čtvrtek 28. února 2019

Šneček ....





..... na stromě? proč ne .... tenhle si v létě štrádoval 
po větvičce jabloně a z výšky se díval na svět. Všimla jsem si ho
čirou náhodou, a svištěla domů pro foťák. Naháněla jsem ho skoro jako když chci vyfotit Bobeše. Pořád se přede mnou snažil schovat
ale nakonec jsem ho přece jen nachytala a vyfotila ....


středa 27. února 2019

U Loučné ...




.... v místech kde se v Litomyšli říká Vodní valy je teď místo, kam musí Bobule každý den. Jsou tu totiž kačenky a vodní pejscí!
A to je teď její nejoblíbenější zábava oba tyto živočišné druhy chodit krmit. A pokud nevíte co jsou vodní pejscí (To "pejscí" )se teď naučila říkat a tak to využívá velmi často, protože má bafbafa (její první označení Matesa a jeho příbuzných) doma a zřejmě usoudila, že ona zubatá a chlupatá stvoření brázdící hladinu Loučné jsou prostě "pejscí" žijící ve vodě ....


pondělí 25. února 2019

Dělá mi holka radost....




.... která a proč? Dcera. Už dřív koketovala s focením, tedy takovým tím klasickým výletovým a dovolenkovým. Ale jak se odstěhovala do Litomyšle, začala si víc všímat všeho kolem sebe a hlavně přírody. Tak aby ne, v obou bydlištích má krásné výhledy a co se týče litomyšlských západů, tak ty jsou přímo lahůdkové. navíc scenérie města nabízí mnoho a mnoho fotografy vyhledávaných míst. I tady se dokázala vyřádit a to jen s mobilem. Foťák co měla dřív se rozbil a vlastně ani o žádný jiný nějak nestála. Jenže jak přišla na svět Bobule, už jí mobil přestával stačit a tak projevila přání si nějaký foťák pořídit.
Napadlo mne, že tu zahálí můj šroťáček, ultrazoom kterého se nejdřív po koupi zrcadlovky zmocnila polovice, něco málo nafotila a pak se zmocnila zrcadlovky s kterou nafotila ještě míň. 
Tak jsem jí foťák i s návodem dovezla aby si nejdřív ošahala focení s něčím jiným než mobilem nebo kompaktem  a pak se rozhodla jestli si pořídí něco jiného....
Študuje a zkouší, ale hlavně kouká! Kolem sebe a musím říct že oko má fakt dobrý. Některé snímky jsou opravdu super. A vyhledává místa i témata. Jako včera. Vezla mne z návštěvy domů, zlatá hodinka jak víno a když jsme vyjely do vsi nad Litomyšlí, krásně bylo do kraje vidět na zapadající slunce. Zastavily jsme u dvou ohromných lip mezi kterými stojí křížek, ona vytáhla mobil, já foťák a už to jelo. Kdysi se na mé focení šklebila a měla spousty pitomých poznámek a vida! najednou i ona sama zastaví aby se pokochala a nafotila.... Dělá mi holka radost!


neděle 24. února 2019

Tak mi tady .....





.... zůstala na ocet nová Andělka. Objednala si jí sestra dceřinnýho partnera, prý  koupím, zaplatím,  dobře se odměním, nespěchá to ...
Takže když jsem dotvořila nové hnízdečko, které si objednala bývalá spolužačka, hned jsem sedla a vymýšlela anděla.
Hrála jsme si s ním celý týden, vymýšlela jak udělat křídla aby se daly šaty, které jsou samozřejmě, jak se na anděla sluší a patří bílé, vyprat, přešívala a zas zašívala, škrobila spodničku a tvořila stojánek. Když bylo hotovo, napsala jsem dotyčné že tedy má anděla hotového, napsala cenu a nic. Ticho po pěšině. Tak jsem napsala znovu, co tedy bude, jestli  jí chce a zas nic. Až asi třetí den se optala na velikost a když jsem jí napsala jak je velká tak mi napsala že je moc velká a že se jí nikam nevejde. Podotýkám, že při objednávce nebylo o velikosti nic řečeno, a panenka má standartních 35 cm. Takže mi bylo hned jasné, že vůbec nejde o velikost, ale o cenu. Prostě čekala, že já si tu budu hrát nějakou dobu s andělem, místo toho abych dělala jiné věci které jsem kvůli tomu odsunula a ještě jí ho dám za pár šušní, nebo nejlépe zadarmo když je to ta přízeň. Jenže to není moje přízeň a zadarmo dělám jen pro Bobuli. I nejlepší kamarád mi za panenky které jsem mu dělala zaplatil. A tak tu stojí a čeká....


