Každoročně na velikonoce ....

 

.... beru tvorbu přání na sítě a blog velmi seriózně.

Takže letos jsem si řekla ale co, velikonoce jsou i o veselých věcech!

P.S. Pesany mi takhle zvládla velikonočně upravit AI 😉

Jak je ten svět malý .....

 

.... aneb když zažijete pocity celebrity.

Nevím kolikrát se vám stalo, že vás někde někdo oslovil a řekl: " Jé, vy jste paní / pán XY, že? Já vás znám z blogu! " Mě poprvé a byla jsem z toho trochu perplex. Vždyť můj blog nepatřil nikdy k těm, které by nějak vybočovaly z řady nebo měl nějak velkou fanouškovskou základnu. Jenže ve středu se mi právě tohle přihodilo. Zahajovaly jsme právě s dcerou a Bobulí společně naší novou sezónu kavárenských povaleček v Litomyšli v nově zrekonstruovaném Choco caffé, když tu ke mě přistoupila drobná černovlasá paní a říká mi: " Dobrý den, vy jste paní Vendy, že? Z Dandíka? A jste tu s dcerou a vnučkou, že? " Já chvíli zírala a pak jsem odpověděla že ano. A ona povídá že patřila také do blogerské rodiny a měla blog Maja, nebo Majka doll, tedy pokud jsem dobře v tom šoku rozuměla. Prostě blog o panenkách. Zřejmě. A ještě dodala: " Já jsem z Třebové a vy z Rybníka " .... Pak se rozloučila s tím, že nebude rušit a odešla. Dcera na mě nechápavě koukala a já asi tak stejně na ní. Bylo to moc milé a já ještě jednou moc oné blogerce děkuji za ten chvilkový úžasný pocit že vás cizí lidé někde poznávají a říkají vám jak se jim to co děláte líbí. Moc často tenhle pocit nezažívám ani od těch nejbližších .....  Mrzí mě, že jsme si nemohly o blogování a o tom co nás baví víc popovídat, jestli viděla moje fotky vloni nebo předloni na výstavě, jestli ještě dál někde pokračuje .... 

Poslední měsíc a něco ....

 

.... mne na 100% po práci zabírá čas zahrada.

Dnes jsem tedy dokončila první etapu rekonstrukce záhonu, včera vytvořila jeden zcela ne plánovaný záhon a když jsem se dopotácela domů, vždycky jsem padla do křesla a relaxovala u mého oblíbeného seriálu Dr.House, jehož všech osm řad jsem po hóóódně dlouhé době opět shlédla.( Ta doba je fakt dlouhá, protože když jsme ho v televizi sledovali poprvé, byli jsme všichni o 21 let mladší. Fujtajbl ). Takže na psaní na blog jsem nějak zanevřela. Dneškem tedy skončila sice jedna velká akce, nicméně další mne čekají. Rozplánovat zasazení třinácti nových keřů, všech kvetoucích a tří magnólií, pokud dojdou někdy objednané jahody a květiny, tak jejich zasazení, ostříhání stromů, což jak jsem dnes koukala bude v programu č.1, dopřesít komposty .... no a jak to vypadá i brzy vytáhnout sekačku a sekat. 

Ani jsem moc často nebrala foťák do ruky, takže jsem vyfotila jen pár fotek květů ....

K jaru patří ....

 

.... hlavně žlutá a bílá barva. Vlastně to

jsou barvy které se vyskytují po zimě v přírodě mezi prvními. Talovíny, sněženky, bledule patří k prvním poslům barev. Chvíli po nich přibudou žluté krokusy, narcisy, v živočišné říši pak káčata, kuřata a housata.... ta poslední u mě už dávno nenajdete, ale ty květinky vždycky. A tak jsem vstoupila do další fotografické sezóny kdy vás budu až otravně zahrnovat fotkami květinek ....

Současné počasí ....

