neděle 30. září 2012

Osamocení....

Zhruba před rokem jsem vyfotila ale na zcela jiné cestě také takový osamocený spadlý list. Uprostřed šedé prázdné cesty jeden barevný list. Někdy si tak připadám taky, uprostřed davu ale sama. Někdy se najde někdo kdo ten list zvedne a vezme si ho domů aby mu dělal ještě chvíli radost někde ve vázičce, jiný ho založí do knihy aby na něj za pár let přišel a připoměl mu, že zrovna tenkrát byl z něčeho smutný ale díky té jeho barevnosti ten smutek nebyl tak černý. A jiný na něj bez výčitek šlápne..... Zajímavé jak se naše životy mohou podobat těm listům. Klidně se třepotáme životem a najednou přijde bouře, která nás může zavát až bůh ví kam. A pak jen můžeme čekat jestli nás někdo zvedne nebo na nás šlápne....

Tomuhle jsem prostě neodolala....


Opět jsme si uřízli docela slušnou ostudu, nevím s jak velkým rozsahem, ale celoevropskou určitě. Absolutní profesionální selhání prezidentské ochranky v Chrastavě (zdravím Čemeřici) bylo i přes prohlášení jejího šéfa o tom, že něčemu takovému se NEDÁ zabranit, opravdu něco co by se dalo nazvat školáckou chybou. Je pravdou že u nás se moc s atentáty na politiky nesetkáváme takže asi došlo k určitému zimnímu spánku lidí k tomu určených, nicméně pokud jsou placeni z našich peněz měli by se sakra otáčet. Jenže to stejně jak i spousta jiných věcí které financujeme všichni u nás nikoho nezajímá a vesele se těmito penězi plýtvá na věci zcela jiné....

Ale jak je z přiložených obrázků z Fb vidět, český netový svět si umí hned se vzniklou situací poradit po svém...


pátek 28. září 2012

Když si hrát, tak si hrát....

Říká se, kdo si hraje nezlobí.....
Já když si hraju, zaberu se do toho hodně.
A tak je ode mne na čas klid.
Jenže, co já vlastně kde a kdy po kom chci?
Raději si většinu věcí dělám sama.
Je to rychlejší a bez neustálého ptaní...





Co mi je jedno?



Je mi to jedno! Říkáš a odcházíš,
můj pláč a prosby obloukem obcházíš....
Proč měl bys na ně dbát, možná
že měl si mne někdy rád, jen nevěděls
to sám....

Je mi to jedno! Říkám a zuby zatínám
když bolest těla na sto zámků zavírám,
zaháním jí pryč na ní hledám bič, jenž
vyhnat by jí mohl.....však co na bolest
duše? Jak červ v ní hlodá, a nikdo
nepomohl....

Není mi jedno, že radost sice mám,
leč hloupé slovo zkazilo jí, jež vypuštěno
neuváženě, snad ublížilo....i když nechtěně....

Je nám to jedno, co na duši tě tíží,
nás musíš poslouchat co nás bolí
a tíží....tvé problémy jsou nic, to naše
bolest je větší, ty řešit ji s námi musíš
vždyť povinností je to tvou....
Pak teprve svou si můžeš vyplakat,
se svými bolestmi si nákládat...
Nech si tu svou, pro nás nezajímavou!





čtvrtek 27. září 2012

Pilná včelka, líný čmelák a něco navíc....

Zatímco včelka se činila na květu slunečnice
líný čmelák spal v květinkové postýlce....
Fialovomodré, pro čmeláky dobré...
Jméno její astra, slunečnice na ní hledí spatra....
Taková malá, taková modrá, jen pro líné čmeláky dobrá....
My žluté víme co je krása, při pohledu na nás
každý jásá...
Dobrou náladu a úsměv dáváme, a také
na to dbáme, aby vždy na našem květu
pilná včelka v cuku letu, svůj úkol splnila,
nektaru se napila a domů pyl donesla....
K tomu škumpa bručí, já chci klid!
Teď barvou hýří podzimní
na ní jak na refýži nastupuje víno psí
po ní se pne a své rudé listy slunci nastrkuje....
Podívej se bručoune jak moje listy září
však je také měsíc Září, sice na sklonku
ale ze stonku mi ještě hned tak nespadnou.
Svou krásu ukazují všichni, jen na krátký čas
kdy vymezeno je zas a zas hýřit barvami.






