S pampeliškami jsme ....

 

.... se konečně přesunuli do května, a v něm tedy bylo

 hodně co fotit. Jak rozkvétající přírodu tak i na výletech. Opět se zadařila chata a Praha (náplavková) zadařil se výlet do Beskyd a do Jeseníku, nezadařil se ani na pátý pokus let balónem (další je příští týden). Počasí se narozdíl od dubna ustálilo na slunečnu, což pro mne konečně bylo něco protože jsem mohla zahájit rochnící sezónu v bazénu. A že jsem si to užívala co to šlo. Zopákla jsem si po dlouhé době co to je chodit každý den do práce. To se prozatím zredukovalo na tři dny v týdnu. Ale je otázkou co bude dál s chorobou jedné spolupracovnice, je možné že to bude trvat delší dobu. 

Takže můžu za květen říct Za mě dobrý! ....

Dnešní článek ....

 

.... bude jen a jen o chlubení. A poděkování. 

Samozřejmě. 

Když jsem někdy ještě před kovidovými roky byla s Padesátkou Míšou na už nevím kolikáté výstavě fotek na zámku v Dobřichovicích kterou tam měl vcelku již ostřílený matador Petr  oba na mne zaútočili otázkou NO A CO TY? KDY TY UDĚLÁŠ VÝSTAVU? Na to jsem jim řekla že já se rozhodně necítím být natolik povolána ve focení že by se na mé fotky chtěl někdo koukat v reálu někde na zdi. Jo, na blogu je to něco jiného, v malém formátu se všechno ztratí, ale ve velkém?

 

Ďáblice - našeptávačka Míša se ale nedala jen tak odbýt a skoro při každé příležitosti na mne dřív nebo později tuhle otázku vypálila znovu. A občas se k ní přidal i Petr. Jednou takhle při cestě od očaře, kdy mi rozkapávali oko a já byla skoro slepá a taková trochu mimo jsem cestou na bus vlezla do dveří KC ve Třebové, a sebrala všechnu odvahu abych zeptala se co by to obnášelo uspořádat tam výstavu. Vcelku jediné co jsem se dozvěděla bylo to, že možné by to bylo, jen jaksi teď mají na dva až tři roky naprosto plné termíny. O dalších věcech které pro mne byly hlavně důležité jsem se nedozvěděla vůbec nic. Odškrtla jsem ty tedy položku Výstava jako zatím vyřízenou a dál se nezajímala. Jenže pak jsem nechávala Míše dělat jednu z mých fotek a jen tak mezi řečí jsem se v tiskárně zmínila že jsem uvažovala o vystavování, leč KC jaksi mám plno. A tam jsem se poprvé setkala se zmínkou o kavárně EVA jejíž provozovatelka dává také možnost prezentovat lidem svá díla u ní na zdech restaurace.

 Po jedné z dalších návštěv na očním (nevím proč zrovna oční má na mě tenhle vliv) jsem tedy zašla do restaurace a optala se jaké by byly podmínky. Velmi milá provozovatelka mi řekla že vlastně skoro žádné. Jen fotky v hlavní místnosti, možná po schodišti a pak v horní prostoře. Za to budou díla viset v restauraci tři měsíce a ještě mi v případě vernisáže udělá i pohoštění na účet podniku jako poděkování za to, že jim svá díla svěřím. A že nejbližší termín je od začátku května. Jelikož bylo teprve září, tak jsem na to kývla. Osm měsíců ještě prověří mé odhodlání a když tak můžu napsat omluvnou smsku že to vzdávám. Jenže omluvná smska přišla naopak z druhé strany, že zřejmě byl nějaký informační šum na straně předchozího vystavovatele (DDM) a volný termín bude až od začátku června. To mi sice přihrálo ještě jeden měsíc navíc a ukázalo se že ještě že tak, ale taky to, že nebude moct přijít dcera se zeťákem protože bude tou dobou s Bobulí už v lázních.

