středa 20. května 2020

Utěšená je ...




.... ta naše česká země. Myslím tím napohled. To co s ní s v ní provádí hrstka lidí teď nechám stranou, byť následky jejich činnosti jsou v krajině nelze nepřehlédnout, a tím myslím ten žlutej babišův mor. Když jsme jeli z chaty směr Bílina, jako vždy, když jedu tímto směrem mne uchvátí pohled na České středohoří. Ten kontrast náhle se zvedajících kopců po fádní polabské rovině je fascinující. Nejsou moc vysoké, až na Milešovku, Sedlo a Lovoš mají plus mínus kolem pětiset  metrů nad mořem. Jenže tu monumentálnost jim dodává právě ta absolutní okolní rovina. Znám pohled spíš z dálnice na Ústí nad Labem, kde dominuje Říp a již zmíněná Milešovka a Lovoš, doplněné zříceninou hradu Házmburk, jenže když jedete směrem na Louny, těch kopečků je tu náhle mnohem víc. Zde dominuje krajině Raná, Mekka všech českých rogalistů a paraglidistů. Naproti ní je zas jiná lokalita, která pro změnu na jaře přitahuje všechny fotografy. Kopec Oblík s jeho obyvateli hlaváčky jarními a konikleci. Ony ty kopečky nejen že vypadají hezky, ale mají i poetická jména. Oblík, Vraník, Hlaváč, Milá, Kočičí vrch, Raná, Srdov, Panna .... Je tu krásně a je smutné, že kvůli pár místům, které bohužel dehonestují celý kraj jsou právě severní Čechy brány jako nějaký fuj kraj. Fuj chemie, fuj doly, fuj celý kraj. Jenže tomu tak není, je tady stejně krásně jako všude jinde. A přiznávám, že i já z toho byla hodně překvapená ....