sobota 23. února 2019

Úžasný nápad ....




.... napadl generálního ředitele České pošty. Po mnoha aférách s (ne)doručováním listovních a balíkových zásilek chce nedostatek a nekvalitu doručovatelů řešit tak, že se nebudou zásilky doručovat každý den ale třeba jen třikrát v týdnu v určené dny.
Bomba! Tak to je nápad hodný génia!
Vzhledem k tomu, že moje dcera i její tehdejší přítel u pošty dělala a v jeho případě to stále trvá, a vím, co po nich bylo neustále vyžadováno, se vůbec nedivím, že je většina zaměstnanců frustrovaná, nespokojená a tím pádem se ani nechtějí nějak dřít víc než je zdrávo. A to vše jen za opravdu smutné platy. (Jistě , asi je rozdíl v platech ve větších městech nebo malých, ale stejně nejsou nijak oslnivé)
Kdyby se ČP věnovala toliko jen tomu, k čemu primárně vznikla, tedy výhradně jen k doručování zásilek, myslím, že by měla o pár problémů míň. Jenže zaměstnanci jak za přepážkami tak doručovatelky v terénu musí nabízet životní pojistky, prodávat losy, na poště se mi při každé návštěvě přepážky snaží vnutit časopisy, kosmetiku a jiné. Vždyť od toho jsou jiné, renomované firmy!
Pojišťovny, trafiky, drogerie. Vedení se ohání tím, že se snaží klientům rozšířit nabídku a obzory.... no děkuji, nechci. Co potřebuju si koupím  v obchodu tomu určeném. Jenže zaměstnanci jsou za to, že neprodají to či ono sankcionalizovaní, jenže o tom se už vedení nezmiňuje. Takže se nelze jejich frustraci divit. 
Další kapitolou jsou mohutné sponzoringy mnoha společenských akcích, které ovšem nejsou určené pro zaměstnance, ale jen pro vyšší vedení a horních deset tisíc. Tedy naprosto zbytečné akce.
Všechno tohle odčerpává peníze které by mohli dostat zaměstnanci kteří by snad pak byli spokojenější a tím pádem příjemnější. 
Napadá mne při této příležitosti činnost, která by mohla otevřít obzory jiným. Že by jsme si začali pěstovat poštovní holuby.Štíhlé rychlé letce pro doručování doporučených dopisů, mohutnější plemena pro doručování balíků. Při jejich známé rychlosti a vytrvalosti by jsme měli zásilku doručenou během několika málo hodin. Neremcali by, neboť by svůj příděl zrní měli vždy zajištěný, nikdo by po nich nechtěl aby se zdržovali prodejem zbytečností. A navíc by na silnicích ubyla poštovní auta. Ostatně kdy asi napadne generálního ředitele, že se nebude doručovat vůbec?

Velebnosti, jdu blejt ....

pátek 22. února 2019

Koníci, plemene Shire ....





