31. prosinec je můj nejmíň oblíbený den v roce. Vlastně ten den nemám vůbec ráda. No dobře, já ho přímo nesnáším... Bývaly doby, ale to už je hodně dávno, kdy byl pro mne opravdu vyvrcholením roku, třešničkou na dortu a těšila jsem se na něj už od začátku podzimu. Leč to bylo v době kdy jsem byla ještě mládě, a jezdila na Silvestry k nám na chalupu. Co rok, to Silvestr jinde, s dobrou partou lidí a i ti neznámí se brzy stali známí.
Když skončila doba mé svobody a já se vdala, slavili jsme Silvestry se sousedy nebo s přáteli trochu komorněji, u nich nebo u nás doma. Ale i to bylo fajn a i na to jsem se těšila.
Všechno skončilo našim přesídlením z Prahy na ves. Ještě dva tři roky se slavil Silvestr se známými sousedy v některé z místních hospůdek, pak pomalu začal zájem opadat až do doby kdy se všichni stáhli do svých ulit, a začali trávit Silvestry před obrazovkami televizí. Pozvání k oslavě u nás doma, jak jsme byli zvyklí z Prahy je vyvádělo dost z míry a rozhodně ho zamítali s tím, že se to NEHODÍ.... Nevím proč, zřejmě jim přípitek a ohňostroj uprostřed silnice připadal zábavnější. A od té doby jsem ten den čím dál tím víc nesnášela. Já jsem šílenej extrovert, musím mít pořád kolem sebe kupu lidí s kterými se pobavím, zasměju a je mi fajn. Najednou jsem se dostala do situace kdy kolem mne není nikdo, vzduchoprázdno....Tedy je kolem mne rodina, jenže co si budem povídat, když je okolo mne neustále celý rok, ráda bych se pobavila alespoň ten jeden jediný den s někým jiným...
Ale jak, když všichni naši kamarádi a přátelé zůstali v Praze a tady žádné ani za ta léta nemáme ?...Bydlíme v místě, kde je vrcholem (ne)vkusu dvojice Eva a Vašek. Kde všichni padají smíchy při produkcích různých imitátorů. Je to smutné, ale je to tak. Dřívější společenský život na vsi vzal za své, každý si hraje na svém písečku a nemá zájem o nic kromě něj...
Chybí mi pospolitost lidí které jsem znala když jsme bydleli v Praze, lidí, kteří když jsem měla na Silvestra službu na výměnících si vždycky našli chvilku a při společných přípitcích mi poděkovali za to, jak se jim pěkně starám o to aby měli teplo a teplou vodu, lidí kteří ač mne moc neznali, vždycky mě přizvali k sobě. Je pravda, byla ta služba trošku náročnější, protože těch výměníků na obchůzku bylo dost a těch přípitků taky, ale šlo to od srdce.
Pomalu ale jistě jsem si vybudovala alergii na tenhle den, protože mne nebaví jelikož se to žádá a všichni to dělají, sedět u televize a koukat na stokrát reprízované pořady a filmy, dívat se na třeskutý novácký humor v estrádách se stále stejnými tvářemi a přikusovat k tomu chlebíčky a zapíjet je vínem. Jenže když se doma zmíním o tom, proč to vlastně všechno dělat, nebo proč tedy alespoň někam neodjet jinam vždycky narazím u muže na bariéru typu "Všichni to tak dělaj, tak mi taky".
A navíc slavit odchod něčeho co vůbec za nic nestálo aby se to přehouplo do dalšího něčeho co bude stát ještě za větší prd?
Nevím, asi jsem divná, možná toho chci moc, ale nesnáším stereotypy. Jenže bohužel žijem tam kde jsou stereotypy dosaženým vrcholem životů....
Každého 31.prosince je mojí touhou zalést někam hluboko, s dobrou knihou a skleničkou dobrého vína, jít spát kdy se mi chce a dělat si co se mi chce. Jenže vždycky to dopadne tak, že se muž urazí když nechci jeho chlebíčky, když se nechci dívat na ty nablblé televizní programy, když si chci jít lehnout dřív než je půlnoc, protože jsem po celém dni uklízení, vaření a jiných domácích prací které se musí dělat Silvestr nesilvestr unavená. Protože je prostě SILVESTR a MUSÍM se bavit.....
