27 ledna 2020

Nech to koňovi ....





.... ten má větší hlavu. To se vždycky říkalo u nás v rodině, když jsme řešili nějaký problém, který vlastně ani problémem nebyl. No on ten kůň sice má opravdu velkou hlavu, tedy oproti té naší, ale myslím si, že z řešením problémů je na tom stejně jako my. K jeho velikosti je totiž stejná jak ta naše hlava k našemu tělu. A tak se dostávám k tomu, proč to vlastně píšu. I když ... ono to je asi jasné od začátku, že dnešní příspěvek bude o koních. Když jsem tu totiž měla Bobuli šly jsme se projít a jelikož vím, že moc ráda jezdí s dcerou od  mala koukat na koníky, tak i naše procházka vedla ke koníkům. Nejdřív k tomu grošáčkovi, který tu na blogu byl při sněhových fotkách, no a pak, když pořád chtěla blíž, tak nahoru na kopec k autoservisu kde dělá syn a kde má jeho majitel výběhy s koňmi. Tam jsem jí navíc nalákala i na kozu Vlastu, a tak celou dobu co jsme šly nahoru povykovala Kozá, kozá, koza Vlastá a ptala se kdy tam budeme. Musím říct, že mne svou výdrží ťapat přes půl vsi a ještě do kopce hodně překvapila, nést se chtěla jen jednou a ještě chvilku. Abych jí nějak odpoutala pozornost od té dálky, tak jsem jí vždycky říkala kudy jdeme a co uvidíme a že za pár zatáček už budou koníci i koza. Když jí konečně viděla, nadšeně na ní povykovala. Musela jsem jí krotit protože se hned rozběhla za kozou a málem zas podběhla ohradník ke koním do výběhu. Ti na toho škvrčka koukali řádně z výšky a tak jsem si jí raději vzala na ruku, aby se výšky vyrovnaly. Obešly jsme si pěkně všechny výběhy, podívaly se, rozloučily se s koníky, kozou i bobkama a šly juknout na strejdu Ondru který uzdravuje nemocný autíčka. A pak zas ťapala pěkně zpátky domů. Po návratu jsme ještě spolu vařily, Bobule velmi důležitě válela těsto na roládu s uzeným, řádně uplácávala i náplň, a po papce bez protestů bafla z tašky spací plínku, fufu a valila nahoru do pokoje. Že to zalomila do pěti minut ani nemusím říkat. Ona i na mne je ta procházka dost dlouhá, natož na ty malý nožičky ....