středa 31. října 2012

Čekání u okna....

Vrásčité ruce, vlasy jak sníh,
její svět se náhle zmenšil do čtyř stěn...
Z okna smutně hledí, na něco čeká jen.
Na něco? Někoho? Kdo ví!

Její život krásný, plný byl, a tys v něm kraloval
tak proč teď čeká, v očích žal...
Jak déšť jenž stéká v brázdách polí,
slzy smáčejí vrásčitou tvář...

Neumí být bez tebe, je jí jen půl...
tvůj nezájem je jak hůl, jejíž rány dopadají na její srdce.
Nešlo vždycky vše hladce, ale ona stále jen pro tebe
šeptala sladce : Synáčku můj.....

Shrbené tělo, vlasy bílé jak sníh,
to tys jí uzavřel do těch čtyř stěn...
a ona smutně ven hledí a stále čeká jen.
Na jedno slovo, pro které se smrtí se chce rvát
Na jedno slovo: Maminko, mám tě RÁD!


Bobeš a Mates - kamarádi do deště...

Dlouho tu nebyly žádné obrázky těch našich psích lauzdrů. Tudíž je potřeba to trochu napravit. Včera jsem si jen tak sedla a vzala foťák do ruky když kluci začali bláznit a žrát se. A když už byli moc rozdovádění a zavánělo to průšvihem, zklidnila jsem se. Oba se ovšem tvářili ak ti nejhodnější a nejslušnější psi pod sluncem.....









Nové, značně schízovité zadání od Luc...

Dalším a tentokrát opravdu velmi zvláštním zadáním od Lucerny je vytvořit buď básničku nebo článek na téma MODRÁ VEVERIČKA. Tedy nevím kam ta holka na ty nápady chodí, ale musím říct, že se jí daří pěkně rozhýbávat naše mozkové závity.....

Na strome hopkala malučičká veverička.
Kožúšok modrej farby, takej ako neba....
V jej pohl'adu bola velká neha...
Neviem prečo bola modrá,
možno jej nebo dalo do vínka svoju farbu
možno aj more...
Snáď chrpa či l'an ?....

Den bol ovela krajší, ludia ovela št'astnejší,
Keď okolo nich prešla tá malá veverička.
A na ich viečka padol sen, všem život l'ahký bol.
Ni žiadna bolesť a smútok.
ni žiadna zavisť....
Také kúzla znala tá modrá veverička....


P.S. Taky pěkná schíza ty verše, co Zamračený...

Jedno slovo....kůň

To, že mám ráda koně jsem na blogu zmínila již několikrát.
To, že mám kamaráda, který má dva nádherné frízy, už jsem také několikrát zmínila.
To, že své koně miluje jak on tak i jeho žena je u nich vidět na každém kroku.
Nemají podkovy aby mohli zcela přirozeně používat kopyta.
Jezdí s nimi a to i v kočáře, což je ojedinělé, bez uzdečky.
Mají možnost být ve svém přírodním prostředí skoro celý rok.
Skvěle umí jak westernové disciplíny tak i zvládají drezúrní kousky.
A tak si jednoho krásného podzimního dne pozval profesionální fotografky
a vzniklo pár nádherných fotek. Spojení vynikajícího fotografického umění
a krásy se opravdu podařilo.
Nevím jestli teď porušuji pravidla TT
nebo ne, když sem dám fotky ke kterým sice píši svůj komentář
nicméně nejsou moje. Ale čert to vem, prostě tady platí jen JEDNO SLOVO...KŮŇ





S paničkou je Riemer


S pánečkem Melis


Oba spolu


Doporučuji prohlédnout si další fotky v galerii, protože jsou opravdu nádherné.... a stojí to za toUsmívající se


úterý 30. října 2012

A černobíle....nic jiného si ta zima nezaslouží

Přes noc dopadaly další dva cetimetry a tak se zahrada nachvilku zachumlala do bílé peřinky. Ovšem opravdu jen na chvíli, protože to zase hned začalo tát. Teď už leží na zemi jen takový divný a nehezký mokro sněhový klouzavý povrch.
Pevně věřím tomu, že to byl opravdu jen takový vrtoch a ten bílej sajrajt zmizí a ukáže se až v čas který má, tedy až nastane opravdu astronomická zima. Ještě jí k tomu chybějí dva měsice!






Konečně ty sněhové....( i když už to skoro zase roztálo)

V pátek, když jsem vezla muže do Solnice, což je za Rychnovem nad Kněžnou, jsme měli před sebou stále pěkně černou oblohu. Opravdu to vypadalo že tentokrát předpověď o tom, že nás zasype sníh nelhala a v okamžiku kdy jsme vystupovali v Solnici/Kvasinách u nádraží z auta dokonce začalo pršet a v tom dešti popadávat něco takového malého, kulatého zmrzlého. A já si říkala, no potěš, ještě tohle mi chybí....jet někde za nějaké chumelenice či slejváku. Oprava naštěstí byla krátká, pršet přestalo a dokonce zase i sluníčko ukázalo svou přívětivou tvář. ( nejsou žádné obrázky, nádraží bylo nezajímavé a zeď fabriky kde se vyrábí škodovky taktéž). Vyrazili jsme a tentokrát ta černota byla zase před námi , tedy tady u nás. Ale po sněhu stále ani památky. Z republiky už přicházely zprávy o tom kolik kde ho už je a tady nic. Jen déšť. V sobotu jsem opatrně rozhrnovala závěsy co mne čeká, ale ono zase jen deštivo a deštivo. To už jsem si říkala že nám se to prostě vyhne a mě to ani nebude líto, protože sníh v říjnu zrovna tedy nemusím. Ostatně nemusím ho vůbec.