A začalo peklo. Vybírat fotky, určovat počet a velikost, to zas všechno úplně překopat a vymyslet jinou koncepci, shánět peníze, zahánět pochyby, euforie a zase pochyby, peníze nikde nebo jen část místo celé přislíbené částky, opět euforie že se našel jiný sponzor, opět zklamání že to nějak nepochopil o co jde, další peníze na obzoru jenže až v termínu který by byl hraniční, takže další dopisování si, abych nakonec poslední březnový týden zadala tisk prvních deseti fotek na které vyšly sponzorské peníze a za další měsíc a něco tisk zbytku už za své. Nakonec se tedy to zpoždění ukázalo jako výhoda, protože jsem alespoň relativně! v klidu dala všechno dohromady a mohla tak minulou neděli dopoledne navěšet za pomoci zdejší známé všech zhruba 30 fotek a odpoledne pak přivítat pár lidí kteří nezklamali a udělali mi radost tím že přišli. Tu mi trochu pokazili jiní jedinci, kteří sice ač přislíbili že dorazí nakonec nedorazili. Ani se nebyli schopní omluvit. Tak k něčemu to bylo dobré, alespoň jsem si tak nějak vytřídila jak se říká zrno od plev a vím na koho se můžu propříště spolehnout. Venkoncem bylo to nakonec příjemné komorní posezení a povídání které by se při vícero lidech asi až tak úplně nedalo. 

Takže můj velký dík patří Míše a Petrovi že do mě tak dlouho šili, až jsem se do toho prostě pustila, provozovatelce restaurace že se mnou nevyrazila futra a ještě nás tak skvěle pohostila a pobavila, zbytku rodiny za to že to přežila aniž by se unudila, mé známé za skvělou fotodokumentaci a ještě navíc mému kamarádovi z party na naší chalupě z dob dospívání, který docela nečekaně dorazil také ....

A máme tu zlatý .....

 

.... květen. Tedy alespoň na jedné zdejší louce.

Po mnoha letech kdy jsem si stále říkala musíš, musíš ale samozřejmě nikdy to nestihla, letos konečně jsem se vykopala s foťákem mezi pampelišky. A bylo to fakt krása když si člověk klekl na jejich úroveň a rozhlédl se kolem dokola po té zlatožluté nádheře. Užívala jsem si to tedy náramně ....

S dubnem se rozloučím ....

 

..... několika tak trochu kuriozitami, které 

jsem nafotila při jedné z mála na počasí pěkných procházek po okolí. Je pravdou že se ty pěkné dny v dubnu vyzobávaly jak zrníčka zlata s písku, protože letos se choval jako pravý apríl. Takže když se náhodou udělalo pěkně, vystartovala jsem fofrem projít se do lesa ....

Návrat do dubna .....

 

.... s několika pohledy na různé rostlinkové zástupce ....

Zkoušela jsem objektiv který mi přenechala známá, jelikož manuální ostření jí dělá velké problémy a na její řadě foťáku prostě automat nefungoval. Moc se mi líbí jeho bokeh, byť víc ho používám na jiné focení, je to dlouhé sklo i když má i široký záběr

Představovat asi nemusím 😉

První z květů phylocactusu se nesměle klubal

Zkoušela jsem i co možná největší přiblížení co to umí

Docela se mi líbí focení s ním, byť jsem zjistila že se moc nehodí do ne zrovna dobře osvětlených interiérů. I co se týče ostrosti je oproti jinému zoomu o dost měkčí. Něco mezi normálním moderním objektivem a starosklíčkem, ale taky je možné že to ještě neumím úplně vychytat. Zatím s ním fotím jen občas, víc opět jede ten co jsem si pořídila místo toho který se mi rozbil. 

A jak se blíží víc a víc neděle kdy bude vernisáž, začínám se paradoxně na foťák dívat se stále větší nechutí. Navíc začínám být nervózní protože úplně nevím kdo z pozvaných vůbec přijde. Kdo přijde od pondělka kdy začne být pro veřejnost mě tak ani moc netrápí tak jako to co řeknou a jestli vůbec přijdou osobně pozvaní protože je mezi nimi pár lidí na kterých mi záleží a nerada bych je zklamala. 

Nějak jsem nachytala ....

