Dneškem končí váš dobrovolný výběr květiny měsíce, která se vám,
hlasujícím nejvíce líbila v měsíci dubnu. Nejvíc hlasů dostal
tulipán, a tak pro Šárku a pro ty z vás,
komu se také tolik líbí tulipány,
několik jejich obrázků.....
Jsem rošťák i džentlmen, gaučák i sportovec, kamarád i hlídač, ale hlavně JSEM DANDÍK !
30 dubna 2011
Beltain, Valpuržina nos, Filipojakubská noc - to vše jsou naše čarodějnice...
Valpuržina noc, Filipojakubská noc či Beltain, to všechno jsou názvy dnešního dne. U nás známého jako Čarodějnice nebo pálení čarodějnic. Ať tak či tak, označuje prastarý svátek oslav příchodu jara a tepla, který se slaví 30. dubna. Je to původem keltský svátek a jako každý keltský den, začíná večerem.
Oslavuje příchod jara, tepla a zrození a lidé se připravují na to, že budou po zimě opět hospodařit na polích. Tento svátek je spjatý s bohem BELENEM a také s ohněm. Beltine v překladu znamená zářící oheň či Belenův oheň. Zapalovaly se velké ohně a oheň symbolicky očistil lidi a zvířata od neduhů a nečistých myšlenek které se nashromáždily v temném zimním období. Ohně na návrších měly také ochranný smysl.Ohně v domácích krbech se uhasily a zapálily se nové.
V předvečer Beltainu se milenci vydávali do lesů, květen potom byl svátkem milostných her a z této doby možná pochází také líbání pod rozkvetlým stromem na 1. máje.
Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Svátek se původně pravděpodobně slavil o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétávají na čarodějný sabat a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. A lidé také věřili, želi například v otevírání různých jeskyní a pozemních slují, ve kterých se daly nalézt poklady. Hlavním ůkolem tohoto starého svátku byla oslava plodnosti.
Na ochranu před čarodějnicemi(nebo původně před zlými duchy a démony obecně, čarodějnice jsou až výsledkem inkvizičních procesů) se na vyvýšených místechzapalovaly ohně. Postupem doby se z těchto ohňů stávalo "pálení čarodějnic". Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala do výšky. Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti.
Podobný svátek se slaví v mnoha jiných evropských zemích (Slovensko, Skotsko, Irsko, Wales, Švédsko, Finsko, Polsko, Německo). Různé země ozbačují tento svátek různými jmény....
Lhostejno jak se tento svátek jmenuje, je dlouholetou tradicí na českých vsích a působil jako stmelovací prvek. Okolo nočních ohňů se vždy sešla skoro celá vesnice a slavila návrat jara. I v dnešní době se staví mnoho vater které bývají korunovány postavou čarodějnice. Někde je tento svátek spojený se stavbou máje a jejím hlídáním aby jí neskáceli mládenci z vedlejší vsi. Tato tradice se udržuje hojně na Moravě. Nebo někde stavěl mládenec májku své dívce před okno na důkaz své lásky k ní. Takže ač je slavem jako svátek jara, též je svátkem LÁSKY.....
28 dubna 2011
Fotografie - past na prchavý čas.....
V naší rodině se fotografovalo vždy, ať už to byl děda, nebo moji oba otcové, můj muž, a i syn s dcerou. Používali se různé fotoaparáty, od archaické dvouoké zrcadlovky Rolleiflex, přes malé a jednoduché foťáčky Pionýr, Ljubitěl, pak větší Zenit a první kompaktní fotoaparáty, až po dnešní digitály. Já se učila fotit právě tou starou Roleikou. Dva objektivy a nahoře se promítající obraz. Vysoce kvalitní objektivy Zeiss zaručovaly kvalitní snímky. Pokud chtěl člověk ale ulovit nějakou momentku, bylo to horší, než se zaostřilo, než se promítl daný snímek a než se zmáčkla spoušť, byl fotografovaný objekt fuč. Zato statické fotografie byly opravdu pěkné. Fotilo se buď na formát filmu 8x8 cm, 4x4 cm a když se přidal speciální adaptér tak i na klasický kinofilm. Takže buď 12, 16 nebo 36 snímků. A samozřejmě i na barvu. Později jsem měla ony jednoduché foťáčky, ale ty mne dost zklamaly, kolikrát se stalo, že se s celého kinofilmu nasnímalo jen pár obrázků, nebo byly divně naexponované. Fotoaparát se stal na dlouhou dobu mým stejně věrným průvodcem na mých cestách na chalupu jako kytara, a vlastně po celou dobu dospívání i mlaďáckých let mne neopustil.
