30 prosince 2022

Dneska se pořádně ....

 
.... obujte a oblečte, protože nás čeká 
pěkně dlouhá procházka tak ať vám není zima. A kdyby přece jen, tak si myslím že nějaký svařáček nebo punč, případně něco ostřejšího vás spolehlivě zahřeje. Jen tedy dnes začneme trochou kultury, pak se projdeme Prahou a skončíme na náplavce v naší klasické zastávkové destinaci, Vltavské restauraci. 
Když jsem letos propásla všechny adventní zájezdy, protože po dvou kovidových letech zákazů byli všichni tak natěšení že vzali zájezdy útokem a všechno vykoupili dřív než jsem si vůbec stačila vybrat. Takže jsem si řekla, že si udělám adventní výlet po svém. Protože nechodím do práce, můžu si udělat výlet i na víc dní a proto jsme se s Padesátkou domluvily, že mi poskytne azyl a vyrazíme do víru velkoměsta. Nabídla mi, že vyrazíme za kulturou, a jelikož jsem pro každou špatnost, souhlasila jsem. Tím myslela že vyrazíme ve čtvrtek večer na koncert skupiny Krausberry. Ona už na nich několikrát byla, pro mne to byl nepopsaný list ale poznat se má všechno. Schválně jsem tak ani nekoukala na YT abych věděla do čeho jdu. Takže ve čtvrtek 8.12. jsem sedla odpoledne na vlak a jela do Prahy. Sešly jsme se přesně na daný čas na Černém mostě před metrem. U Padesátky jsme něco pojedly, prošly se po nákupním centru (bydlí na velmi nebezpečném místě pro peneženku, což jsem taky pocítila) a vyrazily zpátky na Národní do klubu Vagón. Tenhle klub k mému překvapení pochází už z třicátých let! Už tenkrát se zde dalo bavit u dobré hudby a pití. Jen podoba byla jiná než dnes, opravdu vnitřek vypadal jako vagón, i falešná okna měl. Za války pak sloužil jako kryt. Dnes jsou na zdech vymalováni bardi rocku, blues, jazzu nebo si můžete na velkých panelech pročíst historii našich známých kapel či zpěváků. 
Našly jsme si místo ve vzdálenější části, chtěly jsme se také občas slyšet a zvuková zkouška naznačovala že s tím budeme mít problém i tak. A čekaly jsme a čekaly, občas šla pro pivko jedna pak druhá a čas plynul. Až kolem půl desáté se začala samotná produkce. Moc o ní říct nemůžu. Ne že by to byla vina přílišné konzumace alkoholu, spíš zvukaře a ne zrovna dobré akustiky. Nerozuměly jsme totiž nejen jedna druhé, ale ani zpěvákovi. Ani co zpíval ani co říkal. A o moc lepší to nebylo ani v blízkosti pódia. Po přestávce jsme se nakonec zvedly a šly na metro zpátky. Následně mi Padesátka pustila písničky z YT takže jsem alespoň věděla která bije. 😁

28 prosince 2022

Dnešní procházka ....

 


.... bude jen taková lehká odpočinková, aby 
jste se před tou další adventní moc neunavili. Ta bude poněkud náročnější na délku. Před adventem i během něj jsem měla pár pochůzek ve městě a při jedné jsem  cestou autobusem zaslechla, jak si ženské povídaly o tom že v KC je výstava kostýmů z českých pohádek. To byla výzva a jelikož okolo KC jsem stejně měla cestu, řekla jsem že to obhlédnu. Výstavní síň v KC je malá, takže se nedalo čekat že by tu bylo narváno exponáty. Ale popravdě mohlo jich asi být i víc. Abych nebyla nespravedlivá, pravdou je, že velkou část zabíral pohyblivý betlém. Byla jsem jediným návštěvníkem a tak jsme měly čas si s paní která hlídala popovídat a taky mi nakonec spustila i betlém ....

26 prosince 2022

A pěkně chodit ....

 

.... po těch dnech nadužívání si. Doufám, že jste si
svátky užili bez zabodnutých kostí v krku, hořících stromečků a jiných klasických vánočních pohrom. A nyní nastal čas, kdy je potřeba se pěkně rozhýbat. Takže procházka číslo jedna, adventní Litomyšl. Ta se konala o druhou adventní neděli. Jela jsem za holkama po jejich návratu z lázní, měsíc jsem je neviděla takže jsem byla natěšená. A těšila se i na Litomyšl samotnou. Té správné náladě chyběl sníh, protože advent s deštěm, blátem a větrem není nic moc. Aspoň má ale člověk ten správný obhajitelný důvod proč si dát tuhle i tamhle vánoční svařáček nebo punčík. Aby nezáblo 😉....

23 prosince 2022

Jak to zas letos ....

 


.... zase udělám. To je tradiční každoroční otázka kterou 
si kladu před vánoci. A o co jde? O vánoční výzdobu. Venku i doma. Hlavně jde o světýlka a kam je všude nacpat. Co se týče části domu k chodníku tady už mám druhým rokem jasno, tam se po zakoupení nového osvětlení, takových těch svítících "cancourů" po celé délce oken a okolo dveří už neexperimentuje, spíš jde vždycky o zahradu, okna na terasu a samotnou terasu. A pak v obýváku. Jelikož stromeček nemáme, tak mám vždy místo na skříňce pro něco většího. Ta letošní mi tedy dala při výrobě docela zabrat. A pak tedy adventní věnec. To je taky vždy otázka. Jakou barvu dozdobení vybrat, klasický kulatý nebo něco netradičního, svíčky klasicky fialové s růžovou, nebo k celkovému barevnému ladění? 
Letos mám ty přípravy trochu postavené na hlavu, nesmím totiž nic moc dělat, ruka se nesmí prostě namáhat ani krájením čerstvé mrkve! To že jsem to podvakrát dost porušila jednou mohutným gruntováním koupelny a podruhé porcováním ryb se mi vymstilo, protože ruka si to nedala moc líbit a bolela. 
Nakonec jsem se se vším nějak popasovala s větším či menším úspěchem a jak to letos vypadá u nás s výzdobou se podívejte v dnešním článku ....

18 prosince 2022

Kde a čím začít ....

 


..... tak to je momentálně dilema. Já se svojí 
úchylkou dávat články v časové posloupnosti jak vznikaly fotky teď trpím, protože mám ještě fotky z podzimu, ale i k momentálnímu adventnímu času a momentální ne zas tak v posledních letech obvyklé situaci že je sníh. Mám jak adventní z Litomyšle, tak ze Třebové i Prahy, mám i sněhové odsud i z přejezdů do Litomyšle přes Kozlov, a mám i nafocenou letošní vánoční výzdobu. A teď tedy čím začít .... babo raď.
Nicméně i tady se budu držet tradice a začnu tedy od první adventní neděle, kdy jsem se ne úplně plánovaně přichomýtla k rozsvěcení vánočního stromu ve Třebové. Původně jsem si šla dát vánoční punč, který se už třetím rokem na náměstí nabízí, ale zatím jsem neměla nějak šanci se tam dostat. Dokud jsem byla v práci tak to vycházelo jen o víkendu anebo, když už jsem tam byla a fotila výzdobu, tak byla taková zima, že jsem ráda vzala za vděk odvozem domů který se mi nabídl. Ono fotit a ještě držet kelímek se nějak moc neslučuje. A ani tentokrát jsem neochutnala, protože fronta se táhla přes půl náměstí dvojstupem, a stát v ní půl hodiny mne tedy vůbec nelákalo. Takže jsem si jen nafotila opět krásně ozdobené náměstí a vyrazila domů. Jen byla škoda, že ještě nebyl sníh ....

15 prosince 2022

I když tady nasněžilo ....

 

.... a snad i ještě nasněží, tak stále ještě zůstaneme
v začátku listopadu, kdy jsem podvakrát vyrazila fotit. Jednou se starosklíčkem a Nexíkem a podruhé provětrat zas Nikouše, aby mu to nebylo líto. Po oba dny kdy jsem byla fotit mě vytáhla mlha nebo její pozůstatky. A dokonce i se sluníčkem. Tedy v případě dnešních fotek. A to jsem se po stažení dočkala docela velkého překvapení. Netušila jsem že nastavení focení do RAW na Nexíkovi až tak zahýbe barevným podáním fotek. Ale zase, když fotit starosklíčky tak proč ne i starobarevnost a la šedesátky? 😉 ....

13 prosince 2022

Prokletí vánočních filmů ....

 


.... aneb Láska nebeská, byť je to prostě
romantická limonáda, je prostě jen jedna. A všechno ostatní, co se snaží vypadat jak ona je na nic. Tím myslím české vánoční filmy které jsem v poslední době viděla. I když jsou dobře obsazené. A pokud jsem si myslela, že Šťastný nový rok I, je takové dno těžko uvěřitelných náhod, tak film Láska hora přenáší mě tohoto pocitu dokonale zbavila.

První z těchto filmů které mi proběhli před očima v posledních dnech je Přání Ježíškovi z loňského roku. Je to přesně ta skládačka různých osudů, které na sebe nějak navazují a prolínají se. Rozhlasový moderátor (Richard Krajčo) který má svůj noční pořad kde radí osamoceným sám vychovává po smrti manželky malého syna (Jakub Barták), převezme telefonát mladé ženy která je rozzlobená na celý svět (Elizaveta Maximovna) a netuší co mu vlastně v dalších hodinách přinese, Santa Claus (Petr Vaněk) je děvkař, který proplouvá životem v cizích postelích, nemilosrdná ředitelka rádia (Táňa Pauhofová) s manželem (Matěj Hádek) na první pohled mají šťastné manželství, ale na druhý pohled se ukáže, že i oni mají své trauma v podobě smrti novorozeného potomka, manželství policejního krizového vyjednavače (Jiří Langmajer) trpí nevěrou jeho ženy (Anna Polívková) demencí jeho otce (Arnošt Goldflam) a naprostou lhostejností jejich dcery (Veronika Marková),
rodiče manažera rozhlasu (Jiří Burian alias raper Kapitán Demo) trochu praštěný pár (Jaroslav Dušek + Eva Holubová) se snaží svého syna nahnat do sňatku, ale nějak to stále podle jejich plánu nevychází. A tak se malá uprchlice z dětského domova (Valentýna Bečková), rošťák z ulice (Nico Klimek) svobodná matka (Veronika Khek Kubařová) a ostatní tak nějak sejdou na Štědrý den ve svátečně vyzdobeném Brně v často neuvěřitelných situacích. 
Mínusy - opravdu někdy ty situace jsou tak neuvěřitelné že si říkám jestli  režisérka tak strašně podceňuje diváky
Plusy - obsazení a hlavně výkony dětských herců a zasněžené vánočně vyzdobené Brno
Hodnocení na ČSFD 67%

