28 ledna 2011

Máme se opravdu bát?.....

Každému z nás, kdo má mailovou schránku již určitě ve schránce přistál nějaký ten " spravedlivě rozhořčený" dopis, kde se píše o tom, jak nás čeká černá budoucnost v lékařství, v našem politickém rybníčku a pod. Nedávno u mě přistálo video, kde se objevilo varování před tím, že za pár desítek let naše "západní" civilizace zanikne a nastoupí světovláda islámu.
Hluboký a příjemný hlas v něm americkou angličtinou velice sugestivně říkal jak špatně dopadneme. Mě osobně se sice tento způsob nelíbí, připomíná to ony plamenné výhružky nacistických pohlavárů o nebezpečnosti Židů pro svět, ale bohužel má i své pravdivé jádro.
Arogance a nesmiřitelnost dnešního islámu a potažmo muslimských vůdců, je opravdu bezbřehá a velice nebezpečná. Fanatismus jeho vyznavačů je věc která se nedá brát na lehkou váhu, smrt ve jménu Alláha je pro ně splněním snu. Měla jsem v poslední době možnost číst několik knih které napsaly jak ženy, kterým se podařilo vymanit z područí islámu a stát se v Evropě i političkami, tak i ženy ze Západu, které se do arabských zemí přivdaly a musely se novému životu přizpůsobit i tím, že se z nich staly muslimky i proti jejich vlastnímu přesvědčení. A nebylo to čtení rozhodně veselé. Dokud se nezmění myšlení lidí, nezmění se nikdy ani jejich postoj k Západu a k celkovým změnám v arabském světě. A aby se to nestalo, o to se starají školy islámu, které vychovávají další a další fundamentalisty a navíc se ženám upírají i ta už tak okleštěná práva. Jenže k tomu chybí hlavně ochota se změnit a přesvědčení o tom, že jen islám je ta pravá víra.
Nemá cenu zde diskutovat o tom, co všechno je v islámu špatně, to si můžeme dnes a denně přečíst, vidět ve zpravodajstvích, slyšet na vlastní uši od lidí, kteří měli tu pochybnou čest se s ním setkat.
Ono video jsem poslala kamarádce a poprosila jí o názor.
Přišel mi od ní dlouhý a velice rozhořčený mejl. Má sama bohužel negativní zkušenost s islámskými sousedy, a z obsahem onoho videa souhlasí, už jen pro to, že ona kuvajtská rodinka je opravdu "požehnána" množstvím dětí.
Psala o jejich absolutní neochotě přizpůsobit se alespoň trochu našemu způsobu života a s tím i spojenými povinostmi.
O tom jak se chová pán domu ke své ženě. Nikdo nechce po těchto lidech aby úplně smazali svoji národní identitu a stali se něčím co nejsou, ale na druhé straně je na místě aby alespoň nějakým způsobem byli ochotni se přizpůsobit způsobu života v té zemi kde našli nové domovy, tím spíš že oni sami od lidí ze Západu požadují a to velmi striktně a někdy i dosti nevybíravým způsobem aby dodržovali pravidla jejich světa.

Naší republice se zatím nějaký velký nárůst počtu muslimských obyvatel vyhýbá. Ale na druhou stranu jsme v obklíčení zemí kde je ten nárůst hodně velký a neustále jich přibývá. Jenže i náš stát momentálně dělá všechno pro to, aby se to brzy změnilo. Samozřejmě že nynější škrty v sociální sféře nejsou jen vinou této vlády, ale i těch předcházejících, kdy se peníze rozhazovaly plnými hrstmi a moc se nemyslelo na budoucnost. A tak se samozřejmě dnešní mladí hodně rozmýšlejí jestli mít vůbec děti a když, tak opravdu jen to jedno, aby byli schopni mu zaručit to že se budou o něj moci postarat.
Pak je opravdu možné, že Evropa bude za pár desítek let muslimským rájem, kde budou pronásledováni pro změnu nevěřící psi.

A když jsem včera viděla ve zprávách záběry jejich tradičního způsobu popravy ukamenováním běhal mi po zádech opravdu velmi silný mráz.

Den za odměnu....

Dnešní den máme za odměnu, a proč? Od rána krásně svítí sluníčko, sice je mrazík, někde menší, někde větší, ale to že konečně! zas po těch zamračených dnech vylezlo sluníčko je opravdová odměna.
Stromy se od kořenů až ke korunám obalily bílým sametem, a všechno najednou jakoby se rozsvítilo a i přes ten mrazivý vzduch ožilo.

