Jak teď flákám blog ....

 

.... tak jsem úplně v pondělí zazdila, že 

si došel právě ten den pro občanku. Je z něj fakt echt patnáctiletej puboš, proto už se k němu hlásím tak trochu s odstupem, vím že pozornost rodičů v tomhle věku zrovna moc nechtějí. Takže se teprve teď dostávám k mému prvnímu letošnímu zahraničnímu výletu. Jela

jsem během velikonoc vlastně skoro za humna. Sice do Rakouska, ale jen přes most z Bratislavy. Na dohled od ní je totiž nejen ona rodinná čokoládovna v Kittsee, ale hlavně nádherný zámek Hof patřící nejprve princi Evženovi Savojskému a následně Marii Terezii. Oba se na jeho podobě podepsali a vytvořili z něj opravdu krásné místo. 

Navíc k zámku patří i nádherná zahrada, jedna ze dvou evropských raritních barokních zahrad které jsou zachovány či renovované v původní podobě v jaké byly vyprojektovány.

Je velmi rozlehlá a najdete zde nejen nádherné terasové uspořádání, ale i krásné vodní prvky, malou zoo, rozlehlý labyrint a klasickou klášterní bylinkovou zahradu. Jak správně tušíte, užijete si teď pěkných pár vyhlídek a prohlídek 😉 ....

Někdy sice víte ....

 

.... že k vám prostě přiletí zpráva o skonu

někoho koho jste sice znali jen z virtuálního světa blogerů, ale i tak byl pro vás něčím blízký. Takový byl i Miloš z blogu Mish Mash. Člověk s  neskutečným přehledem v mnoha odvětvích kultury, cestovatel ....

Na jeho blog jsem chodila velmi ráda, protože vždy jsem se tam dozvěděla mnoho zajímavých věcí nebo navštívila místa kam já se ani nepodívám. Pravda, občas jsme si nesedli v názorech politických, stáli jsme na opačných stranách, já si občas ulevila no jo, Brňák, to je prostě diagnóza, ale vždy jsem ho obdivovala v tom co znal. A musela jsem ho obdivovat ještě víc po jeho veřejném přiznání o marném, leč statečném boji s rakovinou.  Tou zákeřnou mrchou která sejmula i Jiřinku z N. velkou bojovnici a taktéž stejně nadšenou cestovatelku jako byl Miloš. Nejvíc mne štve, že s oběma jsem měla v plánu se setkat osobně, nějaké domluvy i proběhly, ale bohužel nemoc byla rychlejší. A tak mne napadlo, co kdyby jsme každý kdo k Milošovi nebo Jiřince chodil na blog jim alespoň jedním článkem o něčem co oni pro změnu u nás obdivovali vzdali hold. Co vy na to? Přidáte se ke mě? ....

Růžová tmavá ....

 

.... je předposlední barevnou kombinací

květin z mé zahrady focených v loňském roce. Je pravdou, že někdy se ty barvy tak prolínají, že nevím jestli je zařadit do světlé růžové, tmavé nebo do fialové, ale tak snad mi některé odchylky odpustíte. Zatím musím říct, že focení teď nějak zanedbávám, sice jsem teď o víkendu trochu foťák prohnala v Rakousku abych z něj vyhnala případné pavouky, ale jinak ho do ruky moc neberu. Před velikonočním víkendem mi nebylo úplně nejlíp, z práce jsem chodila utahaná a bez nálady na cokoli jiného než zalézt do postele. I zahrada chvíli stála, teď už se ale zas snažím dohánět zameškané. Aby bylo pak co fotit 😉 ....

Teď se od jednodruhových fotek květin ....

 

.... dostaneme k fotkám v jedné barvě 

a jejích všemožných valérech. A tou barvou je světle růžová. Té mám na zahradě docela dost, ale pro mne je na prvním místě popínavá růžička s mnoha malými plnými květy. Určitě jí každý znáte, nesměla chybět v žádné venkovské zahrádce, či zahrádce našich babiček. Je krásná když je obalená květy, ale má jednu nepříjemnou vlastnost, a to, že je velmi náchylná k padlí. To u ní dokáže velmi brzy zlikvidovat v sezóně všechny listy a navíc se může dostat i na méně odolné druhy růží. Zatím se díky počasí v době květu držela, a loni mi nádherně kvetla. Možná se odměňuje za to, že jsem jí zachránila život, je totiž na sousedovic zahrádce, a ti jí chtěli vykopat a vyhodit když dělali nový chodník kolem jejich domu. Poprosila jsem je, ať si jí stříhají co nejvíc u nich a k sobě natáhla dva předlouhé šlahouny a na těch mi vesele kvete dál ....

Něco málo kapek ....

 

.... ale za to se sluníčkem. Většinou. Něco

je následek deště, něco mlhy a něco na sluníčku tající jinovatky. Musím říct, že sluníčko a kapky jsou pro mě stále ohromná výzva na focení, kterou nemůžu ale dovézt do takového konce abych mohla říct Jó, tak tahle fotka je fakt na úrovni ....