 

.... skluz v psaní článků. Může za to jak moje opětovná

určitá nechuť k psaní a focení, tak skoro týdenní pobyt na chatě kam si vozím jen tablet a na něm psát víc jak dvě věty je naprostá šílenost nehledě na to, že v něm nemám fotky k patřičným článkům, k tomu práce na zahradě tady i na chatě, jeden výlet do Beskyd a po návratu z chaty nástup na záskoky do práce a samozřejmě opětovné posekání zahrady a zkulturnění domu po manželově hospodaření. Ale to už je takový folklor který mne provází od jara do podzimu. Do archívu mi tak přibylo pár desítek fotek z beskydského i pražského toulání, z jednoho koncertu a samozřejmě zahrady a zdejšího okolí.

A protože jsem fákt hodně zanedbala tak se budeme vracet v čase do začátků jara jak co začínalo kvést, bujet a krásnět ....

Z focení v plenéru ....

 

.... k focení doma. Koupila jsem si před nějakou

dobou takové zařízeníčko které se jmenuje light box nebo také fotostan. Je to bílá skládací "krabice" s dvěma LED pásky, jeden na přední svícení, druhý na zadní, která má možnost přidávat různobarevná pozadí. Používá se hlavně na produktové focení a já si jí koupila na focení těch mých šitých panenek. Jenže se ukázalo že panenky jsou větší než samotný box a tak mi slouží spíš k různým hrátkám s květy nebo skelety listů či květů. Na FB sleduji jednoho fotografa který má neskutečně jednoduché ale o to víc působivé fotky květin. Resp, detailů květů. A napadlo mne zkusit něco takového taky. No mám se ještě hodně co učit ....

Minulé fotky ze .....

 

.... ze Stromovky hýřily optimismem. Ty dnešní

už takové nebudou. Protože jsem na chatě měla hromadu práce a navíc nebylo úplně super počasí které by člověka hnalo na nějaké procházky, do lesa jsem se dostala jen jednou. A rovnou do likvidace škod po podzimní vichřici, nebo podle sousedů spíš po malém tornádu. Když jsem to viděla poprvé, vypadalo to zle, hodně. Ale nějak přes ty popadané stromy si člověk úplně neuvědomoval co to napáchalo. Jenže když pak jdete lesem a vidíte ty hromady vytahaných pařezů (přiznávám že jsem to tu viděla vůbec poprvé, že vytahovali pařezy) haldy větví do výšky vzrostlého stromu, naskládané výřezy kmenů a hlavně pahýly stromů na kterých je vidět jak s nimi vítr kroutil. To teprve člověku dojde jaký to asi byl blázinec. Jsem vcelku ráda, že jsem zrovna v té době na chatě nebyla, asi bych měla sakra nahnáno. A jaké bylo štěstí, že ten vír šel o kousek dál. Od toho, aby nám to vzalo stromy u chaty případně napáchalo škody na samotné chatě nás dělilo opravdu tak dvacet metrů. Škody stejně ještě nejsou poklizené doposud, hromady popadaných stromů ještě v lese jsou, některé úseky nejsou doposud schůdné ....

Opět a zas ....

 

.... a to už počtvrté, mi dnes zrušili plánovaný

let balonem. Říkala jsem si, že přece nemůžu mít takovou smůlu aby neplatilo do třetice všeho dobrého a zlého, ale ne. Venku je nádherně, svítí sluníčko, jen lehce pofukuje větřík a mě to zrušili z důvodu silného větru.... tak nevím. A jelikož další let je naplánovaný na červen, a mě platí prodloužení jen do června, zjišťovala jsem co a jak dál, pokud to nevyjde ani na popáté. Prý mi to zas prodlouží. No doufám že snad někdy to konečně vyjde. Připomíná mi to situaci s naším žádáním o příspěvek na byt. Nemáte výdaje, nemáte příspěvek. Máte výdaje, stejně ho nedostanete. Ale hlavně že vám  páni z vlády kladou na srdce žádejte si o to na co máte nárok, nestyďte se. Jo, nestydí se ti s opálením, a ti dostanou, já asi nemám prostě pro české úředníky tu správnou barvu. No jestli takové fiasko bude i s tou výstavou, tak už docela začínám mít nerva ....

Sny jsou prý od toho ....