Podle nějaké statistiky, kterou jsem zaslechla, během minulých tří měsíců svítilo sluníčko celkem pouhých patnáct hodin. Což je pět hodin v měsíci. Dost smutná a tmavá statistika. A tak i když jsem dneska při cestě do města byla zababušená v kabátě, v rukavicích a zamrzal mi nos, klidně jsem to kvůli té nádherně modré a slunečné obloze přírodě odpustila. Jen bych si nejenom já moc přála, kdyby nás takovými krásnými dny odměňovala častěji




27 ledna 2011

Neznámý, a přesto nesmrtelný......

Když jsem se tak zase jednou probírala fotografiemi, narazila jsem na ty, které fotil můj syn při mém nástupu do lázní po operaci páteře. Z těch mnoha, které se nabízely jsem si vybrala menší, ale za to velice hezké Lázně Mšené.
Jsou 40 kilometrů od Prahy, ale již na pokraji Českého středohoří. Leží v údolí a když si vyjdete na kopce nad nimi otevřou se vám výhledy na horu Říp, a na nádherné a majestátní vršky právě Českého středohoří a siluetu zříceniny hradu Házmburk. Samo městečko Mšené je malé a stulené v okolní krajině.
Lázně samotné byly založené v roce 1796 a měli i své vlastní slatiniště, odkud se bralo do balneo provozů léčivé bahno.Dnes jsou již ale slatiniště vyčerpána a bahno se sem dováží z Třeboně.


Jednotlivé lázeňské domy jsou rozesety ve velkém a krásně upraveném parku, na dohled od sebe, ale při tom nijak si navzájem nestíní a nepřekáží. Některé budovy jsou v secesním stylu, z krytými balkony u každého pokoje.
Co ale tyto lázně činí zajímavými, je tato budova lázeňské jídelny zvaná Dvorana.



 V roce 1905 jí vyprojektoval a postavil architekt JAN LETZEL


Myslím, že toto jméno řekně něco jen lidem, kteří buď jsou sami architekty a nebo se o architekturu zajímají. A při tom si troufám říct, že není na světě člověka, který by neznal jeho nejslavnější a zároveň nesmrtelnou stavbu.
Jde o pavilon průmyslové výstavy v Hirošimě, zvané Průmyslový palác, nyní známé jako Muzeum míru, BOMBE DOME


Je to ona proslulá stavba, která jako jediná přečkala výbuch atomové bomby ačkoli ta dne 6.8. 1945 přesně v 8:15 nad ní explodovala. Celé město Hirošima v tu chvíli lehlo popelem, jediná zůstala stát kostra této budovy.

A kdo tedy vlastně byl autor tohoto projektu?

Architekt Jan Letzel se narodil 9.4.1880 v Náchodě. Studoval architekturu a stal se jedním z nejlepších a nejmilejších žáků dalšího známého architekta, profesora Jana Kotěry.
Letzel začal svoje působení hlavně v cizině, víc než rok žil v Egyptě, kde se dokonale seznámil se staroegyptskými památkami.

Ale nejvíc obdivoval Japonsko, kde také strávil 13 let svého života, a i později do Japonska podnikal cesty. Protože v Japonsku zažil jedno z nějvětších zemětřesení, stavěl po celou dobu své činnosti v Japonsku budovy takovým způsobem, aby co nejvíc odolávaly otřesům.
V Japonsku postavil mnoho velkolepých staveb. Vyzdobil slavnostní síň německého císařství v Tokiu, projektoval kláštery Sacre ceour a Stella matutina, jezuitskou univerzitu, obchodní muzeum v Osace, hotely a jiné.
Hodně pracoval s betonem, železobetonem a různými kovovými výstuhami a prvky.
Letzel nebyl jen stavitelem, ale i výtvarníkem. Ačkoli žil v Japonsku, nikdy nepřestal být Čechem a po vzniku našeho samostatného státu působil i jako první atašé Československého vyslanectví. Zemřel náhle, v ústavu pro choromyslné v Praze 26.12. 1925 a pochován je v rodném Náchodě.

U nás je bohužel jeho děl velice málo, vlastně jsou to díla dvě. Secesní přestavba Hotelu Šroubek, dnes Evropa v dolní části Václavského náměstí a právě ona zmiňovaná lázeňská jídelna Dvorana.