A tak zkouším a zkouším, plazím se po zemi s mokrými koleny a lokty, měním si jedno starosklíčko za druhé abych následně po stažení do počítače půlku fotek smazala. No snad se někdy zadaří k mé stoprocentní spokojenosti.

Když jsem uklízela ....

 

.... po zimě záhony a zbavovala je 

spadaného listí, všimla jsem si že už pod jeho vrstvou vykukují puky dnešních modelek které jsem vloni fotila. Mám jich na záhonu cca jedenáct, ale jedna odrůda nezávisle na sobě se mi tu objevuje dvakrát. Prostě jsem jí dostala od dvou lidí v různém čase. Zatím ale zůstávají oba keře v záhoně, dokud nekoupím jinou barvu aby se jeden přestěhoval jinam. Vloni mi dokonce kvetly dvě, které jsem ještě i po těch letech nezaregistrovala. Anebo zmutovaly do jiné podoby ....

Věřte nebo nevěřte .....

 

.... ale od ledna jsem ještě nedržela

až na jednu jedinou malou výjimku z které ale stejně nic moc nebylo, foťák v ruce. Prostě se mi nechce nic fotit i když už na zahradě co fotit je. Od chvíle kdy vylezlo sluníčko a svítí a svítí, makám na zahradě jak divá, po práci zapadnu relaxovat do křesla nebo se natáhnu na sluníčku na lehátko a dobíjím baterie. A jsem ráda že jsem. Takže se zase vrátím ke svým oblíbeným květům a budu sem teď sypat jeden článek za druhým s květy v různých barvách, tvarech a velikostech. Dnes tu ještě mám zbytek čistě makových fotek, ale příště to už bude plejáda různých květin ....

Tak už jsem uzavřela ....

 

.... v minulém článku loňský rok a

ono ejhle! normálně jsem vám lhala! Úplně jsem přehlédla fotky z posledního dne roku 25. To bylo totiž docela hezky a já se dokopala zase po dlouhé době k vycházce. To už jsme byli týden z práce doma, takže byl člověk odpočinutý a měl k procházení náladu. Co naplat, hezky bylo, ale chybělo to nejdůležitější. Víc sněhu. Na to že to byl poslední prosincový den ....

Poslední část pražského .....

 

 .... adventního příběhu patří pohledům

na Staroměstské náměstí. Jak jsem již zmínila, dorazily jsme akorát v době kdy davy návštěvníků zamrzly před orlojem a tak jsme chtě nechtě musely na tenhle pražský spektákl počkat s nimi, protože projít se nedalo ani náhodou. Moc mě davy nevadí, ale tentokrát i na mě bylo těch lidí hodně. Tudíž jsme se snažily prosmyknout mezi stánky jak nejrychleji to šlo a dostat se do nějakých klidnějších vod. Čili kolem Týna přes Ungelt a k Prašné bráně. Od ní už to byl jen skok na náměstí Republiky na metro kde jsme se rozdělily a jely směrem ke svým domovům ....

Přes Malostranské náměstí .....

 

.... a Kampu jsme dorazily k Národnímu divadlu 

kde jsme sedly na tramvaj směr náměstí Míru aby jsme se podívaly na zdejší adventní trhy. Co jsem před tím četla na jedné skupině o Praze, prý jsou tu takové domácké a příjemné. No uvidíme ....

Ale ještě před tím jsme přešly přes Tylovo náměstí, tady to bylo opravdu jen pár stánků a pak už hurá na svařák a do víru adventního ruchu ....

Pomalu se blíží jaro .....

  

..... ale já se ještě plácám v adventní

době. Vloni jsem se po předloňském maratonu trochu zklidnila a dal

a jen dva adventy. Ten druhý byl navíc "jen" pražský, ale za to blogerkovský. Když jsme na jaře s Padesátkou vláčely po Praze Janinku (Moje mozkovna) která zrovna moc o taková rušná a lidí plná místa nestojí, myslely jsme, že už k nám z hor nikdy nepřijede. Ale holka jedna statečná to nejen zvládla, ale s nadšením navrhla, že by jsme se mohly zas sejít a to zrovna v období kdy Praha šílí, to jest, v adventním čase. Plácly jsme si, domluvily termín 13.12. já si v práci vzala dovolenou a vyrazila. Počasí tedy advent nepřipomínalo ani trochu, což mi zase úplně nevadilo, neb jsem jako vždy bivakovala na chatě kde být za mrazů není úplně zrovna komfortní.

Sraz nebyl tentokrát klasicky na náplavce, ale na Malostranské, protože v plánu bylo dojet na Pohořelec, projít Hradem a dolů pak už na klasickou trasu Nerudovkou a dál do města na některé z adventních trhů .

Když jsem vyjížděla z chaty, vcelku jsem se zaradovala, protože byla mlha a já v té době potřebovala dofotit ještě nějaké fotky na právě probíhající výstavu, takže taková mlhavá Praha by se mi zrovna do koncepce šikla. Jenže bohužel, ačkoli všude kolem mlha byla, v Praze ne.  Holt nemůže být všechno jak by si člověk přál ....

Fotokapitola pátá a poslední ....