 

.... aby se plnily. Nebo aby jsme si je plnili. Pár jich mám,

zatím jsem necelý týden (snad) od splnění jednoho a přesně za měsíc (pokud nenastanou nějaké nepředvídané komplikace) bych si měla splnit druhý.  I když o tom se domnívám že je to trochu drzost, protože si stále myslím, že nejsem až tak dobrá. Ale zase, když to nezkusím ....

Pochyb mám hodně a stálo mě to hodně odvahy se vůbec za ním vydat, ale nakonec jsem si řekla proč ne. Co horšího než že prostě nikdo nebude reagovat se stát nemůže.

A tak .....

Vím že pro spoustu z vás blogerů je to sem z ruky, o tom žádná, ale snad se najde pár z vás kteří to třeba tak daleko nemáte nebo nemáte (jako já) partnera který když před ním řeknete slovo výlet se okamžitě osype. Navíc ležíme na trase Praha - Brno nebo Olomouc - Česká Třebová či Ostrava - Česká Třebová kde jezdí vlaky dost často, takže není nutné mít auto. Takže pokud budete mít zájem, bude se vám chtít, nebo zrovna nebudete mít nic jiného na práci, jste zváni. Jen mi prosím napište do komentu že opravdu dorazíte aby se dalo vyřešit zdárně i nějaké občerstvení a abych vám nějak mohla vysvětlit kudy tudy. Navíc neděle je zavírací den, tudíž se mezi nás nebude motat nikdo kdo nebude přímo pozvaný. Takže by se to dalo pojmout i jako takové malé blogerské setkání. 

P.S. Zapomněla jsem dodat, že výstava bude trvat 3 měsíce, takže pokud máte termín plný, můžete se vypravit kdykoli během těch tří měsíců

Máme tu máj ....

 

.... lásky čas (pro ty kdo na ní věří, kdo jí hledají 

nebo mají to štěstí že jí našli) a měsíc kdy příroda vybuchuje gejzíry barev rozkvétajících květin, keřů a stromů, a vzduchem se linou všechny možné krásné vůně. Ptactvo nebeské se od rozbřesku předhání v tom kdo začne dřív řvát před oknem aby vám dalo najevo že už je přece jen čas vstát, lhostejno že je třeba teprve půl čtvrté a vy vstávat vlastně vůbec nemusíte. První den pátého měsíce který je zasvěcený polibkům pod rozkvetlými stromy. Když je kde a s kým. Začíná pro mne ten asi nejhezčí měsíc v roce, kdy si budu rvát hrb na zahradě abych vysvobozovala kytky s dusivého objetí plevele a rejdila sekačkou mezi kapkami májového deštíku, který se ovšem spouští vždy když to není potřeba. Jestli je na krásu netuším, já jsem akorát vždy po něm silně zakyslá osoba protože tuším, že zas budu muset bůhví na kolik dní odejít od rozdělané práce na zahradě.

Jenže zatím je všechno zalité sluncem, namožená šlacha po noci ve stahovacím obvazu zatím poslouchá a tak můžu vesele vyrazit na zahradu ostříhat co je ostříhat třeba, a zasít co je třeba zasít. Ať žije náš milovaný květen! .....

Po většině bílých ....

 

.... květů přijdou na řadu jarní květy žluté.

Vzhledem k tomu, že fotky jsou staré měsíc a něco, nejsou zastoupené právě v trávě zářící pampeluchy. Tou dobou nejvíc kvetly orseje, křivatce a občas i někde podběly. A prvosenky, druhovým jménem vyšší. Ty mi ostatně na zahradě stále ještě kvetou a rozhodně s tím zatím skončit nechtějí. Ale teď začínají na záhoně kvést i jejich příbuzné prvosenky bezlodyžné, zoubkaté a průhonické. Ty už jsou i v jiných barvách než žluté .....

Po trochu delší odmlce ....

 

.... se zase hlásím s květinkovými fotkami.

