.... místa, kam jsem se dostala o této dovolené
nedovolené a než se prozatím rozloučíme s Olomoucí, trochu tu mou (ne)dovolenou shrnu. Rozhodně jí vládly tři věci. Práce, chození a čekání. O tři dny mne připravilo sekání trávy, která po vydatných deštích mezi koncem května kdy jsem jí sekala, do začátku července kdy jsem dorazila, v posekaných místech dorostla do výše třiceti centi a tam kde jsem jí neposekala mi byla až do pasu. O den mne připravilo skládání nových schodů do chaty z betonových bloků, protože ty staré dřevěné se rozložily na prvočinitele. A já čekala, že po založení posledního ze 14ti cca 20 kilo vážících bloků, udělám to samé.
Co se týče chození, takového toho výletového poklidného, bylo minimum. Pořád jsem chodila od autobusu k autobusu, občas normální rychlostí, občas rychle a občas jsem i dobíhala, protože bylo potřeba dokoupit spoustu věcí. Do nenávratna mi odpochodovaly trekové boty, a tak bylo potřeba koupit nové. Došla mi drogerie kterou mám na chatě, abych nemusela sebou ještě tahat kosmetické přípravky. Domnění že mám na chatě jedny třičtvrteční kalhoty na výlety v teple se ukázalo mylné, a tak jsem musela aspoň jedny koupit, opět abych nemusela sebou tahat tolik věcí.
Co položka, to buď cesta ke stanici na autobus do Dobříše nebo na Mníšek.
K těm autobusům se také váže ono čekání. Jelikož jsou prázdniny, a navíc mnohde stále ještě platí covidové jízdní řády, autobusů jezdí o mnoho méně a tak když vám ujede, čekání se protáhne na hodinu, pokud tedy nejede ještě jeden alespoň na náměstí. A pokud je víkend, intervaly jsou ještě o hodinu delší. Samozřejmě že jsem se povětšinou dostala do situace kdy mi spoj ujel. A vždy k velké zlosti jen o dvě či tři minuty. Na výletu nám ujel také, tam jsme si alespoň v klidu daly oběd a kafe a vyrazily na vlak. Ještě štěstí že ten také jezdí do daného místa. Jediný poslední výlet do Prahy a odevzdání fotky proběhl bez zádrhelů. Všechno na sebe krásně pasovalo až jsem se sama divila. A paradoxně tenhle poslední výlet mne definitivně umrtvil tak, že jsem si říkala, že to vlastně nebyla vůbec dovolená, ale galeje. Takže neodpočatá jsem vlítla rovnou po hlavě do blázince v práci, kde jsem na večeřích zůstala sama, a lítám jak urvanej plakát. Domů taktak dojedu a padnu. A jestli se nenajde někdo kdo by nastoupil, čeká mne to celé prázdniny.
Teď je otázkou, co povolí dřív. Jestli záda nebo ruka, protože oboje bolí a to dost. Má to jedinou výhodu, že totiž vedoucí konečně prohlédla co je zbytek osazenstva zač a přistřihla jim řádně křídla. Ovšem počítám, že v pátek, kdy jdu za ní na pokladnu, mi to pěkně vrátěj i s úrokama.