Láska hory přenáší je po dlouhé době česko - slovenský film z letošního roku. Sice není úplně z ranku vánočních, nicméně i tady je zima kulisou. Tentokrát zima tatranská. Celý film se odehrává v jednom dni na jednom místě a tím je horský hotel. Majitel Róbert (Richard Stanke) vdává dceru Alex (Anna Fialová) a po rozlučce se svobodou se mu ztratí ženich Matěj (Noël Czuczor). Lyžařský instruktor Petr (Marek Lambora) se snaží sbalit tu nejkrásnější účastnici výcviku Kláru  ( Natalia Germani), neurotická matka (Lenka Krobotová) neustále tyranizuje svými výlevy nevěstu, nevlastní otec nevěsty, kriminalista, hledá, pátrá a zapisuje stále něco do notýsku, stará teta neustále pro změnu hledá Kukuru, který by možná měl přijít, svědkyně i oddávající se někde zapomněli a všemu tu vládne vedoucí hotelového personálu Patrik (Csongor Kassai) v postavě ne nepodobné dokonalému panu Gustavovi z Grandhotelu Budapešť. 
Celý film je sledem stejných scén z pohledu nevěsty Alex, jejího otce Róberta a Kláry. Samozřejmě že ženich se nakonec najde, svědkyni přiveze hrdina Petr, a dceru nakonec oddá na palubě vlastní jachty její otec, který jako kapitán plavidla má právo oddávat. A tetička se nakonec dočká i toho Kukury....
Mínusy - snad celý scénář
Plusy - nevím, za mne snad jen výkon Csongora Kassaie 
Hodnocení na ČSFD 47%

Ale abych pořád něco úplně nehaněla. Trochu mi spravili chuť dva filmy. Kdo viděl film Ženy v běhu asi se těšil na další avizovaný film stejného režiséra a tím je film z letošního roku Srdce na dlani. Příběh jedné rodiny, Josefa (Bolek Polívka) který si po odchodu do důchodu splní svůj starý sen, dělat pouličního klauna, syna Karla (Vladimír Polívka) který je po jednom nevydařeném horolezeckém výkonu upoután na vozík a dcery Aničky (Jana Pidrmanová) které se zhroutilo manželství. Josef se při svých pouličních vystoupeních seznámí s Maruškou ( Eliška Balzerová) která brázdí ulice se svou pojízdnou kavárnou. Anička zjistí, že se vrátila do sousedního domu její dávná láska Pavel (Matouš Ruml). A do všeho toho se přimotá baset Váleček. Podaří se najít lásku všem nebo jen někomu? 
Kdo viděl Ženy v běhu má už jasno....
 a jak už ve svém článku psala Padesátka, na Vladimíra Polívku se nejen krásně kouká, ale i něco umí.
Mínusy - zhruba stejný děj jako Ženy v běhu, i když tam mi přišlo že bylo víc humoru, rozhodně pro mne byl top výkon Ondřeje Vetchého
Plusy - skvělý herecký koncert dvou tak rozličných herců jako je Bolek Polívka a Eliška Balzerová. I když u Bolka Polívky by se člověk divit neměl, on totiž dokáže jak vážnou notu tak i tu veselou.
Hodnocení na ČSFD 65%

Poslední a úplně nejčerstvější filmový zážitek je z pátku. Na Netflixu u Padesátky jsme si pustily film také z letošního roku a to Promlčeno. Jedná se o thriller, jak je v upoutávkách, ale to mi zas tak úplně nepřijde, já bych řekla spíš psychologické drama s prvky krimi. Akce zde není hlavní, a ani jí tu moc nenajdete, nicméně o napětí není nouze. Opět se jedná o film odehrávající se v daném časovém úseku, kde se ale jedná o události staré dvacet let. 
Rozhlasové moderátorce Evě (Barbora Bočková) se ozve z Ameriky záhadný Čech Radek (Karel Roden) s tím, že by potřeboval najít jistou mladou ženu a vyrovnat se konečně s minulostí. Evě se podaří dostat jeho příběh do živého vysílání své noční show. Jenže nic není tak jak vypadalo, Eva sice ví, že by se mělo jednat o nějaký dávný příběh, ale netuší, že až se začnou rozplétat nitky dvacet let staré vraždy a dalších zločinů, začne se jednat vlastně i o její život, o její trauma z dětství kdy se domnívala že viděla smrt svého otce, stejně tak jako trauma mladé Elišky (Denisa Barešová)  a její matky (Vilma Cibulková). Radek svůj plán připravoval dlouhá léta a jeho uskutečněním chce dosáhnout spravedlnosti a odsouzení zločinu který byl kdysi spáchán a který doposud není promlčen. Do jeho pochmurného vyprávění je vtažena nejen sama Eva, ale i pražská kriminálka, bývalý firemní advokát (Igor Bareš) a další aktéři zapomenutých událostí. Radkovo přiznání a vysvětlení situace zasáhne tvrdě několik nevinných lidí. Co tedy je a co není
 promlčeno ?
Mínusy - kdo nemá rád povídavé filmy na své si moc nepřijde, byť i tenhle dokáže do děje vtáhnout a udržet vás v něm
Plusy - jako vždy skvělý Karel Roden kterému zdatně sekunduje Barbora Bočková
Hodnocení na ČSFD 73 %

P.S. Všechno je můj pohled na věc, samozřejmě nikoho kdo má takové filmy rád nechci hanět a zatracovat. Spíš to berte něco jako doporučení s čím neztrácet čas vůbec a s čím jen trochu. Vždyť i ona Láska nebeská je vlastně takový kýčovitý, i když dnes už ikonický film ... 😉


11 prosince 2022

Zatímco všude vládne advent ....

 


.... my se dneska vrátíme na chvíli do prvních 
listopadových dní. Bylo krásně sluníčko, takže mě to táhlo ven. Ostatně jako vždycky když se takové počasí vyvrbí. V tom si myslím nejsem výjimka. Zvlášť když to je vždycky první den po dlouhé řadě zatažených dnů. Takže Nexík se starosklíčkem na krk, Myšpulína na vodítko a jde se. Ještě že už se ten hafan naučil, že když řeknu čekej,  a vezmu do ruky foťák, tak si zhnuseně sedne s vražedným pohledem a otráveně čeká až si vyfotím co chci. Naštěstí. Dřív vždycky byl problém že mi tahal rukou že chce pokračovat dál 😉
což většinou udělal vždy v tom nejdůležitějším okamžiku ....

08 prosince 2022

Divoký západ nad Amerikou ....

 


.... nám tak trochu vynahradil celodenní 
upršené počasí. Od jeskyní jsme vyjížděli něco po čtvrté hodině hodině a před pátou jsme byli na místě....
Když se řekne Amerika, tak každý Pražák ví vo co gou. Ikona trampů, místo adrenalinových setkání undergroundu a disidentů, i místo konců nešťastných duší. Pověstné štoly v kterých bloudí duch německého vojáka Hagena i místo setkávání milovníků nudistického ražení rozháněného policií. Místo kde se natáčel Limonádový Joe ale také cíl mnoha nepohodlných politických vězňů, český Grand Canyon. To a ještě víc je nejznámější vápencový lom z mnoha okolo obce Mořina Velká Amerika. Nedaleko se ještě nachází Malá Amerika, a v úplně těsné blízkosti Mexiko, nebo též Trestanecký lom. 
Zatímco Velká a Malá Amerika nabízí pohledy na krásná modrá jezírka na dně, Mexiko v duchu svého jména jen džungli stromů ne nepodobnou té mexické. 
Velká Amerika je dlouhá 800 m, široká 200 m a hluboká 100 m. S přístupem dolů, do lomu je to takové trochu nejasné. Z bezpečnostních důvodů je průchozí štola snad neustále zavřená, takže lidé riskují sestup po stěnách lomu, ale za naší návštěvy tam přijížděla a odjížděla auta, lidé tam venčili psy. Kvůli hloubce a průzračné vodě v jezírkách zde momentálně nejvíc najdete potápěče kteří tu mají výcvikové středisko. Zespodu to musí být impozantní pohled, ale z vrchu je opravdu jedinečný. Lom se po cestičkách dá obejít kolem dokola, ale nejkrásnější pohledy na něj jsou dva. Z obou protilehlých konců, kdy máte celý lom před sebou a kde jsou také vyhlídkové plošiny ....

03 prosince 2022

Když to vezmu co do počasí ....

 


.... byl tento výlet jeden z nejhnusnějších. 
Od brzkého rána kdy byl odjezd pršelo a pršelo, když jsme šli od autobusu nahoru na hrad pršelo,  a pršelo do doby než jsme vlezli do hradu. V okamžiku kdy jsme ho opustili začalo zas pršet a opět pršelo až k příjezdu ke Koněpruským jeskyním. Jestli pršelo i po dobu prohlídky to nevím, okna tam nebyla, ale když jsme vylezli ven bylo velmi zataženo a velmi větrno. K autobusu jsme už ale docházeli za dalšího deště. Počasí se nad námi smilovalo až při poslední zastávce a dokonce nám zapadající sluníčko a mraky připravily na závěr dne krásnou podívanou. 
A zabrousíme opět do historie. 
Koněpruské jeskyně jsou nejdelším jeskynním systémem v Čechách. Nacházejí se v CHKO Český kras asi 5km od města Beroun a 4 km od města Králův Dvůr pod návrším Zlatý kůň. Jde o třípatrový jeskynní systém v devonských vápencích. Mezi jednotlivými patry je rozestup 70 m. Jako první bylo objeveno náhodně v roce 1950  střední patro při odstřelu v nedalekém vápencovém lomu Čertovy kameny. Jeskyně byly zpřístupněny v roce 1959. V jeskyních se nachází mnoho komínů které vytvořila ve vápenci voda. Koněprusy nemohou co do krápníkové výzdoby konkurovat Moravskému krasu, ale najde se tu i nějaká ta raritka. Jmenuje se Koněpruské růže a obsahují v sobě opály. Našlo se zde i mnoho kostí prehistorických zvířat i zbytky kostí ženy druhu Homo sapiens sapiens staré 40000 let. V nejvyšším patře se našla i penězokazecká dílna z 15. století.
Celková délka přístupných částí je 620 m a vyšlapete na ní úctyhodný počet schodů, celých 530 včetně závěrečného výstupu po točitém schodišti k východu z jeskyní. Ale mohu říct, že já na schody nejsem, ale vůbec si to neuvědomíte že jich je tolik. Asi proto, že se jimi sestupuje víc dolu, ale nahoru se jde spíš stoupajícími chodbami. Při návštěvě se vyplatí sejít i do bývalého lomu pod vchodem do jeskyní, je tu totiž okolo jeskyní zajímavá naučná stezka a jako bonus si můžete v lomu najít i nějakou tu zkamenělinku. My tam tedy v rámci zájezdu nešli, ani to počasí tomu nenahrávalo, ale určitě za pěkného počasí je ta procházka určitě velice pěkná ....

