavil architekt JAN LETZEL

Myslím, že toto jméno řekně něco jen lidem, kteří buď jsou sami architekty a nebo se o architekturu zajímají. A při tom si troufám říct, že není na světě člověka, který by neznal jeho nejslavnější a zároveň nesmrtelnou stavbu.

Jde o pavilon průmyslové výstavy v Hirošimě, zvané Průmyslový palác, nyní známé jako Muzeum míru, BOMBE DOME

Je to ona proslulá stavba, která jako jediná přečkala výbuch atomové bomby ačkoli ta dne 6.8. 1945 přesně v 8:15 nad ní explodovala. Celé město Hirošima v tu chvíli lehlo popelem, jediná zůstala stát kostra této budovy.

A kdo tedy vlastně byl autor tohoto projektu?

Architekt Jan Letzel se narodil 9.4.1880 v Náchodě. Studoval architekturu a stal se jedním z nejlepších a nejmilejších žáků dalšího známého architekta, profesora Jana Kotěry.

Letzel začal svoje působení hlavně v cizině, víc než rok žil v Egyptě, kde se dokonale seznámil se staroegyptskými památkami.

Ale nejvíc obdivoval Japonsko, kde také strávil 13 let svého života, a i později do Japonska podnikal cesty. Protože v Japonsku zažil jedno z nějvětších zemětřesení, stavěl po celou dobu své činnosti v Japonsku budovy takovým způsobem, aby co nejvíc odolávaly otřesům.

V Japonsku postavil mnoho velkolepých staveb. Vyzdobil slavnostní síň německého císařství v Tokiu, projektoval kláštery Sacre ceour a Stella matutina, jezuitskou univerzitu, obchodní muzeum v Osace, hotely a jiné.

Hodně pracoval s betonem, železobetonem a různými kovovými výstuhami a prvky.

Letzel nebyl jen stavitelem, ale i výtvarníkem. Ačkoli žil v Japonsku, nikdy nepřestal být Čechem a po vzniku našeho samostatného státu působil i jako první atašé Československého vyslanectví. Zemřel náhle, v ústavu pro choromyslné v Praze 26.12. 1925 a pochován je v rodném Náchodě.

U nás je bohužel jeho děl velice málo, vlastně jsou to díla dvě. Secesní přestavba Hotelu Šroubek, dnes Evropa v dolní části Václavského náměstí a právě ona zmiňovaná lázeňská jídelna Dvorana.

V Japonsku je Letzel i nadále vysoce uznávaným architektem, a studenti architektury jezdí po jeho stopách právě i k nám do Čech. Sama jsem během svého pobytu v lázních několik těchto výprav zažila.

Lázně Mšené, jsou dost často vyhledávány pro svojí fotogeničnost i filmaři. Takže pokud je někomu povědomý lázeňský dům Slovanka, tak se nemýlí, "hrál" již v televizních inscenacích s Miroslavem Donutilem 3+1, a nebo teď nedávno v televizi opětovně uvedeném filmu O rodičích a dětech, kde se objevila právě i jídelna, zřícenina kaple sv. Jana Nepomuckého a okolní lesopark.

Použity materiály z Wikipedia a vlastni archív.

O zvířatech a lidech, aneb bestie mezi námi......

Určitě všichni z nás, kdo sledujeme televizní zpravodajství, zaznamenali opět jeden z otřesných případů týrání malých dětí.

Myslím že o případu malého Dominika díky televizi dnes neví jen málo lidí. Dá se samozřejmě zařadit hned vedle případu z Kuřimi. V prvním případě pomohla náhoda, zde zůstává ale rozum stát všem normálním lidem nad tím, že si nikdo ani ve škole ani v okolí ničeho nevšiml?

Vždyť copak nebylo žádné učitelce při tělocviku divné jak chlapec hubne?To byla tak časově zaneprázdněna že nebyla schopná něco takového registrovat?Modřiny, boláky, nikomu nepřišly nenormální?Argumenty rodičů o těžké nemoci, a o tom že si chlapec všechna zranění způsobil sám jsou velmi chabé, dobrá, pokud se učitelé spokojili s tím, že je Dominik tak těžce nemocný, nebylo jim divné, proč tedy nebere žádné léky?Že si ve škole nikdy žádné zranění nezpůsobil?A jistě každý z nás, kdo žije na vesnici nebo malém městě, zná a jistě již někdy určitě i na vlastní kůži zažil starost "všímavých" sousedů a sousedek. Kde tedy byla teď ta jejich úžasná všímavost?

Domnívám se, že v tomto případě selhalo všechno co selhat mohlo.

Podle statistik, se takovýchto věcí dopuštějí lidé, kteří sami byli v dětství týráni, je to pro ně prostě zcela normální rodinný model. Jenže by to tak být nemělo, neměli bychom se bát označit ty kteří se takto ke svým dětem chovají. Pak mají ony děti šanci zjistit, že to vůbec není "normální" způsob života. Všímat si různých malých detailů v chování těchto týraných dětí, jejich vztahu k ostatním dospělým, ale i k jiným dětem. Dívat se a nebát se jít to ohlásit. Jen tak se dá alespoň trochu zabránit těmto věcem.

Takovéto chování ještě vynikne víc v kontextu s chováním zvířecích maminek. Zvířata přece nemyslí! Nemají vlastní rozum! Jejich chování je pudové!

Ale co si pak myslet o opičí matce, které zemřelo mládě a která ani po jeho smrti se nebyla schopná od něj odloučit. Která ze zvířecích matek, jež pro své mladé jsou i schopné zemřít to samé mládě nějakým způsobem týrá?

Jsme prý bytosti rozumné a inteligentní, ale zároveň se k sobě navzájem a ke svým dětem chováme někdy mnohem a mnohem krutěji než se zvířata chovají k sobě. Říkáme o druhých že se chovají jako zvířata, ale copak zvířata jen tak pro svoji zábavu své mladé týrají?

Dnešní doba je hektická, klasický rodinný model se pomalu mění, ale to co by mělo zůstávat neměnné je mateřská láska, starost o to aby naše děti měli dětství plné her a šťastných dní, aby se nás nemusely nikdy bát, a aby jim nikdy nepřipadalo normální, že týrat své vlastní děti je prostě úplně běžné....