.... dejte si doušek! Nejvíce se nudí, lidé duchem chudí!
Člověk velkodušný, má vyhlídky slušný! Krásný život pozemský, když zas teče plzeňský! Častěji než uši, čistěte svou duši! Choďte pěšky - chraňte ježky - maj to těžký! atd. atd.
Možná si teď myslíte, že se ze mne stala druhá teta Kateřina ze Saturnina, ale kdepak, jen jsem citovala z Lázeňského oběžníku k zahájení 11. sezóny Lázní ducha v Litomyšli. Po dvou letech kdy se díky kovidu nic nekonalo, i po letech kdy jsem buď nestíhala, nebo nebylo počasí které by člověka vytáhlo k tomu sednout na bus a vyrazit do Litomky, se konečně opět situace vrátila do normálu. Krásný slunečný den, zahrada posekaná, i jiné zahradní práce hotové, doma nikdo, takže se nemusím zabývat vařením, vrátit se můžu kdykoli (jsem si myslela, ale zmýlila jsem se, autobus jsem musela stihnout do půl páté, jinak bych se musela buď nakvartýrovat k dceři nebo jít pěšky. Za a) by bylo správně ) takže hurá na stanici vyráží se. Že bude asi hodně lidí se ukázalo už na nádraží, někteří to vzali i s dobovým oblečením, či alespoň jeho napodobením, kdy autobus vyjížděl už dost zaplněný. Na dalších stanicích se doplňoval a u zámku se ven vyvalil dav nadšených lidí.
Podle programu se akorát měli začít sjíždět veteráni z litomyšlského Veterán klubu, na přehlídku na Zámeckém návrší. A taky že jo, jen jsem došla od zastávky k zámku, začali najíždět první fešáci. Účastnili se i auta do roku výroby 1970 (vlastně tam mohl být i syn s jeho veteránským VW Golf 1 Kabrio, který je členem litomyšlského klubu, jenže ten vyspával oslavu narození jedné malé zahradnice někde u čerstvého otce) ale i ta mnohem starší. Lidí tedy bylo hafo, fotografů taky, takže dodržet nějakou kompozici která by k něčemu byla a hlavně tam nikdo nestrašil v záběru bylo popravdě skoro nemožné. Takže jsem prostě zaklekla a fotila a fotila a fotila. Zjistila jsem, že až takhle moc a opravdu foťákem jsem fotila jako jediná ženská. Ty ostatní si dělaly jen tak aby se neřeklo mobilovky. Taky nepotřebovaly ovšem náměty na články, že....
Ale nebyla to jen autí která mne zaujala, ale i mnozí lidičkové kteří se opět dostavili v oblečení z let dvacátých minulého století, ale i celého století předminulého. A někteří to vzali opravdu z gruntu a se vším všudy! Dokonce i dítka svá oblékli do dobového oblečení.
A třetím objektem mého zájmu byly, jak jinak květy. Bála jsem se, že ty jarní dvě krasavice, sakury a magnólie jsem už prošvihla, ale nakonec jsem s radostí zjistila, že sakury teprve rozkvétají a i ty magnólie se ještě tuží. Takže jsem plynule od aut a lidiček přešla do království kytiček. Jako inspiraci jsem pocucávala nápoj z jednoho lázeňského pramene, jak jinak než můj (a Padesátky) oblíbený Aperol. A u stánků s ne levnou krásou jsem si zakoupila náramek. Z minerálů. Už dlouho jsem po nich pokukovala a tak jsem si řekla že do něj tedy půjdu. K mému znamení krom ametystu ještě přináleží jadeit a já si vybrala kombinaci růžového jadeitu a horského křišťálu.
Podporuje lásku, kreativitu, myšlení, ale zároveň vrací Rybí snílky na pevnou zem.... I když v mém případě by to muselo být imaginární tunové závaží aby mne drželo v realitě ....
Když už jsem měla všechno co jsem chtěla nafotit nafotila, co jsem si chtěla projít prošla (na hlavní náměstí jsem už nešla, byť i tam byl tentokrát program) vzala jsem to k dceři. Ona sama byla tedy v práci, ale říkala jsem si, že aspoň překvapím Bobuli. Hoďku jsem jí překážela v rozhovorech přes plot (mě by to nevadilo, ale táta jí neustále honil, že až odjedu, bude zas brečet že si mě neužila) a když jsem konečně zvedla kotvy a vyrazila na autobus velice ráda šla se mnou a zapadla k sousedům. Krátce jsem ještě na stanici pohovořila s probudivším se synkem který se také vyrazil podívat. Jen místo toho, aby se autobus ukázal něco málo po čtvrt na pět, přijel až ve třičtvrtě, tolik lidí zas cestou zpátky nabíral. Už jsem myslela že vyrazím zpátky a někde najdu synátora o pojedu domů s nimi.
Doma jsem si uvařila véču a k završení krásného dne jsem si udělala své malé soukromé čarodějnice. Potřebovala jsem totiž zase spálit něco málo co zbylo po stříhání stromů a co už drtič odmítal drtit a v tom ovzduší plném vůně z mnoha jiných ohňů se to
krásně ztratilo ....
