středa 9. července 2014

Köglerova naučná stezka.....do skal


Z Doubice vedla naše zkrácená cesta zpět na část
z celkem 23 km dlouhé Köglerovy naučné stezky která vede přes Kamennou Horku, Doubici do Kyjova
a dál přes Vlčí horu, Zahrady zpět do Krásné Lípy. Je zde čtyřicet informačních tabulí a spousty zajímavých věcí k vidění.
Byly na ní opraveny kapličky, křížky, schody (no, jak které) , cesty a studánky. Vede malebnými místy v údolích ale zavede vás i na vršky odkud je rozhled do Šluknovského výběžku i Českého Švýcarska. Prošli jsme jí jen zlomek, ale i ten stál za to i když zpětně lituju že toho nebylo víc, protože to je krásný kout naší země.
A nevím jestli někdy se mi ještě podaří se sem někdy dostat.
Ale co mne hodně zarazilo je, jak tento kraj zachází na úbytě. Je to zřejmě prokletí pohraničí, jehož život de facto skončil po druhé světové válce odsunem původního obyvatelstva. Zpřetrhaly se rodinné, generační a majetkové vztahy které se již nikdy neobnovili, pohraničí bylo bráno buď jako trest nebo jako zdroj rychlého zbohatnutí, ale nikdo se zde pořádně neměl k nějakému smysluplnému hospodaření. Dnešní hospodářská situace znovu nutí lidi k tomu aby se stěhovali spíš do středu republiky a těch pár statečných kteří zde žijí a podnikají či hospodaří to nemá vůbec lehké. Sice je zde silnou devizou krásná a místy docela divoká příroda, ale turistický ruch kvete povětšinou jen přes léto.
Při silnicích je množství prázdných, někdy již vybydlených nebo na prodej penzionů, restaurací ale i těch krásných a pro tento kraj tolik charakteristických chaloupek. Statků i malých továrniček. A co víc, i za hranicemi v Německu to vypadá stejně. Kdo znáte ten radikální střih když přejedete hranice do Rakouska nebo Německa a vidíte městečka i vísky kypící životem, úpravné a čisté, tady by vás čekalo velké překvapení. Nic takového se totiž nekoná...
Stejný nepořádek a zmar jak na české straně. Ono to hodně zřejmě dělá i to, že tady byl ten zářný východ, komunistický zázrak který se ale ukázal jako cesta do pekel a devastace nejen krajiny ale hlavně myšlení lidí.
Prostě je to smutné a někdy máte dojem že jste v době těsně po válce a ne víc jak šedesát let po.

Ale zpět ke stezce. Došli jsme k místu kde se mezi dvěma skalními masivy táhla řada dřevěných schůdků vzhůru a ukazatel hlásal Kinského vyhlídka. Hanky manžel se ptal jestli to s ním nahoru někdo dáme. Jelikož od ostatních se dočkal jen zamítavého stanoviska, já si řekla když už, tak už. Nikdy jsem takový skalní výplaz nezažila takže proč to nevyzkoušet.... A vydali jsme se vzhůru. Ale pak mi došlo do čeho jsem se to vlastně pustila a jestli to budu schopná psychicky zvládnout. Ono vám musím říct že trpím dvěma nočními můrami. To že jsem se dostala mezi hady a to že musím vlézt do nějaké úzké prostory a v nejhorším případě pod zem. Tyhle dva sny mě dokáží spolehlivě dostat do stavu kdy se celá spotím a z hrůzou se budím. A teď se tu škrabu průrvou ne širší než ramena dospělého člověka a vůbec nevím jestli budu schopná při zpáteční cestě nezpanikařit a nezaseknout se.
Navíc mnohé z dřevěných schodů jsou buď shnilé nebo vůbec chybí, takže se člověk musí kolikrát skoro po kolenou dostat výš. A pak, za chvíli tak bolej nohy a navíc funím jak sentinel. Ale nakonec jsme se vyškrabali tam kam jsme chtěli, jen nám jaksi bohužel nebyl odměnou pohled do kraje, který by člověk dle jména vyhlídka čekal. Kdysi dávno možná ano, ale teď je všechno zarostlé stromy tak že je sotva vidět i na spodní cestu kde nás čeká zbytek osazenstva. Od vyhlídky ale vedou směrem dolů krásné široké a pohodlné schody a tak se po nich vydáváme dolů. Jenže ouha, po prvních metrech se najednou skály k sobě opět tulí, teď už opravdu dřu ramenama o jejich kraje, takže jsem si musela foťák dát do kabelky abych s ním někde netřískla o skálu. A navíc ještě k tomu tunel vylámaný ve spadlém balvanu který cestu zatarasil. No a to je přesně ta část snů z které se v hrůze probouzím. Že do toho musím vlízt....
Nebudu vás dál ničit žbleptáním, nakonec jsem to dala nahoru i dolů, bez nějakých problémů a jsem ráda.
Bylo to zajímavá zkušenost a jestli čekáte že řeknu: "Ale stačilo !" tak ne....klidně bych do toho šla znovu.Smějící se

