30 srpna 2012

Raketová základna.....

O tom, že nedaleko naší chaty na hřebenovce nad Kytínem je bývalá raketová základna jsme se dozvěděli paradoxně z knihy od Riders Digest výběru Sto zajímavých výletů po ČR. Ne že by to místní nevěděli, ale neměli jsme jaksi štěstí se z domorodci nějak lépe poznat, protože naše chatová část leží dost mimo Mníšku a dva a půl kilometru tam a zase dva a půl zpět, mému muži připadá pěšky natolik vražedné, že nejde ani do restauračky, kde se jak známo s domorodci nejlépe poznává. A co se týče ostatních chatařů, družení se nějak moc nenosí. Tedy pokud si zrovna nevyhlídnou manželku jiného chataře, to je pak družení velké s nepříjemnými (rozvod) následky. Ale to jsem trochu odbočila. Takže kniha a následná domluva se synem že si tam uděláme cyklovýlet. Byla to kruťárna, protože se muselo vystoupat na vedlejší hřeben a tak to dalo nějakých deset kilásků neustálého šlapání do kopce, který se v závěru ukázal nesjízdným dokonce i pro mého syna, což je ovšem co říct. Já si opět v některých úsecích spokojeně šla vedle kola. Zbylé dva kiláky už vedly po té staré hřebenové silnici od které, šikovně ukrytá vedla odbočka k základně. kdo by nehledal, nenašel by. Jenže ouha, před námi kolem dokola vysoká betonová zeď....ale v ní byla naštěstí stará brána a brány jsou odjakživa od toho, aby se překonaly. Syn nejdřív sice přelezl a byl se po svých podívat co je dála a já jak jsem na něj čekala jsem zjistila, že pletivo které bylo na místě jednoho betonového dílce se dá docela lehce rozplést a vzniklým otvorem protáhnout kola a pak sebe. Synovo překvapení když jsem mu šla naproti s koly bylo opravdu nelíčené.
A tak jsme se dali do průzkumu na kolech. Areál je to ohromný, my z něj viděli jen malou část, ovšem tu s odpalovacími rampami a podzemními bunkry pro uskladnění raket. Takže vlastně tu nejzajímavější. Sice jsme si připadali v tom naprostém tichu mezi opuštěnými betonovými kryty a odpališti jak v nějakém katastrofickém nebo sci-fi filmu a někde vzadu nám pořád seděl takový nepříjemný pocit, jakoby na vás měl od někud ze zálohy vybafnout buď mimozemšťan nebo přinejmenším Rambo s útočnou puškou. A navíc se začalo zatahovat a v dálce hřmít a když jsme vylezli na jedno z odpalovacích míst odkud byl mimochodem nádherný rozhled a kde by byla po menším vyklučení okolních stromů moc pěkná rozhledna, viděli jsme mraky z kterých hojně pršelo. Což na náladě také nepřidalo a tak jsme se při prvních spadlých kapkách rozhodli, že je asi na čase se vrátit. Zpátky to bylo brnkačka, jestliže tam jsme se palcatili dvě hodiny, zpátky jsme byly dole za půl. Sice byly brzdy po tom padáku dolů dost zteplalé, a mě chytala do obou rukou z brždění křeč ale nezmokli jsme a dokonce ani ta bouřka nepřišla.
Takže jsme si odnesli pár poznatků a to že
- ve vojenských prostorech se opravdu perfektně sbírají houby, které tam rostou velmi početně a ve velikostech v normálním lese neviděných (radioaktivita?)
- tam vlastně byly vojáci ještě dva roky před tím, než jsme tam byli a to normální posádkou (podotýkám výlet se uskutečnil před pěti lety)
- že taková základna je skvělé místo pro pilné kradaře kovů
- a že i v době kdy mi tam byli na druhé straně základny normálně probíhal normální vojenský život, neboť posádka, nebo to co z ní zbylo se přestěhovala z jednoho konce na druhý a že ten pocit že na nás někde někdo vybafne byl vcelku oprávněný.

Památný dub u kterého se skrývala odbočka.....nikdo by jí tam nehledal.


Žádná brána není nezdolatelná....


Uvnitř bunkru. Tady si rakety hověly....


Z odpališť byl skvělý výhled....


Další fotky opět v Galerii.

Sviňa jedna nenažraná...

A kdo že? Určitě si pamatujete jak jsme zde rozebírali jakého asi krásného motýla je ta housenka kterou jsem vyfotila na zahradě. Pak se ukázalo, že to až zas takový krasavec není. A už vůbec to není žádný užitečný motýl. Naopak jeho jméno dřevopleň a pak upřesnění od blogerky Aleny že žere vrby, topoly a osiky se ukázalo Jako nadmíru orávněné.
TA SVIŇA MI TOTIŽ ZAVRAŽDILA S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ NAŠÍ KROUCENOU, KRÁSNOU VZROSTLOU VRBU!!!!

Říkala jsem si proč po zmlazení vypadá ještě hůř než před ním, opadává, neustále žloutne a navíc proč mi "odešla" jedna celá velká větev. Tak teď už to vím. Všechny ty piliny okolo, které jsem mylně považovala za práci sršňů kteří neustále rejdili po kůře byly výsledky žravosti těch housenek.....a když jsem navíc zase jednu objevila jak si šupajdí od vrby a druhou přímo z ní vytáhla, zapadlo okamžitě všechno do sebe....
Takže teď nás čeká uříznout onu uschlou větev a zjistit jak velké jsou škody. Ale vzhledem k tomu, že na všech větvích je popraskaná a odfouklá kůra, pod kterou je vidět buď plíseň nebo zčernalé dřevo, vypadá to, že je asi vymalováno a vrby se bude muset uříznout až u země. Je to sice vrba, tudíž plevel, ale nevím nakolik bude ještě mít sil se vzpamatovat.
Jen doufám, že to něco neznamená, koupili jsme jí stejně jak k nám přišel druhý Báča coby štěně a on sám si jí přetvořil k obrazu svému když jí ukousnul a rázem z jednoho kmínku bylo kmínků pět.........

Jít dál....

Pokaždé když život se mnou své hry hrál
a nohy mi podrazil...
vždá stál někdo opodál, ruku mi podal
a řekl: " Vstávej, jdeme dál!"

Stokrát jsem padla a stokrát vstala
ta ruka stále byla tam...
Snad jiná osoba to byla, ale pomohla
a já mohla jít dál....

Někdy kamarád či milenec, jindy maminka
svou láskou zadrželi můj pád...
Vždy ale to byl někdo kdo opravdu mne
měl nade všechno rád....

Já brala všechno jako samozřejmost.
no co, vždyť přece to je povinnost.
Těch kdo milují nás pomáhat nám
přejít přes vratký most...

Jenže co když ztratí se najednou, ta ruka
ta láska, ta pomoc....
Když pak přijde pád kdo podá nám ruku
a nezištně řekne : "Vstaň, vždyť musíš jít dál!"

Těch kdo v životě nám pomohou
těch jen pár je....
Každý z nich nás takové jací jsme bezvýhradně miluje.
A když jim osud nohy podrazí
pak na nás jenom je....
podat ruku a říct: " Vždyť nic se neděje, vstaň a jdeme dál!"