Další fotoaparát kterým jsem fotila byl Zenit. To už bylo v době kdy jsem byla vdaná a patřil mému muži. Velký a docela těžký fotoaparát, nicméně na svoji dobu( roky 84 - 90) dost kvalitní poloautomat, s vestavěným expozimetrem, tudíž odpadlo obíhání objektu právě s tímto přístrojem. Fotil opravdu velmi kvalitně a dobře. Ale i on nakonec skončil v propadlišti času a na jeho místo nastoupily kompakty, ať už Yashica, nebo Kyocera a jiné. To byly klasické dovolenkové fotoaparáty na snímky typu Já a moře, Já a antické sloupy a pod. Pak přišla dlouhá odmlka, kdy jsem nevzala fotoaparát do ruky. Další vlna přišla vlastně až s érou digitální kdy jsem tu a tam vyfotila miciny, nebo psy. Ale opětovný zájem nastal až s příchodem Bobeše před třemi lety. A fotografování na výstavách, na cestách, na zahradě..... a hlavně na tenhle blog, protože bez obrázků to prostě nejde.
Samozřejmě, že s digitální érou odpadlo vybírání opravdu kvalitních záběrů, protože přece jen byl člověk omezen počtem 36 snímků. Dalo se to řešit i větším počtem svitků filmu v kapse, ale stejně si člověk dobře rozmýšlel co kde vyfotit. A pak, ono napětí a čekání až fotografie vyvolají, udělají snímky a člověk si celý nadšený dojde do Fotografie pro pytlík s hotovými fotografiemi aby ho okamžitě na ulici celý nedočkavý otevřel a prohlížel je co a jak vyšlo. Zklamání nad tím že zrovna ten nejvíc chtěný záběr nevyšel, nebo není tak kvalitní jak by si člověk představoval anebo zas nadšení z toho, že ty snímky z míst kam se již nikdy nepodíváme, nebo ze situací které již nikdy nenastanou se podařily k plné spokojenosti.Tak tohle mi dneska u digitálu hodně chybí. Ale zase se nabízí spousta jiných možností, a jednou z nich je makrofotografie. I když to foťák umí sám, stačí si jen navolit potřebný program, není to zdaleka tak jednoduché udělat pěkný a zajímavý snímek. Musím přiznat, že na blízko bez brýlí vidím dost špatně, ale zase nenosím je pořád sebou a tak vlastně to co vyfotím na makro je pro mne vždycky velkým překvapením když si je pak stáhnu na počítač. Někdy jsem až překvapená co se vlastně podařilo vyfotit......
25 dubna 2011
Proč lidi fascinuje krev?....
Nechtěla jsem tohle téma, ale ani mne nepřekvapilo že zvítězilo. Je to dáno věkovým složením pisatelů blogů, jinak si nedovedu představit, proč se pro něj rozhodlo tolik lidí. Pročítala jsem si některé články, a bylo mi smutno. Smutno z toho, že k tak závažnému tématu se někteří vyjadřují velmi laxně, povrchně a bez jakékoliv erudice a snahy zaujmout. A za druhé, že tolik mladých lidí se věnuje svému sebepoškozování pomalu jako koníčku. Už to něco o sobě vypovídá o tom jak málo svým dětem věnujeme času a pozornosti. A i to jak se někteří dnešní mlaďáci neumějí jinak bavit, než se dívat na emácké filmy, poslouchat emáckou hudbu, prostě vyznávat Emo styl, s nímž ruku v ruce kráčí právě sebepoškozování. A překvapilo mne i to, že právě tito mladí se na ty, kteří "to nedělají, vždyť je to normálka" dívají dost z patra.
Další věc která mne ohromila byly nadšené komentáře k některým krvavým fotografiím které jsem na netu našla, když jsem hledala něco právě ke krvi. Podřezané žíly, dívka která se žiletkou řeže do zad, vyřezané nesouhlasné nápisy na těle, všechno přijímáno víc než kladně a nadšeně. Já sama nemám problém s krví, jak svou tak i jiných, ale některé z těch fotografií se mi pěkně hnusily. Opravdu nějak nevím, proč lidi tak moc fascinuje pohled na krev, ať již ve filmech, nebo PC hrách. Možná, že mě to někdo v komentáři vysvětlí......