V Japonsku je Letzel i nadále vysoce uznávaným architektem, a studenti architektury jezdí po jeho stopách právě i k nám do Čech. Sama jsem během svého pobytu v lázních několik těchto výprav zažila.
Lázně Mšené, jsou dost často vyhledávány pro svojí fotogeničnost i filmaři. Takže pokud je někomu povědomý lázeňský dům Slovanka, tak se nemýlí, "hrál" již v televizních inscenacích s Miroslavem Donutilem 3+1, a nebo teď nedávno v televizi opětovně uvedeném filmu O rodičích a dětech, kde se objevila právě i jídelna, zřícenina kaple sv. Jana Nepomuckého a okolní lesopark.



Použity materiály z Wikipedia a vlastni archív.

O zvířatech a lidech, aneb bestie mezi námi......

Určitě všichni z nás, kdo sledujeme televizní zpravodajství, zaznamenali opět jeden z otřesných případů týrání malých dětí.
Myslím že o případu malého Dominika díky televizi dnes neví jen málo lidí. Dá se samozřejmě zařadit hned vedle případu z Kuřimi. V prvním případě pomohla náhoda, zde zůstává ale rozum stát všem normálním lidem nad tím, že si nikdo ani ve škole ani v okolí ničeho nevšiml?
Vždyť copak nebylo žádné učitelce při tělocviku divné jak chlapec hubne?To byla tak časově zaneprázdněna že nebyla schopná něco takového registrovat?Modřiny, boláky, nikomu nepřišly nenormální?Argumenty rodičů o těžké nemoci, a o tom že si chlapec všechna zranění způsobil sám jsou velmi chabé, dobrá, pokud se učitelé spokojili s tím, že je Dominik tak těžce nemocný, nebylo jim divné, proč tedy nebere žádné léky?Že si ve škole nikdy žádné zranění nezpůsobil?A jistě každý z nás, kdo žije na vesnici nebo malém městě, zná a jistě již někdy určitě i na vlastní kůži zažil starost "všímavých" sousedů a sousedek. Kde tedy byla teď ta jejich úžasná všímavost?
Domnívám se, že v tomto případě selhalo všechno co selhat mohlo.

Podle statistik, se takovýchto věcí dopuštějí lidé, kteří sami byli v dětství týráni, je to pro ně prostě zcela normální rodinný model. Jenže by to tak být nemělo, neměli bychom se bát označit ty kteří se takto ke svým dětem chovají. Pak mají ony děti šanci zjistit, že to vůbec není "normální" způsob života. Všímat si různých malých detailů v chování těchto týraných dětí, jejich vztahu k ostatním dospělým, ale i k jiným dětem. Dívat se a nebát se jít to ohlásit. Jen tak se dá alespoň trochu zabránit těmto věcem.

Takovéto chování ještě vynikne víc v kontextu s chováním zvířecích maminek. Zvířata přece nemyslí! Nemají vlastní rozum! Jejich chování je pudové!
Ale co si pak myslet o opičí matce, které zemřelo mládě a která ani po jeho smrti se nebyla schopná od něj odloučit. Která ze zvířecích matek, jež pro své mladé jsou i schopné zemřít to samé mládě nějakým způsobem týrá?
Jsme prý bytosti rozumné a inteligentní, ale zároveň se k sobě navzájem a ke svým dětem chováme někdy mnohem a mnohem krutěji než se zvířata chovají k sobě. Říkáme o druhých že se chovají jako zvířata, ale copak zvířata jen tak pro svoji zábavu své mladé týrají?

Dnešní doba je hektická, klasický rodinný model se pomalu mění, ale to co by mělo zůstávat neměnné je mateřská láska, starost o to aby naše děti měli dětství plné her a šťastných dní, aby se nás nemusely nikdy bát, a aby jim nikdy nepřipadalo normální, že týrat své vlastní děti je prostě úplně běžné....

26 ledna 2011

Být či nebýt....

