22 září 2022

Mokro -slunečné ....

 

.... budou dnešní květinky. Něco ještě zbytek ze zahrady
a něco z parku v Dobříši. Ty už byly o něco veselejší protože svítilo krásně sluníčko. Což se o posledních dnech tedy říct nedá. Momentálně sice je víc modré oblohy než mraků, ale na můj vkus to je stejně málo 😏.....

18 září 2022

Od středy jsou tu ....

 


.... první náznaky podzimu, který nesnáším.
Vlezlý déšť, sluníčko vykoukne jen na chvíli a zase se schová. Ovšem co předvádí počasí od pátku do dneška, tak to je echt hnusný podzim kdy více či méně prší celý den, fouká vítr ( vyšší trávy dostávají pěkně na frak) a je hnusně zima. Dokonce jsem na pokyn muže, který volal z nemocnice zapnula kotel aby se alespoň trochu dům zavlažil. Pravda, letos jsme začali docela pozdě. Byly roky kdy jsme začínali topit prvního září. Trávník je nacucaný jak houba, záhony rozblácené jak dno vypuštěného rybníka a stejně smutně vypadají. Jediné kdo toto počasí kvitují se zdají být fuchsie. Opět jsou některé z nich obsypané květy jak nebyly celé léto. Rajče které jsem měla na záhonu a bylo obsypané plody třetí den tohoto úžasného počasí chytlo plíseň, a dokonce i ta která jsou pod střechou začala taky. Na nich už naštěstí je jen pár plodů, takže se zas tak moc nic neděje. Je prostě, obzvláště dnes, ohavně ohavně. 
A tak ani dnešní fotky nebudou suché ....

15 září 2022

Z rozhledny jsme se už podívali .....

 

.... nicméně v Černolicích ještě zůstaneme. 
Jelikož fotky hřbetu Černolických skal z prvního výletu už na blogu byly, tak jsem si jejich další focení až na výjimky odpustila. Ale podíváme se na jiné, ukryté v lese nedaleko rozhledny. Místo je to velmi zajímavé a trochu mi to připomnělo návštěvu Stezky Druidů z loňského roku v Ysperklamu. Skupiny zajímavých kamenů na vrcholku kopce přímo vyvolávají představu druidských rituálů. Navíc v krásné doubravě. Prostě pohanská lesní svatyně jak vyšitá! 
Ale nejen skály, ale i něco dalšího z přírody jsem tu nafotila. Což mne ovšem přivodilo velmi nemilou situaci. Ujel mi autobus, a další mi jel až za hodinu a půl a druhý ještě o patnáct minut později. Oba to jsou spoje jedoucí do Dobřichovic resp. až na Karlík. Jeden cyklobus a druhý normální linka. A sobotní intervaly bývají o dost delší než ve všední den. Co teď. Nabízela by se možnost zajít si do nějaké restaurace na oběd, pivko a v klidu si tam na autobus počkat. Jenže ani při druhé návštěvě jsem žádnou v téhle vesnici nezaregistrovala. Kdoví, kde tam je. Jestli vůbec. Takže co v takové vesnici kde chcípl pes dělat. Mohla jsem volit dvě možnosti. Jít po silnici do Všenor a tam jít na autobus anebo jít po silnici  do Řitky a tam si na autobus počkat. Zvolila jsem variantu Řitka. No .... jen málokterá ves má opravdu tak přiléhavé jméno. Jedině že na rozdíl od Černolic tu najdete restaurace dvě a jedno bistro. A možná že ještě nějaká mimo hlavní trasu bude. Jinak je Řitka hezky česky řiť. Ale upravená, to ano, a stále se upravuje. Ovšem nachází se tu zámek, který je ale veřejnosti nepřístupný. Sídlí v něm Jezdecká stáj a škola Norma. Nese jméno klisny s kterou vyhrála jako jediná žena v historii Velkou Pardubickou majitelka právě zmiňovaného zámku Lata Brandisová. Stalo se tak v roce 1937. Od té doby se to žádné jiné jezdkyni nepodařilo. Ne že by se jich pár dostihu nezúčastnilo, ale buď nedojely nebo skončily v poli poražených. 
Zámek vznikl v barokní podobě v roce 1650 na základech zchátralé tvrze z 15. století. K zámku patřil mlýn, kovárna, pivovar a vinopalna. Pivovar fungoval až do roku 1900. Posledními majiteli byl právě rod Brandisů (Prandisů)  pocházející z 12. století původem z jižního Tyrolska. Zakladatel české větve byl Jindřich hrabě Brandis. Byli nositeli titulu říšských hrabat. Rod je příbuzný mimo jiné i s Kinskými. Po roce 48 jim byl zkonfiskován a sloužil jako sklad pražských obchodních domů. Nyní je ve vlastnictví potomka sestry Laty Brandisové Alžběty. Před deseti lety  zámek figuroval i v nechvalně známé metanolové aféře, neboť v té době zde měla sídlo firma jednoho ze dvou hlavních aktérů této tragické kauzy ....