01 prosince 2022

K věcem poněkud přízemním ....

 

.... leč nutným se dostaneme v dnešním posledním
zastavení na Karlštejně. Tedy lépe řečeno v podhradí. Ale abychom toto první zastavení které se neslo i v duchu duchovna nekončili úplně přízemně a materialisticky, ještě si uděláme takový malý výlet do historie. Určitě si pamatujete že se pan purkrabí z Vartenberka ve filmu Noc na Karlštejně několikrát zaklínal jménem sv. Palmácia. Já a možná nejen já, si myslela, že jde o postavu fiktivní, ale při výkladu průvodce v Pokladnici hradu mne najednou jeho jméno probralo z určité letargie. Spojovalo se s některou z vystavených monstrancí či jinou památkou kde by měl být jeho ostatek. Takže mi to nedalo, a zapátrala jsem v tetě Wiki a ta na mě vyplivla toto. 
Sv. Palmácius byl údajně! římským politikem narozeným v Trevíru a popraven jako mučedník. Měl být římským politikem a senátorem, ale přímý důkaz o jeho existenci není dostupný. Měl se zúčastnit povstání Thébské legie v Xantenu, kdy se odmítli křešťanští legionáři zúčastnit pohanské bohoslužby. Za to byli popraveni a s nimi právě sv. Palmácius a také už tedy známější svatý sv. Mořic.
V římskokatolické církvi je uctíván jako světec a jeho svátek připadá na 10. května. Takže kdo ví, třeba to opravdu je jen fikce .....

30 listopadu 2022

Okolo a kolem ....

 


.... hradu se podíváme v dnešním příspěvku.
I když dal by se nazvat i " Do věží ", protože se v něm i na ty věže podíváme. Na některé zvenku, do některých zevnitř ....

28 listopadu 2022

Mariánská věž ....

 

....  je tou nižší ze dvou karlštejnských věží. 
Do ní se prochází z Císařského paláce krátkým zastřešeným můstkem. V Mariánské věži, tedy v jejím prvním patře se nachází Hradní pokladnice a Klenotnice, v druhém pak kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten je ovšem přístupný v jiném prohlídkovém okruhu. V Hradní pokladnici je pro změnu velký model Velké věže s umístěním kaple sv. Kříže a vitrína z některými částmi tzv. karlštejnského pokladu a panely z obložení kaple sv. Kříže, v Klenotnici jsou pak originály ostatkových obrazů Mistra Teodorika a replika Svatováclavské koruny ....

26 listopadu 2022

Další části Císařského paláce ....

 


.... patří mezi soukromé císařské komnaty
protože do nich patří ložnice s domácí kaplí, Audienční sál, Sál předků a Hodovní síň. Pokud si někdo představuje jak úžasně vybavenou měl Karel ložnici, bude překvapený. Buď se z ní moc nezachovalo, což asi bude příčina, nebo opravdu ve středověku nelpěli na přeplněných místnostech. Stejně tak Audienční sál, tady si museli případní  Karlovi návštěvníci vcelku docela dost postát a pokud se těšili že si budou moci sednout v jeho předsálí, tak museli být velmi zklamáni. Nakonec si mohli trochu odpočinout až v Hodovní síni při některé z Karlových hostin ....

24 listopadu 2022

Po krátkém výletu do .....

 

.... do novodobé historie hradu Karlštejn 
se v něm začneme porozhlížet. A začneme Císařským palácem, což dává tušit, že budeme mít možnost nahlédnout do soukromí jak jeho strážců a děkanů ale i samotného císaře a krále Karla IV. Prohlídku paláce jsem rozdělila do dvou částí. A začínáme v tzv. Dvořenínské síni, což byla taková určitá předsíň celého císařského paláce. Tady je vystavený velký model hradu v jeho původní podobě jak ho nechal Karel vystavět. Díky svému dlouhodobému pobytu na francouzském královském dvoře si osvojil nejen dvorské mravy, jazyky, politické a vojenské znalosti, ale i francouzskou dvornost, módu i oblibu francouzské zámecké a hradní architektury. Mnoho z toho i přenesl do výstavby Karlštejna .....

22 listopadu 2022

Na chvíli jsme .....

 

.... si odpočinuli od cestování a chození, a
tak se můžeme vydat na další výlet. Tentokrát po vlastech českých. Půjdeme nahoru do kopce a půjdeme i dolů s kopce do hlubin země.
A nakonec se pokocháme pohledem na to co za krásu vzniklo z lidské činnosti .....
Jako první na řadě (pro mne po desítkách let, kdy jsem tu nebyla ale během čtyř let jsem tu už potřetí) je hrad Karlštejn. Musím říct, že zájezd jsem si kupovala spíš kvůli jeskyním a návštěvě lomu Amerika na Mořině, takže ten Karlštejn byl takový trochu nechtěný přívažek. Ale zase pokaždé kdy jsem tam byla, prošla jsem jen nádvoří a studniční věž a tím to haslo. Proč ne, když odsud jsou zajímavé pohledy. Na prohlídkový okruh jsem se nehnala protože bylo na několik hodin vyprodáno a já byla buď omezená časem návratu anebo s námi byla vnučka, která ještě na nějakou velkou prohlídku neměla věk. Takže nakonec teď došlo i na tu prohlídku. Kdysi, když jsme tu za blahé paměti školních výletů byli, prošli jsme hrad za jedno vstupné celý. Porevoluční rozdělení hradů a zámků na několik prohlídkových okruhů placených nemalou částkou zvlášť, už tohle neumožňují a tak jsme v rámci zájezdu měli domluvenou  základní prohlídku Císařského paláce a části Mariánské věže.
Prohlídka začíná v Dvořenínském sále, kde je vystavený model hradu v původní podobě, pokračuje přes Rytířský (Manský) sál na Mariánské nádvoří, do interiérů děkanství, Karlovy ložnice, audienční síň, přes Královský sál předků, a hodovní síně. Z Císařského paláce se pak po krytém můstku přejde do spodního podlaží Mariánské věže kde je Hradní pokladnice, Klenotnice s vystavenou replikou Svatováclavské koruny, a hradní vězení. Tam jsme tedy nějak už nedorazili. Z Mariánské věže se vyjde po onom velmi známém můstku z filmu Noc na Karlštejně (určitě si vzpomenete na scénu kdy tu cukruje pan Pešek (Jaromír Hanzlík) s Alenou (Daniela Kolářová) a zdálky je sledují vévoda Bavorský Štěpán (Miloš Kopecký) a král Cyperský (Waldemar Matuška) na hradní ochoz z kterého je přístup do Hodinové věže. A pak zas po schodech na první nádvoří ....
Mnoho lidí (jak jsem slyšela z rozmluv účastníků zájezdu) neustále
překvapuje rozdíl mezi původní a dnešní podobou hradu. Málo kdo asi ví, že nynější podobu hrad dostal "teprve" před 150 lety na popud císaře Františka Josefa I. Do té doby, ač se to může zdát neuvěřitelné, hrad velmi chátral a nebyly peníze na obnovu. Jeho "záchranu" dostal na starost architekt Josef Mocker, který má zásluhu na úpravách dalšího známého hradu a zámku. Křivoklátu a Konopiště. A proč jsem dala slovo záchrana do uvozovek? Protože z jedné strany to sice záchrana byla, ale z druhé strany znamenala brutální, masivní a vlastně neopodstatněné ničení a bourání gotických částí hradu. Celá obnova a přestavba hradu se nesla v podobě už doznívajícího romantismu a purismu. Originální části konstrukce se změnili v hromady suti a byli nahrazeny kopiemi. Vznikaly tu novotvary které jsou nelogické k původní vzájemné funkčnosti hradu. Zbouráno bylo celé purkrabství včetně nejstarší části, sníženy hradby u Studniční věže, její vršek byl taktéž přezděn, na Císařském paláci došlo k přebourání oken a jejich přesunutí, původní podlahy zničeny a nahrazeny jinými. Vnější a vnitřní gotické a renesanční omítky byly otlučeny. Bourání neunikla ani Mariánská věž i Velká věž. Přestavbu kritizovali už ve své době i mnozí čeští architekti.
Díky této přestavbě nebyl třeba Karlštejn zapsán na seznam UNESCO kvůli nepůvodnímu stavu. Byť se nám samozřejmě hrad v jeho nynější podobě líbí, přijde nám majestátní a neuvěřitelně krásný, skrývá se za ní nevyčíslitelná historická škoda. Ostatně co všechno za této "záchrany" vzalo za své se dozvíte v tomto článku. I průvodci na toto de facto barbarství již dnes poukazují. 
Pokud by jste chtěli hrad navšívit a prohlédnout si víc okruhů, tak tady je ceník ať víte na co se připravit 😉





20 listopadu 2022

Dnes trochu odbočím .....

