V dnešním pokoukání ....

 

.... se ještě jednou vrátíme do 

Chotěšovského kláštera. Tentokrát ale v černobílém provedení. Ony tyhle tajemně vypadající staré budovy tak získají ještě silnější nádech tajemna. Pro mne tedy určitě ....

Dnes si trochu .....

 

.... zalétáme v balónu. Resp. v balónech. Cestou do

Bludných skal, jsme u vodního díla Rozkoš natrefili na starty horkovzdušných balónů v rámci jejich setkání. Kdo kdy letěl ví jaká to je krása tam nahoře, a kdo ne, ale někdy na start balónu natrefil ví jaké to je zajímavé pozorování. A kdo si zažil oboje, tedy přípravu i let si jen povzdechne a řekne si Jak já bych letěl zas. A to přesně jsem si říkala i já když jsem viděla to hemžení na obloze. Ale nebyla jsem sama, všichni v autobusu áchali a fotili za jízdy a vznesli požadavek na zastavení aby si to mohli pěkně v klidu vyfotit. Kupodivu, pan šofér neměl nic proti a zastavil. Ale kdo byl proti byli ostatní řidiči kteří vytrvalým troubením a různými gesty dávali najevo co si o tom myslí. Kdo zná tah z Náchoda do Polska pochopí. Provoz tu je hustý, silnice ne zrovna široká a když na ní najednou zastaví velký zájezdový autobus, z něj se vyhrne hejno kobylek a začne fotit, je to ne zcela bezpečná situace. Takže šup, šup, nacvakat nějaké fotky a zas davaj fofrem dál. Ale bylo to opravdu krásná podívaná ....

Po procházce městem ....

 

.... která nebyla zas až tak dlouhá na 

to, kolik jsme měli na ní času jsme se přesunuli na třetí a poslední místo zájezdu. Jednalo se o soukromou zahradu polských manželů, kteří svůj pozemek proměnili v nádhernou japonskou zahradu, a za své snažení byli dokonce odměnění cenou přímo od japonských zástupců jakési asociace japonských zahrad. U této návštěvy se zas naplno ukázalo že naše průvodkyně, která celý tenhle zájezd vymyslela je neskutečný chaotik. Návštěva byla předem domluvená na třetí hodinu, my dorazili o půl čtvrté, i přes ohromné cedule kudy se do zahrady jde, nás vedla úplně někam jinam, takže jsme se museli vracet čímž jsme se opozdili o další minuty, takže když jsme došli konečně kam jsme měli, bylo samozřejmě zavřeno. Proč by ne, když je jen do tří. Na zvonění nikdo nereagoval, na telefon taky ne, takže už to vypadalo, že se otočíme a pojedeme domů. Asi po dvaceti minutách kdy mu musel neustále zvonit, majitel zvedl telefon a pustil nás ne zrovna nadšeně dovnitř. Popravdě se mu ani nedivím. 

Zahrada je nádherná, ale jako průměrný zahradník, který i tak má se zahradou práce až nad hlavu, říkám rovnou že tohle bych nechtěla mít ani náhodou. Protože té práce co je s takovou zahradní úpravou, vážně děkuju nechci ....

Po protahování se .....

 

.... úzkými průrvami mezi skalami nás 

čekalo protažení těl a jejich navrácení do původních tvarů procházkou lázeňským městečkem Kudowa Zdrój. Mnozí ho mají spojené s cestami na jednu z největších polských tržnic. Ta už ale dnes nefunguje, takže je z něj opět malé lázeňské městečko. Hezky česky se jmenuje Chudoba, a já se toho tak nějak budu držet ....

Chudoba jsou nejstarší lázně v Polsku ale v Evropě vůbec. Zaznamenané jsou už v 15.století, kdy patřila oblast Kladska ke Koruně české, synem Jiřího z Poděbrad Jindřichem Minstrberským. Původní název tehdy ještě české vsi z roku 1477 byl Lipolitov. V 16. století byl název změněn na Chudoba, později Kudoba, Bad Kudowa až po válce získalo město dnešní název Kudowa Zdrój.

Chudoba měla mnoho majitelů z řad české šlechty, od Smiřických po Trčky z Lípy. V roce 1742 se musela po prohrané prusko - rakouské válce Marie Terezie Kladska vzdát ve prospěch pruského císaře Fridricha Velikého. Později se stalo součástí Německého císařství a Německé říše. Po porážce Německa mělo o území Kladska opět zájem Československo, ale Jaltská konference jej přiřkla Polsku. Čeští a němečtí obyvatelé obce byli vysídlení a v roce ve stejném roce 1945 získala prvně městská práva.

