neděle 29. září 2019

Malým ....





.... podzimním pelmelem z posledních letních dní se přesuneme lehce do mé druhé výpravy za krásami palácových zahrad. Jak jsem zmínila, s Petrem jsme nenavštívili Velkou Fürstenberskou zahradu, protože ta má, nevím proč, vlastní pokladnu. Myslela jsem, že to je díky tomu, že její část spadá pod polské velvyslanectví, jenže to tak není. A tak jsem si, jdouc kolem při cestě na metro, řekla, že se sem určitě ještě musím vrátit. A tak se také stalo. Tentokrát bez Petra, ale ne sama. Už dlouho máme s Padesátkou domluveno, že si uděláme výšlap kolem Mníšku. Jenže.... buď jsem nemohla já, nebo si pro změnu způsobila zranění a tak z výšlapu sešlo. Konečně jsme se teď setkaly, ale protože jí stále noha bolela a na šplhání do kopců to moc nebylo, volila jsem variantu návštěvy zahrad. Byť i tady se to bez kopce a schodů taky neobešlo. Ale než jsme se v neděli sešly, v sobotu odpoledne jsem se vydala na oblíbené místo, a to k rybníku na Mníšku. Vím že se tu vyskytuje hodně vážek a tak jsem si hlavně chtěla zafotit je, a pak si v tichu relaxovat na sluníčku a pozorovat kachny. Vážky jsem fotila, kachny pozorovala, leč ticho a klid se nekonaly. Za chvíli potom, co jsem dorazila, dorazila i ruská či ukrajinská velmi hlučná rodinka s tím, že si na zdejším ohništi opečou buřtíky. Takže jsem zvedla kotvy a vydala se na cestu domů. A při ní vzniklo těhle pár fotek ....


sobota 28. září 2019

Nemusím jí ....





.... nicméně v přírodě je topkou co se týče barev. Růžová. Od té nejsvětlejší až po tmavou. Co by bez ní byla růže, vřes ale i jiné květiny a květy které v téhle barvě, či jejích kombinacích obdivujeme a milujeme. Pár se mi jich zase nasbíralo a tak si můžeme osladit alespoň to, že dnešní svátek vyšel na sobotu a ne v týdnu aby jsme si protáhli víkend ....

pátek 27. září 2019

Budiž ...




.... světlo! A k tomu je potřeba lamp. Jako zrozenec šedesátých let si ještě pamatuji pár míst v Praze, kde chodili lampáři a zhasínali či rozsvěceli plynové lampy. Bylo to hlavně na Starém Městě, Kampě, Hradčanech a v centru. Dneska je někde opět můžete potkat, ale většina lamp, byť si ponechaly svůj klasický tvar, je na elektriku. Dokonce třeba v palácových zahradách můžete vidět takovou zhůvěřilost jakou jsou úsporné žárovky našroubované ve starých lampách. Ty lampy se mi zalíbily, a tak jsem jich pár na místech kde tvoří určitou dominantu nafotila ....

čtvrtek 26. září 2019

Když vládne ...





.... fotkám bílá... To musíte mít na zahradě nebo v truhlíku pár bíle kvetoucích chryzantém nebo japonských sasanek a pak se můžete v bílé topit. Přiznávám, že moje sasanky jsou zatím v jednom či dvou exemplářích. Tedy, ono by jich bylo víc, pokud bych jejich intenzivnímu rozšiřování po zahradě tvrdě nezabránila. Jsou jemné, jsou krásné, ale jsou to trifidi kteří se vám jak můžou rozběhnou po zahradě a v celkem krátkém časovém úseku vám jí zaplevelí. Tudíž já je nemilosrdně vyhubila až na jednu, kterou jsem pro jistotu zasadila do mísy, z které by neměla mít možnost vytvářet oddenky a tak se šířit do míst kam nemá. Nicméně, pokud máte místo které chcete nechat zarůst a nevadí vám že je časem najdete i jinde než jste je vysadili, pořiďte si tyhle krásky ....

středa 25. září 2019

Nejen po ....