Tato otázka klasika může být někdy pro někoho otázkou vcelku zásadní.Skončit se svým životem dobrovolně nebo ne?
Nikdo nikdy nepochopí, pokud se setká s tím, že se někdo z jeho blízkých či kamarádů nebo přátel odhodlá sám odejít dobrovolně ze života, PROČ. Co je k tomu vedlo, jaký popud to byl. Většinou je to pro všechny hlavně velký šok a pak následuje období otázek. Nemohl jsem tomu nějak zabránit, nezkoušel se mi někdy svěřit se svými problémy a já ho odbyl, určitě nějak chtěl pomoct a já si toho nevšiml.....a jiné a jiné.
Je pravdou, že někdy je to poslední zavolání o pomoc, někdy žádost o pozornost okolí, když máme dojem že si nás celý život nikdo nevšímá, jindy to může být zpráva o nemoci z které nemáme už šanci uniknout. Bezvýchodná finanční situace, nebo prostý strach a hrůza ze života.
Většina lidí si řekne, byl to zbabělec, neuměl se poprat s problémy. Ale je to opravdu zbabělost a nebo naopak obrovská odvaha udělat ten poslední a nevratný krok? Kdo ví! Pokud se nedostanem do těžké situace nikdo z nás to neví.
Když jsem před svojí operací páteře trpěla nesnesitelnými bolestmi nohy, a místo spánku prochodila hodiny a hodiny po pokoji a čekala až mi trochu zaberou prášky, došla jsem k poznání proč někteří prostě raději dobrovolně volí odchod ze života, než aby dál snášeli kruté bolesti.
Ono vědět každý nadcházející večer, že se zas nevyspím a čeká mne další probdělá a prochozená noc není vůbec nic příjemného, a pokud to trvá delší dobu, je to velký nápor na nervy a psychiku vůbec. Já měla to štěstí, že jsem věděla že ta operace se blíží a že mi okamžitě pomůže, ale někteří tu šanci nemají...

Každá sebevražda je pro okolí hrozná, ale nejhorší asi jsou sebevraždy dětí ze strachu. Ze strachu přinést domů špatné vysvědčení, ze strachu, že se provalí nějaká lumpárna ve škole , ze strachu z toho, že jsme v něčem zklamali jejich očekávání. To by se nemělo stávat, měli bychom ve vztahu ke svým dětem potlačit své vlastní neukojené ambice, nechtít z nich udělat něco co nejsou a ani být nemohou, jen pro to že nám se to nepodařilo.

Jsou sebevraždy anonymní a pak ty, které vešli do dějin a staly se slavnými. Mezi ty "klasické" patří sebevraždy filozofů Senecy a Sokrata, i když u obou šlo vlastně o udělený trest smrti. Senecu k němu odsoudil jeho žák císař Nero a Sokrata zas aténští vládci. Ostatně ve starověkém Římě nebyla sebevražda přikázaná samotným císařem ničím neobvyklým. Buď tím sledoval svůj vlastní prospěch finanční, neboť majetek obžalovaného vždy připadl císaři, a nebo pokud šlo o spory mocenské a politické a onen provinivší se nešťastník přece jen býval císařovým oblíbencem, sebevraždou se vykoupil a uchoval čest pro svoji rodinu.

A což ona slavná sebevražda Ofélie z Shakespearova dramatu Hamlet,která už století dojímá na divadle tisíce diváků. Romeo a Julie, Werther z Utrpení mladého Werthera....to jsou zase klasické sebevraždy literární.
Rituální sebevraždy japonských samurajů, tzv.sepuky....
Sebevraždy známých a slavných zpěváků, herců, politiků....

Ať už je to kdokoli kdo se tímto způsobem rozhodl odejít ze života, nezaslouží si naše odsouzení ani pohrdání jen proto, že neměl už sílu dál nést nějaký svůj příznačný životní kříž. Nikdy nevíme do jaké těžké životní situace se můžeme dostat my sami, a kdy nás napadne že nakonec takto ode všeho odejít by mohlo být v té dané chvíli pro nás tím nejlepším řešením.

21 ledna 2011

Český jazyk, ale který?....

Máme - li na mysli Český jazyk jako předmět, tak ten jsem mimo literatury zrovna moc nemusela, veškerá pravidla pravopisu byla pro většinu z nás noční můrou, větné rozbory či shody podmětu z přísudkem už někdy úplnou španělskou vesnicí(vida a proč ne třeba českou?). Dnes, když sedím u počítače a píšu blogové výtvory si dost často říkám " proč si dávala tak málo pozor!". Když si nejsem jistá jaké i/y se má napsat používám prastaré pomůcky. Napíšu si to tak i tak a co se mi víc líbí, tak tam vymáznu. Většinou to je i správně, protože vizuální paměť málo kdy zklame. Ale stejně se někdy holt chybička vloudí.