.... patří ve světě koní k těm nejvyšším a nejtěžším chladnokrevným plemenům. Nad nimi už jsou co do váhy a mohutnosti Brabanti a Percheroni. Koně plemene Shire patří k potomkům starého anglického koně zv. Great Horse který ve středověku sloužil jako rytířský kůň. Později, když už nebylo třeba tyto válečné koně, v 16. a 17. století byli nakřížení frízskými a vlámskými koni.
Největším Shirem byl valach Velký Jack který měl v kohoutku 210 cm. Normální míra je 172 - 180 cm a váha až 1200 kg.
Tři krasavice tohoto plemene má synův šéf a tak když tu byla dcera s Bobulí, neopomněly jsme se za nimi zajít podívat ....


čtvrtek 21. února 2019

Nová rubrika ....





Pokud jedete někam na výlet, nebo i jen tak chodíte po svém městě zjistíte, že většina turistů a návštěvníků dnes už fotí jen na telefon. Potkat někoho s klasickým foťákem se pomalu rovná tomu potkat dinosaura. I já si tak vždy připadám. Jasně, pro telefony mluví výhoda lehkosti a skladnosti, máte ho stále při ruce, a navíc, dnes se firmy vyrábějící telefony předhání v tom, kdo použije na telefonu víc objektivů, víc aplikací pro úpravu fotek, víc pixelů a tak leckterý telefon dnes strčí do kapsy i mnohé kompakty.
Jenže.... prostě staromilci i hudební gurmáni stejně jako nedají dopustit na gramofony a vinylové desky, tak my, staromilci ve focení prostě musíme sebou vláčet ty dvoukilové zrcadlovky. A to někteří stále analogové, ani ne digitální....
Ovšem pokrok nezastavíš, a buď se mu postavíš tváří v tvář, nebo tě semele, a tak i já pomalu začínám víc používat na focení telefon, dokonce jsem si kvůli tomu nový telefon vybírala tak, aby měl (vzhledem k finančním možnostem, samozřejmě) co nejkvalitnější foťák. Docela se to povedlo, mám možnost fotit zcela na manuální nastavení, zvolit si pro focení režim nejmenší ohniskové vzdálenosti, malování světlem, rozmazanou vodu, prostě dost věcí které umí i vcelku schopná zrcadlovka. 
Dneska tedy chci předvést moje mobilovky z Litomyšle....


středa 20. února 2019

Od .....




.... nebytí někdy člověka dělí strašně málo. Jeden intuitivní krok stranou, minutové opoždění, jeden nádech navíc... Jsou to někdy chvilky které si ani neuvědomíme a přitom nám kolikrát zachrání život. Nevím co z toho zachránilo kdysi život mě, ale je jisté, že to tenkrát opravdu bylo na hraně.
S rodiči a prarodiči jsme v Praze bydleli ve dvoupokojovém bytě s maličkou koupelnou, kde byl sprchový kout a plynová karma. Malé okénko na větrání se skoro nedalo otevřít a navíc v zimě když mrzlo z něj člověku velmi nepříjemně táhlo na záda a hlavu, což při sprchování nebylo fákt nic příjemného. Já jsem teplomilec a tak jsem si vždycky vodu dávala na tu nejteplejší možnou, takže karma jela na plný pecky. Nebyla nejnovější a tak se jednou stalo co se stát muselo....
Zase jsem se jednou večer po návratu z nějaké diskotéky sprchovala, pro páru nebylo v té maličké místnůstce skoro vidět. Vylezla jsem ze sprchového koutu, šáhla pro ručník a .... Proč ležím na zemi? Napůl v koupelně a napůl v předsíni? Nade mnou vyděšené obličeje rodičů a babičky, já v hlavě černo a nechápu co se děje. Na otázky jestli mne něco bolí jen vrtím hlavou a snažím se zbavit mrkáním těch divných barevných kruhů a skvrn před očima.
Vstávám, oblékám si noční košili a zas. Opět se probírám na zemi, a to už maminka volá na pohotovost, že se mnou není něco v pořádku.
Dovedli mne do postele, a stále se mne, přes moje protestysnaží  udržet vzhůru. Je pozdě a já už jsem tak nesmírně unavená...
Konečně dorazí doktor, proměří všechno co proměřit může, prohejbá mi hlavu, ruce, nohy a div ne i uši, aby nakonec zkonstatoval, že šlo o otravu  oxidem uhelnatým ze spalin karmy které se díky počasí neodvětraly tak jak měly a kudy měly, ale vlezly zpět do té maličké místnosti. Prý to bylo už vzhledem k dvojímu bezvědomí málem o život. díky tomu, že jsem dlouhá a koupelna malá při prvním bezvědomí jsem vypadla do předsíně kde už byl čistý vzduch. Zůstat v koupelně, mělo to fatální následky...
Naštěstí jsem měla jen lehký otřes mozku, ale hned druhý den jsem musela absolvovat kolečko po doktorech. Nejdřív psychiatr, aby se vyloučil pokus o sebevraždu, neurolog aby se zjistilo, jestli to nezanechalo následky (podle nich ne, podle mne ano a velké) a EEG jestli je mozek v pořádku (od té doby mám dojem že tam ani není a jsou tam jen piliny)  všechno bylo O.K. a já odcházela s neschopenkou na pár dní domů do postele.
Dodnes nevím co mi tenkrát zachránilo život, jestli to byl nějaký krok navíc, nadechnutí nebo únava která mne hnala do postele, kdoví. Ale hranice od mého nebytí byla strašně tenká....