.... po zahradách a jejich kráse jsem koukala, ale občas mne zaujalo i něco jiného. Třeba domovní znamení, vtipně umístěný protest, mile prezentovaná sbírka nebo architektonický prvek který je tak trochu jiný než domy které spojuje. A samozřejmě jsem si to vyfotila a dneska vám ty drobnosti chci ukázat ....

úterý 24. září 2019

A znovu ty kapky ....




.... které tvořila díky minulým chladným nocím ranní rosa. Navíc do nich i svítilo sluníčko a tak jsem, byť mi docela mrzly prsty na spoušti, opět prošla zahradu a hledala co by se kde dalo vyfotit. Copak o to, bylo toho dost, ale nebylo to ve finále ke koukání. Nakonec zbylo z asi třiceti fotek koukatelných cca deset ....

čtvrtek 19. září 2019

Nejen skvosty ....




.... pražské, ale od roku 1992 také patří mezi skvosty UNESCO. Ano, dnes se opět podíváme do palácových zahrad, a jak to vypadá ne naposledy. Zahrady dnes zcela nenásilně propojují Pražský hrad s Malou Stranou, a jakoby se přelévaly do dalších zahrad které zde najdete. Valdštejnské, Vojanových sadů (byť je to vlastně také zahrada, patřící ke klášteru) a Kampy. Navíc tvoří i spojnici s Letenskými sady na jedné straně a s Hradními zahradami na straně druhé. Tvoří nejen krásný rámec jednomu z nejhezčích pražských pohledů, pohledu na Pražský hrad, ale mají i svou biologickou,  architektonickou a odpočinkovou hodnotu ....

středa 18. září 2019

Sice svítí ...






.... sluníčko, ale fučí silnej a pěkně ledovej vítr, takže se člověk vůbec nezahřeje. Max za oknem kam svítí celej den. A tak si myslím, že přijde k duhu trochu tepla z dnešních žlutých fotek. Původně jsem chtěla vyrazit dnes na lov do lesa, všichni valí domů houby ve velkým, a prej ještě tam toho je malýho hafo, jenže se ohlásily na dnešek zas holky, a sbíráního mám za posledních pár dnů až po krk. Letos je zas rok, kdy ořešáci ve vzájemné kooperaci ožrali lískáče z menších keřů s nižším výnosem a za to mi přenechali větší keře plné ořechů, které začaly padat a padají a padají a já sbírám a sbírám. Už mne bolí kyčle, záda, nohy....
A konce to nebere. Nicméně, zas ušetřím pěkných pár korun a na vánoce se zas budu moct rozšoupnout ve vanilkovejch rohlíčcích! 
Ty jsou z lískáčů lepší než z vlašáků ....


úterý 17. září 2019

A jsme ....