13 září 2022

Nejen šikmá věž ....

 

.... v Pise nabízí zajímavé pohledy. Ty totiž nabízí
jedna z nejnovějších rozhleden, a to rozhledna Korunka na vrchu kopce Červená hlína u Černolic. Že se nad Černolickými skálami něco děje, jsem zaregistrovala vloni. To se totiž začala nad korunami stromů objevovat záhadná kostrukce. Na podzim už se ale v plné kráse vyloupla rozhledna. A letos v květnu se otevřela pro veřejnost. Proč ale ona šikmá věž v názvu článku? Inu proto, že i tato rozhledna je totiž šikmá! V Pise se začala věž naklánět kvůli chybám stavitelů, Korunka je tak projektovaná od začátku. Odborně řečeno, rozhledna se sestává ze dvou nakloněných mimoběžných křižujících se rotačních hyperboloidů, kterými prochází svislé vřetenovité schodiště. Rozhledna je vysoká 30 m a nahoru na vyhlídkovou plošinu vede 118 schodů. Korunka jí nazvali místní, protože vršek stavby opravdu korunu připomíná. Výstavba trvala od roku 2019 a financoval jí poskytovatel internetu firma Eurosignál. Rozhledna tak slouží jako vysílač pro Dobřichovice a okolní brdské obce. 
Když! je dobrá viditelnost můžete dohlédnout na Berounsko, Brdy, Cukrák, Prahu, Černošice, část Berounky, Říp, Šumavu i Krkonoše.
Říkám když, protože ač bylo počasí hezké a slunečné, opravdu do dálky bylo přes opar vidět prd. Navíc, jak už jsem zmínila, jsem si na tenhle pobyt na chatě nevzala úplně vhodný aparát na dálkové fotky. Něco ale se mi přece jen podařilo nafotit...
Vcelku úsměvné bylo, dostat se k rozhledně. Mou nemilou vlastností je určitá zbrklost a hledání zkratek, které mne ovšem ve finále přidají mnoho kroků navíc a pak absolutní nekompatibilita mé osoby s mapami. Jakýmikoliv. Mám něco čemu říkám vizuální GPS, nicméně v mapách se vůbec nevyznám. Je div, že už jsem se dávno někde neztratila. Takže místo abych šla cestou, na kterou odkazovala cedule Rozhledna a šipka, dala jsem se cestou ke skalám, neboť vizuálně byla rozhledna kousek nad nimi. Což, jak se ukázalo byl naprostý optický klam, neboť kopec s rozhlednou je ještě o něco vyšší než vršky Černolických skal. Když jsem totiž nad ně vystoupala, a vyhlédla nad koruny stromů, zjistila jsem, že tedy rozhledna rozhodně není tam kde jsem si představovala že je, ale že je ještě notný kus přede mnou. Došla jsem sice na červeně značenou stezku, k tomu jít po ní jsem vydedukovala z červené šipky na začátku cesty, jenže ta se rozdělovala do více stran. A tak přišlo na řadu optat se nějakého domorodce. Našla jsem, ovšem ten jen mávnul směrem někam do lesa s tím že: " Běžte tudy, tam už jsou cedule. Asi, já nevím, ještě jsem tam nebyl" .... no dobrá rada nad zlato.
Šla jsem tedy směrem který mi naznačil, ovšem žádné cedule jsem nikde neviděla. Navíc mne po několika desítkách metrů upoutaly další skalní útvary a tak jsem se k nim vyplazila abych si je nafotila. 
Ale ouha, sešla jsem z cesty a další nevidno. Takže jsem se na vršku začala točit jak korouhvička za větrného dne a hledala kudy bych asi tak mohla jít, aniž bych musela slézt dolů a pokračovat cestou kterou jsem šla. Nezbylo mi nic jiného než vytáhnout mobil a zkusit něco, co jsem považovala za stejně naprostou zbytečnost. Mapu. Samozřejmě že mi to bylo k ničemu, mapa ukazovala dvě cesty a mezi nimi bod, evidentně mne, ale nějak mi prostě nedocházelo jak se na tu jednu dostat. Jo, les krásný, dubový, samé borůvčí bez borůvek, ptáčci zpívali, jenže já nevěděla kde jsem a kde je ta zatracená rozhledna! A jak jsem se tak stále točila na místě najednou před sebou asi tak ve vzdálenosti deseti metrů vidím kýženou ceduli Rozhledna! A když jsem sešla pár metrů na cestu, a podívala se nahoru, mezi stromy jsem viděla probleskovat hledanou konstrukci. Nakonec se ukázalo, že moje posedlost focením mi cestu o pěkný kus zkrátilo, protože na cestu, kterou jsem objevila bych došla stejně. Jen o něco později ....
Musela jsem se začít smát, neboť jsem si vzpomněla na svou babičku, která kdysi podnikla výlet na zámek Libochovice, stála zády k zámku a ptala se okolojdoucích kdeže tam ten zámek je! Prostě geny nepřelstíš..... určitou omluvou mi budiž i fakt, že tu rozhlednu vidíte opravdu až v posledním okamžiku, protože je velmi dovedně v té bučině schovaná ....
A tak přijměte moje pozvání na dobře utajenou rozhlednu😉

