.... už je to tak. A na jaře obzvlášť, protože soupeří s modří oblohy. Modro dole, modro nahoře. Tedy pokud se vydaří takové dny jako jsou v poslední době. Sice studenější, obzvlášť dnes je to oproti sobotě kdy se dalo chodit v krátkých rukávech docela šok, ale hlavně že svítí to co nabíjí moje akumulátory, které jsou díky posledním dnům a jejich zvlášt psychické náročnosti hned vybité. Sluníčko. O víkendu jsem si ho užívala co to šlo a co to šlo jsem makala na zahradě abych umrtvila mozek a prostě nemyslela. Při práci to šlo, ale jak začal člověk odpočívat a hlavně večer když zhasl okamžitě se starosti vracejí. Tak práce ještě je dost, a taky toho využiju, ale začínám se dostávat pro změnu do fáze, v které jsem byla před operací páteře kdy jsem trpěla nesnesitelnými bolestmi. Ty totiž začaly každou noc a já se pak bála každé nastávající noci. A to samé začínám mít i teď. Tisíckrát si můžu říkat Nemysli, nemysli, vyžeň to z hlavy, jenže tohle prostě neumím. Nemůžu. Nejde to. Lehnu si, zavřu oči a už to jede, myšlenky se honí kolem dokola, vyskakují věci které budou nutné platit a dochází mi, že veškerá rezerva která byla je pryč. Není kde brát. A tím víc se ten kolotoč v hlavě roztáčí a já přemýšlím jak to zvládneme ....