Pokud máme na mysli Český jazyk v podobě rodného jazyka, tak to je jiná. I když....dá se polemizovat co lze vlastně brát jako český jazyk, neboť jak víme, co kraj to jiné nářečí, co okres to jiné výrazy a přitom jsou všichni přesvědčeni, že mluví česky. A to tak někdy vůbec nevypadá.
Rozumět Hanákům, nebo Olomoučákům je někdy velký problém. A když spustí Brňáci svým hantecem, máte dojem že jste na Marsu.
O nás Pražácích se zase říká že protahujem, ve Východních Čechách zase "zpívají". Jelikož jsem od mala jezdila na prázdniny celé dva měsíce na chalupu pár kilometrů za Chrudim, po prázdninách moje češtinářka jen úpěla když jsem byla vyvolána a spustila po východočesku.
Každý kraj má své specifické výrazy, některé opravdu velmi zvláštní, a někdy i směšné.
I když již dvacet let v Praze nebydlím, i tak a to nevědomky, používám některé ryze pražské výrazy, jak mě před nedávnem v mailové komunikaci upozornil kamarád.

Někdy se mě ovšem ježí vlasy hrůzou, když poslouchám některé politiky či a to je snad ještě větši trapas, tiskové mluvčí. Výrazy které z nich vypadávají jsou opravdu někdy "perly".
Naposledy když si tiskový mluvčí Sazky vymyslel a velmi oblíbil slovo "šikanózní".
Kdo jiný by ale už měl lépe mluvit česky než ti kteří jsou stále před kamerami a pod drobnohledem ostatních.
Jiným nešvarem který český jazyk kazí, bylo a je vkládání německých či anglických slov. Ovšem v české podobě. I když zase snahy obroditelů vymyslet čistě české výrazy pro některé věci byly také velice tristní. "Čistonososmrkoplena" místo kapesníku je opravdu slovo velice....no, mírně řečeno zvláštní.

Jsem generace federální, tudíž mi nedělá žádný problém slovenština, a někdy musím dětem překládat o čem je vlastně řeč. A dlouho se mi po tom měkkém jazyku stýskalo. Ale jelikož jsem našla kamaráda pejskaře který tím jazykem velmi pekně hovorí, zjistila jsem, že i já již začínám vkládat do hovoru některé slovenské výrazy a i často se přistihnu, že když něco dělám, mluvím si pro sebe slovensky.

Ale rodný jazyk je prostě rodný jazyk, a i když se za něj třeba stydíme, v okamžiku když jej zaslechnem v daleké cizině, nebo jím mluví člověk světově známý, jsme v tu chvíli hrdí že i my jím mluvíme.

16 ledna 2011

Skoro jarní počasí...

Ač je stále ještě valná část zimy před námi, tedy alespoň ze zkušenosti tady od nás, dnešní den připomínal spíše blížící se předjaří. Konečně po tolika šedých, uplakaných a studených dnech vysvitlo tolik očekávané a žádané sluníčko, které nás okamžitě vytáhlo na procházku. I teplota se nezvykle na leden vyšplhala skoro k deseti stupňům nad nulu a na sluníčku bylo víc než příjemně.
Ale ještě se našla místa, kde byl sníh a cesta umrzlá a klouzavá. Momentální obleva zvedla i ten nejmenší potůček na divoký potok z peřejemi, a na některých místech se vesele hnala i po lesní cestě, aby se pak rozlila v malou deltu a vrátila se poslušně do koryta potoka







Struktury....

Málo kdo si všímá na procházkách jak rozdílné struktury mají kůry stromů a keřů. A to i stejných druhů. Liší se stářím, místem růstu, povětrnostními podmínkami. A přitom i když je to "jen" obyčejná kůra, má své kouzlo....






Síla vody.....

Když jsem dneska viděla fotky na kamarádčině blogu, mimochodem velmi vydařené, které nafotila včera na Kampě, jako mávnutím kouzelného proutku jsem se dostala proti proudu času opět do srpna roku 2002, a vzpoměla si, jak u nás běžela od rána do pozdního večera televize a v ní zpravodajství o Velké vodě. Pamatuji se jak jsme s dcerou se slzami v očích seděly u obrazovky a s hrůzou pozorovaly co se děje v naší milované Praze.
Ty masy valící se vody, před kterými není úniku. Absolutně stichlé město, z kterého se ozývaly v pravidelných intervalech jen sirény, evokující atmosféru města ve válečném konfliktu. A jako v bojové zóně to v Praze i vypadalo, hromady pytlů s pískem, uzavřené celé ulice, hlídkující
policisté....
Obrázky ze zatopeného Karlína, hrozné a zároveň fascinující...