10 září 2022

Když jsem v roce 2000 ....

 


.... zdědila chatu na Mníšku, tak dobrých patnáct 
let jsem se ocmrndávala vlastně jen v jejím nejbližším okolí. Do Dobříše jsme maximálně občas zajeli na nákup. Když jsem se konečně přestala mrcasit jen na zahradě, v lese a kolem Mníšku, začala jsem se rozkoukávat po okolí i více vzdáleném. Nahrálo tomu i to, že dopravce zajištující autobusové spojení v roce 2015 protáhl přímou linku kterou jsem jezdila ze Smíchovského nádraží na chatu až do Dobříše. A tak volba byla jasná kam se podívat. Zámek, a oba parky. Tak začalo moje několikaleté pozorování rozkvětu hlavně francouzského parku. Jeho dominantami jsou krásné sochy, velká kašna, ne nepodobná té na zámku Schönbrunn, a velká oranžerie. V té době sloužila jako skleník pro exotické rostliny, a na uskladněni cibulovin z výsadby v záhonech. Fasáda byla částečně oprýskaná, sochy ve výklencích stejně jako všechny v parku zašlé. Nicméně na opravách soch se už pracovalo, protože byly některé snesené a pracovalo se na jejich replikách. 
Pak se začala opravovat i fasáda a objevila se informace o tom, že by se měla na severní stěnu vrátit i původní iluzivní výmalba, která mimochodem podle původního vyobrazení vypadala velmi krásně. 
Poslední tři roky byl park uzavřený protože procházel velkou rekonstrukcí a následně i reklamačními opravami. No a letos se už skvěla oranžerie v plné kráse. Její výmalbu, tedy jen první část, jsem zdokumentovala vloni při mé návštěvě kdy jsem se trefila do doby kdy byl park už otevřen ale ještě ne zavřen kvůli reklamacím. Už tenkrát jsem si říkala že to bude opravdu krása a teď jsem si to jen potvrdila. Zároveň v jejím původním zázemí byla otevřená expozice lesního a vodního hospodářství a v druhém křídle expozice věnovaná Zdeňku Milerovi a jeho Krtečkovi, další část je věnovaná zámeckým zahradnictví a tvůrci sochařské výzdoby parku Ignáci Platzerovi.
Zajímavé věci, ale za mě by se tato část dala využít jinak, protože rekonstrukcí vznikly z původního skleníku velmi zajímavé prostory, které by si možná zasloužily mnohem lepší využití. Ale to je jen můj názor....

09 září 2022

Když kvůli kovidu ....