Spíš budu přemýšlet jak se sem ještě někdy dostat....





Tohle byl začátek a proti tomu co bylo za chvíli to byla ještě dálnice




A jsme na vrchu....nemám z té cesty mezi skalami moc fotek, protože jsem se bála abych si nerozbila o stěny foťák a v úzkém prostoru se s ním i špatně manipulovalo....


Tohle nás na vyhlídce čekalo...stromy a skály....nicméně to bylo romantické místo a ten vejšlap za to stál


Tyhle krásné schody ze za chvíli změnili v ještě užší než ty co jsme se po nich plahočili před tím. Je taky vidět ten balvan který vytvářel ten tunýlek....takhle to vypadá že tam je místa dost....


...... a takto to vypadá z druhé strany. Dost silně snížený podhled Smějící se


Na zpáteční cestě jsme dumali co by se stalo kdyby proti nám někdo v protisměru šel. Kdo má v tomhle případě přednost a kdo musí couvat....došlo k tomu, ale naštěstí na místě kde se bylo možné vyhnout. Byli to manželé tak kolem osmdesátky a já si říkala že jestli oni to zvládnou nahoru tak jsou fakt machři. Asi zvládli bez újmy na zdraví protože nebylo slyšet ani sanitu ani neletěl záchranářskej vrtulník !!! Za to já byla na to zralá....

K tomuto koutu republiky patří neodmyslitelně tradiční roubené chaloupky, krásné dřevěnice z nádhernými štíty vykládanými štípanou břidlicí a musím říct, že ani jeden štít není stejný. Jsou to chaloupky jak z pohádky a daná je i neměnná barevnost. Buď černá nebo rezavě hnědá s bílou. A musím říct že to vůbec není nic fádního.....

Tahle stojí přímo v Krásné Lípě


Tyto dvě na náměstí v Jiřetíně pod Jedlovou


A tyhle jsou porůznu focené tak, jak stály u naučné stezky




Jenže to už nám všem pěkně vyhládlo a tak jsme se rozhodli, že si dáme nejdřív někde oběd a pak přijde na řadu Křížová hora. Nejdřív jsme tedy jeli do jedné Hančiny a Jirkovi oblíbené restaurace v Jiřetíně, jenže tam byla nějaká německá svatba a restauraci měli celou zarezervovanou, v druhé jak na potvoru otvírali až odpoledne tak jsme vyrazili ke třetí. Ta je prý známá tím, že zde byl na obědě Václav Havel na jedné z posledních svých cest po republice když končil jeho prezidentský mandát. Tak restaurace pěkná, stavba stará víc jak sto let, ale ta obsluha..... Nevím jak to odsejpalo tenkrát, asi pěkně, ale teď to bylo něco děsnýho. Na to aby si nás v poloprázdné restauraci vůbec někdo všimnul jsme čekali dvacet minut. Po objednávce jsme na jídla čekali dalších čtyřicet minut, kvalita no....já šla do klasiky takže se to vcelku dalo, zatímco ostatní si dali specialitku a hodně nakonec nadávali že do toho šli. Na kávu už jsme ani chuť neměli a po dalších deseti minutách čekání na zaplacení (nedivím se že někde hosté odchází bez zaplacení) jsme pádili pryč. A to podotýkám tam sedělo jen pět strávníků kteří přišli zřejmě hodně dlouho před námi a nás pět. Ti kteří přišli mezitím zhnuseně zas po chvíli odešli. Takže žádný nával...Byli jsme tak z toho utahaní a bez nálady, že jsme nakonec cestu na Křížovou horu taky odpískali a jeli se zpět natáhnout a odpočinout si před večerním posezení u Hanky v hotelu kde měl být country večer....