Proč tohle všechno píšu? Včera mi to připomněla televize, protože případů otrav oxidem stále přibývá. A ne každý má to štěstí jako já...

úterý 19. února 2019

Voda zmrzlá ....





.... jako (zatím) poslední záchvěv zimy. Letos jsem nafotila jen jeden! rampouch. Byla vážně divná ta zdejší letošní zima. Nebo že by byla chyba ve mně? Tak nechtělo se mi nějak vůbec opouštět dům na nějaké procházky, takže jsem tím pádem toho taky moc ani neměla šanci nafotit. Vylejzala jsem jen když nebylo zbytí a to jsem ještě ani sebou foťák neměla ....


pondělí 18. února 2019

Z jiného soudku....




.... dnes budou fotky. Bylo tu v komentu přání aby se tu objevily fotky Bobule a psů a žádnej sníh. A jelikož mi jsou vaše přání svatá, dnes tedy nebude sníh (nó, i když i on se na fotkách objeví) ale budou psi a Bobule. Ostatně oboje tu už dlouho nebylo a já se stejně chystala nějaké fotky sem zas dát, takže nakonec se přání i úmysl sjednotily v dnešním na fotky o něco bohatším článku ...


neděle 17. února 2019

Když po dlouhé době vysvitlo sluníčko ....



......a bylo nádherně ojíněno, jela jsem zrovna k dceři na návštěvu. Skřípala jsem zubama, protože na takový den jsem čekala celou zimu abych mohla jít fotit. Takže jedinou fotku jsem udělala před nádražím. A prosila sv. Petra aby mi nadělil aspoň ještě jeden den.
nějak mne vyslyšel ale nebyly úplně stejné podmínky a tak ojíněn
byl jen sníh. Chtěla jsem se podívat na kopec jestli nebude někde kolem námraza. Tak jsem vzala psiska, foťák a vyrazili jsme....

sobota 16. února 2019

Zimní plody ještě jednou ....




Dnešek je ještě sluníčkovější než včerejšek, a tak si zase dáme trochu sněhových vzpomínek. Druhá a poslední várka letošních zimních plodů se právě otvírá ....

pátek 15. února 2019

Zimní plody .....




Další co si dáme v zimním hávu jsou různé plody. I těch se dá něco málo v zimě najít. Já mám moc ráda z estetického hlediska barevný kontrast jasně červených bobulek kaliny a bílého sněhu. Jsou takovým hodně silným barevným kontrapunktem v černobílé zimní krajině. A tak si je vždycky vyhlédnu jako první na focení.
Dalšími jsou šípky, i když některé jsou už zčernalé, ale najdou se také krásně červení jedinci svítící na keřích do dálky ....