 


..... od fotografií k jinému způsobu obrazového
vyjádření, a to k filmu. Už nejmíň tři roky má manžel k tarifu na telefonu i O2 televizi. Stále mi nabízel, že se můžu také připojit, ale mě to nijak nelákalo. Ale přihodilo se, že jsem se kvůli přechodu internetu k O2 stala také majitelem základní nabídky této televize. Dlouho jsme se tak nějak obcházely, až jsem si jednou řekla, že to tedy zkusím. Co budu povídat, hodně jsme se skamarádily, obzvlášť teď když jsem doma a nemůžu nic moc dělat, tak sjíždím skvělé dokumenty na National Geographic, většinu dílů seriálu o Sherlocku Holmesovi se skvělým Jeremy Brattem v roli Sherlocka, a tu a tam nějaký film který mi buď utekl v televizi nebo jít na něj do kina nemám možnost díky pracovní době. Ale také tu narážím na filmy které mi jsou zcela neznámé, protože jsem jejich existenci nezaznamenala v jediné ať kladné či negativní recenzi na netu. Jedním takovým filmem je i francouzský film

AGNUS DEI (festivalový název NEVINNÉ)

Rok 1945 prosinec, kdesi v Polsku klášter benediktinek. Ve městě nedaleko francouzská mise lékařů Červeného kříže. To jsou hlavní linky tohoto (ne)válečného filmu. Jednoho dne dorazí do města mladá jeptiška a prosí zoufale francouzské lékaře o pomoc pro jednu z jeptišek. Lékař jí odkáže na polský červený kříž, ale jeptiška trvá na tom, že nechce polské lékaře ale ty francouzské. Rozmluvu poslouchá i mladá stážistka Mathilde ( Lou de Laage) . Když zjistí že jeptiška neodešla a ve večerním mrazu se modlí před nemocnicí, rozhodne se že s ní přece jen pojede aby zjistila víc. 
Když přijedou do kláštera a je uvedená k oné jeptišce pro kterou byla žádaná pomoc, z hrůzou zjistí, že rodí. A tímto okamžikem začne jedna z těch zvláštních situací která člověka staví před rozhodnutí pomoci nebo se striktně držet daných pravidel daných v případě Mathilde vojenskou disciplínou a na straně kláštera co s dítětem hříchu. Mathilde se rozhodne pro porušení disciplíny a pomoc, klášter se začne otřásat v základech. Pomalu začíná na povrch vyplouvat že ne jedna, ale hned sedm jeptišek je po opakovaných znásilněních nejdříve Němci a pak Rusy těhotných, sama abatyše je nakažená sifilidou. Otázkou je, jak se konvent v čele s tvrdou abatyší zachová. Přijme sice nechtěné a násilné mateřství nebo nechá děti narozené z hříchu zemřít .... další linkou scénáře je pomalé se sbližování Mathilde se sestrami, její pochopení života v řeholi a pochopení sester že se nemusí bát svěřit se Mathilde do rukou a přijmout od ní pomoc. V okamžiku kdy Mathilde zachrání svou pohotovostí klášter před opětovným útokem ruských vojáků konečně všechny pochopí že patří k sobě. Navíc když najde Mathilde před svým odchodem z Polska způsob jak mohou mít jeptišky možnost před očima veřejnosti bez hříchu vychovávat své děti je celoživotní přátelství i vděčnost nasnadě ....
Rozhodně nejde o film který by byl násilný i když je o násilí, o tom co jeptišky prožili se dozvídáme jen z vyprávění bystré a pochybující zástupkyně abatyše ( Agata Kulesza) sestry Marie (Agata Buzek), ve filmu není jediná scéna z toho co se v klášteře událo, ale ono násilí je v něm všudypřítomné. Je hlavně o tom jak se s ním vyrovnávají, nebo taky ne, jeho oběti. O jejich strachu z prozrazení a následků které by to pro klášter mělo, o strachu z odsouzení církevními autoritami, o pochybách jestli to je a byl boží záměr. I o pochybách v Boha samotného. O přijmutí toho, že jsem, byť jsem to nechtěla, matka a co to pro ženu znamená. A o vyrovnání se s tím, že jako žena jsem byla schopná utratit dva nevinné dětské životy ve vyšším zájmu. V zájmu toho, aby se zachovala tvář kláštera před světem. Všechno tohle je velmi citlivé a velmi citlivě zpracované. O to víc že je film natočený podle vzpomínek francouzské lékařky Madeleine Pauliacové, která od dubna 45 pracovala na osvobozovaných polských uzemích.
Film má i nemá happyend, záleží na tom z jakého úhlu se na to díváme. Jestli z úhlu všech těch nechtěně narozených dětí tak ano, pokud jde o jeptišky, pro některé také, ale co se týče abatyše tam už je to sporné ..... Na ČSFD má 74% což na tak vážný film bez akcí není málo.

AGNUS DEI ( Nevinné)
Francie / Polsko 2016
Režie: Anna Fontaine
Hrají: Lou de Laage, Agata Buzek, Agata Kulesza, Vincent Macaigne ...



Katarzyna Dabrowska 


Agata Kulesza jako abatyše


Agata Buzek jako sestra Marie


Lou de Laage jako Mathilde


19 listopadu 2022

Pavučinohraní .....

 

.... které jsem si chtěla vyzkoušet při cestě
za mlhy mi dalo vcelku zabrat. Zapomněla jsem si vzít brýle abych viděla jestli vůbec někde nějaké pavučiny jsou, takže jsem jen tak nějak odhadovala, a na každou rostlinu, větev či trávu jsem brejlila přes foťák. A když už něco někde bylo, tak vysoko a na světlém pozadí kde při focení pavučina byť z korálků rosy nebyla vidět. Nakonec se ale začalo dařit i když tedy najít pavučinu pohlednou, pravidelnou a tak aby se dala dobře fotit byl docela 
nadlidský výkon ....

17 listopadu 2022

Pampeliškohraní ....

 

.... začalo jeden mlhavý den tím, 
že jsem při focení kapiček které jste viděli minule narazila v trávě na tyhle odkvetlé pampelišky. I na nich jsem si všimla drobných kapiček a tak mne napadlo vzít si jednu domů a podívat se na ní více zblízka ....

15 listopadu 2022

Kapkohraní .....

 

.... při mlze, která tu byla během minulého
týdne skoro každé ráno. Někdy se rozplynula dřív a to do krásně slunečného dne, někdy vydržela hodně dlouho a den pak byl takový chvíli hezky chvíli zataženo. Ale vždycky po ní zůstaly kapky na všem možném. Na pavučinách, na koniferách nebo na odkvetlých pampeliškách. A protože si potřebuju rozcvičovat nový kloub, tak jsem volila příjemný a zábavný způsob. Vzala jsem nexíka, mezikroužky a šla na zahradu, případně s Nikoušem do lesa. Takže teď tedy jako čekám na další víkend a na další víkendový zájezd a čekání si krátím těmito hrátkami. (Ve skutečnosti jsou focené v uplynulých čtyřech dnech, dávno po tom druhém výletu, ten se konal ještě před operací, ale abych vás neunavovala chozením víc než je zdrávo) ....

13 listopadu 2022

Dnešním příspěvkem ....

 


.... bych chtěla uzavřít polský výlet. Zmínila jsem, že
poslední zastávka byla v městě  Zlaty Stok, nebo též česky Rychleby (dalo název i zdejším horám, Rychlebské) a německy Reichenstein. Jak v polštině (Zlatý svah) tak v němčině (Bohatý kámen) odkazuje název města na jeho hlavní zdroj bohatství, a tím byla do roku 61 těžba zlata a arzénu, který byl k získávání zlata ze zdejší rudy nutný. Zlato se tu těžilo už v desátém století a Rychleby byly nejstarším hornicko - hutnickým komplexem v Polsku. Po svatbě Karla IV.  s Annou Svídnickou připadly stejně jako Nisa českému království. V šestnáctém století koupil Rychleby Vilém z Rožmberka a nechal zde razit rožmberské zlaté dukáty a stříbrné tolary. Od poloviny sedmnáctého století patřily k Prusku, po druhé světové válce opět připadly Polsku. 
Z bývalé Gertrudiny štoly je dnes součást Muzea hornictví a hutnictví. V další štole, Černé, je jediný a největší podzemní vodopád v Polsku. Z Černé štoly vás odveze hornický vláček zase zpět k hlavním budovám. Pokud by si chtěl někdo udělat výlet do Bílé Vody, může z ní pěšky dojít právě do Rychleb a zdejší zlatý důl si prohlédnout ....

11 listopadu 2022

Neberte to tak ....


.... že jsem nějakej frfňa co se mu furt
něco nelíbí. Ale na těch mnoha zájezdech co jsem už byla se najdou i určitá hluchá místa, kde zastávky deklarované cestovkou jsou úplně zbytečné nic nepřinášející. Možná že kdyby se nekonaly, měl by člověk víc času na projití si toho co je mnohem zajímavější a nemusel by s prohlídkami kvaltovat a přijít tak i o podstatně hezčí věci. Příkladem je třeba ona zastávka na návsi v Hrusicích ze zájezdu na Konopiště. Nikde nic zajímavého, a to co by zajímavého bylo, tedy návštěva muzea Josefa Lady se nekoná. Místo toho koukáte na dvě pomalované hospody. O to déle si člověk mohl užívat procházku v zahradách zámku. Další pro mne úplně zbytečnou zastávkou je hráz Otmuchowského jezera. To je spolu s Niským jezerem součástí rekreační oblasti, která vznikla na Kladské Nise. Obě jsou jezera umělá, vznikla jako nádrže které měli zabránit Kladské Nise v rozlévání vody v místech kde přechází pohraniční hory do Slezské roviny. Obě mají plochu plus mínus kolem 20 km2 a nabízejí možnosti vodní rekreace nebo rybolovu. Tedy pro mne by to asi nebylo, protože ta rozlehlá plocha s absencí lesů a travnatých ploch kolem by mne nebavila. U Otmuchowského jezera najdete jen něco málo v okolí kempu na protilehlé straně od hráze. Hráz okolo je kamená, nevlídná a nahoře na ní je travnatá cesta. Fouká tu dost vítr, takže je to ideální místo pro plachtění, ale že bych to vítala jako nejachtista.... no co mám říkat, nenadchlo mě to a tak ani moc nechápu proč se tu tedy dělá zastávka která se skládá z vyšlapání schodů dolů na hráz, z dvaceti minutového zírání na hladinu a zas se jede dál. Ani si dát cokoli k jídlu z čerstvých ryb co zde nabízí stánek člověk nemá šanci. Možná za sluníčka a tepla to tu je příjemnější, ale moje vysněná dovolená tady by to rozhodně nebyla ....

09 listopadu 2022

A z gotiky do rokoka .....