Pak ale úderem čtvrté odpolední začalo tu a tam něco poletovat v tom dešti a postupně to houstlo a houstlo až se najednou rozpadal ten bílej sajrajt. Během půl hodinky ho napadaly tři centimetry....









Hádání a vaše fantazie....

Takže, co se týče hádanky kterou jsem vám dala, měli pravdu ti kdo hádali nafukovací halu. Schválně jsem vyfotila jen ten kousek střechy protože jsem si řekla že vás jednou zase nechám hádat.
Musím říct že vaše fantazie mne opravdu hodně překvapila, protože já v tom vidím toho kohouta hned od začátku, možná i páva, ale stejně pak při dalším pohledu je pravda že to vypadá i jako hlava jelena s parohy...
Každý jsme prostě jiný a vidíme jiné věci.....osobně jsem zvědavá, jak se dál bude růstem a v co měnit.....

Praskliny....

Sedím a dívám se na praskliny na stropě,
táhnou se do dálky jak tepny obrů...
A stíny k nim přichází pomalu a plíživě,
k prasklinám na stropech našich domů...

Být stínem na stropě
vinout se jak cesta polem
vonět jak letní louka
mračit se jak nebe před bouří
letět nebem jak pták a
stoupat vzhůru do oblak
tolik přání mám....


Sedím a dívám se na praskliny ve stropě
táhnou se do dálky jak tepny obrů...
I našimi životy táhnou se praskliny
stejné jak na stropech našich domů...

Jen málokdy je někdo zacelí
Jen málokdo je spraví,
Zůstavají viditelné
zůstavají skryté
očím všech.

Sedím a dívám se na praskliny ve stropě
a ve sklence na stole teplá víno...


pondělí 29. října 2012

Poslední výstava....

V sobotu a v neděli 3.- 4.11.2012
se koná poslední Mezinárodní výstava psů
u nás a to v PVA Letňany. Je to výstava kde máte
možnost vidět po oba dva dny vystavovat všechny plemena
psů najednou. Nejen vystavovatele české, ale i zahraniční.
Takže si vás tímto dovoluji srdečně pozvat aby jste věděli zač
je toho loket,když se řekne vystavovat psa Mrkající. S Bobešem
se samozřejmě učástníme, protože máme jedinečnou šanci než
se zase sejde konkurence dodělat si konečně toho Grand šampiona....
V sobotu jsou dandíci ještě spolu s jinými teriéry v hale 1,
kruh 14 a v neděli v téže hale ale kruh 3.

Na co jsem zapoměla....

Podzimní Třebová.....

Čtvrtek jsem pojala jako Den pro sebe. Relaxační a zkrášlovací. Masáž a kadeřnice. Oboje jsem už potřebovala jak sůl a na oboje jsem se fakt už hodně těšila. Relax v masážním křesle je eňo, ňůňo a pořádné promasírování hřbetu taky. Však už jsem čekala jak na smilování až se vrátí z lázní!
A co se týče kadeřnice to samé. I když jsem si tentokrát řekla že půjdu zas jednou k někomu jinému protože se má čas od času kadeřník změnit, jelikož sklouzne do určité rutiny co se týče vašeho střihu a i když požádáte o určitou změnu většinou to jako změna skoro nevypadá. No myslím že další návštěva už zase bude s velkou pokorou k té mé původní. Všechno je totiž docela špatně. Střih i barva. Chtěla jsem nechat přední část v původní délce ke které jsem se konečně po třech letech dokopala a jen zakrátit vlasy vzadu. Tam jsem zkrácení dovolila i radikální. A co se týče barvy řekla jsem jasně, že nemám ráda teplou žlutou kuřátkovou barvu, ale naopak preferuji odstíny studené. Byla jsem ujištěna že ano, že to tak bude. Není.....vlasy mám zkrácené na délku jak před těmi třemi lety, a barva je žlutá, kuřátková a nepěkná. I když na nový sestřih si pomalu zvykám a dokonce objevuji i jeho nové možnosti, barvu musím opravit.....

Měla jsem ve městě dost času a tak vám nyní nabízím pohledy na podzimně zbarvené trávy ve výsadbě u nádraží....


Mám moc ráda použití trav v zahradní architektuře a proto se mi velmi líbí jak to bylo pojato zde. I s mou milovanou vodou.




Toto prosím berte jako pokus o to, co udržím na nejdelší čas v ruce a ne na stativu.....modré zbarvení má na svědomí sklo, mezi kterým ta voda tryská, není to žádné moje hraní...




Ono se řekne obyčejná tráva....jenže ona je velice neobyčejná, krásná s mnoha barevnými odstíny....





Všechny ty vodní dílka mají podsvícení a já se těšila, že až se budu vracet domů tak už budou svítit, ale ještě ne. Ráda bych je do té doby než je vypnou ještě rozsvícené vyfotila....


Překvapil mne tento keř, neví co to je, ale má zvláštní drobné květy připomínající belgické astřičky....




Bohužel podle zbarvení listí těch dubů, jsem tu nádhernou červenou fázi propásla, teď už jsou jen bronzovožluté...jinak mají úžasn´oranžovo červené zbarvení. A pěkně od vršku odstínované....



Zajímavým stromem je i habr. Původní štíhlou sloupovitou podobu vystřídal takový pěkný "balon"


Tolik poslední nesněhové fotečky...