P.S. Mám dilema, líbí se mi takhle zarámečkované fotky, jenže jsou menší.
A tak se ptám, mám
či nemám takhle dál fotky své vám předkládat,
zda zrak váš je schopen jejich vjemu,
či zachovat původní jejich tvář
a velikost. Co na to každý jeden můj host?

Když pršelo.....

....zalíbil se mi na autě tento odraz na střeše, a pak
kapičky na hagusech.....




Se sluncem v zádech....

....se ocitla tráva i škumpa...








Zamyšlení nad zamilováním....

Když jsem zde dala recenzi na knihu kterou jsem nedávno dočetla, začalo se v komentech debatovat o tom zda nevěru tolerovat, či ne, zda je to normální nebo není....a v jednom komentu stálu, že se asi je těžké neubránit a pokud se nikdo nic nedozví je to vlastně jedno. JEN SE NESMÍM ZAMILOVAT.

Já si myslím opak. Celý život se zamilováváme a není to nic špatného, naopak být do něčeho nebo někoho zamilován je skvělá životní motivace. Já sama vlastně k životu tu permanentní zamilovanost potřebuji. Vždyť proč preferujeme celý život některé filmy? Ptotože jsme se kdysi zamilovali do herce/herečky kteří v nich hráli. To samé je i z písničkami. A oni nám celý život tu zamilovanost připomínají. Ovšem je rozdíl být do něčeho/někoho zamilován a milovat ho. Většinou pokud jde o nevěru jsme "jen" zamilovaní. Je nám na určitý čas s tím člověkem skvěle, zjistíme že za plotem je to opravdu na chvíli zelenější a sladší. A co si budeme povídat i to milování s ním je o dost zábavnější a příjemnější. Jenže...za nějaký čas zjistíme že vlastně se nám začíná spoustu věcí na něm nelíbit, že vlastně když se odhlédne od toho že je mladší, štíhlejší apod. přece jen má také ty neblahé zlozvyky, názory či vlastnosti které má i naše drahá polovička a že vlastně nám to ani za to nestojí do milovat. A že by bylo zcela zbytečné kvůli tomu opouštět své pracně vybudované zázemí o tom už ani neuvažujeme. Ale pokud dojde k nevěře musí tam být alespoň špetička nějakého citu nebo přitažlivosti. Tedy pokud nehupneme do kanafasu s někým z čistě zištných důvodů. Ale myslím že žen to jen minimum takových, které to umí. Možná se ovšem i mýlím. Já sama bych prostě na tohle žaludek neměla. A vlastně ani nikdy jsem to nevyužila, i když možnosti byly a mohla jsem se tím způsobem domoci velkých výhod.

Řekové rozlišovali zamilovat se, milovat někoho a mít rád. Zamilovávat se můžeme neustále, ale milovat většinou můžeme jen jednoho, dva lidi. (To se teď týče milování partnerů, ne dětí). To milovat ho, už je značně vyšší level než zamilovat se. Tady do hry vstupuje víc faktorů. Založení rodiny, vybudování společného domova a i přijetí všech povahových rysů protějšku. Jsem skeptik který nevěří na věčné milování, i když ano někteří lidé jsou toho schopni a ti mají mojí hlubokou úctu. Někde jsem četla takovou docela úsměvnou úvahu. Pokud žena svému muži před praním obrací smrduté ponožky, pak ho stále velmi miluje. Podle toho asi stále podvědomě svého muže miluji, a to hodně.
Jenže srdce říká něco jiného. Pokud se při nevěře dokážeme zamilovat a postupně přejít do stádia milovat dochází pak k dosti těžké situaci. Pak teprve zažíná to rozhodování zda odejít či neodejít od rodiny, zda to má budoucnost, co jsme všechno schopni obětovat, jak se srovnáme se ztrátou přátel, opovržením okolí a co je nejhorší jak to dokážeme ustát před svými dětmi.

Stádium mít rád je vlastně to co je v dlouhodobém vztahu. To že svého partnera sice už nemilujeme tou láskou horoucí z počátků manželství, ale máme ho rádi, takového jaký je, rezignovali jsme na nápravy jeho špatných stránek, jsme ochotní o něj pečovat a respektujeme ho jako kamaráda, přítele, rádce....máme o něj ještě stále strach když je mimo domov. A jsme nešťastní a vyděšení pokud se mu přihodí něco nemilého.