Proti tomu suché konstatování, že krev je tekutina nejdůležitější pro náš život je vcelku nezajímavé, to jí raději sami ze sebe vypustíme v nějakém náhlém zkratovitém záchvatu protestu. Dalším důvodem zřejmě byla stálá obliba upírské ságy Stmívání. Viděla jsem jak filmy, tak i dočetla literární předlohu, ale ocenění Zlatou malinou mi opravdu připadlo víc než spravedlivé a oprávněné, přesto, že šlo o velice výdělečnou filmovou trilogii. Někdy si říkám, že prostředky vynaložené na takové film, a jejich masivní propagaci by se daly určitě využít rozhodně smysluplněji.... A slovy klasika "Zlaté prciny....!" jsem si řekla "Zlatý Drácula!". Jak film tak kniha jsou napínavé a nepustí vás ze svého zajetí až do konce. Ovšem pro dnešní milovníky upírských filmů má jednu ohromnou nevýhodu, neoplývá hromadou triků a hektolitry krve.
Je mi naprosto jasné, že tímto článečkem se popudí valná většina mladých blogerů, pro které je fascinace krví ohromná, nicméně si myslím že pokud se jim podaří jejich dnešní životní postoj přežít ve zdraví, tak se časem možná nad svojí umanutostí shovívavě pousmějí. A nebo, a to bych jim moc nepřála, pokud se dostanou do situace, kdy budou od někoho krev moc potřebovat, si této životadárné tekutiny začnou konečně vážit tak jak si opravdu zaslouží.....
23 dubna 2011
Narcis, moje květina měsíce.....
I když je můj blog hlavně o mém vztahu ke psům a zvířatům vůbec, jistě nikomu kdo je pravidelným návštěvníkem neuniklo, že mojí druhou velkou láskou je příroda a květiny. A tak jsem se rozhodla, že každý měsíc si udělám malou anketu o tom, jaká je VAŠE květina měsíce...Samozřejmě je těch květin a květinek mnoho, určitě jsem tam nedala tu, kterou zrovna máš rád ty anebo ty. To mi pak klidně napište do komentáře.
Moje květina tohoto měsíce je narcis. Jako malá jsem znala tak maximálně dva, tři druhy které se v zahradách vyskytovaly. Buď klasickou žlutou trubkovitou, nebo bílou s malou bílo - oranžovou korunkou, která ještě navíc měla zvláštní vůni, a pak ještě žlutou plnokvětou, jejíž květ vypadal jako hvězda. Tyto druhy jsme měli doma na naší zahrádce kde se rostly ve velkých trsech.
Postupem doby se k nám dostávala různá šlechtění těchto kouzelných a přitom skromných květin a to hlavně z Holandska, takže dnes si každý zahrádkář může vybrat z ohromného množství odrůd, barev a velikostí. Z odrůd jednoduchých z různou velikostí korunky, poloplných, plných nebo leknínokvětých. Narcisů které mají na jednom stonku i tři nebo čtyři květy, či malých drobných botanických nebo skalkových odrůd. Na své zahradě mám pár odrůd zastoupených a i když narcisy nemají takovou rozmanitost barev jako tulipány, jsou mojí květinou měsíce.
Toto jsou zatím ty druhy, které mi momentálně kvetou, některé se teprve pomalu chystají...
22 dubna 2011
Nihil, čili nic.....
Jak psát o něčem co je NIC? Vždyť se to zdá jako naprostá nemožnost...Jak mluvit o NIČEM? Vždyť to se také nedá! Ale některé bulvární plátky nám denodenně ukazují že to jde a ještě to lidé kupují a čtou. Že se nedá o NIČEM mluvit? Chyba lávky, denodenně nás o tom přesvědčují naše rádoby celebrity a v poslední době bohužel i naši čelní političtí představitelé. Takže o NIČEM by se mělo jak dát psát tak mluvit.
NIC, latinsky NIHIL dalo vzniknout hnutí tzv.NIHILISMU které zaujímá postoj, či filosofické stanovisko, které pouze a jen odmítá a popírá. Např.možnost pravdivého poznání, existenci Boha ale zejména platnost všech hodnot, autorit a pod. Z tohoto hnutí později vznikli anarchisté.
NIC nemá asi nikdo rád, vždyť vlastně naznačuje že něco chybí, tu peníze, tu láska. Zeptáte - li se někoho jak se má, většinou uslyšíte "Nestojí to za NIC" tedy v té slušnější podobě. Zeptáte - li se někoho kdo hledá práci řekne vám "Kde NIC, tu NIC". Říká se "Kde NIC není , ani smrt nebere" chceme - li o někom říct že neoplývá zrovna bohatstvím ať již materiálním, tak rozumovým. Pokud nás neustále irituje jedna a ta samá věc až do okamžiku kdy vybuchneme a ztropíme nějakou scénu, spolehlivě na nás platí, že "Stokrát NIC umořilo i osla".