Rozkvět Chudoby jako lázeňského města nastal po roce 1783. O sedm let později ho navštívil pruský král Fridrich Vilém III. Po napoleonských válkách zde vznikly okázalé parky a promenády. Mezi hosty patřil i Winston Churchill, Alois Jirásek, F.X. Šalda nebo J.V. Sládek. 

Dnes se zde léčí onemocnění srdce a oběhového systému, poruchy zažívání a štítné žlázy. Zdejší minerální vody jsou bohaté na sůl a síru nebo arzen a železo .....

Když se vloni v nabídce .....

 

.... cestovky s kterou jezdím na jednodenky

objevily dvě novinky, zajásala jsem. Už skoro všechny momentálně nabízené jsem absolvovala, jiné k mé nemalé lítosti z nabídky zmizely, a na vícedenní mě to nějak neláká. Takže bylo jasné že si musím obě novinky vyzkoušet. Bohužel jedna byla vyprodaná tak rychle že jsem ani nestačila mrknout, ale druhá se v nabídce udržela natolik dlouho, že jsem si jí stihla rezervovat. Obě navíc nevyžadovaly předlouhé autobusové trmácení protože byly skoro za humny. Jedna v Rakousku a druhá v Polsku. 

Polsko jsem zatím navštívila čtyřikrát, z toho jednou na výstavě s rafany, tudíž žádná možnost prohlídky místa kde se výstava konala. Takže další návštěva mě lákala. Zájezd nabízel návštěvu Bludných skal v Adršpašsko - Broumovském regionu v rezervaci Stolové hory Bor, dále prohlídku lázeňského městečka Kudowa - Zdroj a překrásné soukromé Japonské zahrady v Jarkowě. (Jestli tak i zůstala nevím, naše návštěva se odehrála jen pár dní před letošními podzimními velkými záplavami) 

Dnes se podíváme na první místo, tedy do skal. No, jak to říct. Lidí moc, místa málo, občas se zasekl i člověk dost hubený, takže ti prostorově výraznější se museli občas spustit na všechny čtyři aby nezůstali zaklínění v průrvách. Možnost obratu a návratu zpět totiž pro velké množství návštěvníků a nemožnosti se přes ně probojovat neexistovala. Takže stále jen kupředu, zpátky ni krok. A to doslova a do písmene. Naštěstí lezení po čtyřech se mi vyhnulo, i když v jednom místě jsem se fakt taky málem zasekla. Nicméně jsem to dala, ale hodinu koukat na cizí zadky nebylo nic moc ....

Dnes se zase vrátíme do .....

 

.... pozdně letního záhonu. Kdysi jsem si od

blogerky Kosáčka přivezla z její zahrady sazenici rostlinky jménem Sporýš argentinský. Jeden rok mi krásně kvetla, ale druhý rok zmizela. Tak jsem se smířila s tím, že jsem někde udělala nějakou chybku a prostě jí zhubila. Jenže k mému překvapení se další rok znovu na záhonu objevila. A pak zase zmizela a zas se objevila. A pokaždé na jiném místě. Takové cestovní překvapení. Bylo mi to divné, protože jsem občas tuto rostlinu viděla klasifikovanou jako trvalka, ale u mě se chovala spíše jak letnička nebo ještě tak dvouletka. Já jí vždycky sesadila do jedné skupiny, ta příští rok zmizela, ale objevilo se víc rostlinek někde jinde. Jenže pak jsem našla článek po jehož přečtení se tahle moje zahradní záhada vysvětlila. On se skutečně u nás pěstuje jako letnička, nicméně velmi ochotně roste ze semen, která se rozlétají po nejbližším okolí mateřské rostliny když jí včas po odkvětu neostříháte. Takovým květinám se říká vrostlé, protože si vrostou do výsadby kam a jak se jim zachce. Já už ho musím dost krotit, letos jsem měla půlku záhonu plnou. Naštěstí je to květinka která je nadmíru pohledná, a snese bez problémů i přesazování klidně i období kvetení, takže si můžete vesele zaplevelit kolik záhonů jen chcete. Navíc ho milují jak včely, tak i motýli, takže je od prvních květů až po posledních v jejich obležení. A když už ho je fakt moc, tak se prostě vytahá jako jiný plevel. Jo, a ještě je navíc fotogenický 😉 ....