Takže zamilovat se není to nejhorší co nás může potkat, horší je když to neumíme vůbec nebo jsme schopní milovat jen sami sebe.....nebo máte jiný názor?

středa 26. září 2012

Plyšák Mates nebo Mates plyšákem?...

O tom, že je Mates ač nejmenší a nejmladší zároveň ten nejdominantnější pes naší smečky se přesvědčujeme denodenně nejen my, ale i ostatní členové. Všechno si hlídá jak oko v hlavě a běda když se někdo přiblíží nebo Matěj vyhodnotí akci jako případný pokus o uchvácení té které hračky, prázdného kelímku, vodítka nebo té poslední zapomenuté granule za krabicí s tonery. A běda pokud přijde nový pytel s krmením a postaví se do rohu! To před ním celý den leží a vrčí na všechno a na všechny. A na tak malého psa pěkně ostře a nahlas.. To pak nezbývá nic jiného než ho vzít za flígr jak to dělává máma psice a pořádně s ním zatřepat, případně ho poslat na místo na hanbu.
Pesani mají všechny své plyšáky ve velkém boxu a berou si z něj zrovna tu se kterou mají chuť si hrát. Mates se natahoval z postele, protože normálně je na něj ten box dost vysoký a jak se ta natahoval a natahoval, zahučel tam po čumáku. Dopadl do měkkého, ale zároveň zjistil, že tam je všechno s čím si chce hrát a tak si pěkně začal všechno hlídat. Běda když jsme se jen přiblížili, to vyjela malá špičatá tlamka a zuby se blejskaly na všechny strany.
A nakonec tam z toho všeho hlídání usnul....



Vrabčí hygiena....

Pozorovala jsem tuhle zase ty "naše" vrabčáky jak se tu všelijak upravují, probírají peříčka a vůbec se všelijak dávají do pucu. Taky aby ne, protože to byly vrabčí dámy. A jako takové tomu věnovaly opravdu velkou pozornost....A když jsem se tak na ně dívala říkala jam si proč se vlastně říká že je rozcuchanej jak vrabec?Vždyť ony se snažily seč mohly aby vypadaly pěkně úpravně....








Oni jsou vůbec dost na hygienu. Každý den se chodí koupat na plachtu bazénu, protože je v ní voda a jim se tam krásně ráchá, když uschnou jdou se napudrovat do záhonu kde se popelej jak slípky, probírají si pírka....to ani někteří lidé tak o sebe nedbají....

Rezignace nebo nezájem?.....

"Je mi to jedno!"
....výraz rezignace.... nezájmu ....nebo životní postoj? Asi to záleží na úhlu pohledu. Pokud to říká vaše dítko které tak reaguje na vaše lamentace na další špatnou známku v žákajdě a obligátní otázku rodičů "Co z tebe bude?" je to naprostý nezájem o to co z něj bude, protože tuto otázku a to si šáhněme do svědomí, jsme si nikdy ani mi sami nekladli. Nebyla pro nás důležitá.
"Je mi to jedno!"
Řekne-li to člověk který zastává názor, že si vystačí sám se sebou po celý život, je to spíš výraz sobectví. Protože kolem něj je spousta lidí, kterým na něm záleží a kteří by s ním rádi sdíleli jeho problémy, starosti i radosti.

"Je mi to jedno, dělej si co a jak chceš!"
Jakmile se tato odpověď začne ve větší míře objevovat mezi partnery je něco hodně špatně, je to rezignace na to co se doposud dělalo společně, co doposud ty dva spojovalo. Znamená to, že se od sebe začínají vzdalovat, protože je přestává zajímat co by chtěl nebo co dělá ten druhý, nezáleží už na tom. Není to už pro ně důležité.

"Je mi to jedno jak vypadám, stejně to nikoho nezajímá!"
Jsou slova absolutní rezignace uštvaných žen, které rodina považuje za roboty a automaty na vaření, praní, žehlení bez jediného slova díků pro ně a které jsou jen ten stín v pozadí pro ty které i přes to bezvýhradně milují.

