Co dělá Hallstatt ....

 

..... Hallstattem a jeho ikonickou podobu,

jsou dva kostely stojící skoro naproti sobě. První, který stojí na břehu jezera a najdete ho na všech fotkách, když si zadáte jméno města do vyhledávače, je evangelický Kristův kostel. Druhý, který dotváří známé panorama města je katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Při první návštěvě jsme zamířily s dcerou jen do evangelického, tentokrát jsem si nenechala ujít návštěvu i katolického .....

Sice jsme ....

 

.... minule už přistáli u břehu a 

vystoupili z lodi abychom se prošli po městě, stejně nejdřív se ale vrátíme na pár snímků nahoru do výšin. I odtamtud je na městečko krásný pohled, nejen z jezera nebo přímo z jeho uliček. V těch jsem ale tentokrát moc nefotila, to už jsem udělala při první návštěvě, takže tentokrát jsem fotila hlavně od jezera, kdy se všechno nabízí krásně jak na dlani ....

Z vrcholu dolů ....

 

.... k jezeru nás nejdříve snese lanovka, a

pak cca 5 km naše vlastní nohy. A to krásnou procházkou nejdříve lesem a pak mezi loukami a horskými velikány až na břeh Halštatského jezera do vesnice Obertraun. Tady je nástupní molo pro cestu na opačný břeh do Hallstattu. Lodi brázdí evidentně jezero celé, ale nás se týkala jen cesta z a do. Na příjezd lodi jsme si počkali zhruba dvacet minut a tak jsem je využila na krátké posezení na břehu a kocháním se krásou okolo. A je věru se čím kochat ....

Na vrcholu Krippensteinu ....

 

.... najdeme hned dvě vyhlídky. Známou 

" Pět prstů " (Five Fingers) která vypadá opravdu jako pět roztažených prstů ve volném prostoru, a pak vyhlídku " Spirála ", která je na samém vrcholu hory. Krom těchto dvou turisticky vyhledávaných staveb na vrcholu stojí ještě malá kamenná kaple. Takže... Vzhůru na vrchol  ....

A konečně se dostáváme ....

 

.... k tomu, co vlastně bylo de facto

jedním ze zlatých hřebů výletu do Rakous. Tedy, když to tak vezmu, nedá se úplně vypíchnout CO bylo to nej, protože tohle místo je krásné ze všech stran, ale pohledy na majestátní vrcholky Alp táhnoucí se do dálky pod jasně modrou oblou, ozdobené tu a tam ještě zbytky sněhu v obklopení bílých mraků je prostě WOW !!! Ano, ti z vás kdo jezdíte do Alp lyžovat, cykloturistit či jinak je navštěvovat asi řeknete Co ta ženská tady blázní? To přece víme a známe. Jenže já nic z toho nepáchám, takže jsem z nich při každé možné návštěvě prostě poprděná. Ale být někde ve dvou tisících metrech a mít okolo ty velikány, se prostě nedá přejít jen mávnutím ruky a rozhodně mě to nenechá chladnou. 

A víte co? Nebudu se dlouho vykecávat a rovnou vás 

vezmu nahoru ....

Abychom se mohli ....

 