.... v druhé části, neplánované, naší fotoprocházky po Novém Světě a Starém Městě. Minule jsme se dostali Thunovskou ulicí dolů, a pak jsme se dali ulicí Sněmovní. Tady najdete jeden krásný pražský palác vedle druhého, ale i výstavní měšťanské domy. V jednom z paláců sídlí i pražská konzervatoř a hned vedle ní mne zaujal dvorek, no, spíš takový maličký roztomilý plácek s lavičkami pod krásnými katalpami. Ty vlastně byly to první co mne zaujalo. A jak koukám na železnou bránu, na ní se skví nápis Palácové zahrady Pražského hradu. Musím říct, že jako malá jsem byla s rodiči na Hradě každý víkend, měli jsme to kousek, ale hlavně jsme tam chodili, v rámci bontonu, na tzv. promenádní koncerty. Přiznávám, že já bych raději chodila v rámci bontonu na dostihy do Chuchle, ty koncerty byly pro mne neskutečně otravná záležitost. Hrála Posádková hudba Hradní stráže a zpíval s nimi, kdo jiný, než dechovkový král Pepi Zíma. Ještě kdybychom se alespoň tedy procházeli v doslechu a kochali se výhledy na Prahu ze zahrady Na Valech, ale ne. Tatínek striktně vybral místo, tam jsme dvě hodiny stáli a povinně koukali na účinkující. Takže je jasné, že dechovka byla pro mne v dalších letech něco, při čem jsem dostávala pravidelně osypky. A tak jsem vlastně ze zahrad Pražského hradu znala ty horní. Nutno dodat, že za bolševika byly tyto palácové zahrady dlouhou dobu veřejnosti nepřístupné a kochat jste se mohli jen pohledem přes zeď lemující zahrady horní. A tak zahrady pomalu chátraly. Po revoluci a nástupu Václava Havla na Hrad se otevřely veřejnosti, jenže se nebylo zas tak moc čím chlubit. Do doby, než přijel do Prahy na návštěvu princ Charles, známý to milovník zahrad a zahradnictví, a díky jeho štědrému daru se zahrady zas mohly po renovaci zaskvít v plné kráse. (no potřebovalo by to aby zas přijel, ale počítám že s nynější karikaturou dlící na Hradě by si asi moc nenotoval) Jenže ta krása zase už má na sobě dost vad. Ale zdá se, že se blýská na lepší časy, neboť dvě z celkem pěti palácových zahrad se opravují. Je to zahrada Ledeburská a Malá Pálffyovská....

A teď trochu historie. Palácové zahrady vznikaly na místech bývalého opevnění na jižním svahu pod Hradem. To v 16. století ztratilo svůj význam a tak se hradby zbouraly. Pozemky začala skupovat šlechta a bohatí měšťané. Postupem doby začaly na svahu u stavení která zde byla, vznikat menší či větší zahrady, které sloužily k obživě obyvatel. Ty později začaly sloužit jako vinice, které se zde udržely nejdéle. (Ostatně vinic tu najdete i dnes hojnost, nejznámější je asi vinice Svatováclavská, nad zámeckými schody) V roce 1580 zde vznikla první velká zahrada s okrasným účelem, dnešní Fürstenberská, a po ní další Malá a Velká Pálffyovská. Největší a také nejkrásnější ze zahrad, Ledeburská, vznikla až roku 1624. Původně tyto zahrady a parčíky vznikly ve stylu italské renesance, ale po jejich poničení při švédském obléhání roku 1648 byly přestavěny do dnešní barokní podoby.
Palácové zahrady tvoří tedy komplex pěti vzájemně propojených zahrad (dnes už to neplatí, část jedné z nich tvoří patří k Polskému velvyslanectví a tak je průchod do ní uzavřen) zabírajících plochu 7.710 m2  a tvoří je tyto zahrady :


1. Malá Fürstenberská 
2. Kolowratská
3.Velká Pállfyovská
4. Malá Pállfyovská
5. Ledeburská
Velká Fürstenberská je rozdělená právě na část nepřístupnou a část přístupnou. Díky tomu má ale vchod o pár metrů dále také v ulici Sněmovní. Jak je vidět z plánku, zahrady jsou navzájem odděleny zdí, a jedna z nich prochází po základech hradeb, které postavil král Přemysl Otakar II. Nicméně mají v sobě malé branky kterými se prochází. Dalo se jimi projít i na Zámecké schody, jenže díky bezpečnostním opatřením, zavedeným kvůli různým teroristickým útokům ve světě jsou tyto průchody uzavřené a střežené armádou.
Pokud zavítáte do Prahy, doporučuji návštěvu těchto skvostů zahradní architektury, jsou krásné v každém ročním období. Tedy krom zimy, to jsou uzavřené. A jako bonus získáte nádherné výhledy na Malou Stranu, Staré město ale i velkou část nové
 Prahy ....

pondělí 16. září 2019

Rosa + sluníčko + ....





