Být či nebýt....

Tato otázka klasika může být někdy pro někoho otázkou vcelku zásadní.Skončit se svým životem dobrovolně nebo ne?

Nikdo nikdy nepochopí, pokud se setká s tím, že se někdo z jeho blízkých či kamarádů nebo přátel odhodlá sám odejít dobrovolně ze života, PROČ. Co je k tomu vedlo, jaký popud to byl. Většinou je to pro všechny hlavně velký šok a pak následuje období otázek. Nemohl jsem tomu nějak zabránit, nezkoušel se mi někdy svěřit se svými problémy a já ho odbyl, určitě nějak chtěl pomoct a já si toho nevšiml.....a jiné a jiné.

Je pravdou, že někdy je to poslední zavolání o pomoc, někdy žádost o pozornost okolí, když máme dojem že si nás celý život nikdo nevšímá, jindy to může být zpráva o nemoci z které nemáme už šanci uniknout. Bezvýchodná finanční situace, nebo prostý strach a hrůza ze života.

Většina lidí si řekne, byl to zbabělec, neuměl se poprat s problémy. Ale je to opravdu zbabělost a nebo naopak obrovská odvaha udělat ten poslední a nevratný krok? Kdo ví! Pokud se nedostanem do těžké situace nikdo z nás to neví.

Když jsem před svojí operací páteře trpěla nesnesitelnými bolestmi nohy, a místo spánku prochodila hodiny a hodiny po pokoji a čekala až mi trochu zaberou prášky, došla jsem k poznání proč někteří prostě raději dobrovolně volí odchod ze života, než aby dál snášeli kruté bolesti.

Ono vědět každý nadcházející večer, že se zas nevyspím a čeká mne další probdělá a prochozená noc není vůbec nic příjemného, a pokud to trvá delší dobu, je to velký nápor na nervy a psychiku vůbec. Já měla to štěstí, že jsem věděla že ta operace se blíží a že mi okamžitě pomůže, ale někteří tu šanci nemají...

Každá sebevražda je pro okolí hrozná, ale nejhorší asi jsou sebevraždy dětí ze strachu. Ze strachu přinést domů špatné vysvědčení, ze strachu, že se provalí nějaká lumpárna ve škole , ze strachu z toho, že jsme v něčem zklamali jejich očekávání. To by se nemělo stávat, měli bychom ve vztahu ke svým dětem potlačit své vlastní neukojené ambice, nechtít z nich udělat něco co nejsou a ani být nemohou, jen pro to že nám se to nepodařilo.

Jsou sebevraždy anonymní a pak ty, které vešli do dějin a staly se slavnými. Mezi ty "klasické" patří sebevraždy filozofů Senecy a Sokrata, i když u obou šlo vlastně o udělený trest smrti. Senecu k němu odsoudil jeho žák císař Nero a Sokrata zas aténští vládci. Ostatně ve starověkém Římě nebyla sebevražda přikázaná samotným císařem ničím neobvyklým. Buď tím sledoval svůj vlastní prospěch finanční, neboť majetek obžalovaného vždy připadl císaři, a nebo pokud šlo o spory mocenské a politické a onen provinivší se nešťastník přece jen býval císařovým oblíbencem, sebevraždou se vykoupil a uchoval čest pro svoji rodinu.

A což ona slavná sebevražda Ofélie z Shakespearova dramatu Hamlet,která už století dojímá na divadle tisíce diváků. Romeo a Julie, Werther z Utrpení mladého Werthera....to jsou zase klasické sebevraždy literární.

Rituální sebevraždy japonských samurajů, tzv.sepuky....

Sebevraždy známých a slavných zpěváků, herců, politiků....

Ať už je to kdokoli kdo se tímto způsobem rozhodl odejít ze života, nezaslouží si naše odsouzení ani pohrdání jen proto, že neměl už sílu dál nést nějaký svůj příznačný životní kříž. Nikdy nevíme do jaké těžké životní situace se můžeme dostat my sami, a kdy nás napadne že nakonec takto ode všeho odejít by mohlo být v té dané chvíli pro nás tím nejlepším řešením.