Připadám si tak ....

 

..... trochu v kůži Davida Černého, 

který je neustále napadán ze všech stran kvůli svým kontoverzním dílům ve veřejném prostoru. Tak nemusí se všem líbit, chápu, mě ale nijak nevadí, některá tnou do živého a jiné pobaví, a nemám potřebu svůj názor na ně nijak na sociálních sítích prezentovat jako jiní.

 Ale proč já?

Protože jsem si dovolila ve fabrice kde dělám, ukázat na fotkách že život není jen o kytičkách, broučcích, motýlcích, ale že je v něm i spoustu ošklivosti, deprese a jinakosti. 

Vzhledem k tomu, že jsem letošní výstavu věnovala fotkám starosklíčky, a jelikož jsem nějaké fotky měla navěšené v kantýně, vypůjčila jsem si je a místo nich dala černobílé. A mezi nimi je i fotka z Karlova mostu, kde jsem před lety nafotila jednoho z několika stálých žebráků. To jsem ovšem netušila, co tato fotka spustí za lavinu nesouhlasných komentářů a požadavků na její odstranění. Proč? Co komu vadí? Prostě i taková je realita dnešního života. Navíc mnohem hnusnější bezdomovci se válejí tady kolem nádraží .... Dokonce to došlo tak daleko, že fotku sundali ze zdi a otočili. Kantýnské mi jí tam ale zas pověsily a bavily se reakcemi. Vlastně i já si říkala, fajn, je to dobrá fotka, protože ta se pozná podle toho, že vyvolává emoce. Negativní i pozitivní. Ovšem do doby, než přišel příkaz jí odstranit. Že je depresivní, nehezká, že se zaměstnanci nechtějí dívat při jídle na špinavého bezdomovce, že je uráží, jak je možné že to Korado mohlo dovolit apod. Příkaz přišel od vedoucí stravovací komise, která za víc jak měsíc ani v kantýně nebyla, a fotku viděla teprve včera jen tak letem světem mezi dveřmi. Jenže si stěžovaly její kamarádky z kanclů, které si tam chodí na kafíčko a zákuseček a dělají si tam i selfíčka. Asi jim to zhořklo v puse a fotka se jim tam přimotala ....

No co dodat. Tři měsíce visela na výstavě v restauraci kam chodili dennodenně lidé na jídlo a nikdo proti ní nic nenamítal, spíš byly na ní kladné reakce. 

Zítra tam tedy pověsím fotku jinou. Když jí viděla na výstavě dcera, pravila: " To vypadá jak řiť" ....

Taky by vás tohle uráželo?

  

Pozor, změna ....

 

..... termínu. Nevím proč, ale zadala

 jsem datum možného setkání u mých fotek na 14.10. což vychází na pondělí. Jenže jsem měla na mysli neděli, kdy by byla restaurace otevřená jen pro účastníky. Takže se moc omlouvám, ale platí neděle 13.10. od 15:00 .....

Konečně mám doma .....

 

.... doma hotové všechny fotopanely 

a tak už mám jistotu, že můžu absolvovat druhou výstavu tady u nás ve městě. Termín jsem stihla tedy za pět minut dvanáct, i když úplně ne mou vinou, podvakrát mi je neměl kdo udělat protože měli dovolenou. Ale už je všechno cajk, panely jsou doma, jen ke třem posledním si musím přidělat háčky sama, protože jsou tak abstraktní, že nějak nevěděli co je dole a co je nahoře. A tak, kdo by se chtěl přijet podívat, může od 13.10. od 15:00 kdy bude takové přátelské setkání každý den krom neděle (tu mám zatím vyhrazenou jen toho čtrnáctého, jinak je zavřeno) do České Třebové do kavárny a restaurace EVA. Je to to samé místo, kde byla i loňská výstava. Otevřeno je od 8:00 do 22:00. Není daleko od nádraží, kde jsou i podzemní garáže.

 Přejdete u nádraží na druhou stranu, sejdete dolů do ulice Nádražní, po ní půjdete až ke křižovatce, kde se dáte doleva a sejdete dolů přímo ke kavárně. Pěšky je to cca deset minut. Výstava trvá od října do konce prosince ....

Hlásím, že během mé .....