.... afrikány + mezikroužek se rovná další fotky s pohledem do nitra kapek. Mezikroužek přiblížil, afrikány dodaly pozadí, sluníčko lesk a jak to dopadlo, můžete posoudit sami. Je fakt, že tohle mne ohromně baví, byť se u tohoto focení málem udusím. A proč? Vyberu vhodnou kapku, zaostřím, jedna, dvě - nádech, zatajit dech jak při potápění, počkat až se přestanou klepat pařátky a zmáčknout spoušť. Někdy to trvá dýl, někdy míň a někdy se poštěstí, že si ruce opřu i s foťákem o pevnou podporu a to pak můžu dýchat i normálně. Což se u několika podařilo a je to i poznat na výsledku.
Jde z nich udělat vcelku kvalitní výřez. Pokud by to byl plnohodnotný objektiv určený na makrosnímky, samozřejmě by to bylo ještě lepší, jenže tohle je starosklíčko a mezikroužky, a to má své limity ....

neděle 15. září 2019

Už kvůli ....






.... těmhle výhledům, se ještě jednou chci vrátit na místo, kde jsme s Čerfem skončili naší fotoprocházku. Kde to bylo, to uvidíte příště, dnes je to o výhledech na Prahu. Jsou někdy trochu z jiného úhlu než je člověk zvyklý když je fotí z Hradčan, Petřína anebo třeba z druhého břehu Vltavy z Vyšehradu. Ale tak to má být, aspoň trochu jinak nafotit notoricky známé věci. Ale nikdy, nikdy se ani trochu neomrzí. Jsou profláklé a jsou věčné ....


sobota 14. září 2019

Každý ....




.... rok si kupuji touhle dobou vřesy do truhlíků na podzimní výzdobu oken. Mou snahou je udržet je naživu když jejich čas skončí. Dávám je tedy buď s truhlíkem na půdu a zalévám, nebo je obložím přes zimu jehličím a jsou součástí vánoční výzdoby. Ať tak či tak, málokdy se stane že přežijí. Nicméně jeden to kdysi nevzdal, a zabojoval a dnes je z něj v záhonu krásný jedinec který mi svými něžně růžovými květy dělá rok co rok touto dobou velkou radost.

Letos jsem opět nakoupila nějakých osm kousků vřesu, truhlíky jsou už osázené, nicméně muškáty na oknech jsou stále velmi pěkné a nechce se mi je ještě dávat pryč. Takže se obávám, že než na ně dojde řada, budou už vřesy odkvetlé !😏 ....

pátek 13. září 2019

Uličky ...




.... starých městských center mají své úžasné kouzlo. A je jedno jestli se jedná o Prahu, Třebíč, Telč, Český Krumlov či jiné. Dávají nahlédnout do doby kdy města vznikala, rozvíjela se. Kde před vámi defilují staletí a vývoj města od malých domečků chudiny, přes honosnější domy měšťanů až po paláce šlechty. Tady v těch úzkých uličkách na vás dýchnou staletí a jsou zde stále přítomná. V podobě domovních znamení, architektuře, prostě kdo je vnímavější cítí je ve vzduchu. Proto se taky tak ráda v těch starých uličkách procházím, nahlížím do nich, nasávám vzduch ztěžklý dějinami ....

čtvrtek 12. září 2019

Fialová ....




.... je prý barva žárlivosti, někdy i smutku. To druhé by asi momentálně byl vhodnější výklad, nějak se toho smutku ve mně nakupilo dost a dost. Chvíli mi pomohl ten týden dovolené, ale po návratu se mi všechno zas vrátilo a navíc s přídavkem. Fialová barva je mou měsíční barvou, můj kámen je ametyst, a proto možná část mé bytosti je neustále smutná, i když se to navenek možná nezdá. A právě to potlačování před okolím mne stojí hodně sil a někdy pak už stačí jen málo a sesypu se vnitřně jak domeček z karet. Nejvíc to bolí, když je příčinou někdo, kdo pro vás dlouhá leta znamená strašně moc, a pokud jsou to během pár dní dva lidé, je to už pomalu na Chocholouška. No nic, jak se říká, psi štěkají ale karavana jde dál. Pár dní nebudu mít náladu, pár nocí se budu převalovat beze spánku, a když usnu, budou mne budit divné sny a pak se  pomalu začnu snad dostávat do normálu. Bez iluzí, bez očekávání, do stereotypu ....

středa 11. září 2019

Z Nového Světa ....