Ale nejhorší je když se tak staví stát vůči svým obyvatelům, když vytváří prostředí kde spokojeně mohou profitovat podvodníci, lháři a zloději beze strachu z trestu. Kdy politikům je jedno jaké zákonné paskvily schválí, hlavně že mají své jisté. Kdy se beztrestně mohou vykoupit ze svého zločinu penězi a zaplatí těm kteří jsou jejich obětmi. A je smutné že oběti to přijímají. Jistě, peníze jsou potřeba, jenže trest by měl podle zákona přijít. Protože k čemu potom zákon je? A spoléhat na boží mlýny?

Žijeme v době, kdy se každý stará víc jen o to svoje než o to, aby bylo lépe i jiným, nejsme na světě sami to je něco co bychom si měli stále více uvědomovat. A tak pokud říkáme " Je mi to jedno! " je to nezájem o to jaká bude naše další budoucnost. A když ne naše tak určitě našich dětí.

Takže já nevím, má cenu se nad něčím pozastavovat a dělat si s tím hlavu? A není to vlastně jedno?


úterý 25. září 2012

Bože, to je ale kýč....

.....tak to bych řekla, pokud bych tohle viděla v umělohmotném provedení na "ozdobu" a zježily by se mi chlupy a vlasy hrůzou. Jenže když si dá práci takhle na podzim matička příroda, vytáhne barvičky a namaluje listy psího vína takovouhle barvicí, k tomu se přidá azurová obloha a jasné sluníčko chodím okolo a vzdychám jak je to krásné a že je škoda že to není takhle vybarvené celý rok.....
Co si myslíte vy, kdo vyrábí víc kýčů, člověk nebo příroda?








pondělí 24. září 2012

Tajnosti vdaných žen....aneb Vždyť nevěra je tak snadná

Pod tímto názvem se skrývá kniha anglické autorky CAROL MASONOVÉ. Příběh tří kamarádek mezi třiceti čtyřiceti lety o tom jak podvádět je snadné, o tom jak si myslíme že vlastně dobře známe své kamarády(ky) a manžele....

Tři kamarádky Jill, Leigh a Wendy žijí v Newcastlu. Všechny tři jsou alespoň podle měřítek společnosti šťastně vdané. Leight a Wendy mají děti a Jill po něm touží. Když ale s manželem zjistí, že nikdy mít dítě nebudou, kvůli jeho neplodnosti začne prožívat dost nepříjemné období. Ke štěstí jí sice stačí věrný a milující manžel, jenže ten úplně ztratil zájem o milování a odmítá s Jill jakýkoli tělesný kontakt. Nakonec ztratí zájem vůbec o nějaký kontakt.

Leight je energická šéfka malé firmy vyrábějící sportovní oblečení, má dceru a muže který je místo ní v domácnosti a o kterém si myslí že ho stále ještě miluje. I když to jí nebrání ve flirtování s ostatními muži. Jenže najednou se objeví Ten který je Mistr, a ona se zcela uchvácená nejlepším sexem všech dob svěří kamarádkám.

Wendy má dvě děti, manžela skvělého policistu a díky němu a rodině se vzdala svého snu být advokátkou. Jak Leight tak Jill jí závidí že její muž i po letech stále po ní touží jako první dny. Jí ale už nebaví být stále doma a požádá Leight jestli by pro ni neměla práci. Ta jí zaměstná a začnou se dít věci.

Manželství Jill se zdá být v neřešitelné krizi a ona se na pláži seznámí s charizmatickým plavčíkem ruského původu, bývalým advokátem a začíná uvažovat jaké by to asi bylo začít si s jiným mužem. Leight která je naprosto posedlá svým milencem jí v jejím záměru jen podporuje, zatímco Wendy zrazuje. A tak jednoho dne....

.....všechno se stane strašně rychle. Dopadneme na postel a on mi rozepne košili. Uvolní prsa z košíčků,ústy se přisaje na bradavku ale pak tvrdě zkousne až vykřiknu "Au!"
A najednou si vzpomenu na ty rudé růže na schodech od Roba. Najednou jako bych to nebyla já, jako bych hrála nějakou roli v laciné frašce. Vznáším se a dívám se na sebe dolů. Ale vidím jen polonahou ženskou, s prsy venku, vyhrnutou sukní a staženými kalhotkami. Žádná poezie ani romantika.....