Ale najdou se mezi námi i tací optimisté kteří s veselou tváří řeknou "Ale kdepak, NIC mi nechybí!" Tak to jsou opravdu životní šťastlivci. Přijdeme - li někoho poprosit o půjčku prostě nás odbyde slovy "NIC nemám, NIC nedám". I když mi třeba stokrát víme že má....
Já osobně slůvko NIC bytostně nesnáším, zvlášť když je spojeno se zdravím a životy těch na kterých nám nejvíc záleží. Skoro každý den se manžel ptá jak je na tom jeho těžce nemocná maminka, a pokaždé se dozví, že NIC se nelepší a že už se v jejím případě nedá NIC dělat, jen čekat. Na co? Na konec!
Ale tuto středu jsem já osobně neslyšela NIC raději, než PRÁVĚ toto slovo. A proč najednou?
Inu byla jsem na pravidelném dvouletém screeningu a když jsem čekala na výsledky o kterých jsem samozřejmě nepochybovala že jsou jako vždy v pořádku, otevřely se najednou dveře jiné ordinace a ozvalo se moje jméno. Dívám se na dveře a tam je napsáno Ultrazvuk, ale proboha proč? To je nějaká novinka? Když jsem se tedy doktorky ptala proč ještě ultrazvukové vyšetření, jen se na mne podívala a řekla: "Protože se tam objevilo něco co tam minule nebylo, tak si to musím ujasnit." Chvilku jsem tedy překvapeně zírala a ona když viděla můj nevěřícný pohled hned mne začala uklidňovat, že myslet na rakovinu je nemístné, a že právě pro to ujištění že o nic nejde mi musí ten ultrazvuk udělat. Zatím co mi tedy rejdila s ultrazvukem po prsou, já se dívala na rentgenové snímky, kde právě na těch letošních snímcích zářily dva bílé body. A pak přišlo to krásné " NIC tam nevidím, to znamená, že to budou nějaké shluky tukových buněk, které se sice na mamografu ukáží, ale pokud to není žádná kompaktní hmota, ultrazvuk to nevidí a to tedy znamená, že to je v pořádku". Pak mi ještě řekla, ať se pro jistotu objednám za čtyři měsíce na doplňkové vyšetření a rozloučila se se mnou. Musím říct, že tohle NIC jsem slyšela strašně ráda......
20 dubna 2011
Veselé velikonoce....
Hezké prožití Velikonočních svátků, pokud možno bez větších následků přejí všem návštěvníkům a čtenářům Vendy a celá smečka.
16 dubna 2011
My tři bráškové.....
Jako i lidé mají své méně či více úspěšné brášky a sestry, tak i já mám dva úspěšné brášky. Jeden bydlí v Brně u dobrého kamaráda mého člověčího táty Ivana, a jmenuje se Bred a druhý žije v Polsku, u Joly a jmenuje se Bernard.
Bredík je jediný kterému pánečci říkají tak jak se opravdu jmenuje. Mě nikdo neříká Borku ale Bobeši a stejně i tak Bernardovi říkají Brutus. Asi mají rádi římské dějiny. Bred je na výstavách hodně úspěšný, o tom svědčí i fakt, že získal titul Český šampion dřív než já a to začal s výstavami o dost později. U pánečka Ivana a paničky Vlasty se má velice dobře, mají ho moc rádi a jsou na něj právem pyšní. A bráška to samozřejmě ví a taky se tak tváří.....
Ale ani jeden z nás nemá na Bernarda, ten nejen že už bude mít svoje druhá štěňátka, ale co se týče nasbíraných titulů a šampionátů na něj prostě ani jeden nemáme. Ani náš táta Colorado, a to se na Cruftu letos ohromně vyznamenal. Ale to je tím, že můj člověčí táta není na nějaké velké ježdění na výstavy do zahraničí. To Bernard už s paničkou sjezdil velký kus Evropy, a už se na výstavách umisťují i některé z jeho prvních dětí....
A nakonec já, mám už titul Český junior šampion a Český šampion. Taky dobrý !
No řekněte, nejsme klucí krásný?
15 dubna 2011
Každý den nové překvapení.....