Strach o ty nádherné a nenahraditelné památky, které byly v ohrožení, čekání zda nakonec nepovolí pilíře Karlova mostu, jak už se ostatně jednou stalo, a hlavně absolutní bezmoc tváří v tvář té nezkrotné a nezkrotitelné síle vody. Jedinou útěchou nám bylo, že obě babičky bydlí vysoko a daleko od rozběsněné Vltavy a že se tudíž o ně nemusíme strachovat.
A pak při první popovodňové cestě na chatu, po hodně zničené Strakonické, přes Lahovice a Velkou Chuchli, když jsme viděli ty "zaparkované" chatičky z Radotína na překážkách chuchelského závodiště, rozbourané skladové haly při březích, náplavy větví, trávy a různého smetí které byly ve třetině výšky topolů podél závodiště, to byla síla....

Říká se kdo nezažil, nepochopí. Já si tu bezmoc před stoupajícím živlem zažila na vlastní kůži v roce 1997, kdy se dá dělat jen jedno, to nejcenější dát na půdu, a jen čekat.Slyšet vzrůstající hukot vody, poměřovat o kolik stoupla za určitý čas, a přemítat jak vysoko to ještě půjde. Přemýšlet jak a do čeho případně zavřít domácí miláčky aby se dali při případné evakuaci odnést, protože ani na vteřinu neuvažujete o tom, že by zůstali v ohrožení.

Naštěstí to u nás nebylo tak tragické jak jinde, pár domů trochu proteklo, ale nikdo nepřišel ani o život ani o dům a majetek.
Ale ani veškerá nejsugestivnější televizní zpravodajství nikdy nepřiblíží to co člověk zažívá, onu pachuť všudypřítomného strachu a bezmoc, pokud si to neprožije třeba i jen z části, sám....

Za poslední dva dny i u nás začala řeka stoupat, ale už ne tak dramaticky, protože i vodohospodáři a rybáři se už naučili jak zacházet z velkým rybníkem na toku říčky protékající naší vsí. A dokonce to i chvílemi dnes vypadá, že snad i to sluníčko přeci jen povyleze, tak snad nás žádná další katastrofa už nečeká....

14 ledna 2011

Kostely - magická místa.....

Svatý Vít

Kostely jsou místa kde se sbíhá minulost, často i velmi vzdálená, s přítomností. Kostel je často jedinou zachovanou stopou, kterou nám zde zanechal jeho stavitel. A někdy ani jeho jméno není známé, jen jeho dílo. Ať už se jedná o kostel v malé vísce, nebo o známou katedrálu, vždy byl určitým stmelovacím prvkem. Ovšem někdy i prvkem rozkladným. Musím přiznat hned ze začátku, že jsem člověk silně ateistický a navíc s velkými výhradami k církvím jako takovým. Právě pro jejich rozkladný účinek a velkou nesmiřitelnost. Vždyť kolik jen zla přinesly a stále přinášejí po celém světě války vedené ve jménu boha. Ať se jmenuje jak chce, a i důvody se zabalí do politických frází, stále prvotním důvodem je víra, a to jakákoliv. Nesnášenlivost muslimů vůči křesťanům. Křesťanů vůči Židům. Katolíků vůči hugenotům. A další, a další. Samozřejmě někdo může namítnout, že ne všechny válečné konflikty vyvolala církev, a má samozřejmě pravdu, jen chci poukázat na to, že VĚTŠINA konfliktů vznikla a vzniká kvůli církevní nesmiřitelnosti


Nicméně samozřejmě se nedá ale ani přehlédnout jejich role vzdělávací, kulturní i humanitární. I když je v tom určité schizma, posílat pomoc lidem na místa, kde dochází dnes a denně k masakrům právě kvůli bohu. Ale kde vznikaly první špitály, školy pro chudé, lékařské univerzity? U klášterů, jako církevních zastoupení. Vždyť kolik význačných vědců a myslitelů kvůli církvi mohlo v minulosti vystudovat a věnovat se vědě. Kolik mistrovských děl malířských nebo sochařských by nikdy nevzniklo díky objednávce církve. A kolik nádherných katedrál a kostelů po celém světě by nestálo, a lidé by je nejezdili obdivovat.Možná si to ani neuvědomujeme ale velké množství z těch nejkrásnějších, nejzajímavějších a nejnavštěvovanějších památek je sakrálního původu, od egyptských pyramid po Gaudího katedrálu v Barceloně.