....začnu se bránit jeho dotykům, líbání. "Ne!" chce se mi křičet. Odstrkuji ho dlaněmi, ale zjevne je přesvědčený že si to užívám a dál s tím svým přízvukem říká "Ach, bejby" a já mám chuť zařvat Ééééééé, sakra, fuj!Ale nemůžu. Pálí mne zlomené srdce.....

....pro pláč nedokážu promluvit ani slovo. Když procházím po chodbě utopené v mlze z cigaretového kouře, zpod dveří se stále ozývá osamělá hudba. Vyjdu ven a v tom mi to dojde.
Nechala jsem tam kabelku. S peněženkou, kreditkami, mobilem....Blíží se ke mně muž, postarší v havajské košili, venčí obtloustlého jezevčíka. Podívá se na mne a když uvidí můj uplakaný obličej nevěřícně zamrká.
"Ale no tak, vždyť je dnes tak krásný den," prohlásí.....

Nevěra je opravdu jednoduchá, ale následky bývají katastrofální. Všechny tři jsou jí nakonec převálcovány, ale jen dvě z ní dostanou posílené a otevře se před nimi nová budoucnost. Paradoxně ta nejsilnější a nejenergičtější Leight je tou které zbyde v ruce Černý Petr.....

A co napsala kritika o této knize?
"Konečně moderní příběh o životě v manželství. Žádné stereotypy, jen tři ženy po třicítce, které se snaží vypořádat se svým životem. Realistické i zábavné zároveň."

"Chytrý a poutavý román, jenž otevírá oči všem zadaným i nazadaným, kterým se zdá, že za plotem je tráva zelenější a jablka sladší."

Já za sebe dodávám, že opravdu možnost nevěry je snadná, a že je jen na těch dvou jak případné prozrazení jsou schopni unést nebo ne. Zda spolu dokáží najít kompromis a komunikovat spolu beze zloby. Je otázkou zda-li je lepší nevěru přiznat nebo ne. A zda je možné milovat dva muže najednou....já si myslím že ano, že to možné je aniž by tím trpěl ten druhý. Ale zřejmě to asi je názor dost kacířský :)....





Pro podzimní náladu jak dělaná....

....je tato písnička. Dlouho jsem jí hledala než jsem jí našla. Vím že jí zpívá i Frank Sinatra, ale nějak ji na YT nemůžu vykopat. Se stejným nebo podobným názvem různé písně ale tato ne. Nevadí, tak si jí poslechněte v originále od Elvise Presleyho.
Mne osobně ta melodie učarovala.... v podání kohokoli....

Podzimově barevné....

....jsou další fotečky, respektive koláže. Něco ještě z Prahy, něco už odsud ze zahrádky. A všechno to kolem začíná už červenat. Mám ráda ty výbuchy červené, oranžové a zlaté které na krátký čas rozsvítí pochmurnost šedivých a zamlžených podzimních dnů...



Tak přeji všem v tomhle týdnu co nejvíc krásných slunných dní plných krásných barviček....

neděle 23. září 2012

Fuchsiové....

Letos dostaly ty moje holky fuchsiové pěkně zabrat. Nejdřív je jako vždycky na jaře spálilo slunko a když už se konečně začaly dávat do kupy pro změnu pěkně namrzly. A tak není divu že teprve teď, vlastně v závěru sezóny začínají rozkvétat a to ještě ne nějak bohatě....
Popravdě zůstalo mi z nějakých třiceti odrůd časem jen snad deset a to ještě takových těch "obyčejnějších" protože jsem měla většinu odrůd opravdu velkokvětých kde některé květy byly až deset sentimetrů velké. Oč byly větší a krásnější, tím problematičtější bylo pěstování, ráda bych zase nějaké nové, ale už mám strach něco někde kupovat, protože jsou už dnes tak přešlechtěné a navíc je v "chovech" i dost chorob které způsobují vysoké procento úhynu sazenic ještě dřív než je vůbec stačím přesázet do truhlíků, další uhynou v truhlíkách během léta, a co si budeme říkat i ta cena už dnes také není nezanedbatelná.....
I když všechno toto může vypadat, že jsou fuchsie květiny těžko pěstovatelné, opak je pravdou. Pokud jsou to zdravé rostliny jde to jak o másle i na místech , kde by podle zahradnických knih v životě růst a navíc prosperovat a kvést ani neměly. Všude se píše že jsou to rostliny do stínu a plné slunce je pro ně zabiják. Já je od začátku kdy jsem si koupila první květináč s fuchsií měla nebo mám na jižní tedy slunné a teplé straně. Chce to jen přizpůsobit frekvenci zalévání. A tak místo jednou třeba zalévá třikrát denně, to v období opravdu velkých veder. Každý den při zálivce přidám trochu Kristalonu plod a květ a fuchsie i na tak exponovaném místě krásně prospívají.
S přezimováním je to také vcelku snadné, nejideálnější je studený sklep. Platí pravidlo, že čím studenější místo na přezimování tím méně světla by měly mít a naopak. Já mám na půdě stabilně kolem patnácti stupňů, což není zrovna ideální, ale zase díky dvěma střešním a jednomu štítovému oknu mají dost světla a tak se nevytahují do úplných nitek, ale i tak rostou i když to není moc žádoucí. Takže je pravidelně sestříhávám. První sestřižení a to opravdu radikální dělám hned před zazimováním a pak podle potřeby. Další těsně před vynešením ven na jaře.Ale i tak mi vždycky stačí na sluníčku se popálit.



