středa 1. srpna 2018

Růže pro ....




Včera umřela moje maminka. Klidně, ve spánku. Doufám že
měla krásný život, aspoň jeho druhou část snad ano. Je divné, že i když
to byla moje maminka, tedy nejbližší člověk píšu doufám a snad. Já
o ní vlastně moc nevěděla. Nebyla z těch kteří se svěřovali, měla svůj odstup
a nikdy jsem s ní neměla takový vztah jako je mezi mnou a mojí dcerou.
Nebyla až tak moc mazlivý typ, spíš rezervovaný, ale vím že nás všechny milovala.
Nešla daleko pro ránu a já jí jsem za to vděčná. Já vlastně díky téhle vlastnosti nevím
skoro vůbec nic o své rodině, nikdy se o ní doma nemluvilo, neměli jsme doma
skoro žádná alba a když, tak je moje babička po smrti dědečka všechna vyházela
jakoby nechtěla už dál s jeho rodinou mít nic společného. I ona byla ke své dceři
velmi rezervovaná, byť jí měla ve dvaceti. U mé maminky bych to pochopila
byla jsem vymodlené a dosti pozdní dítě. Ale nikdy mi to, že jsem jedináček
nedávala najevo. Možná díky tomu, že jsme byly už tolik desítek let od sebe
daleko a vídaly se poskrovnu, vnímám její smrt jako něco vzdáleného.
I když pro ní a pro nás osvobozujícího. Vím že už dávno opřed tím, než
skončila v nemocnici nechtěla žít. Modlila se za smrt a brala by jí jako
vysvobození. Nepláču, nemůžu. Asi už jsem všechny slzy ztratila.
Možná přijdou později.
Nebo jsem prostě nějaká citově porouchaná ....