 


.... u Míši padl společný výlet, volila jsem tedy
samostatný. A kam jinam než na Dobříš. O dovolené jsem se tam ať už kvůli špatnému počasí nebo množství práce nedostala, tak teď jsem to chtěla napravit. Hlavně jsem chtěla po dvou letech rekonstrukcí a roce reklamačních prací vidět jak vypadá nová výmalba oranžérie a co se nyní skrývá v jejích útrobách. Už u zámku jsem zjistila, že tentokrát jsem nezvolila dobře co se týče aparátu. Vzala jsem si nexíka a k němu jsou jen pevné objektivy, a navíc při slunečném počasí je špatně vidět na displej. Sice jsem měla sebou viewfinder, ale i tak jsem měla velké problémy s tím, že bez možnosti zoomu jsem se prostě nevešla. Takže jsem se všelijak kroutila, poklekávala, zaklekávala ale i tak jsem nedostala do záběru co jsem chtěla. A tak nakonec jsem v mnoha případech rezignovala, vzala mobil a fotila na něj. Ještě že má objektiv na 64 mpx. S ním jsou fotky opravdu kvalitní. Ale i u něj je průser s focením na sluníčku. 
Dneska se rozhlédneme trochu po parku, záběry vám budou známé, protože už jsem je několikrát na blogu měla, ale proč si je nepřipomenout. Navíc park má každý rok jiné osázení květinových partií ....

08 září 2022

Jen magor jako já ....



.... se bez pomoci chlapů dá do takového bláznivého
projektu, jako je vyhoštění host ze záhonu, kde už se rozrostly natolik, že utlačovaly všechno kolem sebe a navíc mi do záhonu lákaly slimejše, kteří je nesmírně milují. A tím pádem i nesmírně milují i další mé květiny a to tak, že mi je vždycky sežraly celé. Navíc přelom srpna a září je prý pro jejich přesazování nejlepší doba. No já spíš to brala tak, že po deštích byla nejlepší doba na rytí a vyrývání, protože zem byla tak akorát mokrá, žádné bláto ale ani beton. (Chlapy mám sice v rodině dva, jenže oba vcelku nanic. Syn má svých zájmů tolik, že už rok a půl ho prosím aby se mnou jel na chatu a pomohl mi tam s výměnou vany a polovice jak vidí jakoukoli práci na domě, chatě či zahradě omdlívá a je velmi, velmi skoro až na smrt nemocný).
Velkou výhodou je, že ač trsy jsou velké, a ty moje měly i přes metr a půl v průměru, kořenový systém je menší a hlavně mělký a krásně drží pohromadě, tudíž nemusí člověk rýt pracně do hloubky a skládat trs zpátky na nové místo jak puzzle. Největší problém tedy byl, najít pro ně místo. Nechtěla jsem trsy zbytečně rozdělovat, ale taky jsem musela počítat s tím, že se dále budou rozrůstat a tak jim musím dát trochu prostoru kolem a mezi sebou. Vymyslela jsem si, že je totiž sesadím všechny k sobě, protože tak krásně vyniknou jednotlivé barevnosti, velikosti a tvary listů. Měla jsem vybraná dvě místa kde by ničemu nepřekážely, jenže mi úplně nedocvaklo, že na obou je jabloň a nutný přístup k živému plotu kvůli stříhání (ne že bych se s ním přetrhla, ale jednou se to udělat musí), navíc abych na ně viděla, musela bych přejít celou zahradu, a uznejte sami, když se chci něčím kochat, tak to musím mít pod nosem, a tak jsem musela vymyslet místo jiné. To se celou dobu přímo nabízelo protože stejně jsem tam plánovala prodloužení stávajícího záhonu, jen tedy o pár metrů delší. Do nového záhonu jsem zapojila jak převislou vrbu která už tam léta stojí tak i habitem docela trsům host podobný nízký tavolník který také už dlouho nahrazuje zašlé kiwi. Jak už jsem psala, rytí nových děr a vyrývání trsů nebyl zas až takový problém, ten nastal v okamžiku, kdy je bylo nutné přesunout z bodu A do bodu B. Hosty mají sice krásné listy, jenže s nesmírně křehkými řapíky které se při manipulaci s nimi lámou, a většinou v okamžiku kdy to nejmíň potřebujete. A druhý problém je váha. Takových dvacet až padesát kilo (ten největší) se hodně blbě v jednom přemisťuje. Trvalo mi to celé dva dny, než jsem těch deset největších trsů přesadila. Ale musím říct, že se zadařilo. Vypadá to dobře, jen musím ještě dokoupit mulč který mi nevyšel na úplně celou plochu. A dosadit mezi trsy pár vyšších rostlin. V tomhle případě půjde o Sporýš virginský, který bude k hostám pasovat barvou květů a svými květy tak vytvoří druhé patro které svým způsobem odlehčí jednolité ploše listů. A ještě jednu nebo dvě trávy. Adeptky na přesazení už jsou ....