čtvrtek 14. února 2019

Zimní sušiny ....




Venku valem ubývá sněhu, meteorologové prý předpovídají brzký nástup jara (to bych jen uvítala) ale tady na blogu ještě pár dní bude zima hrát prim. Co fotit v zimě když je všude sníh .... námrazu, pokud jsou vhodné podmínky ke vzniku anebo moje vcelku oblíbené sušiny. Zbytky listů na větvích, suché trvalky, bodláky....
prostě vždycky se něco na zasněžených loukách a u cest najde.
Něco jsem teď našla i já a také vyfotila, ostatně jak jinak 😉


pondělí 11. února 2019

Po stopách ....





.....  se vydáme dnes za trochou zajímavostí.
Hned na prvních obrázcích navážu na předchozí fotku běžců. 
Občas se dívám i pod nohy (tomu mne naučil TlusŤjoch) a všimla jsem si krásných pravidelných stop pejska běžícího s nimi. A o něco dále zajímavého otisku běžcovy boty. 



Cesta nás jako vždy dovedla k přehradě. Po hodně dlouhé době 
tu zase lovila volavka. Už jsem myslela, že jí někdo něco udělal.
Ale je také možné, že to je jiná, která uprázdněné místo obsadila.
Svoje třístovkové sklo jsem prodala, protože jsem ho využívala opravdu velmi málo, teď mi trochu chybělo. Ale i dvoustovkou se dá něco málo pořídit...




Když jsem mívala papoušky ve větším množství, tak třeba rozely jsem měla celoročně venku. U andulek mne to nenapadlo, ale nakonec jsem je klidně taky mohla nechávat venku a nestresovat je dvakrát do roka odchytem. Ale i tak mi vydržely hodně dlouho....


Stopami jsme začali, stopami skončíme. 
Nevím jak vy, ale já už delší dobu pozoruji že mizí z přírody veverky. Ještě tak před čtyřmi pěti lety jsem mohla každý den pozorovat jak se honí po stromech ve stráni proti nám, nebo na stromech v sousedovic zahradě. V zimě jsem je vídala u nás dělat inventuru v krmítku pro ptactvo, nebo si hopsat v lískových keřích. I na chatě nám lozily a hopsaly po stromech a v lese už vůbec nebyl problém na ně narazit. A to ani nemluvím o městských parcích. Jenže najednou kde nic tu nic. Když už vidím veverku, tak placatou na silnici anebo jednou za rok hopsat ve stráni na stromě. Našel se nějaký predátor který si na nich pochutnává, nebo je zdecimovala nějaká choroba? Může to mít souvislost s nadměrným výskytem strak a sojek? O sojkách vím, že loví drobné ptáky jako jsou sýkorky a jim podobní. Takže možná není pro ně problém ani ulovit veverčí mládě. Možná někdo z vás bude vědět kde je jádro pudla....
Z téhle veverky jsem viděla už jen stopy ....


neděle 10. února 2019

Zimní cesty ....




Oblíbené, a taky vlastně jediné místo na příjemné celoroční procházky je tady u nás, nepočítám - li lesy, cesta údolím k přehradě a pak dál ke studánkám. Už pár hezkých let honosná Naučná stezka údolím Skuhrovského potoka. Ráda po ní chodím s psiskama, a občas na ní vezmu ojedinělou návštěvu která k nám zabloudí (že Majko 😉) protože to je také jediné místo, na které jsem tady docela hrdá. 
Jen mi někdy vadí, že to je i příjezdová cesta do chatové oblasti a restauraci a to, že mnozí řidiči nerespektují danou rychlost a občas chytám psy na poslední chvíli před náhle se vynořivším  rychle jedoucím autem. Nepomáhá ani značka ani retardéry.
Při každé sněhové nadílce se cesta stane sněhovým loubím
když se do sebe pod jeho tíhou zaklesnout větve stromů které cestu lemují ....


sobota 9. února 2019

Hrátky z koulí .....