 


..... se přesuneme jen o kousek dál,
do kostela sv. Petra a Pavla. Rokokově - barokní kostel,
 nejhezčí v Nise. No, já musím říct, že gotika ať už v sakrálních nebo i světských stavbách lahodí mému oku víc, a v Polsku těch gotických kostelů a chrámů je velmi mnoho. A jsou nádherné i přes svou zdánlivě chudší výzdobu. Možná pro tu vznosnost a jednoduchost vypadají mnohem křehčí než hutné baroko. Kostel postavil v roce 1720 - 27 řád Božího hrobu v barokním slohu. V jeho výzdobě se ale mísí i rokoko. V zadní části kostela se nachází Kaple Božího hrobu s přesnou kopií Božího hrobu jak je u tohoto řádu zvykem. Nedaleko kostela se nachází i bývalý klášter řádu. Kostel má pro nás trochu nezvyklou orientaci, má totiž vchod z boku, v jednom průčelí jsou rokokové varhany a v druhém barokní oltář. Vzhledem k tomu, že v kostele bylo ne zrovna příhodné světlo fotilo se docela špatně, takže fotek je jen pár které stály za to. Navíc se mi při couvání podařilo málem vyvolat mezinárodní konflikt. Jak jsem ustupovala dozadu, abych dostala do záběru co jsem potřebovala, batohem už jsem se dostala za vytyčenou bezpečnostní linii a podařilo se mi tak spustit hodně ječivý alarm. Se mnou tam byla ještě dvojice z našeho autobusu která vystřelila z kostela jako první a ani já jsem raději na nic nečekala a z kostela vypálila jak střela. Ukázalo se, že můj strach byl zbytečný, protože během zbývající asi třičtvrtě hodiny do našeho odjezdu se neozval žádný zvuk kvílejících policejních sirén. Takže bych si klidně mohla dál fotit. Jestli už jsou zvyklí na to, že se alarm spouští během dne víckrát, nebo je jim to jedno, nevím, ale v policejních poutech jsem díky 
tomu neskončila ....

07 listopadu 2022

Zvenku vypadá ....

 

.... dóm sv. Jakuba opravdu krásně. Ale teprve
když vejdete dovnitř tak se ukáže jeho pravá majestátnost. Pro ten pocit lehkosti s kterou se tyčí vysoké nosné sloupy a pro krásu křížových kleneb mám tak ráda gotiku. Nic přezdobeného, ale vám nezbývá než udělat WAU. Myslím, že víc dodávat ani nemusím ....

05 listopadu 2022

Je čas, vrátit se .....

 

.... zpátky do Nisy, a k prohlídce kostela
či jak je i jinde psáno dómu sv. Jakuba a Anežky. 
Bazilika sv. Jakuba, sv. Anežky a Panny Marie Mučednice. Tato stavba je nejcennější památkou města. A taky největší. Má velmi ostrou střechu, prý nejšikmější v Evropě a plochu 4000 m2. Za dobu  své existence, a ta je sakra dlouhá, už někdy kolem roku 1000 zde vystřídal pohanskou svatyni dřevěný kostelík, prošla mnoha úpravami, přestavbami i katastrofami. Takže 1195 - 1198 první románská zděná stavba stejného zasvěcení jak dnes kterou zničili Tataři. Rok 1249 a druhý románský kostel který se dožil 150 let. ovšem bez pořádné údržby se dostal do katastrofálního stavu a tak začalo přebudovávání na novou katedrálu. Rok 1401 a vyhoření nové katedrály. O pět let přestavěn, ale opět chátral a chátral. Rok 1424 znamenal další fázi přestavby. Z románských staveb se vyklubala gotická katedrála. Na ní se vystřídaly požáry, války i modernizace ale její základní silueta se nezměnila a v ní jí můžeme vidět i dnes. 17. a 18. století znamená barokní přestavbu interiéru. Mezi lety 1610 až 1810 se stává sídlem vratislavských biskupů. Napoleonské války znamenaly pro katedrálu velké poničení a na opravy si počkala až do roku 1889 a to ve stylu novogotickém. Ve 30. letech minulého století je kostelu navrácená částečně jeho gotická podoba, jsou odstraněny omítky. Květen roku 1945 ovšem znamená pro katedrálu doposud největší katastrofu, kdy shoří střecha, barokní varhany, dvě boční kaple, vzácný dřevěný gotický kříž který je součástí oltáře, zřítí se západní štít, jsou zničeny veškeré okenní vitráže a většina mobiliáře. Z obnovou katedrály je započato v roce 1950 a vlastně s dílčími úpravami trvá až dodnes. Zvláštností je že katedrála má sice zvonici, ale ta stojí vedle ní. Původně měla být výšky 120 m, ale nakonec stavba v roce 1516 skončila na čtvrtém patře ....

04 listopadu 2022

Původně jsem se domnívala ....

 

.... že do podzimní výzvy u Jarušky 
přihlásím jen jeden článek s výběrem podzimních krajin nasbíraných během dvou výletů absolvovaných v říjnu, protože po operaci už foťák nebudu moci do ruky na nějaký čas vzít a tím to pro mne hasne. Jenže včerejšek kdy byla solidní mlha, trochu i námraza a do toho sluníčko mi prostě nedal, a já zase zkusila vzít nexíka do ruky. Nejdřív, na rozcvičení s oporou okna v detailech stále krásně kvetoucích bidensů v květináčích a když se ukázalo, že ruka zatím nemá námitky, šla jsem na zahradu. I tady jsem zvládla pár detailů s mezikroužky i bez nich. Nakonec jsem si dala zas něco na rozcvičení s odkvetlou pampeliškou kterou jsem našla na zahradě. Ale to už začala ruka protestovat, takže jsem raději její protesty poslechla a nechala focení. Ale díky tomu vím, že přece jen ten půst nebude dlouhý a budu moci nudu zahánět i tímto pro mě velmi příjemným způsobem. Dneska tedy květy které mají ty krásné tlumené podzimní barvičky a které mi dělají velkou radost a po loňských zkušenostech ještě dlouho dělat budou. Takže tímto přihlašuji svůj druhý článek do Jaruščiny výzvy Barvy podzimu ....

03 listopadu 2022

Dnešní procházka po Nise ....

 


.... zabere mnohem méně času než by člověk 
čekal. Když to tak vezmu, víc času mi zabraly prohlídky dómu a kostela sv. Petra a Pavla, ale díky absenci čehokoli co tvoří stará centra měst která jsou zhruba stejně věkovitá jak Nisa je to procházka hodně krátká. Celé centrum města tvoří vlastně jen budova radnice a pár měšťanských domů, dóm sv. Jakuba a Anežky a kostel sv. Petra a Pavla. Další dva kostely které jsem už nenavštívila jsou stranou mezi moderní zástavbou ....

31 října 2022

Od labutí k opevnění ....


.... čili od Moszny do Nisy. Město Nisa (Nysa). Nejdříve Niské knížectví, za Karla IV. součást zemí Koruny české, sídlo vratislavských biskupů. Třicetiletá válka znamenale pro město trojnásobné obléhání. Nejprve Janem Jiřím Krnovským, velitelem slezských stavů. pak saskou armádou a posléze švédskými vojsky. Po třicetileté válce se město stalo největším fortifikačním (opevněným) systémem ve Slezsku. V roce 1742 připadlo Niské knížectví Prusku. Čtvrté obléhání města proběhlo za napoleonských válek. Až do roku 45 byla Nisa vždy součástí německého státu. Nejdříve Německého císařství, pak Výmarské republiky a nakonec byla součástí Třetí říše. Není divu , že v roce 1910 bylo 95,8 % obyvatel německé národnosti. Po osvobození Rudou armádou byla zničena skoro z 80% ne kvůli odporu německých vojsk, ale díky plundrování Rudé armády (co mi to jen připomíná?)  Na základě Jaltské a Postupimské dohody připadla nakonec s větší částí Slezska Polsku.... obnova města trvala až do šedesátých let 20. století. Bylo rozhodnuto, že se opraví pouze nepoškozené a částečně poškozené budovy, zbytek byl demolován a nahrazen novostavbami.  Proto zde nenajdete mnoho z původních domů a ani nic z toho, co dodává městům onen kolorit starých měst. Úzké uličky, staré měšťanské domy, náměstíčka ..... Jen čtyři nebo pět kostelů z nichž největší ( a co do interiéru druhý největší v Polsku) kostel sv. Jakuba a Anežky stojí na náměstí proti radnici. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno a nahrazeno obyvateli z vnitrozemí Polska. Předválečného počtu obyvatel dosáhla teprve v roce 1974. Z historických budov tu je rozsáhlý Biskupský palác, již zmíněný Dóm sv. Jakuba a Anežky, kostel sv. Petra a Pavla, jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie, evangelický kostel Ježíše Krista a Minstrberská a Vratislavská věž, které byly součástí městského opevnění. Na levém břehu Kladské Nisy je ještě množství dalších fortifikačních staveb jako pozůstatky městského opevnění ....

29 října 2022

Labutí jezero ....

 

.... tedy spíše jezírko a vůbec nejpřesněji rybník. Ten je 
mimo areál zámku, před ním. A za svůj domov si ho zvolila labutí rodinka. Oražená, samozřejmě, jak oražený bývají labutě v každodenní blízkosti lidí. Jakmile se někdo přiblížil k jednomu ze dvou mol, už se mohly přetrhnout aby tam dopluly dřív než ostatní opeřené obyvatelstvo rybníka a vyzobly ta nejlepší sousta. Mě je přivolal anglicky hovořící pán který na molo přišel přede mnou a nadšeně si je fotil. Nakonec se ukázalo, že jsme si posloužili navzájem, protože když odešel na konec mola a já přišla na začátek v jedné ruce mojí oblíbenou pochoutku kterou v Polsku mají všude, pajdu s mastí, což je ohromný krajíc výborného měkounkého domácího chleba lehce nahřátá a pomazaná sádlem s okurkou, a v druhé foťák, nelenily opeřenci a hned se rozehnali ke mě. Byly natolik voprsklý, že svými dlouhými krky se snažily sebrat mi krajíc z ruky. Což se zas velmi líbilo pánovi a nelenil a fotil můj boj o záchranu svačinky. Nakonec jsem se s rodinkou podělila, byť s úplně ne dobrým svědomím o zbylá sousta a ony mi za
 to pěkně pózovaly ....

27 října 2022

Zámek je za námi ....

 


.... a tak se podíváme na kousek parku. Jde opravdu 
jen o kraj, protože jak už to bývá, moc času není. Prostě něco za něco. Ale i ten kraj napovídá že park je pohledný. Takže pojďte za mnou, jdeme se rozhlédnout ....

22 října 2022

Barvy podzimu - fotovýzva .....

 


.... u JaryD. Ta mi sedla akorát do toho, co jsem nafotila 
v posledních čtrnácti dnech. Trvá sice až do začátku listopadu, ale počítám, že v té době budu mít ještě ruku v sádře takže nevím jak by se mi fotilo. A tak přeruším na chvilku nit vyprávění z prvního zájezdu abych se mohla, jak jsem slíbila, zúčastnit. Tak ono se de facto moc neodkloním, protože všechny fotky do výzvy jsou právě z těchto dvou zájezdů, jen z různých míst. Naštěstí všude tam se dalo pokochat i výhledy do krajiny a ty se mi tedy teď náramně hodí ....