Každým dnem se na zahradě objevují další a další květy a každým dnem jsem překvapená
tím, jak rychle se začínají rozvíjet lístky na vrbě a dřišťálech, a jak se překotně rozpukávají květní pupeny na jabloních a třešni. Nově rozkvétají další narcisy, co květ to originál. Lem záhonu se modrá paličkami modřenců a i čemeřice se už chlubí všemi svými zajímavými květy. Ač nese druhé rodové jméno černá (niger) bylo již vyšlechtěno mnoho kultivarů z různou barvou, než je tato fialová a bílá, a i žíháním, nebo s květy poloplnými či plnými. Pro její brzké kvetení (leden) a odolnost proti chladu (někdy kvete i ve sněhu) se jí přezdívá Vánoční růže. Její květy naaranžované v misce s vodou jsou velmi efektní ozdobou.
13 dubna 2011
Moje malá včerejší radost....
Včera večer jsem si udělala takovou soukromou radost. Jako velká milovnice swingu a obdivovatelka doby mezi dvacátými a čtyřicátými lety, jsem s celou rodinou vyrazila na koncert
Ondřeje Havelky a jeho bandu.
Celý večer se nesl v duchu inteligentního a vkusného humoru, jak již ostatně je u p.Havelky zvykem, vynikající hudby a preciznosti všech hudebníků. Písnička za písničkou byly přehlídkou tvorby amerických i českých skladatelů, zahrané s ohromným nasazením. A nejen milým setkáním s těmito půvabnými melodiemi se vyznačoval tento večer, ale navíc i setkáním s mým dlouholetým přítelem a kamarádem, který v tomto orchestru již léta hraje, a s kterým se díky přestěhování bohužel vídáme míň, než v minulosti. A tak jsem se po dlouhé době dobře pobavila, popovídala si a poslechla zas nové písně v repertoáru tohoto orchestru a navíc vlastně se dá říct, že i užila hodně barev v hudbě i tónech.....
I když tato vtipná verze písničky není "čistokrevným" orchestrem, mě se velice líbí a myslím že tím přiblíží swing i těm mladším. A jak mi potvrdila dcera, v tanečních klubech je velice žádanou .
O barvách...
Barvy hrají v našem životě velkou roli. Umí léčit, umí zvednout pochmurnou náladu bez barev by nebyl náš život tím čím je. Každé roční období má pro
mne nějakou barevnost. Jaro je zeleno - bílo - žluté. Zelené všemi odstíny překotně se rozvíjejících lístků na keřích a stromech, rychle rostoucí trávou, která se po zbavení tíživé sněhové peřiny dere rychle za již hřejícím sluníčkem.
Bílé květy krokusů, sasanek, bledulí a sedmikrásek.
Žluté květy narcisů, forsythie, orsejí, podbělů a petrklíčů. Později přibudou pampelišky, blatouchy na březích potoků a upolíny na vlhkých loukách. A do toho všeho se vypraví žluté kuličky čerstvě vylíhnutých kuřat, housat a kachňat.
Léto je duhové, protože hraje všemi barvami duhy v květech, oblečení a náladě.
Podzim je zlato - oranžovo - rudý když se postupem času mění barvy listů javorů, buků, a přísavníku ve hru plamenů, které prošlehují zelení jehličnanů, a prosvětlují stín plotu.
Nakonec zima, ta je doménou bílých, šedých a černých tónů. Na pozadí bílého sněhu vynikají černé holé větve stromů, šedá obloha svou ponurostí připomíná odcházející rok.
Během roku se vystřídají snad všechny možné barevné kombinace kterých si vlastně skoro vůbec nevšimneme až do doby, kdy převezme vládu jen sníh a pak se nám po těch všech barvách začne stýskat a uvědomíme si jak by byl svět bez barev pustý.............
07 dubna 2011
Výlet za krásou....
Dneska jsme si s dcerou a Matýskem udělali výlet za krásou. Pro všechny tři to byla premiéra. Pro nás s dcerou proto, že ač zde bydlíme již dvacet let, teprve teď jsme se dozvěděly, že zde vlastně za humny je úžasné místo, kde rostou bledulky v tak ohromujícím množství, že se sem každé jaro sjíždějí lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí, a pro Matýska to byla jeho první procházka do lesa co je u nás a navíc na vodítku. Chvíli jsme sice nevěděly kam se vydat, protože cest do lesa před námi bylo víc, ale pak jsme se zeptaly také se venčícího pána se psy a ten nás nasměroval kam jít. Nejdřív jsme míjely místo, kde sice pro člověka neznalého by už to množství bledulek mezi stromy vyvolalo úžas ale to správné překvapení nás čekalo až o něco dál.......
Po cestě mezi lesem jsme dorazily do přírodní rezervace, kde teprve na nás čekalo to pravé překvapení. Mezi dvěma pruhy lesa se táhl pruh listnatých stromů a v tomto pruhu dlouhém zhruba kilometr a širokém cca 5o metrů se před našima očima rozlévala bílá řeka milionů květů bledulí kam až oko dohlédlo. A krása toho pohledu byla ještě umocněna jemnou vůni.