06 září 2022

Po pracovně - dovolenkové ....

 

.... přestávce se opět vracím na stránky blogu.
Ta pracovní odmlka se týkala práce na zahradě, resp. její části. Přišel totiž čas na vyhoštění host ze záhonů. No jo, holky se mi za ty roky pěkně rozrostly a začaly mi utiskovat ostatní kytičky kolem sebe. Takže co s tím.... jediná možnost přesadit tam, kde nic utiskovat nebudou a kde budou mít možnost dalšího růstu. 
O tom všem bude článek " Jen magor jako já ...." 
Že začíná přicházet bída na sedláky a ve fabrice začíná jít do tuhého se ukazuje už od půlky srpna, kdy začaly vícedenní odstávky nejen ty původní páteční. Když byla poprvé, chodila jsem místo na večeře na záskoky dopoledne. Nebo sama, protože bylo večeří malounko. Tentokrát jsem už vyfasovala třídenní volno a tak jsem středu věnovala návštěvě u dcery, šlo o rozloučení na necelých čtrnáct dní, protože v pátek odlétali do Tunisu, zeťák koupil dceři ke čtyřicátým narozeninám další dovču. A ve čtvrtek jsem odjela i já, tedy jen na chatu. Plánovanou procházku po Praze s Míšou překazil kovid, tedy její, ne můj, a tak jsem si pořádala výlety po okolí. Samozřejmě jako první byla na ráně Dobříš protože skončily jak reklamační práce v parku tak práce na výmalbě a využití Oranžérie. A to jsem musela vidět. Došlo i na naplánovanou leč neuskutečněnou návštěvu nové, velmi architektonicky zajímavé rozhledny Korunka na vrchu Červená hlína nad Černolicemi a po dlouhé době kdy jsem měla houbařský půst na skvělé zahoubaření si. Vlastně jsem se tak trochu vrátila do doby, kdy jsem jako malá na chatu jezdila a každý den jsme chodili na houby a každý den jsme nosili z lesa plné koše. Jen tehdy ty lesy byly nějak větší a čistší. Letos bohužel se opět o dost zmenší i když výjímečně ne vinou masivní těžby, ani kvůli kůrovci ale řádění vichřice v půli července. Ostatně ta zaúřadovala i na našem pozemku, byť jen v malém. Sousedovi shodila na garáž jednu suchou borovici a u druhé ulomila půlku kmene. Ovšem proti tomu jak to vypadá v lese je to nezanedbatelná škoda. 
Stihla jsem i posekat opět celý pozemek, a tak jedinou nesplněnou položkou je plení záhonů. Pokud bude situace ve fabrice dál pokračovat tak jak teď, tedy střídání jednodenních a vícedenních odstávek, tak trochu si plánuji, že bych vyrazila ještě kolem svátečního 28. září. Buď před ním, nebo po něm. To by se vidělo. Takže snad bych stihla i to co jsem nestihla teď. Navíc to bude zatím poslední možnost se na chatu vypravit, protože v říjnu už to nepůjde. A kdoví jak se vyvrbí situace v listopadu ve spojení s tou mou operovanou haksnou. Jdu si postahovat fotky i z mobilu, protože tentokrát opět přišel ke slovu .....

28 srpna 2022

Letošní nej překvapení ....

 

.... co se týče kvetení, je jednoznačně můj
leknín. Už prvním květem mne překvapil, a teď zhruba po měsíci od prvního květu tu je květ druhý! ....



Druhý kdo mne překvapil dalším květenstvím je křín. Touhle dobou už mi nikdy nekvetl, je to spíš takový pozdně jarní či brzce letní fešák. Letos se ale velmi zadařilo, při prvním kvetení měl pět květních stvolů a teď mi vyrazil dech s dalším





27 srpna 2022

Druhé variace na dané ....