21 října 2022

Vždy mi přijde trochu ....

 

.... voayerské nahlížet do nejintimnějšího 
soukromí při zámeckých prohlídkách. Jako kdybych tam sama seděla a okolo proudily davy lidí kteří by se dívali do mé ložnice, koupelny, budoáru .... no a přesně to ale dělám i já sama v této kapitole návštěvy interiérů na zámku Moszna. Dnes totiž je na pořadu dne koupelna, ložnice, zámecká kaple a oranžerie ....

19 října 2022

Jak jsem slíbila .....

 


.... dnes vás pozvu na prohlídku interiérů
zámku Moszna. Už na druhém hodně velkém polském zámku mne překvapilo, jak malé jsou tu pokoje. Z našich zámků jsme zvyklí na opravdu reprezentační a rozsáhlé místnosti, takže to může člověka docela zaskočit. Asi už tenkrát počítali s nějakou energetickou
 krizí 😉. Je znát, že historie zámku je vcelku novodobá, takže tomu odpovídá i mobiliář. Trochu mne zazlobil foťák, resp. bateriová šachta, dvě baterky nechtěly s kontakty spolupracovat, takže jsem až po pár prošlých místnostech přemluvila tu poslední aby začala makat. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a tak jsem nemusela letět do autobusu pro telefon .....

17 října 2022

Předminulá sobota byla prvním ....

 


.... víkendovým dnem, kdy jsem zas po delší době
vyrazila na výlet. Bylo to takové díky kokotviru s výlety zamotané, něco se uskutečnilo, něco ne a něco se převádělo z roku na rok. Letos jsem byla na výletech v květnu a až teď v říjnu. Co se týče adventu, tak tam to je zatím velká neznámá. Navíc je tam jen jeden který by mne zajímal a který jsem vlastně měla původně zaplacený, leč byl jedním ze dvou, které se nekonaly. Za první jsem chtěla vrátit peníze a za druhý jsem si je nechala převézt na jeden z těchto podzimních výletů. První zájezd byl do Polska (ty mám ráda, nemusí se člověk kodrcat přes půl republiky a stávat tak kvůli tomu v takové nekřesťanské časy jako je půl třetí ráno a je tím pádem na místě i brzo a brzo i doma) a to jen kousek za hranice. Na zámek Moszna (Mošna), do města Nysy (Nisy) a do zlatého dolu Zlaty stok v Rychlebských horách. 
Druhý výlet byl po vlastech českých, a to na Karlštejn, do Koněpruských jeskyní a k lomu Velká Amerika. Právě kvůli dvěma posledně jmenovaným jsem se na něj přihlásila, byť ze závěru jsem byla pohříchu docela rozladěná. 
Dneškem vás tedy zvu na prohlídku zajímavého a tak vzhledem trochu pohádkového zámku Moszna. A jak je mým zvykem, nejdříve trochu historie ....

Zámek Moszna se nachází v obci stejného jména v Horním Slezsku. Jedná se z architektonického hlediska o zámek eklektický. Eklektismus je styl, který se objevil na přelomu 19. a 20. století a znamená že se používají a napodobují prvky z vícero a někdy i protikladných architektonických slohů a stylů spojovaných do nových kompozic a celků (pro ty kdo znají Pařížskou ulici v Praze, tak ta je přímo rájem eklektismu na zdejších domech).
I zámek je takovou "slátaninou" mnoha slohů. Barokní, nejstarší střední křídlo z druhé poloviny 18. století obnovené po požáru v roce 1896, novogotické východní křídlo z let 1896-1900 a novorenesanční západní křídlo z let 1912-1914. Všechno dohromady má prý 99 věží a věžiček. No nevím, nepočítala jsem, ale pokud se počítají různé ozdobné věžičky tak tomu tak možná i bude. Výsledek je tak trochu disneyovsky kýčovitý, ale  vcelku pohledný.
Zámek je nejvíce spjatý s rodinou slezských průmyslových magnátů von Tiele - Wincklerů, kteří v něm žili od roku 1866 až do konce II. světové války a kteří mu vtiskli dnešní podobu.
Zámek má 365 místností, část z nich tvoří prohlídkové okruhy, zbytek slouží jako hotel, restaurace a konferenční centrum. Zámek je tak nejznámější památkou Horního Slezska a symbolem Opolského vojvodství.
Základní kámen zámku byl položen v roce 1768, přecházel z jednoho majitele na druhého až k von Tiele-Wincklerům. V roce 45 jej zplundrovala Ruská armáda (horší než kobylky) ale naštěstí zámek nezapálila jak měla v oblibě. Po válce díky změně hranic připadl zámek Polsku a byl zestátněn. Od roku 1961 nejdříve sloužil jako oddělení psychiatrie, později coby sanatorium a naposledy jako Centrum pro terapii neuróz. V zámeckém hřebčíně se chovají koně pro polský soutěžní sport. Od roku 2013 slouží  zámek po předchozí rekonstrukci veřejnosti ....

14 října 2022

Podzimní procházka .....

 

.... tak trochu předznamenala mou budoucí 
činnost která bude náplní dalších dnů, týdnů a měsíců. Ale teď to byl spíš důsledek výletu (byla jsem pěkně rozchozená) a krásného počasí (i když jsem byla utahaná, prostě se nedalo odolat) takže jsem vzala zas jednou pséka (nějak se začal chlapec kulatit) nexíka a šlo se. Byla jsem namlsaná barev které se kolem mě během cesty do Polska míhaly v lesích při průjezdu našich pohraničních hor. A jelikož tady momentálně vládne zlatá v různých odstínech na bucích a javorech, budou následující fotky v tomto tónu ....

07 října 2022

Moc už toho .....

 

.... na zahradě ke koukání není. Spíš tedy to koukání 
připomíná, že mě tam ještě čeká hromada práce, ale obávám se, že už toho moc nepostíhám. Tento a příští víkend je ve znamení zájezdů, a v týdnu to je tak, že až do operace budu chodit jak dopoledne tak odpoledne do práce. A v té mezeře mezi dopolední a odpoledním nástupem se toho moc stihnout nedá, ani kvůli tomu, že jsem tolik utahaná, a to většinou dopadne tak, že si dám kávu a zvadnu. Na dnešek a příští pátek jsem si sice domluvila, že na večeře nepůjdu, ale musím pro změnu dohánět na úklidu co nestíhám v týdnu. 
I proto moc  nefotím, alespoň květy určitě. Moc už jich totiž nezbývá. Ale užiju si focení teď po dva víkendy a možná i, pokud to konečně vyjde, uprostřed dalšího týdne ....

01 října 2022

Bizarnost, parodie, groteska ....

 


.... absurdita, kýč ale i určitá genialita v jednom 
filmu na jednom místě. To jsou nejčastější popisky v recenzích na jeden sice americký (režisérem) film ale natočený evropsky v Evropě. Ten film se jmenuje Grandhotel Budapešť a v roce 2014 ho natočil mladý americký režisér Wes Anderson. Možná někdo z vás, hlavně filmových fanjšmekrů některý  z jeho filmů viděl, ale já se naprosto ztrácím a tohle je první film který jsem viděla. Co mi připomíná nebo k čemu ho přirovnat mi stále uniká, nějak mi prostě stále chybí ten správný popis, ale dal by se trochu přirovnat k některým filmům Oldřicha Lipského (Tajemný hrad v Karpatech, nebo Adéla ještě nevečeřela) případně Menzelův Konec starých časů, ale třeba animovanými částmi i k Zemanovým filmům.
Film je jak omalovánka, hýří barvami, zároveň ale vypadá jak jedna velká kulisa loutkového divadla. 
A teď o čem vlastně tenhle film je.....

V jedné bohem zapomenuté zemičce jménem Zubrowka, mezi dvěma válkami funguje luxusní Grandhotel Budapešť a jeho dokonalou fukčnost zajišťuje šéf hotelového personálu pan Gustav (Ralph Fiennes) legenda ve všech světových hotelích. A zajišťuje ho až tak dobře, že je milován všemi návštěvníky jejíž přání plní ještě dřív než ho vysloví. Milován je i fyzicky, hlavně staršími i starými ale nutně bohatými dámami, kterým vrací s bravurou jemu vlastní pocit mládí a obdivu. Když mu jedna taková, madame Desgoffe und Taxis (Tilda Swinton)  odkáže před svou ne zcela dobrovolnou smrtí velmi vzácný a velmi drahý obraz, rozjede se kolotoč bizarních situací. Pan Gustav se stane terčem hněvu rozzlobených příbuzných hlavně syna Dimitriho (Adrien Brody) a jeho pravé ruky nájemného vraha Joplinga (Willem Dafoe) navíc po něm jde i místní policie v čele s velitelem Henkelsomem (Edward Norton). Ve všem mu pomáhá mladý hotelový poslíček Zero Moustafa (Tony Revolori) kterého si pan Gustav vychovává jako svého nástupce. 
Zero (F. Abraham Murray) jako starý pán je také vypravěčem celého bizarního příběhu  a vypráví ho Spisovateli (Jude Law), když se v tomto už své luxusnosti a hostů zbaveného a zašlého hotelu jednou sejdou. 

Pro mne je tento film hlavně hereckým koncertem pro Ralpha Fiennese a mladého herce Tonyho Revoloriho který je britskému herci rovnocenným partnerem. Ovšem i těch malých a nejmenších rolí se ujali hollywodské hvězdy jako je již zmiňovaná Tilda Swinton (dokonale maskovaná jako 85 letá hraběnka) Jeff Goldblum v roli advokáta, ale třeba i Bill Murray, Owen Wilson a Harvey Keitel.
Pro natáčení se hlavním městem stal německý Görlitz (Zhořelec) ale k vidění je zde i drážďanský Zwinger, skalní most Bastei nebo ikonický výtah v městečku Bad Schandau. Původně se měl film natáčet v Čechách, ale kvůli nevyjasněným podmínkám filmových pobídek se natáčel v Německu a Maďarsku. Jako interiér hotelu posloužilo historické obchodní centrum Görlitzer Warenhaus.
Režiséra Wese Andersona pro tento film inspirovaly texty knížek spisovatele Stefana Zweiga, proto se děj odehrává oproti původně zamýšlené současnosti v meziválečném období.
Film získal celkem 4 Oscary z devíti nominací. Za hudbu, výpravu, kostýmy a nejlepší masky a pět cen BAFTA (za stejné kategorie plus nejlepší původní scénař), zlatý Globus za nejlepší film v kategorii muzikál - komedie.