Až dodatečně jsem včera zjistila, že minulý článek by třítisícístý uveřejněný za skoro devět let blogování. Je pravda, že ze začátku kdy jsem byla natolik nadšená jsem třeba těch článků za den uveřejnila čtyři až pět. Postupně jsem se dopracovala k tomu, že jsem se zkrotila na jeden denně, občas, když jsem na chatě, tak vynechám i tři dny. I tak vím, že pro mnohé z vás je to stále hodně a nestíháte. Jenže já jak jsem ukecaná, jsem i upsaná, jiná už prostě nebudu 😉. Na dnešní jsem si připravila dalších pár hrátek.
Tentokrát se skleněnou koulí. Tu jsem si koupila za pár šušní na Ali, protože jsem si chtěla vyzkoušet kouzla, která
se s ní dají dělat ...


pátek 8. února 2019

Hrátky z oky ....





Byť by se podle názvu mohlo zdát, že se chci chlubit nějakým ručním tvořením, pravda je jiná. Za a) plést neumím, takže si s oky a očky hrát ani nemůžu, a za b) jde o oka sítí. Když jsem se šla podívat na hřišti k potoku po nějakých ledounech, přišla jsem zde na několik branek sloužících zdejším fotbalistům při tréninku. Na nich sníh vytvořil zajímavé útvary a průhledy. 
A ty jsem se nějak snažila nafotit ....

čtvrtek 7. února 2019

Zima opět ....





..... v dalších záběrech. Dneska svítilo sluníčko, tak jsem šla s pesanama na procházku na kopec, podívat se, jestli bych tam nenašla nějaké pěkné námrazy. Nebylo to nic moc, ty správné podmínky se zatím ještě nedostavily. Ale věřím, že se ještě vyřádím, podle meteorologů se má po víkendovém oteplení zas vrátit zimavo a sníh a že prostě ty námrazy dám !!! 
Jen ta nálada po včerejšku je pořád na bodu mrazu, takže mrzne venku i ve mě a ani ta dnešní procházka to nějak nerozehnala.
Aby ne, když bylo -4°C .....


středa 6. února 2019

Zima ....






Jako člověk který fotografuje (schválně neříkám fotograf, za toho se rozhodně nepovažuji, protože k tomuto pojmenování mi ještě mnoho chybí) miluju zimu se sněhem a sluncem. Jako osoba Vendy nesnáším zimu jako roční období. Právě proto, že těch slunečných dní s mrazem a sněhem, kdy se člověk kochá a kochá je minimum. Poslední zimy byly vůbec hnusně šedé, rozblemcané a lezavé. A já bez sluníčka jsem jak když mi odpojí přívod energie, a nemám ho kde čerpat. A když se k tomu ještě přidá dnešní telefonát od šéfové a neoprávněné podezření z diskriminace Romů na pracovišti (samozřejmě z mé strany) telefonát ve smyslu, my o tu cikánku nechceme přijít, laskavě změňte své chování (jaké proboha?Já tu holku beru skoro jako dceru, už proto, že je skoro stejně stará jak ta moje, pro mne to je prostě máma která se sama stará o dost nemocné dítě a jestli je bílá, žlutá nebo hnědá neřeším) naladí vás taková šedá zima do hnusné nenálady. A tak  pomalu začínám uvažovat o tom , že když nechtějí přijít o cikánku, tak ať si jí nechají a skončím já, protože mám čisté svědomí a takové jednání mne dost uráží. Navíc na to vážně nemám sílu a obrana je naprosto bezvýsledná. A že to není poprvé. 
Navíc ještě je dneska zas hnusno a šedivo, takže mám zkaženou náladu na entou....
V pondělí jsem si šla konečně nafotit zimu. Bylo sice nádherně nasněženo, ale zataženo a tak všem fotkám chybí sluníčko, energie a radost.
Stejně jako mě.