 


.... téma. A tím je odkvetlá pampeliška. 
Po dva dny tu byla ráno hustá mlha, která se ale zvedla vždycky bleskovou rychlostí, takže jsem ani nestačila někam vyrazit fotit. A po ní vždy zbyla rosa jak hrom. Zahrada byla mokrá jak kdyby půl noci propršelo. Tak jsem si vyrazila s nexíkem a starosklíčkem s mezikroužky vyzkoušet jestli by se ta rosa spolu se sluníčkem dala nějak využít. Co z toho vzniklo a jak se to podařilo vám teď předkládám ....

24 srpna 2022

Znáte ten pocit ....

 


... když ráno otevřete oči a od prvního okamžiku
víte že jste se vzbudili do dne blbce? Tak přesně tohle se stalo v pondělí. O půl sedmé ráno mi začal u hlavy vyřvávat telefon (domnívala jsem se, že režim Nerušit tohle eliminuje) a když jsem viděla na displeji kdo volá, bylo jasné že mne čeká co nejrychlejší nástup do práce. Druhý pohled směřoval k oknu. Jasně.  Hnusno, mokro, šedivo. Samo o sobě by to bylo už otravné, jenže po třičtvrtě  roce čekání mne večer čekal můj vysněný let balónem! A hned mi bylo jasné, že prostě nebude.... 
V práci jsem lítala od sedmi do jedné jak hadr na holi, zůstali jsme jen ve třech, jedna kolegyně se o víkendu zřejmě trochu víc napila než snesla a nebyla schopná jít do práce a druhá si vzala dovolenou na cestu do Polska. Takže popravdě jsem byla docela ráda že se let nekonal. Být ještě další tři až čtyři hodiny na nohou, tak na to jsem zrovna už náladu neměla. Další nejbližší let tady od nás byl stanovený na 7.9. a tady nastal problém. Vím, že bych měla jít na operaci. Věděla jsem od doktora že by měla být v září. Nevěděla jsem ovšem kdy. A z nemocnice se stále nikdo neozýval. Takže nezbylo nic jiného než zase kontaktoval nemocnici. Tam jsem se dozvěděla "milou" věc. V září nic, až 25.10. ovšem pokud do toho nehodí vidle něco jiného. Nový termín letu stihnu (doufám že už bude hezky) a ještě stihnu i poslední zájezdy které mám zaplacené. Adventní jsem zatím zrušila. 
Po obdržení nových záloh na plyn mi, resp. nám skončí veškerá sranda. Jeden důchod za plyn, druhý počítám za elektriku, co vydělám půjde na mé závazky, a z toho co a jestli vydělá manžel možná na život. Vítejte v realitě!

20 srpna 2022

Variace na jedno téma ....

 


.... čili monotématicky květ krvokvětu či jak 
se dřív latinsky jmenoval Haemanthus pohledem starosklíčka. To bylo vlastně nejnovější focení, i když už z minulých čtrnácti dnů. Většinu času po něm jsem trávila lenošením na bazénu či lehátku na terase (v práci díky celoevropské krizi začíná krize taky, takže odstávky se konají nejen v pátek ale už od středy a tak jsem do ní chodila jen sporadicky) do toho mi přijela návštěva z Prahy, a počítač musel na den do nemocnice, protože mi začal stávkovat disk a pracoval jen když se mu chtělo. Naštěstí narozdíl od práce kde to začíná zavánět nemilým průšvihem, se tenhle problém vyřešil promptně a bez ztráty jediné fotografie či záložky. A musela jsem začít řešit problém zvaný bazén - zelený děs. Nechtělo se mi už do něj cpát další peníze za chemii, takže jsem vytáhla čerpadlo a začalo kompletní vypuštění. Tak po patnácti letech si to už zasloužil, Jen mi do toho teď hodilo vidle počasí, protože se přihnala bouřka a začalo dost silně pršet. A tak se teď momentálně přetahuje čerpadlo se svatým Petrem. No, tak ono to bylo potřeba, co si budeme povídat, sucho už bylo dost dlouhé .....

14 srpna 2022

Kdysi jsem měla ....