Ralph Fiennes - pan Gustav a Tony Revolori - Zero Moustafa


Jeff Goldblum - Kovacs


Adrien Brody - Dimitri a Willem Dafoe - Jopling


Tilda Swinton - hraběnka Desgoffe und Taxis


A všechny hvězdy filmu pěkně pohromadě


Momentálně je film k vidění na O2 TV případně v archívu tv PRIMA MAX


22 září 2022

Mokro -slunečné ....

 

.... budou dnešní květinky. Něco ještě zbytek ze zahrady
a něco z parku v Dobříši. Ty už byly o něco veselejší protože svítilo krásně sluníčko. Což se o posledních dnech tedy říct nedá. Momentálně sice je víc modré oblohy než mraků, ale na můj vkus to je stejně málo 😏.....

18 září 2022

Od středy jsou tu ....

 


.... první náznaky podzimu, který nesnáším.
Vlezlý déšť, sluníčko vykoukne jen na chvíli a zase se schová. Ovšem co předvádí počasí od pátku do dneška, tak to je echt hnusný podzim kdy více či méně prší celý den, fouká vítr ( vyšší trávy dostávají pěkně na frak) a je hnusně zima. Dokonce jsem na pokyn muže, který volal z nemocnice zapnula kotel aby se alespoň trochu dům zavlažil. Pravda, letos jsme začali docela pozdě. Byly roky kdy jsme začínali topit prvního září. Trávník je nacucaný jak houba, záhony rozblácené jak dno vypuštěného rybníka a stejně smutně vypadají. Jediné kdo toto počasí kvitují se zdají být fuchsie. Opět jsou některé z nich obsypané květy jak nebyly celé léto. Rajče které jsem měla na záhonu a bylo obsypané plody třetí den tohoto úžasného počasí chytlo plíseň, a dokonce i ta která jsou pod střechou začala taky. Na nich už naštěstí je jen pár plodů, takže se zas tak moc nic neděje. Je prostě, obzvláště dnes, ohavně ohavně. 
A tak ani dnešní fotky nebudou suché ....

15 září 2022

Z rozhledny jsme se už podívali .....

 

.... nicméně v Černolicích ještě zůstaneme. 
Jelikož fotky hřbetu Černolických skal z prvního výletu už na blogu byly, tak jsem si jejich další focení až na výjimky odpustila. Ale podíváme se na jiné, ukryté v lese nedaleko rozhledny. Místo je to velmi zajímavé a trochu mi to připomnělo návštěvu Stezky Druidů z loňského roku v Ysperklamu. Skupiny zajímavých kamenů na vrcholku kopce přímo vyvolávají představu druidských rituálů. Navíc v krásné doubravě. Prostě pohanská lesní svatyně jak vyšitá! 
Ale nejen skály, ale i něco dalšího z přírody jsem tu nafotila. Což mne ovšem přivodilo velmi nemilou situaci. Ujel mi autobus, a další mi jel až za hodinu a půl a druhý ještě o patnáct minut později. Oba to jsou spoje jedoucí do Dobřichovic resp. až na Karlík. Jeden cyklobus a druhý normální linka. A sobotní intervaly bývají o dost delší než ve všední den. Co teď. Nabízela by se možnost zajít si do nějaké restaurace na oběd, pivko a v klidu si tam na autobus počkat. Jenže ani při druhé návštěvě jsem žádnou v téhle vesnici nezaregistrovala. Kdoví, kde tam je. Jestli vůbec. Takže co v takové vesnici kde chcípl pes dělat. Mohla jsem volit dvě možnosti. Jít po silnici do Všenor a tam jít na autobus anebo jít po silnici  do Řitky a tam si na autobus počkat. Zvolila jsem variantu Řitka. No .... jen málokterá ves má opravdu tak přiléhavé jméno. Jedině že na rozdíl od Černolic tu najdete restaurace dvě a jedno bistro. A možná že ještě nějaká mimo hlavní trasu bude. Jinak je Řitka hezky česky řiť. Ale upravená, to ano, a stále se upravuje. Ovšem nachází se tu zámek, který je ale veřejnosti nepřístupný. Sídlí v něm Jezdecká stáj a škola Norma. Nese jméno klisny s kterou vyhrála jako jediná žena v historii Velkou Pardubickou majitelka právě zmiňovaného zámku Lata Brandisová. Stalo se tak v roce 1937. Od té doby se to žádné jiné jezdkyni nepodařilo. Ne že by se jich pár dostihu nezúčastnilo, ale buď nedojely nebo skončily v poli poražených. 
Zámek vznikl v barokní podobě v roce 1650 na základech zchátralé tvrze z 15. století. K zámku patřil mlýn, kovárna, pivovar a vinopalna. Pivovar fungoval až do roku 1900. Posledními majiteli byl právě rod Brandisů (Prandisů)  pocházející z 12. století původem z jižního Tyrolska. Zakladatel české větve byl Jindřich hrabě Brandis. Byli nositeli titulu říšských hrabat. Rod je příbuzný mimo jiné i s Kinskými. Po roce 48 jim byl zkonfiskován a sloužil jako sklad pražských obchodních domů. Nyní je ve vlastnictví potomka sestry Laty Brandisové Alžběty. Před deseti lety  zámek figuroval i v nechvalně známé metanolové aféře, neboť v té době zde měla sídlo firma jednoho ze dvou hlavních aktérů této tragické kauzy ....

13 září 2022

Nejen šikmá věž ....

 

.... v Pise nabízí zajímavé pohledy. Ty totiž nabízí
jedna z nejnovějších rozhleden, a to rozhledna Korunka na vrchu kopce Červená hlína u Černolic. Že se nad Černolickými skálami něco děje, jsem zaregistrovala vloni. To se totiž začala nad korunami stromů objevovat záhadná kostrukce. Na podzim už se ale v plné kráse vyloupla rozhledna. A letos v květnu se otevřela pro veřejnost. Proč ale ona šikmá věž v názvu článku? Inu proto, že i tato rozhledna je totiž šikmá! V Pise se začala věž naklánět kvůli chybám stavitelů, Korunka je tak projektovaná od začátku. Odborně řečeno, rozhledna se sestává ze dvou nakloněných mimoběžných křižujících se rotačních hyperboloidů, kterými prochází svislé vřetenovité schodiště. Rozhledna je vysoká 30 m a nahoru na vyhlídkovou plošinu vede 118 schodů. Korunka jí nazvali místní, protože vršek stavby opravdu korunu připomíná. Výstavba trvala od roku 2019 a financoval jí poskytovatel internetu firma Eurosignál. Rozhledna tak slouží jako vysílač pro Dobřichovice a okolní brdské obce. 
Když! je dobrá viditelnost můžete dohlédnout na Berounsko, Brdy, Cukrák, Prahu, Černošice, část Berounky, Říp, Šumavu i Krkonoše.
Říkám když, protože ač bylo počasí hezké a slunečné, opravdu do dálky bylo přes opar vidět prd. Navíc, jak už jsem zmínila, jsem si na tenhle pobyt na chatě nevzala úplně vhodný aparát na dálkové fotky. Něco ale se mi přece jen podařilo nafotit...
Vcelku úsměvné bylo, dostat se k rozhledně. Mou nemilou vlastností je určitá zbrklost a hledání zkratek, které mne ovšem ve finále přidají mnoho kroků navíc a pak absolutní nekompatibilita mé osoby s mapami. Jakýmikoliv. Mám něco čemu říkám vizuální GPS, nicméně v mapách se vůbec nevyznám. Je div, že už jsem se dávno někde neztratila. Takže místo abych šla cestou, na kterou odkazovala cedule Rozhledna a šipka, dala jsem se cestou ke skalám, neboť vizuálně byla rozhledna kousek nad nimi. Což, jak se ukázalo byl naprostý optický klam, neboť kopec s rozhlednou je ještě o něco vyšší než vršky Černolických skal. Když jsem totiž nad ně vystoupala, a vyhlédla nad koruny stromů, zjistila jsem, že tedy rozhledna rozhodně není tam kde jsem si představovala že je, ale že je ještě notný kus přede mnou. Došla jsem sice na červeně značenou stezku, k tomu jít po ní jsem vydedukovala z červené šipky na začátku cesty, jenže ta se rozdělovala do více stran. A tak přišlo na řadu optat se nějakého domorodce. Našla jsem, ovšem ten jen mávnul směrem někam do lesa s tím že: " Běžte tudy, tam už jsou cedule. Asi, já nevím, ještě jsem tam nebyl" .... no dobrá rada nad zlato.
Šla jsem tedy směrem který mi naznačil, ovšem žádné cedule jsem nikde neviděla. Navíc mne po několika desítkách metrů upoutaly další skalní útvary a tak jsem se k nim vyplazila abych si je nafotila. 
Ale ouha, sešla jsem z cesty a další nevidno. Takže jsem se na vršku začala točit jak korouhvička za větrného dne a hledala kudy bych asi tak mohla jít, aniž bych musela slézt dolů a pokračovat cestou kterou jsem šla. Nezbylo mi nic jiného než vytáhnout mobil a zkusit něco, co jsem považovala za stejně naprostou zbytečnost. Mapu. Samozřejmě že mi to bylo k ničemu, mapa ukazovala dvě cesty a mezi nimi bod, evidentně mne, ale nějak mi prostě nedocházelo jak se na tu jednu dostat. Jo, les krásný, dubový, samé borůvčí bez borůvek, ptáčci zpívali, jenže já nevěděla kde jsem a kde je ta zatracená rozhledna! A jak jsem se tak stále točila na místě najednou před sebou asi tak ve vzdálenosti deseti metrů vidím kýženou ceduli Rozhledna! A když jsem sešla pár metrů na cestu, a podívala se nahoru, mezi stromy jsem viděla probleskovat hledanou konstrukci. Nakonec se ukázalo, že moje posedlost focením mi cestu o pěkný kus zkrátilo, protože na cestu, kterou jsem objevila bych došla stejně. Jen o něco později ....
Musela jsem se začít smát, neboť jsem si vzpomněla na svou babičku, která kdysi podnikla výlet na zámek Libochovice, stála zády k zámku a ptala se okolojdoucích kdeže tam ten zámek je! Prostě geny nepřelstíš..... určitou omluvou mi budiž i fakt, že tu rozhlednu vidíte opravdu až v posledním okamžiku, protože je velmi dovedně v té bučině schovaná ....
A tak přijměte moje pozvání na dobře utajenou rozhlednu😉

10 září 2022

Když jsem v roce 2000 ....