Já miluji kostely od dětství kdy jsem se svou babičkou chodila po Praze a ona mi vyprávěla o těch kdo je postavili, co kde je v jakém kostele zajímavé, jaká pověst se k němu váže. I když byla věřící, nikdy se mne nesnažila do své víry vtáhnout. Naše procházky byly ty nejlepší a nejzábavnější hodiny dějepisu kterých se mi kdy dostalo


Při návštěvě Týnského chrámu se samozřejmě nedal vynechat hrob Tycha de Brahe a při pohledu na protější staroměstskou radnici nevzpomenout na smutné události doby pobělohorské a popravy sedmadvaceti českých pánů, což ovšem byla opět genocida české protestantské šlechty ze strany katolických Habsburků. Vedle Týna v domě u Kamenného zvonu pobývali čeští králové, ať už Václav II, nebo Jan Lucemburský a i Karel IV.
Vyprávěla mi o historii dvora a celnice za Týnem zvaným Ungelt, místě kde se ubytovávali obchodníci z celého světa a kde se sbíhali prameny bohatství ze zboží dováženého do Českého království.

V kostele Svatého Mikuláše mi vyprávěla o legendě vážící se k jednomu obrazu, obrazu sv. Xaveria, která posloužila romanopisci Jakubu Arbesovi k napsání povídky o tajných symbolech na obraze které vedou k velkému pokladu



V kostele u sv.Havla visí na zdi stará zčernalá uschlá ruka která prý patřila jednomu zloději. Chtěl ze sošky Panny Marie ukrást drahocený náhrdelník a ona jej za tu ruku chytila a držela celou noc až do rána, kdy přišli biřicové a jelikož nechtěla ruku pustit, byla mu uťata a pro výstrahu pověšena na zeď.
Mám ráda vůni a atmosféru kostelů, ticho a hru světel a stínů, okamžiky kdy slunce proniká nádhernými vitrážovími okny aby na podlaze vytvořilo barevnou mozaiku. Pokaždé když jsem někam přijela moje první cesta vedla do kostela, nasát jeho magickou sílu, jen tak posedět a sklidnit se. Pozorovat lidi, kteří do něj přicházejí a přemýšlet o tom, jakým směrem se třeba ubírají jejich životy. Poslechnout si varhany hřmící Bachovu fugu, to je nádherný zážitek.
Jen tak posedět po hektickém dni v tichém kostele je úplný balzám na nervy a doporučuji to každému. A lhostejno jestli to je právě v tom kouzelném a prostém malém kostelíku na vsi, nebo některém z nádherných barokních či gotických kostelů ve velkých městech. Jde jen a jen o tu magickou atmosféru.

A když se o vánocích v kostelích objeví betlémy a rozsvítí adventní věnce a o když se začnou scházet věříci i ateisté na půlnoční mši, zazpívat koledy či poslechnout si velebné tóny Rybovi České mše vánoční, pak se konečně dostane na onu prvotní stmelovací funkci víry, kdy se zpomalíme a začneme uvažovat sami o sobě, najdeme si v té šílené rychlosti dnešní doby chvilku na klidné posezení, či prohození pár slov se sousedy i s cela neznámými lidmi. A v tom je právě ta magie okamžiku stráveného v kostele.

04 ledna 2011

Vylezlo sluníčko...na chvilku :-(

Ačkoli to ráno nevypadalo, když se tak honily mraky přes to zatmívající se sluníčko odpoledne se naopak udělalo pěkně. A jelikož i teplota vylezla opět po dlouhé době nad nulu, zase jsme s paničkou vyrazili na lov. Ovšem obrázků, zvířátka necháváme na pokoji. Chvílemi se sice sluníčko schovávalo, ale pak si dalo říct a svítilo celou dobu. A tak se i pár pěkných obrázků podařilo.....





Přírodní úkaz....

Dneska(4.1.2011) bylo možno na obloze spatřit zajímavý přírodní úkaz.Částečné zatmění ne srdce, ale slunce...
Nevím jak kde, ale tady u nás bylo sice zataženo, ale šlo i tak dobře fotit. A tak pár nejlepších fotek dávám do "placu" pro ty, kteří si buď nevzpoměli, nebo neměli čas sledovat, nebo nevěděli že vůbec něco takového dnes probíhá a nebo měli úplné zatažení oblohy





02 ledna 2011

Taky o těch druhých......

Jak už jsem jednou předestřel, žijí se mnou ve smečce i miciny. A tak by bylo nespravedlivé se jim nevěnovat, zvlášť když jsou tak pěkné a já s nimi vycházím jen v nejlepším. Tedy až na Majdu, s tou jen někdy. Ale spíš na mne syčí a seká po mně. Holt ta už jiná nebude.
Elvis se vyznačuje tím, že miluje malé krabičky a tím, že má smysl pro zvláštní pozice když spí.