 

.... služby , ehm, mé řádné dovolené se nic

zvláštního nestalo, až na to že jsem si vyhrála s částečným přetapetováním koupelny, vymýšlením toho, jak použít starou vyměněnou vanu na venkovní osvěžování, sekáním trávy, pletím záhonů a sázením živého plotu. Takže zbyl jen jeden možný termín, kdy se vypravit na plánovanou cestu do míst, které si sama pro sebe můžu na své životní mapě označit  slovy starých latiníků Hic sun leones! A to do chotěšovského kláštera na Čerfovu výstavu. Původně jsme měly jet dvě a to na vernisáž, jenže v práci jsem nedostala dovolenou, takže Pade jela sama a já taky. Naštěstí jsem se časově s dovolenou trefila do soboty, kdy byl klášter přístupný, spojení jsem měla přímo luxusní, a tak jsem se na závěrečnou část cesty mohla scuknout s Čerfem v Plzni na nádraží ve vlaku směr Domažlice, který v Chotěšově staví. Z nádraží to je opravdu k němu coby kamenem dohodil a zbytek došel, od skautů u vchodu jsme vyfasovali oba označení Účinkující které nás opravňovalo k určitým výhodám co se týče jídla a pití. Nicméně ani já, a tuším že ani Petr jsme toho nevyužili. 

Komentovaná výstava byla poučná i zajímavá, i když několik zájemců o prohlídku i přes Petrovo ujištění že mohou jít dál se leklo že vlezlo na nějakou soukromou akci a ve dveřích se hodně rychle obrátilo. Po prohlídce jsme se rozprchli po klášteře kde byly přístupné části které patří do již opraveného konventu a kde byly nádherné stropní fresky. 

Po procházce kláštera a jeho okolí jsem si potřebovala zjistit spojení nazpátek, takže jsem si k tomu dala vynikající Hibernal z Modrého vinařství a dala se do řeči s Petrovými bývalými pražskými spolupracovníky kteří byli účastníky prohlídky. A jak si tak povídáme, s velkým překvapením jsme s jednou dámou zjistily, že ona je Třebovačka dokonce s vazbou na Rybník. Aby toho nebylo málo, jejich kolega bydlel jen o dvě ulice dál na tom samém sídlišti co my, a teď je z něj Smíchovák. Stejně jako jsem byla já. No slovy klasika z jedné pohádky. Svět je velký a o náhody v něm není nouze....

Mezi mou tak trochu ....

 

.... neplánovanou a plánovanou dovolenou

jsem se mimo jiné, věnovala neustálému vylepšování a zkoušení ve focení heliosem s obrácenou přední čočkou. Je to taková trochu jiná disciplína, musíte se smířit s tím, že nezaostříte ani zaboha tak jak jste zvyklí ostřit. I když fotíte z větší vzdálenosti, je to sice o něco lepší, ale ani tak prostě nejsou fotky ostré jak břitva .... ovšem v celkovém vyznění fotky to zas tak moc nevadí, protože celková jejich atmosféra je taková trochu snová. Takže dnes vám chci ukázat co jsem za těch pár dní, ale i dni před tím nafotila. Jen na jedno chci upozornit. Kdo nemá rád kolotoče a točí se mu z nich hlava, nechť si následující fotky raději prohlíží opravdu dobře ukotvený v křesle nebo židli 😉 .....

Na skok v Praze ....

 

.... jako bych tušila, že příště to nevyjde, jsem

byla v červenci, kdy jsem dostala zcela neplánovaně den dovolené a tak jsem se rozhodla jet na chatu. Protože práce tam mám vždycky až nad hlavu, jet jen na normální víkend je zbytečné, ale protože byl v pátek svátek, čtvrtek jsem dostala nečekaně, protože bylo málo obědů, a jet jsem už mohla ve středu po práci, okamžitě jsem tuhle šanci chňapla za pačesy. Takže jsme si s Pade opět naplánovaly procházku, tentokrát do Umělecké zahrady pod Nuselským mostem. Jak to dopadlo, tak o tom Pade psala. Ano, neudělala jsem správně domácí úkol a nepodívala se kdy je opravdu otevřeno. Dala jsem na slova jiné blogerky která psala že je otevřeno od měsíce A do měsíce B. Já to vzala že tedy i každý den a s tím jsme vyrazily.

No, nebylo otevřeno a tak jsme si vyšláply schody nahoru ke stanici metra Vyšehrad a vydaly se procházkou k Vyšehradu samotnému ....

S malou odbočkou přes ...

 

.... kulturu než se opět vydáme na výlet.