....je dnešní pražský pozdrav. Tu hudbu si k tomu klidně pusťte, ono to krásně totiž vystihuje tu atmosféru procházky. Sluníčko (nepřítel fotografů když svítí v polední hodiny), klid, lenivá pohoda bez davů turistů (všední den asi taky hrál svou roli) a krásné uličky plné starých domků. A jásavé vyústění těch uliček do plného slunce a lidského hemžení na Hradčanském náměstí, kde už těch turistů přece jen bylo víc. To všechno ta skladba krásně vystihuje. Dnes to je o hlavní tisíckrát nafocené dominantě, kterou vyfotit po tisícíprvní a jinak prostě nejde (ještě tak buď za mlhy nebo večer). Na to jsem rezignovala, a fotila jsem úplně normálně. Jako každý tůrista. Ono stejně nikdo neuvěří, že jste v Praze, na dosah Pražskému Hradu...
Původně jsem chtěla dát fotky trochu jiné, jenže tak trochu mi udělal čáru přes rozpočet Čerf, který dnes uveřejnil některé fotky z Nového Světa, a shodou okolností jsou tam dvě, které jsme fotili zároveň. Nechtěla bych vypadat, že se na něm přiživuji a tak je dám trochu později. Takže proto dnes dávám to co sice taky fotil, ale zatím neuveřejnil a ani nevím jestli uveřejní, protože oproti mě má ohromnou výhodu. Umí mazat, umí vybírat a umí čekat a hledat ten nej záběr. S tím mám já obrovský problém a proto se mi podaří opravdu zajímavá a neotřelá fotka jednou za deset let. Berte tedy mé fotky z cest spíš jako dokumentární, abych se nemusela moc vykecávat a vy viděli aspoň kousek krásna. Ale kolem Nového Světa se budeme motat i v jiných článcích, protože tady a pak v palácových zahradách pod Hradem jsem totiž fotila nejvíc, byl to vlastně jeden hlavní a druhý neplánovaný cíl naší fotovýpravy ....

úterý 10. září 2019

Dnes ....




.... si dáme jak velmi optimistickou, tak i žhavou barvu, a navíc jako bonus také kapky. Od sousedky mám už pár let nádhernou a majestátní květinu jménem krvokvět. Ale na její květy jsem si musela dost dlouho počkat, stejně jako její skoro jmenovkyně kalokvět (ta je ovšem nebesky modrá) začne kvést v okamžiku, kdy má květináč úplně prorostlý kořeny. Já, v domnění že jí udělám pohodlí, jí rozsadila do dvou, aby měla holka místo a komfort. jenže jsem si tím nechtíc oddálila kvetení. Teď už se zdá, že má ty správně prokořeněné květináče, protože mi každý rok kvete. Nejdřív jsem si myslela, že letos se budu muset spokojit jen s listy, neustále jsem hledala poupata a nic. Jenže najednou koukám, a on květ! Prohledala jsem tedy listoví a tu jedno poupě, tu druhé...až nakonec se v obou květináčích objevilo po pěti květech. Kdyby to nebylo tak těžké na přenášení, sesadila bych je do jednoho aby vynikla její krása ještě víc. Ale u čeho to udělám určitě, to bude ten kalokvět, mám ho dokonce ve třech květináčích, jak jsem je postupně dostávala a díky tomu mi vykvete tak ob rok jedním květem ....

pondělí 9. září 2019

Zatím ...