 

.... nahrává tomu, že my zelení šílenci, neplést

prosím se zelenými ekoteroristy, ho vítáme a až po lokty se ryjeme v záhonech, přehazujeme komposty (mimochodem nejméně oblíbená činnost), hrabeme neshrabané listí na podzim a jinak začínáme zkrášlovat své latifundie. A tím pádem jde blog stranou. Je to dobře, protože dokud zas nechytnu jarní fotografickou slinu, nebudu mít za chvíli o čem psát. Na výletování na delší vzdálenost nemám parťáka či parťačku, a tady se brodit po lese blátem mne už nebaví. A po pravdě utahaná z práce jsem ráda, že dorazím domů, dám kafe a nohy hore a v křesle odpočívám. Takže se někdy během odpoledne dokopu právě jen k té zahradnické činnosti. Ještě že mi odpoledne přestaly blokovat návštěvy (i velmi nechtěné) u doktorů a skončila první várka rehabilitací s výsledkem mínus 1200 Kč na účtu a výsledek žádný ....

A opět se dostávám ....

 

.... jako vždy v novém roce do fotokríze.

Co jsem nafotila do konce roku to jsem zveřejnila, na procházkách jsem v tom novém moc nebyla, protože se po ledovkách které se z  cest staly moc chodit nedá. Takže dnes vás pozvu na pár pohledů z oken na východy a západy loňského i začátku letošního roku. Tedy mám možnost jen pohledů dvou, z oken na půdě a pak oken z jídelny, takže prostředí které by si ty barvy zasloužily

 není nic moc ....

Jsem konzerva a dinosaurus .....

 

.... co se týče focení. Prostě pro mě se focení

rovná používat fotoaparát. Nicméně už pomalu i já začínám pomalu používat i náhradní možnost a tou je mobil. Už minulý jsem si kupovala podle recenzí na jeho objektivy a kvalitu fotek. Stejně tak i u mého nového hrály tyto věci prim. Byť má parametry vskutku dobré, stejně beru mobil na milost jen v některých případech. Třeba když je nutné fotit na hodně široké ohnisko, nebo nemám zrovna sebou nikouše s makro objektivem. A makro je další věc kterou jsem zkoušela co a jak umí. Musím říct, že umí. Až mě to překvapilo. Jen jsem blbec pro srovnání nevyfotila jak velké případné objekty mého focení byly původně ....

Dnešní fotky nás ....

.... už zavedou do stále ještě de facto

nového roku. Zkoušela jsem zas fotit dle rad do RAWu, protože  následná oprava a úprava fotek je snazší,  ale i když jsem si upravovala barevné prostředí, stále mi z toho lezly fotky se zvláštní barevností. Takže jsem si zas nastavila zpět JPEg, a barevnost se vrátila zase zpět na svou původní kvalitu. Tudíž nenechte se zmýlit, nefotila jsem večer nebo v noci, ale za plně slunečného dne ....

Místo nahoru, se dnes ....

 

.... budeme dívat dolů. V zimě není moc šancí na to

fotit květy, což jak víte je moje záliba. A tak musím vzít každou zimu zavděk sušinami. Když ale jsou s námrazou, vyrovnají se skoro i těm oblíbeným květům. Námraza byla, a sušiny taky. A co z toho plyne? Že jsem se trochu vyřádila s focením ....

Když námraza, tak i .....

 

....  na stromech, a k tomu ještě tak trochu

dramatická obloha, kterou jsem tentokrát brala jako skvělou kulisu pro focení stromů. Sluníčko, azurové nebe s bílými beránky a namrzlé stromy. Kýč jak bič! Ale když je takhle, trochu tu zimu

 mám i ráda 😉....

Pokračujeme dál ....

 

.... ve slíbeném procházení se mezi námrazou.

V lese se na chvíli udělalo úplně zeleno, ale jak jsem se pomalu zase blížila do údolí opět jsem se dostala do bílé ....

Výlety skončily, ale ....