Tou odbočkou je shlédnutí živého recitálu Marta na ČT art. Tato inscenace patří do řady životopisných představení letní scény Musea Kampa představující životy několika známých českých osobností z oblasti kultury. Jsou to představení Meda, o zakladatelce Musea Kampa a mecenášce Medě Mládkové, Forman o režiséru Miloši Formanovi, Werich o herci Janu Werichovi.

Jasné tedy  je, že Marta je o zpěvačce Martě Kubišové. Vznikl v roce 2022 ke zpěvaččiným 80. narozeninám. Zpěvačku v něm ztvárňují Hana Holišová a Berenika Kohoutová. Já naštěstí trefila představení s Hanou Holišovou, o které vím, že krom herectví naprosto skvěle zpívá. A rovnou říkám, že být to s Berenikovou Kohoutovou, tak bych se nedívala. Já tak nějak s touhle herečkou mám problém. Není mi dvakrát sympatická, a co se týče zpěvu tak mi taky moc nesedí. 

Zato když zpívala Hana Holišová, tak prostě slyšíte Martu Kubišovou. I co se týče fyzické podoby, je výborná. Představení je průřez životem zpěvačky od dětství, až do doby kdy znovu v roce 89 nastartovala pěveckou kariéru. Samozřejmě nesmí chybět i její spolupráce s Václavem Neckářem (Denis Šafařík) a Helenou Vondráčkovou ( Zuzana Stavná). Pěvecká čísla jsou věrnou kopií televizních vystoupení a klipů včetně kostýmů, nechybí ani ona známá "scéna" setkání s Alexandrem Dubčekem na letišti kdy spolu s Ivou Janžurovou mu chtěla předat jako dárek řetízek s přívěskem, aby z hrůzou zjistila, že jí někde s krabičky vypadl. 

Přestože toto představení trvá bez pár minut tři hodiny, zaujme a vtáhne vás od prvních minut. Překvapením může pro leckoho být, a já nejsem výjimkou, herci v doprovodné kapele, kteří výborně hrají na hudební nástroje. Tak u Vojty Havelky a Igora Orozoviče to až takové překvapení není, ale u ostatních, třeba u Jana Meduny, který je mimochodem i výborný dabér, jsem na jeho výkon jako trumpetisty koukala jak puk.

Možná úplně obsazení role Heleny Vondráčkové slovenskou herečkou Zuzanou Stavnou není to pravé ořechové, hlavně co se týče pěveckých partů, jinak ale myslím všechno šlape jak hodinky. 

Za mě je tohle představení na jedničku z mnoha hvězdičkami. Pokud jste ho někdo viděl v obsazení s Berenikou Kohoutovou, Janem Cinou a Sárou Sandevou viděl, napište mi jak se vám líbil.....

Poslední zastávka ....

 

.... květnového putování Moravou byla

v obci Klentnice. Tady, na bývalé faře, je velmi příjemná restaurace a kavárna s pensionem, a v domku přes ulici je Muzeum kávy. Tady se dozvíte ledacos o kávě, najdete zde stovky starých krásných kafemlejnků i historických kávovarů. Zdejší sbírka čítá přes 500 kávovarů, pražiček a mlýnků, a stále se rozšiřuje. Patří mezi jednu z největších sbírek v Evropě. Jediné co tu ale nenajdete je káva. Jo, jo. Muzeum kávy bez kofeinu. To mě fakt dojalo, protože jsem se těšila, že si tu třeba koupím nějakou exotiku, jenže velké nic. Levandulových výrobků jste si tu mohli pořídit v krámku co hrdlo ráčilo, ale ani jedno kávové zrníčko .....

Dnešní návštěva ....

 

.... nás zavede ještě mnohem, mnohem 

hlouběji do historie, a to do doby před 30000 lety. Do doby, kdy vzniklo jedno ze sídlišť vytvořených moderním Homo sapiens na svazích hřebene Pálavy. Kde se našlo mnoho artefaktů používaných dennodenně  lovci mamutů. Ať to byly nástroje pro běžný život, nebo život duchovní. Ocitnete se v úrovni vykopávek které zde probíhaly, uvidíte skládku mamutích kostí, tak jak jí tu obyvatelé zanechali. Dozvíte se kdo vlastně lovci mamutů byli, i to kdo pro nás jejich život znovu objevil. Ostatně věděli jste, že lovci mamutů vlastně až zas takoví lovci mamutů nebyli? Že ulovili tak jednoho párkrát do roka? Že jejich hlavní obživou byli pravěcí losi, koně, jeleni a další drobná zvěř? ....