.... kochat pohledy na Dachsteinský masív a ledovec, 

či další místa která stojí za to vidět z ptačí perspektivy,

musíme se dopravit na nějaké vyvýšené místo. A jak se na takové místo dostaneme? Lanovkou.... Ta je v horách velmi užitečný dopravní prostředek byť ne asi pro každého. Kdo trpí závratěmi ten si asi moc cestu v ní neužije, ale komu pohled do hloubky skoro dvou tisíc metrů pod ním nevadí, ten si jízdu užije. Včetně houpáků při přejezdech nosných sloupů lan. Takže okolo jezer jsme dojeli do Hallstattu a pokračovali až k zastávce Dachsteinské lanové dráhy nad městečkem Obertraun, které leží na druhé straně Hallstattského jezera. To že jsme na správném místě dá na vědomost stará kabinka postavená před budovou dolní stanice lanovky. Aby jste se dostali z Obertraunu na Krippenstein musíte překonat zhruba 1400 výškových metrů a přesednout z jedné trasy na druhou. Nejdřív vyjedete z dolní stanice ve výšce 608 m.n.m do stanice Schönbergalm ve výšce 1350 m.n.m. Tady se můžete zajít podívat buď do Mamutí jeskyně nebo do Obří ledové jeskyně. Pak už ovšem nebudete mít čas na to, aby jste si vyjeli až nahoru na Krippenstein a prošli se na vyhlídku Five Fingers (kam jsme směřovali my) tedy v případě že jste účastníky zájezdu. 

Anebo přestoupíte na druhou lanovku a vyjedete do 2100 m.n.m odkud se vám již otevřou úžasné výhledy na okolní hory. A pokud tady budete chtít trávit třeba lyžařskou dovolenou, můžete pokračovat třetím úsekem do sedla Gjaidalm, kde je horská chata ....

Ještě chvilku vás ....

 

.... budu napínat, než vám ukážu tu jarní

krásu hor. Dnešní fotky jsou jako vždy ty, které většinou fotím po cestě na místo určení a které nezapadají úplně do systému článků. Ale nebojte, moc toho tentokrát není. Hallstatt není jen kouzelné městečko, ale také krásné Halstätter See. Čili Halštatské jezero na jehož březích leží. Není samo, protože ze čtrnácti nejkrásnějších rakouských jezer jich devět leží v tzv. Solné komoře, části která se táhne částí Horních Rakous a Salcburskem. Je to nádherná krajina vysokých alpských masívů, strmě spadajících dolů a tvořících břehy krásných jezer. A tvoří tak dohromady centrum kam se jezdí v létě Rakušané, ale i jiní turisté rekreovat. Pravda, jelikož se jedná o hluboká horská jezera, koupání v nich není úplně pro každého, někde spíš jen pro otužilce. I když to platí spíše pro cizozemce, místní jsou od mala na to zvyklí. Ale kdo si tu přijde na své jsou hlavně jachtaři a surfaři. No, a podél několika z nich jsme cestou do Hallstattu jeli. Patří k nim třeba Mondsee, kde se pravidelně na benzínce staví, nebo Atersee. Jelikož údolí Solné komory je hódně hódně dlouhé, máte občas pocit že jedete kolem jednoho nekonečného jezera ....

Dnešní květový příspěvěk ....

 

.... poslouží jako oslí můstek pro dalších 

pár příštích příspěvků. To co dnes uvidíte jsou květy nafocené v Alpách při mé letošní zřejmě poslední návštěvě v životě v krásném koutě Rakous, a to v Hallstattu a na Dachsteinském masívu. Poslední ne proto, že bych to tu nechtěla dál vídat, ale díky neustálým nájezdům asijských turistů, kteří se navíc chovají velmi nevychovaně, uvažuje město o stejném zavedení poplatků pro jednodenní turisty jaké třeba zavádí i italské Benátky, případně vůbec o nějaké regulaci a zákazu vjezdu. A po tom co jsem tu zažila při první návštěvě a co bylo na první pohled evidentní i teď, kdy nebyla ještě sezóna v plném proudu místní opravdu z jedné strany lituju. Prokletí oblíbených turistických destinací je velké, sice z turistů místní žijí, ale na druhou stranu je musí proklínat od rána do večera. A pak, devítihodinová cesta autobusem je i pro mne, ostříleného výletníka už fákt moc. Nepohodlí autobusu, jen s minimálním spánkem, protože já v buse prostě i s práškem na spaní neusnu, je dost velký opruz který člověku kazí radost z krásného zážitku. Navíc z něj vylezu s pocitem rozlámaný závory. A představa zpáteční stejně dlouhé cesty je brrrr. Autem výlet nepřipadá v úvahu, páč chlap na výlety není ....