Po určité nechuti k psaní se zas najednou nakupilo spousta věcí, při vyjímečných slunných dní to byly nesmělé pokusy o práci na zahradě, a občasná procházka, pak nějaké záskoky v práci, hlídání, pobyt na chatě, a zase práce na zahradě. Konečně se mi podařilo posekat už značně přerostlou trávu, a teď musím ještě ostříhat stromy. Naštěstí ten největší se nám se synkem podařilo úspěšně o jedno patro snížit aniž by jsme z něj udělali jó moc velký paskvil, takže tím pádem je i míň odstraňování vlků. Po dvou letech jsem konečně i zasázela levandule které mi dovezla dcera a byly provizorně nasázené po celé zahradě na jejich definitivní místa. 

A mezitím jsem vždycky občas vyběhla na zahradu a fotila co právě momentálně rozkvétalo nebo i kvetlo. Takže vlastně se zas budeme vracet v čase .....

Dneska ještě u monotématických fotek ....

 

.... zůstaneme. Dlužím vám ještě něco z mé 

letošní dokonce dvojnásobné výpravy do rezervace Králova zahrada která je na rozmezí Ústeckoorlicka a Svitavska. Vloni jsem nebyla a dva roky předtím za covidových opatření se tam de facto nesmělo, páč už to byl přejezd do jiného okresu a tenkrát jsme ještě byli natolik všichni vystrašení, že jsme taková nařízení dodržovali. Za sebe rovnou říkám, že při dalším takovém zákazu už bych na to zvysoka kašlala.

Letos jsem tam byla jednou s dcerou a jednou tady s fotokámoškou. Ani jeden den ale nevyšel sluníčkový protože to je pak teprve ta pravá nádhera. Ale voněly stejně krásně při zataženu jak při sluníčku. Co mne nadchlo, je to, jakým fofrem se v rezervaci zabydlují i podléšky a jak se sama o sobě roztahuje do šířky i dálky. I když po proběhlé revitalizaci potoka který tímto údolím protéká spousty bledulí přímo z břehů u cesty zmizelo, jiné se objevují na dalších místech, takže o osud rezervace se nebojím. Tedy pokud jako vždy nezasáhne ten největší škodič a to člověk. Fotek je hodně a tak jsem úlovky z obou dnů dala do galerie sem ....

Zatím si s námi sluníčko .....

 

.... prapodivnou hru. 10 : 1. Deset dní je ohavně

zatažených, deštivých, ba i někdy sněhových a mrazivých a jeden krásně slunný a teplý. Zrovna jak ten včerejší. Vytáhlo mne to zas na zahradu v dobré víře že zas něco udělám se záhony, třeba vypleju, nakypřím apod. jenže i při nejlepší vůli jsem s tím musela seknout. Zem je tak nacucaná a mokrá, že s jedním trsíčkem trávy člověk vytáhnul půl záhonu bahna. S největším úsilím jsem tak vyplela maličký kousek záhonku kam se mi vysemenily vlčí máky (hurá!) v počtu víc než dostatečném, abych jim tak udělala prostor pro rozvoj.

Jelikož si každý rok kupuji různé směsi květin kde jsou letničky, dvouletky i trvalky, ty smíchám dohromady a pak vysévám na různá místa a jelikož už je půlka dubna kdy je čas na setí, dala jsem sen do toho. Na ty jsem si už naštěstí záhonky připravila už minulý týden kdy se tak mezi stále upršenými dny našel jeden slunečný, takže jsem mohla včera vysít novou generaci. Ukázalo se, že mi zbylo dost semínek a tak jsem pro ně připravila ještě jeden malý záhon. Tedy spíš jsem ho jen prokypřila a vytahala z něj hromady orsejí a sasanek které se v tom stávajícím usalašily. Před dům jsem do úzkých pruhů pod okny vysela směs chrp s vlčími máky. Od nich jsem si vloni posbírala hromadu semínek tak jsem zvědavá jestli z nich něco bude. Jelikož mě celé velikonoce, ač jsem je tedy proflákala přímo ukrutně, bolelo rameno s kterým momentálně absolvuju rehabky, nechtěla jsem ho dál zatěžovat dalším rýpáním v zemi a šla jsem si hrát na terasu na ještěrku. A jak se to hraje? Inu vytáhne se ven lehátko a vyhříváte se na sluníčku, vstřebáváte teplo a říkáte si Už aby konečně svítilo i déle než jen jeden den. Dneska totiž zase od noci prší a prší a teplota je zas jen něco nad pěti stupni .....