úterý 30. října 2012

A černobíle....nic jiného si ta zima nezaslouží

Přes noc dopadaly další dva cetimetry a tak se zahrada nachvilku zachumlala do bílé peřinky. Ovšem opravdu jen na chvíli, protože to zase hned začalo tát. Teď už leží na zemi jen takový divný a nehezký mokro sněhový klouzavý povrch.
Pevně věřím tomu, že to byl opravdu jen takový vrtoch a ten bílej sajrajt zmizí a ukáže se až v čas který má, tedy až nastane opravdu astronomická zima. Ještě jí k tomu chybějí dva měsice!






Konečně ty sněhové....( i když už to skoro zase roztálo)

V pátek, když jsem vezla muže do Solnice, což je za Rychnovem nad Kněžnou, jsme měli před sebou stále pěkně černou oblohu. Opravdu to vypadalo že tentokrát předpověď o tom, že nás zasype sníh nelhala a v okamžiku kdy jsme vystupovali v Solnici/Kvasinách u nádraží z auta dokonce začalo pršet a v tom dešti popadávat něco takového malého, kulatého zmrzlého. A já si říkala, no potěš, ještě tohle mi chybí....jet někde za nějaké chumelenice či slejváku. Oprava naštěstí byla krátká, pršet přestalo a dokonce zase i sluníčko ukázalo svou přívětivou tvář. ( nejsou žádné obrázky, nádraží bylo nezajímavé a zeď fabriky kde se vyrábí škodovky taktéž). Vyrazili jsme a tentokrát ta černota byla zase před námi , tedy tady u nás. Ale po sněhu stále ani památky. Z republiky už přicházely zprávy o tom kolik kde ho už je a tady nic. Jen déšť. V sobotu jsem opatrně rozhrnovala závěsy co mne čeká, ale ono zase jen deštivo a deštivo. To už jsem si říkala že nám se to prostě vyhne a mě to ani nebude líto, protože sníh v říjnu zrovna tedy nemusím. Ostatně nemusím ho vůbec.

Pak ale úderem čtvrté odpolední začalo tu a tam něco poletovat v tom dešti a postupně to houstlo a houstlo až se najednou rozpadal ten bílej sajrajt. Během půl hodinky ho napadaly tři centimetry....









Hádání a vaše fantazie....

Takže, co se týče hádanky kterou jsem vám dala, měli pravdu ti kdo hádali nafukovací halu. Schválně jsem vyfotila jen ten kousek střechy protože jsem si řekla že vás jednou zase nechám hádat.
Musím říct že vaše fantazie mne opravdu hodně překvapila, protože já v tom vidím toho kohouta hned od začátku, možná i páva, ale stejně pak při dalším pohledu je pravda že to vypadá i jako hlava jelena s parohy...
Každý jsme prostě jiný a vidíme jiné věci.....osobně jsem zvědavá, jak se dál bude růstem a v co měnit.....

Praskliny....

Sedím a dívám se na praskliny na stropě,
táhnou se do dálky jak tepny obrů...
A stíny k nim přichází pomalu a plíživě,
k prasklinám na stropech našich domů...

Být stínem na stropě
vinout se jak cesta polem
vonět jak letní louka
mračit se jak nebe před bouří
letět nebem jak pták a
stoupat vzhůru do oblak
tolik přání mám....


Sedím a dívám se na praskliny ve stropě
táhnou se do dálky jak tepny obrů...
I našimi životy táhnou se praskliny
stejné jak na stropech našich domů...

Jen málokdy je někdo zacelí
Jen málokdo je spraví,
Zůstavají viditelné
zůstavají skryté
očím všech.

Sedím a dívám se na praskliny ve stropě
a ve sklence na stole teplá víno...