Od motýlů se zas na chvíli vrátíme ....

 

.... ke kytkám. Je to zas takový pelmel květinek

z různých míst. A začneme právě odkvétajícími vlčími máky. Tedy odkvétajícími mě na záhonku. Od první rostliny která byla součástí jedné směsi a vysemenila se, další rok se objevilo víc rostlin, další rok ještě víc, letos i na dalším záhonku, a jelikož je zas nechám, tak za rok jich bude zase o něco víc. Nevadí to, já je miluju. A ráda je fotím. A další kdo je zbožňují jsou včelky a čmeláčci, takže co by pro ně člověk neudělal, když jim pořád sekám na zahradě trávu a nic tím pádem v ní nekvete ....

Motýl tady, motýl tam .....

 

..... motýl kam se podívám. Tak nějak to vypadalo

při naší návštěvě Faty Morgany s Padesátkou. Sice když jsme došly od Japonské zahrady k ní, stačila se vytvořit solidní fronta, když se ve skleníku začali hromadit lidé jak Cimrmanovi v dole, takže se musel změnit systém vpusti a výpusti. Po lidech sice nevyžadovali konzumaci luštěnin a dalších těžkých jídel, ale jen trpělivost a stání na docela palčivém sluníčku. Trochu jsme si v duchu nadávaly za to, že jsme nešly nejdřív na motýly a pak do zahrad. Naštěstí problém se za dvacet minut vyřešil a tak jsme byly vpuštěny i my. Nějaké motýlí frajery jsme viděly už s předstihem s Bobulí, ale teď jsme měly štěstí i na jiné druhy. Jednalo se povětšinou o exotické otakárky a babočky. Neznám jména všech, nevzala jsem si bohužel žádný doprovodný leták kde snad o nich bylo psáno, ale snažila jsem se něco málo zjistit na netu. No bylo toho málo, protože jsem měla málo indicíí aby je strejda gůgl schramstnul a vyblul odpovědi. Ono stejně tam bylo nejrozšířenějších asi pět druhů u kterých jsem jména našla. 

Takže vás zvu na Dalekou cestu, jak byla výstava nazvaná .....

Něco pravdy na tom .....

 

.... že se pachatel vrací na místo činu asi

bude. O necelých třináct dní později jsem před vchodem do Botanické stála zas. Tentokrát klasicky s Padesátkou, protože jsme mířily do Faty Morgany na výstavu motýlů. Nejdřív jsme, jako vždy, ale zašly do Padesátky oblíbené Japonské zahrady na bonsaje. Pár jich už venku bylo, ale zřejmě ty choulostivější ještě odpočívaly ve sklenících. Výjimkou bylo, že jsme nešly jako vždy hlavním vchodem, ale střihly jsme to přes vinici sv. Kláry. Jelikož to bylo po těch nešťastných dubnových mrazech, pohled na naprosto spálenou vinici byl hodně tristní. A nebyla to jen vinice, i pár stromů a keřů bylo spálených, krásné plnokvěté vistárie v Japonské zahradě měly jen několik živých květů a azalky také něco málo schytaly.

Když jsme si prošly zahradu, byl čas na malé občerstvení v podobě kávy a něčeho k ní. Sice místo krásné, ale nějak se tam neobjednává u stolů, ale musíte si jít objednat k baru. Moc jsme nepochopily proč, vevnitř sedělo jen pár lidí kteří už měli před sebou kávu či něco jiného a za barem stáli tři lidé. Evidentně rodina. Ale dojít ke stolku to ne. Trochu, no možná víc rozladěná Padesátka se chtěla sebrat a jít, nicméně potřeba dát si kafe byla silnější ....

Slíbila jsem vám ....

