.... z ochozu věže kostela Frauenkirche se podíváme po městě.
Dokud bylo světlo. Později bych už, jak jsem se dozvěděla od průvodkyně, jsem se nahoru nedostala. Sice vstup je až do 17 hodiny, nicméně ve čtyři už asi bylo pánovi v kostele v kase zima, protože jim už odmítl klíče od branky dát, s tím že už se končí.
Ony ty večerní rozsvícené a osvícené pohledy taky musely být krásné, jenže jeden pechfógl s katedrálou mi stačil.
Ono stačilo, že jsem se po vyplazení nahoru, kde jsem zabránila s posledních sil plicím opustit můj nabitý hrudník, a dvou výcvacích města začala cítit velmi naléhavou potřebu najít tu malou útulnou a v určitých situacích milovanou místnůstku. Ale kvůli tomu jsem přece málem nevypustila duši, a tak jsem se svému tělu a jeho potřebám vzepřela a obešla si ochoz kol dokola, pokochala se městem a říkala si, že za krásného počasí musí ty výhledy být okouzlující.
Jenže střeva se začala ozývat výrazněji a já musela z věže poklusem, jak jen to na záludných schodech šlo dolů, vrátit honem klíč a vyhledat infocentrum kde bylo také ono vytoužené WC.
Za tohle trápení jsem byla odměněna pohledem zcela nečekaným a na dané roční období zcela nelogickým. Na nádherně rozkvetlou sakuru....