 

.... neskončil ještě rok, a tak se opět vrátíme asi

 na dost dlouho k nám do vsi a na zahradu. Poslední dny loňského roku se nesly ve znamení krásné námrazy. Už se zdálo, že díky práci nic nestihnu nafotit, ale naštěstí jsme kvůli zimní odstávce fabriky museli i my mít dovolenou, tak jsem si mohla konečně to, na co jsem se vždycky dívala lačně z okna kuchyně, či u vás na blozích, nafotit i já. 28.12. jsem se za krásného slunečného dne vypravila na procházku. Říkala jsem si, že logicky čím výš půjdu, tím víc námrazy na všem bude. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem se vydrápala na kopec a k lesu, a zjistila že všechna ta bílá nádhera je jen u nás dole v údolí a na kopcích skoro zeleno ....

Vzhůru do Žitavy ....

 

.... protože Budyšín už máme za sebou. Ovšem

narozdíl od něj máme na Žitavu čas jen něco přes hodinu a půl. Tak ono to tak nějak je jedno, protože už jsme dorazili za tmy a tak nějaké prohlížení města je vcelku bezpředmětné. 

Takže si dáme spíš trochu dějepisu a zeměpisu. Žitava (Zwittau) se nachází v historické saské části Horní Lužice v okrese  Zhořelec (Görlitz). Leží na trojmezí Německa, Polska a České republiky. Zmínka z roku 1238 mluví o tom, že patřila českému šlechtickému rodu Ronovců, jehož nejslavnějším členem byl Jindřich z Lipé, maršálek Českého království za vlády Jana Lucemburkého. Za Karla IV. a Václava IV. byla začleněna do zemí Koruny české. Po třicetileté válce se do Žitavy uchýlilo kolem 1000 českých protestantských rodin ....

O chrámu sv. Petra v Budyšíně ....

 

.... jsem se zmínila v souvislosti s tím, že je 

jednou z dominant města. Dnes se tedy tomuto zajímavému kostelu budeme věnovat trochu víc, protože si to jako velmi zajímavá sakrální stavba zaslouží. Tento kostel patří mezi největší tzv. simultánní kostely v Německu, samozřejmě je nejvyšší stavbou v Budyšíně, patří mezi nejdůležitější sakrální stavby Saska a je nejstarší církevní lokalitou Horní Lužice. Kostelní loď využívá největší protestantská komunita v Sasku, evangelicko - luteránská církevní obec sv. Petra, chór patří německo - srbské katolické farnosti sv. Petra. Odtud tedy simultánní kostel. Na 83 m vysokou věž se dá vystoupat do výšky 56 m po 238 schodech. Po věži vede vnější výtah, kterým si věžník vytahuje nákupy. Zdejší věž je totiž jednou ze dvou věží v Německu, která je stále obydlená věžníkem. A ještě jedna kuriozita. Když se  blíží bouřka, kostel začne kvílet. Konstrukce věže totiž při silném větru vydává zvuk slyšitelný po celém městě ....

Když jsem něco .....

 

.... po půlnoci dorazila v neděli z Polska,

měla jsem na oklepání a regeneraci čas jen zhruba něco kolem patnácti hodin. V pondělí z práce jsem se zas hned vydala do mého základního tábora v synově bytě, odkud a kam se vydávám a vracím z výletu. Je to jednodušší a hlavně bezpečnější než brzy ráno tahat polovici z postele a spoléhat na to, že má dostatek nafty v autě aby jsme dojeli. Takhle si jen vyběhnu kopeček k nádraží a jsem tam. To samé při návratu, hupky šupky přes kopeček a jsem v pelíšku. Druhý den už si polovici zavolám aby pro mě přijela. Horší to bylo ale tentokrát s dospáním, protože jsem musela hned druhý den do práce. Naštěstí mi vedoucí navrhla ať si vezmu půl dne volna a přijdu později. No, ono se stejně nakonec ukázalo že jsem musela jít o hodinu dřív než jsem měla, protože se jedna kolegyně nedostavila. To mě ujistilo v tom, že si příště musím ty zájezdy rozložit mnohem líp, abych pak nebyla z toho urvaná jak plakát. Navíc jsem doufala, že mne nepotká stejný šok jak při minulém výletu, když jsem zjistila při nástupu do autobusu že za mnou stojí člověk, kterého ze všech lidí tady kolem vážně chcete potkat úplně nejmíň ....