..... a zase sníh. Ale i sluníčko. Po dalších dvou více
či méně prosněžených a zatažených dnech mezi pátým a osmým lednem,
vykouklo opět sluníčko, venkovní teplota byla veskrze příjemná a tak Bobeš vyfasoval
opět obleček, já vzala foťák a hajdy zas do lesa. Ovšem tentokrát už jsem zvolila raději
jistotu vyšlapané cesty při návratu zpět, abych zas nebyla nemile překvapena
nějakou záludnou závějí. Tam je totiž cesta vždy, díky restauraci a penzionu
Nad hrází, perfektně od místních šotoušku z OÚ protažená a posypaná, ale zpět, pokud se nechci
vracet po svých stopách zpátky, je to vždycky sázka do loterie.
S tím posypem sice dost štvou místní běžkaře, neboť oni cestu využívají
v zimě jako jednu z běžkařských tras. Na ní totiž, na rozdíl od horní cesty a pole, tolik nefouká
když zrovna není hezý a slunečný den. Pěkně si po ní putují až dozadu po
naučné stezce v závětří.
Ono běžkaření tady bují v hojné míře, jezdí ponejvíc starší generace. Když jsme
se nastěhovali a byla opravdu rok co rok zima s velkým množstvím sněhu, nechali jsme
se od místních udrndat a tak si kompletně celá rodinka, včetně tehdy čtvrťačky dcery,
pořídila běžky. Co budu dál povídat, po třech výletech šly běžky na půdu, a jestli
neshnily, leží tam dodnes..... prostě nechytilo mne ani sjezdové lyžování ani běžkování.
Nejdřív jsem se utěšovala, že možná až mi bude těch padesát a víc tak mne to třeba bavit začne,
ale žádný záblesk chuti se při padesátých ani dalších následných pěti dalších narozeninových
dnech nekonal a já jsem tedy tenhle druh pohybu zavrhla. Raději si to obejdu po svých .....
Už při poslední procházce jsem se snažila zachytit mezi stromy pomalu padající sníh
z větví který se lehounce snášel mezi nimi dolů. To se moc nepodařilo, a tak jsem si tentokrát
vzala dlouhé sklo a koukala a koukala dopředu a nahoru jestli něco nepadá, abych to případně zkusila
cvaknout. Něco málo se podařilo a tak si se mnou dejte jednu kratší sluníčkovou procházku.
Sněhu ještě bylo na stromech z předchozích, více či méně intenzivních přeháněk,
docela dost a bylo krásně znát jak při nich foukal vítr
A tak mělo taky co padat dolů
Chvílemi to vypadalo jak kdyby hustě chumelilo
Byly to takové malé sněhové bomby, občas mi spadly za krk, občas mi plácly do obličeje
Cestě, a větvím obtíženým sněhem jsem opět neodolala
Stejně tak ale jsem neodolala modré obloze na jejímž pozadí se krásně
vyjímalo krajkoví jilmových větví
Přehrada už byla zamrzlá, sice určitě neměla těch deklarovaných bezpečných 25 cm tloušťky ledu,
ale v pohodě unesla ty, kdo si tam vymetli malé kluziště. A tak jsme tam s Bobešem taky zabruslili.
Jako všichni psi před ním, i on v okamžiku kdy si uvědomil, že normálně tam je úplně něco
jiného znejistěl po naprosto sebevědomém nástupu na led a raději upaloval k břehu. Takže jsem si jen
trochu víc zblízka a z místa kde je normálně voda, vyfotila okolní zasněžené panoráma.
Kalinám trochu narostly čepičky
Stejně jako lavičce sněhová duchna. Už by se na ní tedy sednout moc nedalo ....
A co dělal a jak se tvářil Bobeš na tohle sněhové nadělení, tak to si ukážeme příště.....