.... je stále počasí ohavně podzimní, byť trošičku se ukazuje vždy tak na pár minutek sluníčko, a tak místo kapkových fotek si dáme malý předkrm v podobě pelmelu fotek z úterního prosluněného dne, stráveného krásnou procházkou Petřínem, Novým Světem, uličkami Malé Strany a zahradami pod Pražským hradem. Každá část bude mít svůj vlastní článek, ale tyhle fotky se mi nějak do žádného nehodily, a tak se svého uveřejnění dočkají dnes ....

neděle 8. září 2019

Původně jsem ....





.... chtěla dneska dát fotky se sluníčkem, které nám trochu komplikovalo v úterý focení, nicméně po propršené půlce neděle a pondělí bylo velmi úlevné se na něm vyhřívat. Ale vzhledem k tomu, že tu mám ještě spousty nafocených fotek detailů kapek, řekla jsem si, že i když je zas upršený den budou se k němu hodit.
Je pravdou, že se tou změnou v pátek v noci pomalu představuje podzim, je zima, prší, obloha je šedivá a celkově to je ee ....


sobota 7. září 2019

ČE-CHO-MOR ...



.... ČE-CHO-MOR! Tak skandovalo včera večer plné první nádvoří zámku v Litomyšli. A mělo proč... Já tohle seskupení hudebníků kolem Karla Holase a Františka Černého můžu, a nejen já. Dcera i synek a dokonce i zapřísáhlý depešák, jakým je dcery partner. Umí skvěle propojit elektrický sound kytar a houslí s výbornými aranžemi lidových písní. Za těch 31 let, kdy se ještě jako ne úplně známá Česko-moravská hudební společnost objevila nejdřív na lokálních hudebních scénách až po nynější Čechomor, který do podvědomí posluchačů prorazil fenomenálním albem Proměny (3 Andělé, za skupinu roku, album proměny a stejnojmená skladba) ušli hodně velký kus cesty. Už jejich předposlední CD " Místečko " natáčené v Americe bylo asi pro mnoho jejich skalních příznivců překvapením, protože jeho zvuk se začínal stávat výrazně rockovějším, i když si i nadále uchoval základ repertoáru lidových písní. Za to poslední CD z roku 2018 " Nadechnutí jinak " je už hodně jiné. Výrazná rocková linka, basová kytara, doprovodná kytara,  plnohodnotné bicí, klarinet... Dokonce i Františka Černého s jeho akustickou kytarou uvidíte jen minimálně. 
Hodně dělá to, že se obsazení pro letošní tour velmi omladilo, z původního obsazení na pódiu uvidíte jen lídry Františka Černého a Karla Holase, jinak došlo k výraznému omlazení muzikantů což velmi prospívá novému zvuku skupiny. A pak hostování zpěvačky Martiny Pártlové, která nahradila původně hostující Lenku Dusilovou. Když jsem poprvé tuto zpěvačku ve spojení s Čechomorem zaregistrovala, nějak jsem nebyla moc nadšená. Nemusím moc účastníky různých Hlasů, SuperStar a jiných soutěží. Tím nechci říct, že se zde nenajdou vynikající zpěváci, kteří by třeba ani jinak neměli šanci se prosadit, ale většinou se ukáže že kariéra mnohých je jepičí a dál jen se spíš stávají dobrým byznysem pro bulvár. Po včerejšku se ale Martině omlouvám, její hostování se ukazuje jako skvělý tah. 
Při včerejším koncertu se v playlistu objevily písničky jak z dob začátků, tak právě i písně z posledních dvou alb. Hned od začátku se obecenstvo přidávalo se zpěvem, a veleznámé Proměny už zpívalo celé plné nádvoří. A tak to zůstalo až do konce koncertu. Nakonec si vytleskalo a vyvolalo další oblíbenou písničku Včelín. To už se při refrénu Dole, dole, dole .... zámek pomalu otřásal v základech. Byla jsem hodně překvapená spontánností návštěvníků, protože koncert byl k příležitosti zahájení Dnů evropského dědictví, tudíž velká část návštěvníků byli seriózní kravaťáci a velmi solidní pořadatelé této akce. I věkové složení bylo na rozdíl od koncertu který jsme s dcerou navštívily před čtyřmi lety v Třeboni více ve prospěch starších ročníků. Ale na nadšení to nikomu neubralo ... 
A milostivo nám bylo i nebe, přestože bylo hodně zataženo, vydrželo nepršet až do návratu domů. Když to tedy shrnu, můj předčasný návrat z dovolené se vyplatil. Velké štěstí bylo, že jsem se až na poslední chvíli dozvěděla od kamaráda, že jedou hrát s Ondřejem Havelkou do nedaleké Poličky, protože to by bylo hódně velký dilema kterou akci vlastně navštívit, protože se takhle sešla moje dvě nejoblíbenější hudební seskupení relativně blízko sebe.
Vzhledem k tomu, že jsem si chtěla ten koncert opravdu užít i s békáním a hopsáním, protože ta hudba vás prostě do sebe vtáhne a nenechá vás v klidu stát, neměla jsem sebou foťák, takže dneska to bude bez fotek a je jen na vaší fantazii jak si ten koncert promítnete v hlavě ....