 

.... která se věnuje nejslavnějším

 obyvatelům Wroclavi a těmi bezesporu jsou wroclavští Krasnoludki, Ludkové, Wroclavskie krasnale nebo jednoduše trpajzlíci. Najdete je na všech možných, ale i nemožných místech a nikdy, pokud nemáte tištěného průvodce, je nenajdete za jeden jediný den všechny. Po městě jich jsou stovky odhad má hodně velký rozptyl, udává se 300 až 1000 kousků, a to proto, že někteří mizí ze scény, a jiní na ní zase vstupují. 

A jelikož jsou to trpajzlíci, jsou opravdu malí, takže je snadno i přehlédnete pokud nejdete s pohledem upřeným pouze k zemi. Měří 25 až 30 cm a jsou po celém městě, nejvíc však okolo Rynku a na Tumském ostrově. Občas se ale také vyplatí pohled od země odlepit a podívat se i nahoru, protože i tam je najdete. Lov na trpajzlíky je velmi oblíben hlavně mezi dětmi, ale i dospělí dle reakcí které jsem viděla, jsou z něj nadšení ....

A kde se vlastně vzali? Stali se symbolem protikomunistického odporu v Polsku v osmdesátých letech minulého století a na zdi je kreslili členové hnutí Oranžová alternativa jako znamení odporu a zesměšnění komunistického režimu. V roce 2001 byla odhalená první soška bronzového trpajzlíka jménem Taťka trpaslík (Papa Krasnal) jako připomínka těchto happeningů. O čtyři roky později se strhla trpajzličí lavina a ve městě jich začalo rapidně přibývat. Hlavním "otcem" je výtvarník Tomasz Mocek, ale trpajzlíky si střihli i jiní výtvarníci. Pokud by jste přece jen chtěli všechny najít, pomůže vám s tím mapa výskytu, kterou najdete v infocentrech. Ovšem můžete i nehledat a domů si nějakého pořídit v obchodě. Ale pozor! najdete tu i lepé trpajzlice či trpajzlíky handicapované, aby se dosáhlo genderové vyváženosti .....

Fotokapitola čtvrtá ....

 

.... radnice a trhy. To k sobě neodmyslitelně 

patří, neb adventní trhy se odehrávají právě okolo ní na Rynku. Kdysi největším středověkém tržišti Evropy, nyní hlavní součásti pěší zóny. Radnice jsou zde de facto dvě, Stará a Nová. Ale natolik se prolínají, že se nedá na první pohled určit kde končí jedna a začíná druhá. Stavby jsou v podobě gotické, renesanční a barokní. Výstavba radnice trvala tři století, od 13.tého do 16.tého. Za války byla dost poničená, stejně jako ostatní části města, neboť Hitler vyhlásil Wroclav pevností (Festung Breslau) a jako takové mělo město povinnost se bránit do posledního muže. Zajímavé je, že skrze radniční budovy vedou tři uličky. Na gotické části se mezi ostatními erby vyjímá český lev, protože Wroclav patřila k  oblíbeným městům Přemyslovců a hned po Praze byla nejdůležitějším městem Českého, potažmo Polského (zásluhou Václava II.) království. Na Rynek je úžasný pohled z kostela sv. Alžběty, ale ten bohužel znám jen z netu, já osobně těch skoro třista schodů nevyšlapala .....

Fotokapitola třetí ....

 

.... zvaná kostelní. Nejstarší částí Wroclavi je

Tumský ostrov, dnes tedy již poloostrov. Vzhledem k tomu, že je zde mnoho kostelů, říká se mu také Katedrální. Dominuje mu katedrála sv. Jana Křtitele, což je světec který je v Polsku velmi oblíbený. Jedná se o gotickou dvouvěžní stavbu. Jedna z věží opět slouží jako věž vyhlídková, kdo chce může pěšky kdo ne, může výtahem. V jeho blízkém sousedství stojí kostel svatého Kříže a sv. Bartoloměje. Jedná se o unikátní dvojpodlažní gotický kostel ze 13. století. Dolní patro je zasvěceno sv. Bartoloměji a horní sv. Kříži. Bohužel ani napodruhé se mi do něj nepodařilo nahlédnout a zjistit jak takový dvojitý kostel vypadá. Opět v těsné blízkosti katedrály stojí malý románský kostel sv. Jiljí, který je nejstarším dochovaným a stále funkčním kostelem ve městě. Pokud opustíme po Tumském mostě ostrov, stojí před námi kostel Panny Marie na Písku, z něho jsem měla fotky při první návštěvě zde. Na dohled od něj stojí pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje. Cestou k radnici najdeme univerzitní jezuitský kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova a konečně na samém Rynku, čili hlavním wroclavském náměstí stojí kostel sv. Alžběty, nebo také Posádkový kostel. U náměstí také stojí katedrála sv. Maří Magdaleny z pověstným Můstkem čarodějnic. Do výčtu ještě musím zařadit kostel sv. Matouše u areálu Ossolinea, národní knihovně Ossolinských. Takže jak vidno, fotek bude opět pěkný nášup ....

Fotokapitola druhá ....

 

.....  o lidech kteří mě na ulici zaujali. Začíná 

mě to šmírování i bavit 😉....