Navíc se mezi bledulemi ukazovaly i modré květy jaterníků podléšek a tu a tam i keřík vonného lýkovce. Šly jsme s dcerou tímto bledulkovým rájem a okouzleně tu krásu pozorovaly a fotily o stošest. I Matýsek poslušně chodil za námi a ty zvláštní věci na zemi očuchával a snažil se i ochutnávat, ale to měl přísně zakázáno. Co chvíli se objevili i další okouzlení pozorovatelé kteří procházeli tímto květinovým rájem stejně nadšeni jako my dvě. Ale i přes to že jsme byly v přírodní rezervaci, neodpustil si někdo aby sem, mezi ty tisíce a tisíce květů nevyhodil starý volant z auta.
Nechtělo se nám z té krásy ani domů, ale klopýtající Matýsek nám připoměl, že to je pro něj přeci jen první vycházka a tak jsme se i když nerady obrátily té krásy zády a vyrazily domů. Podél cesty kvetly nejen bledulky, ale i podběly, jarní prvosenky, devětsily a pryšce. A ze strouhy u cesty, kde jsme měly stát auto na nás vyskočila ropucha, která se na sluníčkem vyhřáté loňské trávě ohřívala po zimě. Byl to krásný výlet a při tom jen pár kilometrů od domu, ale stál za to, a vím, že se příští jaro zase na tu bílou a voňavou krásu zase přijdem podívat.
05 dubna 2011
I když je podmrakem, neustále něco rozkvétá.....
I když je opravdu již od včera pod mrakem, tak na zahradě se objevují nové a nové květy a kvítky. Ať již ty šlechtěné pro záhonky, tak i ty menší, skromější ale i tak dělající radost svými kvítky. A i kdyby se zdálo, že některé partie jsou focené v nějakém hájku, opak je pravdou, to si jen žluté křivatce, jarní prvosenky a bílé sasanky okupovaly část naší zahrady. A protože jsou tak krásné i když nešlechtěné, nechávám jim každý rok víc a víc prostoru......
A co se týče již kvetoucích kočiček, vzpoměla jsem si ještě na jednu říkanku z dětství.
"Vzbudila se jíva, do nebe se dívá. Všechno její proutí zdobí se jak k pouti. Než kos začne písničku, už má první kočičku".
04 dubna 2011
Která je nejlepší?
Zase jednou mi udělali v rádiu radost, zahráli tam písničku od skupiny NAZARETH, LOVE HURST v úpravě pro televizní seriál SCARLET. Tahle úprava se smyčci a orchestrem jistě rve uši zarytým rockerům, ale mně se líbí. Jde o to, že kdysi jsme tyhle písničky, ploužáky či tance oplodňováky nebo také krbovky(to že se při nich u krbu dá dobře dělat i něco jiného než jen popíjet víno a dívat se do plamenů, tedy když je s kým), jak jsme je také nazývali a v určitém životním období milovali. A tak mne napadlo, trochu zavzpomínat a zjistit, komu se která z těchto písniček také tak líbila. Já vím, že těch ploužáků je nespočet a všechny nelze vyjmenovat, ale mne napadly tyto....
Některé písničky mají dva interprety, a každý má svůj specifický způsob, kterým se té písničky zhostil. Starší určitě vědí o které písničky jde a mladší ať zapátrají na netu, možná zjistí že se jim ty písničky i zalíbí. Svoje hlasy můžete dávat i přes komentář:-).Kliknutím na název se otevře příslušné video.
A pro ty, kdo mají rádi v hudbě i humor, švih a nápad ještě jedno video, momentálně asi nejoblíbenější české hudební partičky.....
Po smrti do pekla? Ne, už v něm žijeme....
Nevěřím že po smrti příjdeme my životní hříšníci do pekla, stejně jako nevěřím v Boha a jeho ráj. Peklo si vymyslela církev aby mohla svým stoupencům hrozit věčným zatracením a nutit je k poslušnosti. Vydělávat na jejich strachu při prodeji odpustků. A aby měla bič na ty, kteří se protivili. Peklo pohádkové je kouzelné, plné roztomilých starých čertů i dovádivých čertíků, mrzoutského ale i spravedlivého Lucifera, vládce pekelného. Ovšem existují pekla která s tímto pohádkovým a koneckonců i s tím církevním nemají nic společného a obě pekla jsou jen slabým odvarem toho, které mám na mysli já.