čtvrtek 5. září 2019

Tolik...





.... jsem se na tenhle týden těšila a už je po něm. Dva měsíce čekání se přetavilo v šest dní sladkého nicnedělání. No, i když... Neflákala jsem se sice, ale to co jsem si předsevzala se až tak nepodařilo. Něco zhatilo počasí, něco nemoce a něco únava která se dostavila dodatečně po zklidnění pracovního kolotoče a ještě něco málo měly na svědomí i rozbouřené emoce.
I když nevyšla úplně všechna setkání, přece jen s pár mě milými lidmi to vyšlo. Ať už s Čerfem opětovná fotoprocházka Prahou s předávkou vína ze slavností v Dobřichovicích (už minulý rok mi ho tam kupoval) nebo setkání s mým hudebním kamarádem. To jsou věci které mne vždy nabíjí pozitivní energií na dost dlouho. Nafotila jsem nějaké nové fotky z míst, která mi až doteď zůstala neznámými, a určitě vím, že se tam ještě vydám. A budu doufat že se sejdu i s Míšou a že bude možnost si konečně dát ten slíbený Aperol a proprat chlapy  od hlavy k patě 🤗😉😆.
Zítra se tedy, byť o tři dny dřív vracím, ale ten návrat je oslazen jedním určitě jako vždy perfektním hudebním zážitkem jakým bezesporu  je koncert skupiny Čechomor. Pro nás se synem a dcerou tedy určitě...

úterý 3. září 2019

Jedna...




... zpráva od člověka kterého neznáš, ale víš že existuje. Nejdřív se ti rozklepou kolena a žaludek se sevře a pak začneš mazat. Zprávy, fotky, telefony....
Pak nastane prázdno. Jseš zvyklá na rozhovory v telefonu i na psaní si. Sedíš před monitorem, prsty nad klávesnicí, jenže nepřítomně hledíš do monitoru a bojíš se. Začne ti připadat jako Sauronovo oko, které tě sleduje a nevíš kde všude. Máš toho spoustu co chceš říct, ale svírá tě strach. Kam až to Oko vidí, co všechno si čte. Co všechno ví. A tak ti nezbývá než čekat, možná se nějak dozvíš co potřebuješ. Nebo taky ne. Už nikdy....
Jenže co nevymažeš jsou vzpomínky. Na všechny hezké chvíle, na nesmělé začátky.  Někdy ty vzpomínky obsáhnou i celé roky. Ale nevymažeš svoje city, leda by sis vytrhla srdce a duši z těla . Na tohle neexistuje žádné tlačítko Delete. Možná za čas si nevzpomeneš na podobu, ale vždy tě bodne u srdce při pohledu na určitou věc, když zazní známá hudba nebo uvidíš tvář která se podobá té kterou si znávala...
Tohle všechno dokáže jedna zpráva. Protože síla slov je velká...