 

.... pokračování mé cesty lesem focené 

ovšem tak trochu speciálně upraveným objektivem. O téhle úpravě jsem ze starosklíčkářských skupin věděla dlouho, a přemýšlela kde bych si ho tak nechala upravit. Jenže pak se mi z téhož zdroje dostalo do rukou video jak na to, a zjistila jsem, že to je vlastně úplně jednoduchý proces a tak jsem se do toho dala. Sice jsem neměla ty patřičné nástroje k povolení šroubení které drží přední čočku, ale to bych nebyla já, abych nevymyslela něco jiného. Vyšlo to, v objektivu bylo dost místa , čočka padla kam měla a já konečně měla to co jsem vždycky obdivovala. Je pravdou, že takto upraveným objektivem všichni většinou fotí květiny, ona tak nejvíc asi vynikne ona úpravička, ale to bych zase nebyla já, abych si neřekla a co takhle zkusit fotit i větší části, třeba les? Cestu lesem? A tak jsem si to zkoušela a zkoušela. A co z toho vzniklo uvidíte právě dneska. V premiéře na blogu .....

Od kytiček ke .....

 

.... krajinkám. No spíš k jedné, a to kolem

Mníšku a Kytína. Jak už jsem zmínila, jsou dcera a Bobča nadšené hledačky kešek. Takže si dopředu zjistily, kde v okolí chaty se nějaké vyskytují. První byla ulovena hned první den našeho pobytu u rozhledny korunky v Černolicích, další v ZOO byla kvůli velké koncentraci mudlů oželena a tak jsme se ještě v neděli před odjezdem vypravily hledat do Kytína a Mníšku. V Kytíně byla v místě poeticky nazvaném Poutníkův trůn. A ejhle, on tam opravdu byl. Původně ale stával na návsi u rybníka. Místo samotné se také jmenuje Kytínská spirála a je to zdejší vyhlídka na samotný Kytín. Na vršku spirály stojí stožár s vlajkou Kytína, na jejím úpatí socha Poutníka ....

Krom ZOO, jsme navštívily .....

 

.... s dcerou a Bobulí i nedalekou Botanickou

zahradu. Napadlo mne, že by se Bobče mohla líbit Fata Morgana a nespletla jsem se. Jelikož týden na to začínala velká motýlí show, ve skleníku už nějací motýli poletovali, takže to bylo ještě ozvláštněné jejich přítomností. Je vidět, že Bobule má nejen podobové geny, ale i ty zelené, protože z každé kvetoucí rostliny byla nadšená a občas prohodila směrem k matce, že tohle přece mají doma, ale děsně mrňavý! Mínila tím klasickou velikost pokojovek oproti zdejším ohromným exemplářům ...

Dcera viděla skleník poprvé, protože byl dostavěný až v roce 2004, když už jsme dávno bydleli tady. Nutno dodat, že byla nadšená naprosto stejně jako Bobule, a stejně jako já vloni, když jsme tam byly s Padesátkou. Dál do zahrady jsme už nešly, protože přece jen pět hodin v ZOO nás utahalo, takže jsme vcelku ochotně nasedly do auta a jely zpět na chatu ....

Od vážna zase zpět ....

 

.... k věcem lehčím a zábavnějším. Tím myslím 

naší opětovnou návštěvu v ZOO Praha ve stejném složení jako v roce 2021. Tedy já, dcera a Bobule. Pár rozdílů by se ale našlo. Minule jsme se koukali na lední medvědy, letos už byl výběh prázdný protože budou někde jinde (o něco později dorazila i smutná zpráva, že jeden z medvědů, které jsem tenkrát fotila, Tom, zemřel v kazachstánské ZOO kam ho doporučila EAZZ pro rozšíření chovu) pavilon pro gorily byl z bezpečnostních důvodů nově postaven na horním konci ZOO za výběhem žiraf, v tom původním zůstal Richard se svými syny Kiburu a Nuru. Bobule, která tenkrát ještě chodila do školky je už letos školačka. Navštívili jsme i spoustu dalších pavilonů, protože v době naší první návštěvy jsme se stále potýkali s covidovými opatřeními a proto bylo mnoho pavilonů zavřených .....