Tímto peklem je dnešní svět, svět válek, hladomorů, násilí, vražd a koneckonců i přírodních katastrof, kdy muka zúčastněných jsou tisíckrát horší než ta která pro své ovečky vymyslela církev. Obrázky z dnešní Afriky, kde se města stávají krvavými bojišti, dětí podvyživených a plných boláků, lidí stojících na palčivém slunci stametrové fronty na vodu. Lidí postřílených ve válkách gangů, a narkomafií, i lidí hledajících v hromadách trosek po zemětřesení a tsunami v Japonsku zbytky svých domů, majetku, životů. O to horší peklo to je, že tito lidé jsou nevinní, žijí své životy v souladu se zákony ať už podle své víry nebo přesvědčení. Jen bohužel se stali, figurkami na šachovnicích jiných Luciferů, a určitě ne těch pohádkových.
Peklo jak jej namaloval holandský malíř Hieronymus Bosch v triptychu POSLEDNÍ SOUD spíš připomíná náš dnešní svět, svět válek a násilí.....
Ale jsou ještě jiná pekla, větší či menší. A to pekla soukromá. Peklo duševního strádání, samoty, domácího násilí. Peklo týraných dětí, které ani v nejmenším netuší proč se v něm ocitly. Peklo depresí z nichž není úniku leda že se rozhodnu pro dobrovolný odchod, peklo nepochopení od těch nebližších a nejmilovanějších.....
Sama jsem si zažila peklo domácího násilí spojeného z peklem alkoholismu, a neschopnosti se hned vymanit. Ale i samoty uprostřed lidí což může někomu připadat nemožné, ale i to existuje . A i to dokáže být docela pekelné......Je ale ještě jedno peklo, ale krásné, a to peklo lásky, kdy nám připadá že když nejsme s tím koho milujeme, když nám nemůže být z nějakého důvodu nablízku, když rozechvěle čekáme na zazvonění telefonu, na zprávu, nebo když se musíme po tom nejkrásnějším milování rozejít, že prostě ta muka pekelná nepřežijeme. To je ale myslím peklo, do kterého se dostaneme velice rádi.
03 dubna 2011
Můj děda.....
Letošní rok je v naší rodině ve znamení kulatých výročí. Já a manžel 50 let, moje maminka 80 let a 8. dubna by měl můj děda 115 narozeniny.
Měl dvě ženy a dvě(tedy alespoň co já vím) dcery. Jelikož moje babička byla jeho druhá žena, tak o manželství před ní se u nás moc nemluvilo. Jen vím, že jeho dcera s prvního manželství se stala filmovou a divadelní herečkou. I když její jméno nepatří k nejznámějším, jmenuje se Růžena Lysenková, její tvář ale si určitě vybaví ti, kdo se rádi dívají na Chalupáře, kde hrála trochu zvědavou poštovní doručovatelku. Ovšem podstatně známější jsou její tři vnučky, sestry Geislerovy. Dvě herečky, třetí uznávaná výtvarnice a autorka komiksů.
Moje maminka, jeho druhá dcera s manželství s mou babičkou žádný umělecký , tedy alespoň co se týče hraní, nezdědila. Za to má úžasný talent na pletení a háčkování. Její pletené betlémky mají všichni známí i rodinní příslušníci a jeden dokonce i jeptišky které mají svůj útulek v opraveném statku u nás v ulici který se jmenuje Pernikářka.
Ale vraťme se k dědečkovi. Byl to člověk mnoha profesí a opravdu "zlatých" rukou, milovník zahrady a zahradničení, člověk se "zelenými" prsty. Narodil se 8.4.1896 na Smíchově. Schválně neříkám v Praze, protože v té době ještě byl Smíchov vesnicí u Královského hlavního města Prahy. Vyučil se, jak je vidět z přiloženého tovaryšského a výučního listu jako zámečník a strojník.
Když nastoupil ve Škodových závodech, dostal se k velice zajímavé práci, stal se řidičem, který rozvážel po Evropě hlavám pomazaným a korunovaným, či politikům automobil který si ve Škodovce objednali a to Hispano Suiza. Byl to automobil opravdu majestátní a reprezentativní, vyrobilo se ho jen pár kousků právě na objednávku. Projezdil tak celou tehdejší Evropu. Když si vzal mojí babičku, bylo mu už čtyřicet let a jí osmnáct. A jejich manželství i přes ten velký věkový rozdíl vydrželo celých dlouhých 45 let až do jeho smrti. Čas od času i babička s ním jela na služební cestu a tak její vyprávění o tom jak jeli s autem k rumunskému princi, o tom, jak se cáchali v moři a o celkem dobrodružné cestě zpět jsem jako malá holčička strašně ráda poslouchala. Svou zajímavou práci ale odnesl velkými zdravotními problémy. Jelikož jako šofér seděl v otevřené části vozu i přes teplé oblečení a dlouhý kožený kabát, měl dost silné revma a navíc ztratil valnou část sluchu. Díky tomu, že jsem už od malička tedy na něj musela hodně křičet aby mne, malého špunta slyšel, dodnes mluvím hlasitěji, než by se podle pravidel slušného chování slušelo. Ale s tím už teď holt nic nenadělám. I když se to snažím neustále vysvětlovat své dceři, která mne pořád okřikuje ať trochu uberu na hlasitosti, prostě to nějak nechápe....