 

.... u staré švestky místo nynější bílé popínavé růže
jinou. Tuším, že žádná zahrada se v určitém období bez ní neobešla. Pnula se po plotech, pergolách a různých konstrukcích. Svou podstatou krasavice krásná, ale strašně choulostivá co se týče chorob. Tedy hlavně jedné, a to padlí růžového. To mi jí během let zcela zahubilo a neplatil na něj ani postřik. Takže když jsem si z chaty dovezla oplégr té bílé krásky a podařilo se mi ho zakořenit, šla na její místo. Je zajímavé, že ta je odolná vůči všem chorobám které normálně růže napadají. 
Ovšem sousedka má hned vedle plotu jeden exemplář a ten se mi tak trochu po plotě plazí a dělá parádu, a zároveň velmi vděčný objekt pro hrátky se starosklíčky ....

12 srpna 2022

Červencové focení ....

 


.... začalo na kraji pole. Šla jsem z procházky a u kraje
cesty se na mě smály vlčí máky. Letos jsem jejich focení díky vedrům jak propásla, tak ani nebyla chuť se někam vypravit. Mám i na zahradě, z loňské směsi mi jeden vyrostl na záhonu a dva jsem přestěhovala z místa kde by přišly k úhoně do jiného záhonku. Ale tak rychle vykvetly a dokvetly, že jsem po návratu z dovolené našla už jen zelené makovičky. Jsem zvědavá, jestli příští rok někde zas nějaký vyroste. Je to taková potvora zvláštní. Tam kde ho člověk vyseje, tam neroste, ale roste si tam kde se mu zachce i bez toho, že by ho tam člověk sel. Tak jsem vzala zavděk alespoň těmi u cesty. Málokdy má mák jen čtyři okvětní lístky, ale tady byly hned tři. I s hmyzími návštěvníky ....

11 srpna 2022

Kde jsou ty doby ....

 


.... kdy jsem žhavila foťák každý den a fotila 
a fotila. Bez něj jsem nešla ani do města za nákupy, natož když jsem jela do Litomyšle k dceři! Tedy nutno podotknout, že tenkrát jsem měla ještě svého malého ultrazoomka který v kabelce ani moc netížil ani nezabíral místo. Ovšem i první nikouší zrcadlovka byla tahána jak koťata kočkou z místa na místo, byla sice větší ale plastová, takže váha se o moc nezvýšila. Až s nákupem druhého Nikouše, celokovového, se situace výrazně změnila. S velkým objektivem a váhou kolem kila a půl už je to sakra znát když ho mám v kabelce. 
A tak jsem s radostí přivítala doma starouška Nexíka, foťák z druhé  generace tzv. mirorlles, čili bezrcadlovek. Výhodou je rozměr kompaktu, ale možnost výměny objektivů jak u klasické zrcadlovky. Pořídila jsem si ho hlavně kvůli starosklíčkům, na něm mi totiž ostří na nekonečno. Jenže problém je v tom, že prd vidím, a on nemá hledáček ale displej. A na něj nejsem zvyklá vůbec fotit, vždycky jsme preferovala u aparátů hledáček. Tak jsem si na něj pořídila něco, čemu se mezi fotografy říká kaplička, ale oficiální název je LCD viewfinder a funguje to jako hledáček, ale dává se na displej aparátu. A samozřejmě že i zvětšuje. Na aparát se přišroubuje kovový rámeček a na něj se magneticky přicvakne právě tohle udělátko. Na kytky skvělá věc. Ostatně i na focení další to je dobré, protože přes něj dobře vidím na to jak mám na co zaostřeno, neboť to se mi na displeji ukazuje barevnými "stíny" okolo foceného objektu , což je skvělá vychytávka kterou bohužel zrcadlovka nemá. Tedy aspoň ta moje. Takže by se dalo říct, že prostě podmínky zas super. Ale já zjišťuju, že fotím stále míň a míň. A míň sebou foťák nosím, a když už si ho vezmu, kolikrát ho ani nepoužiju. Nějak ztrácím radost z každého nově rozkvetlého květu který se na zahradě objeví, ze západu slunce, z krajiny. Jó, u televize si u dokumentů z přírody sice pořád říkám ježiš, to by byla skvělá fotka ale mne samotnou nic nikam netáhne fotit. Ani na tu zahradu. Zjistila jsem, že krom fotek z Prahy jsem za dva měsíce nafotila jen těch celkově zhruba třicet fotek kytek, které teď předkládám. Za dva, respektive dva a půl měsíce ! A teď v srpnu ještě ani jednu !!! No je to se mnou nějak na pováženou ....