Z Jutýska(U 2) se už stal velkej kocour, ale je pořád takovej rozevlátej a někdy dost bojavej. Proto taky, i když je to jedinej papírák mezi všema micinama, nechodí na výstavy. Byl by tam chudák pěkně vystreslej. Ale na zahradě na stromě se mu líbí, vyleze vždycky až nahoru a odtamtud pozoruje co se kde šustne





Majda zůstala tou zakaboněnou mickou s kterou jsem se seznámil jako malej. I když už se za ty dva a půl roku trochu zklidnila a dokonce se i sama příjde k paničce nebo pánečkovi pohladit a přitulit. Ale na mě stejně někdy syčí....



A teď kočičáci co už nejsou, Garfield, Máca a Kikča a Zrzek.Garfielda jsem ještě zažil pár měsíců, ale nesedli jsme si ani za nic.Ale to bylo tím, že Garfi byl v té době už starý pán, a navíc už v něm hlodala ta ošklivá nemoc, rakovina kostí.Byl ale ještě dlouho podobný svému jmenovci Garfieldovi z kresleného seriálu. Taky když měl ještě chuť k jídlu, zblajznul co se dalo, a měl dvě vlastnosti, které už žádná jiná micina u nás doma nemá. Strašně rád se mazlil s kýmkoliv z rodiny, jak si někdo sedl do křesla, na sedačku nebo na postel, už tu byl Garfi a mazlil se. A druhá bylo jeho hlasité předení, a když říkám hlasité, tak mi věřte, že bylo opravdu velmi hlasité. Za to neuměl mňoukat jako ostatní micky. Máca byl malej divočák, ale za pár dní si zvyknul a až do konce svých dní to byl přítula. Hrozně rád se vyvaloval na teple, na sluníčku na terase, na radiátorech, a hlavně s Kikčou byli dva, kteří si uměli otevírat dveře. Vždycky skočili na kliku a pak po ní pómalu sjížděli až se dveře otevřely. Jen Máca byl vyčuranější, počkal až to udělala Kikča.Ta byla roztomilá kočičí dáma, která se taky jako dáma držela stranou veškerých rotyk a bláznivějších her. A nakonec Zrzek, stejně jak všechny ostatní micky byl taky nalezenec, přišel jednou na podzim se zraněnou packou a už zůstal. Měl chudák docela smůlu, dostával pořád na frak od Baka I. Jednou mu natrhnul triko na hřbetě a pak na jednoho Silvestra, když bouchaly petardy, z čehož měl Bak panickou hrůzu, na Zrzu zaútočil a překousnul mu spodní čelist. Zrzkovou specialitou byl přepad ze zadu. Když si vyhlédl nic netušící oběť, skočil vždycky z nějaké výšky dotyčnému za krk. Tam se následně uvelebil a nechal se nosit. Bylo to vždycky o infarkt, ale on se tím evidentně dobře bavil 





Macíček(to je ten černobílej) a Kikča už nebyli naživu když jsem přišel a ani není moc fotek, na kterých jsou. Tedy jsou ještě na klasických fotkách, digitální éry se nedožili.Tyhle jejich fotky jsou z telefonu, tak nejsou tak kvalitní. Kikča byla kočina, která se nasáčkovala do rodiny když se panička s pánečkem nastěhovali sem do Rybníka, a už s nimi zůstala až do své smrti ve věku 16 let



Z dalších zvířátek které jsem už neznal, byli mí dva pejsčí předchůdci jezevčík Matýsek a kříženec Bak I. Matýsek se vnutil do domácnosti ještě v Praze na sídlišti, a Bak I, přišel stejně jak Kikča hned po nastěhování. Oba bohužel umřeli dřív, než si zaskloužili. Matýsek v devíti letech na ochrnutí páteře, což je u jezevčíků bohužel velmi časté a Bak I na rakovinu když mu bylo 12 let. Nutno podotknout, že oba na svůj věk nevypadali a byli do poslední chvíle čilí a veselí



Velkej Bráška Bak II a Máta. S Bakem si rozumím hned od začátku, nejdřív mne sice trochu trápil, ale pak už jsem si to nenechal líbit a teď se spolu honíme při procházkách a na zahradě, a já se k němu rád tulím, když během dne spíme. A to že Báča má lehací povahu je víc než jasné. S Mátou jsme na tom tak, že si ani nevadíme, ani se ale moc nekamarádíme. Asi to je tím, že je to už starší pejsčí dáma, a taky jako dáma se chová. Rezervovaně a klidně. Ale někdy se přece jen zapomene a pak přece jen snese když se k ní přilichotím a přitulím





Tak to by bylo o všech s kterými žiju nebo jsem alespoň chvilku žil.....