 


.... zdědila chatu na Mníšku, tak dobrých patnáct 
let jsem se ocmrndávala vlastně jen v jejím nejbližším okolí. Do Dobříše jsme maximálně občas zajeli na nákup. Když jsem se konečně přestala mrcasit jen na zahradě, v lese a kolem Mníšku, začala jsem se rozkoukávat po okolí i více vzdáleném. Nahrálo tomu i to, že dopravce zajištující autobusové spojení v roce 2015 protáhl přímou linku kterou jsem jezdila ze Smíchovského nádraží na chatu až do Dobříše. A tak volba byla jasná kam se podívat. Zámek, a oba parky. Tak začalo moje několikaleté pozorování rozkvětu hlavně francouzského parku. Jeho dominantami jsou krásné sochy, velká kašna, ne nepodobná té na zámku Schönbrunn, a velká oranžerie. V té době sloužila jako skleník pro exotické rostliny, a na uskladněni cibulovin z výsadby v záhonech. Fasáda byla částečně oprýskaná, sochy ve výklencích stejně jako všechny v parku zašlé. Nicméně na opravách soch se už pracovalo, protože byly některé snesené a pracovalo se na jejich replikách. 
Pak se začala opravovat i fasáda a objevila se informace o tom, že by se měla na severní stěnu vrátit i původní iluzivní výmalba, která mimochodem podle původního vyobrazení vypadala velmi krásně. 
Poslední tři roky byl park uzavřený protože procházel velkou rekonstrukcí a následně i reklamačními opravami. No a letos se už skvěla oranžerie v plné kráse. Její výmalbu, tedy jen první část, jsem zdokumentovala vloni při mé návštěvě kdy jsem se trefila do doby kdy byl park už otevřen ale ještě ne zavřen kvůli reklamacím. Už tenkrát jsem si říkala že to bude opravdu krása a teď jsem si to jen potvrdila. Zároveň v jejím původním zázemí byla otevřená expozice lesního a vodního hospodářství a v druhém křídle expozice věnovaná Zdeňku Milerovi a jeho Krtečkovi, další část je věnovaná zámeckým zahradnictví a tvůrci sochařské výzdoby parku Ignáci Platzerovi.
Zajímavé věci, ale za mě by se tato část dala využít jinak, protože rekonstrukcí vznikly z původního skleníku velmi zajímavé prostory, které by si možná zasloužily mnohem lepší využití. Ale to je jen můj názor....

09 září 2022

Když kvůli kovidu ....

 


.... u Míši padl společný výlet, volila jsem tedy
samostatný. A kam jinam než na Dobříš. O dovolené jsem se tam ať už kvůli špatnému počasí nebo množství práce nedostala, tak teď jsem to chtěla napravit. Hlavně jsem chtěla po dvou letech rekonstrukcí a roce reklamačních prací vidět jak vypadá nová výmalba oranžérie a co se nyní skrývá v jejích útrobách. Už u zámku jsem zjistila, že tentokrát jsem nezvolila dobře co se týče aparátu. Vzala jsem si nexíka a k němu jsou jen pevné objektivy, a navíc při slunečném počasí je špatně vidět na displej. Sice jsem měla sebou viewfinder, ale i tak jsem měla velké problémy s tím, že bez možnosti zoomu jsem se prostě nevešla. Takže jsem se všelijak kroutila, poklekávala, zaklekávala ale i tak jsem nedostala do záběru co jsem chtěla. A tak nakonec jsem v mnoha případech rezignovala, vzala mobil a fotila na něj. Ještě že má objektiv na 64 mpx. S ním jsou fotky opravdu kvalitní. Ale i u něj je průser s focením na sluníčku. 
Dneska se rozhlédneme trochu po parku, záběry vám budou známé, protože už jsem je několikrát na blogu měla, ale proč si je nepřipomenout. Navíc park má každý rok jiné osázení květinových partií ....

08 září 2022

Jen magor jako já ....



.... se bez pomoci chlapů dá do takového bláznivého
projektu, jako je vyhoštění host ze záhonu, kde už se rozrostly natolik, že utlačovaly všechno kolem sebe a navíc mi do záhonu lákaly slimejše, kteří je nesmírně milují. A tím pádem i nesmírně milují i další mé květiny a to tak, že mi je vždycky sežraly celé. Navíc přelom srpna a září je prý pro jejich přesazování nejlepší doba. No já spíš to brala tak, že po deštích byla nejlepší doba na rytí a vyrývání, protože zem byla tak akorát mokrá, žádné bláto ale ani beton. (Chlapy mám sice v rodině dva, jenže oba vcelku nanic. Syn má svých zájmů tolik, že už rok a půl ho prosím aby se mnou jel na chatu a pomohl mi tam s výměnou vany a polovice jak vidí jakoukoli práci na domě, chatě či zahradě omdlívá a je velmi, velmi skoro až na smrt nemocný).
Velkou výhodou je, že ač trsy jsou velké, a ty moje měly i přes metr a půl v průměru, kořenový systém je menší a hlavně mělký a krásně drží pohromadě, tudíž nemusí člověk rýt pracně do hloubky a skládat trs zpátky na nové místo jak puzzle. Největší problém tedy byl, najít pro ně místo. Nechtěla jsem trsy zbytečně rozdělovat, ale taky jsem musela počítat s tím, že se dále budou rozrůstat a tak jim musím dát trochu prostoru kolem a mezi sebou. Vymyslela jsem si, že je totiž sesadím všechny k sobě, protože tak krásně vyniknou jednotlivé barevnosti, velikosti a tvary listů. Měla jsem vybraná dvě místa kde by ničemu nepřekážely, jenže mi úplně nedocvaklo, že na obou je jabloň a nutný přístup k živému plotu kvůli stříhání (ne že bych se s ním přetrhla, ale jednou se to udělat musí), navíc abych na ně viděla, musela bych přejít celou zahradu, a uznejte sami, když se chci něčím kochat, tak to musím mít pod nosem, a tak jsem musela vymyslet místo jiné. To se celou dobu přímo nabízelo protože stejně jsem tam plánovala prodloužení stávajícího záhonu, jen tedy o pár metrů delší. Do nového záhonu jsem zapojila jak převislou vrbu která už tam léta stojí tak i habitem docela trsům host podobný nízký tavolník který také už dlouho nahrazuje zašlé kiwi. Jak už jsem psala, rytí nových děr a vyrývání trsů nebyl zas až takový problém, ten nastal v okamžiku, kdy je bylo nutné přesunout z bodu A do bodu B. Hosty mají sice krásné listy, jenže s nesmírně křehkými řapíky které se při manipulaci s nimi lámou, a většinou v okamžiku kdy to nejmíň potřebujete. A druhý problém je váha. Takových dvacet až padesát kilo (ten největší) se hodně blbě v jednom přemisťuje. Trvalo mi to celé dva dny, než jsem těch deset největších trsů přesadila. Ale musím říct, že se zadařilo. Vypadá to dobře, jen musím ještě dokoupit mulč který mi nevyšel na úplně celou plochu. A dosadit mezi trsy pár vyšších rostlin. V tomhle případě půjde o Sporýš virginský, který bude k hostám pasovat barvou květů a svými květy tak vytvoří druhé patro které svým způsobem odlehčí jednolité ploše listů. A ještě jednu nebo dvě trávy. Adeptky na přesazení už jsou ....

06 září 2022

Po pracovně - dovolenkové ....

 

.... přestávce se opět vracím na stránky blogu.
Ta pracovní odmlka se týkala práce na zahradě, resp. její části. Přišel totiž čas na vyhoštění host ze záhonů. No jo, holky se mi za ty roky pěkně rozrostly a začaly mi utiskovat ostatní kytičky kolem sebe. Takže co s tím.... jediná možnost přesadit tam, kde nic utiskovat nebudou a kde budou mít možnost dalšího růstu. 
O tom všem bude článek " Jen magor jako já ...." 
Že začíná přicházet bída na sedláky a ve fabrice začíná jít do tuhého se ukazuje už od půlky srpna, kdy začaly vícedenní odstávky nejen ty původní páteční. Když byla poprvé, chodila jsem místo na večeře na záskoky dopoledne. Nebo sama, protože bylo večeří malounko. Tentokrát jsem už vyfasovala třídenní volno a tak jsem středu věnovala návštěvě u dcery, šlo o rozloučení na necelých čtrnáct dní, protože v pátek odlétali do Tunisu, zeťák koupil dceři ke čtyřicátým narozeninám další dovču. A ve čtvrtek jsem odjela i já, tedy jen na chatu. Plánovanou procházku po Praze s Míšou překazil kovid, tedy její, ne můj, a tak jsem si pořádala výlety po okolí. Samozřejmě jako první byla na ráně Dobříš protože skončily jak reklamační práce v parku tak práce na výmalbě a využití Oranžérie. A to jsem musela vidět. Došlo i na naplánovanou leč neuskutečněnou návštěvu nové, velmi architektonicky zajímavé rozhledny Korunka na vrchu Červená hlína nad Černolicemi a po dlouhé době kdy jsem měla houbařský půst na skvělé zahoubaření si. Vlastně jsem se tak trochu vrátila do doby, kdy jsem jako malá na chatu jezdila a každý den jsme chodili na houby a každý den jsme nosili z lesa plné koše. Jen tehdy ty lesy byly nějak větší a čistší. Letos bohužel se opět o dost zmenší i když výjímečně ne vinou masivní těžby, ani kvůli kůrovci ale řádění vichřice v půli července. Ostatně ta zaúřadovala i na našem pozemku, byť jen v malém. Sousedovi shodila na garáž jednu suchou borovici a u druhé ulomila půlku kmene. Ovšem proti tomu jak to vypadá v lese je to nezanedbatelná škoda. 
Stihla jsem i posekat opět celý pozemek, a tak jedinou nesplněnou položkou je plení záhonů. Pokud bude situace ve fabrice dál pokračovat tak jak teď, tedy střídání jednodenních a vícedenních odstávek, tak trochu si plánuji, že bych vyrazila ještě kolem svátečního 28. září. Buď před ním, nebo po něm. To by se vidělo. Takže snad bych stihla i to co jsem nestihla teď. Navíc to bude zatím poslední možnost se na chatu vypravit, protože v říjnu už to nepůjde. A kdoví jak se vyvrbí situace v listopadu ve spojení s tou mou operovanou haksnou. Jdu si postahovat fotky i z mobilu, protože tentokrát opět přišel ke slovu .....