Po odchodu ze Škodovky se věnoval svému druhému velkému koníčku, a to hodinařině. Spravoval hodinky na zakázku a živil s tím během druhé světové války rodinu. Jeho kompletní vybavení včetně soustruhu na jemné soustružení si ještě pamatuju jako malá holka. Nejvíc se mi líbil jeho pracovní stůl s množstvím šuplíčků, od nejmenšího k největšímu, a různých skleněných dóziček ve kterých v lihu máčel a čistil ty nejmenší hodinové součástky. A později se i tato jeho zkušenost z jemnou hodinařinou zúročila ve dvou světových patentech pro Výzkumný ústav v Běchovicích a pro zubařské oddělení Fakultní nemocnice na Karlově náměstí.
A nakonec jeho velká láska ke kytkám a všemu zelenému, kterou odkázal v genech i mě. Strašně rád všude zbíral různá semínka, řízky a oplégry od všeho co mu přišlo pod ruku. Jeden čas jsme měli doma na zahrádce celý sortiment růží jaký měli i na Petříně v Růžovém sadu u Štefánikovi hvězdárny. Petřín jsme vůbec spolu prochodili křížem krážem.Všechny jeho jednotlivé zahrady a zákoutí, rozhlednu a bludiště. I dolů na Pohořelec a ke Strahovskému klášteru jsme zašli. Nebo jsme si sedli na lanovku a sjeli dolů na Újezd. A musím podotknout, že se mu dařilo většinu z toho co kde nasbíral i zasadit i úspěšně pěstovat. A i tohle "kradení" zeleného mám po něm, bohužel s podstatně menší úspěšností co se týče dalšího dopěstování. Ale to těšení se celou zimu na to, až se poprvé dotknu hlíny v záhoně, kdy k ní přivoním, a pocit dobře odvedené práce, když mám uklizené a rozkvetlé záhony, posekanou trávu a v truhlíkách krásně kvetoucí begonie, mě ho vždy připomenou.
Když odešel do důchodu, jeho oblíbenou kratochvílí bylo ráno v šest hodin vstát, sednout si v předsíni ke stolku, který tvořil uklizený šicí stroj, a tam si dopřával každé ráno kafíčko s rumem a pořádný krajíc čerstvého chleba se špekem. Pak se sebral a šel se procházet po Václavském náměstí, kde si dával v rybí restauraci u Vaňhy rybí polévku, pak šel po Příkopech, do Jindřišské ulice, do Vodičkové a přes Karlovo náměstí zpátky domů na Smíchov. Když mě bylo tak čtyři, pět let, pár takových procházek jsem s ním absolvovala, jen místo rybí polévky to byl dort u Myšáka. Myslím, že pro okolo jdoucí musel být pohled na kulatého pána s brejličkami a malou holčičku, která na něj neustále křičela nějaké otázky dost veselý. A že jsem těch otázek měla..... I přes ten dietologicky neskutečný nonsens se dožil 85 let.
P.S. Ta malá holčička v dupačkách, kterou dědeček drží jsem já....
Malá vzpomínka na dětství....
Jako malá jsem měla krásnou knížečku s obrázky květin a různých živočichů, a ke každému byla nějaká krátká básnička. Dodnes si pamatuji dvě, a každé jaro, když začnou kvést fialky si jí opakuji.
" Pročpak si se fialinko milá, pročpak si se pod list přikrčila? Kdyby lidé na očích mne měli, fialky by už dávno nevoněly!"
A jelikož se jaro stále více a více ujímá vlády, tak i na zahradě v trávě i na doposud šedých a prázdných záhonech se začíná objevovat čím dál víc barevných květů které svítí do dálky.... I jezírko pod vrbou jsem přivedla k životu, vrátila do něj rybky, které přezimovaly na půdě v sudu a nová fontánka rozezvučela tichou hladinu jemným šumněním padající vody.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)