Ale přes to přesevšechno zůstávají fuchsie mou květinkou no.1


63.Klubová výstava KCHT Mladá Boleslav

Takže konečně jsem se dohrabala do soboty 15.9. a jsme na Klubové výstavě KCHT (Klubu chovatelů teriérů) který sdružuje chovatele všech plemen teriérů tudíž i dandíků. Na tuhle výstavu jsem se těšila hodně a hlavně ne rozhodčí. To se stává málokdy kdy aby se někdo těšil na rozhodčí, ale tady to tak bylo. A proč? Protože....rozhodčí byla z kolébky chovu těhle úžasnejch psů, z Anglie a navíc i jejich chovatelka která je ve vystavování velice úspěšná a její dandík Boris vyhrál také nejprestižnější výstavu Cruft v dandičí skupině. Což je vůbec to nejlepší co může chvatele postihnout, opravdový znalec který ví jak má takový opravdu dobrý pes vypadat.Dalším lákadlem bylo to, že ona zná přes skupinu evropských chovatelů dandíků na Fb podle fotek a úspěchů veschny české dandíky tudíž věděla co jí tak zhruba čeká, ale nevěděli jsme to my, jak bde ona naše miláčky posuzovat. Co se jí na nich bude líbit a co nám řádně naopak zdrbne. A podle toho také vypadala účast. 31 dandíků z Čech a dva z Ruska je zatím nejvíc co kdy na klubovce bylo a jen to potvrzuje to, že když je kvalitní rozhodčí je i hojná účast. A vyplatí se to všem.

CZ.Ch. Borek Prokopské jezírko neboli Bobeš


A naši soupeři v kruhu Elf ze Zvičínské stráně (Fík) a Ray z Ruxburku sun (Ray)



Rozhodnuto, Elf je první, Bobeš druhý a Ray třetí....


A jedna ze stolu


A chodíme, chodíme!


Návštěva z Ruska fenka Rus Show Forever Black Brilliant, to je ruský odchov


A pejsek German Dandies' Orlando je pejsek z jedné z nejprestižnějších německých chovných stanic jejichž psi jsou opravdu velmi úspěšní na výstavách po celé Evropě ale i třeba v Číně.


A tohle jsou naše už nevím kolikáté neteře, štěnda po našem bráškovi Bernardovi který je v Polsku zakadatelem úspéšné výstavní linie dandíků a jehož štěnda už také začínají sklízet vítězné vavříny na výstavních polích. Ty dvě jsou z krytí tady v Čechách, ostatní jsou v Polsku a i Francii, kde je dandík skoro neznámý pes stejně jak byl donedávna a stále i je v Polsku. Beru na velikost zemí oproti Čechám, tady se také lidé ptají jestli to je z útulku či na výstavách co je to za rasu....nicméně přeci jenom se najdou i tací kteří vědí která bije když nás někde potkají.


Bernadette Boheme Amabilisdandnie....


....a Bella-dona Boheme Amabilisdandie


63.klubová výstava KCHT, 15.9.12, V2,res.CAC, rozhodčí Lynda BROMLEY (UK)

Na další fotečky jak ostatních teriérů tak i dandičího dorostu i šampionů a šampionek se podívejte v Galerii