Když jsem zde dala recenzi na knihu kterou jsem nedávno dočetla, začalo se v komentech debatovat o tom zda nevěru tolerovat, či ne, zda je to normální nebo není....a v jednom komentu stálu, že se asi je těžké neubránit a pokud se nikdo nic nedozví je to vlastně jedno. JEN SE NESMÍM ZAMILOVAT.
Já si myslím opak. Celý život se zamilováváme a není to nic špatného, naopak být do něčeho nebo někoho zamilován je skvělá životní motivace. Já sama vlastně k životu tu permanentní zamilovanost potřebuji. Vždyť proč preferujeme celý život některé filmy? Ptotože jsme se kdysi zamilovali do herce/herečky kteří v nich hráli. To samé je i z písničkami. A oni nám celý život tu zamilovanost připomínají. Ovšem je rozdíl být do něčeho/někoho zamilován a milovat ho. Většinou pokud jde o nevěru jsme "jen" zamilovaní. Je nám na určitý čas s tím člověkem skvěle, zjistíme že za plotem je to opravdu na chvíli zelenější a sladší. A co si budeme povídat i to milování s ním je o dost zábavnější a příjemnější. Jenže...za nějaký čas zjistíme že vlastně se nám začíná spoustu věcí na něm nelíbit, že vlastně když se odhlédne od toho že je mladší, štíhlejší apod. přece jen má také ty neblahé zlozvyky, názory či vlastnosti které má i naše drahá polovička a že vlastně nám to ani za to nestojí do milovat. A že by bylo zcela zbytečné kvůli tomu opouštět své pracně vybudované zázemí o tom už ani neuvažujeme. Ale pokud dojde k nevěře musí tam být alespoň špetička nějakého citu nebo přitažlivosti. Tedy pokud nehupneme do kanafasu s někým z čistě zištných důvodů. Ale myslím že žen to jen minimum takových, které to umí. Možná se ovšem i mýlím. Já sama bych prostě na tohle žaludek neměla. A vlastně ani nikdy jsem to nevyužila, i když možnosti byly a mohla jsem se tím způsobem domoci velkých výhod.
Řekové rozlišovali zamilovat se, milovat někoho a mít rád. Zamilovávat se můžeme neustále, ale milovat většinou můžeme jen jednoho, dva lidi. (To se teď týče milování partnerů, ne dětí). To milovat ho, už je značně vyšší level než zamilovat se. Tady do hry vstupuje víc faktorů. Založení rodiny, vybudování společného domova a i přijetí všech povahových rysů protějšku. Jsem skeptik který nevěří na věčné milování, i když ano někteří lidé jsou toho schopni a ti mají mojí hlubokou úctu. Někde jsem četla takovou docela úsměvnou úvahu. Pokud žena svému muži před praním obrací smrduté ponožky, pak ho stále velmi miluje. Podle toho asi stále podvědomě svého muže miluji, a to hodně.
Jenže srdce říká něco jiného. Pokud se při nevěře dokážeme zamilovat a postupně přejít do stádia milovat dochází pak k dosti těžké situaci. Pak teprve zažíná to rozhodování zda odejít či neodejít od rodiny, zda to má budoucnost, co jsme všechno schopni obětovat, jak se srovnáme se ztrátou přátel, opovržením okolí a co je nejhorší jak to dokážeme ustát před svými dětmi.
Stádium mít rád je vlastně to co je v dlouhodobém vztahu. To že svého partnera sice už nemilujeme tou láskou horoucí z počátků manželství, ale máme ho rádi, takového jaký je, rezignovali jsme na nápravy jeho špatných stránek, jsme ochotní o něj pečovat a respektujeme ho jako kamaráda, přítele, rádce....máme o něj ještě stále strach když je mimo domov. A jsme nešťastní a vyděšení pokud se mu přihodí něco nemilého.
Takže zamilovat se není to nejhorší co nás může potkat, horší je když to neumíme vůbec nebo jsme schopní milovat jen sami sebe.....nebo máte jiný názor?
Mám na to trochu jinej názor. Já jsem permanentně zamilovanej a ani neumím rozlišit zamilovat a milovat, protože oboje cítím současně. Já dokonce jsem stále zamilovanej a miluji ženy, se kterými mne osud nějakým nějakým způsobem rozdělil (svoji ex ale do nich nepočítám). Jsem rád, že je mohu mít stále rád, i když ony třeba už mne ne, ale darovaly mne sebe a za to je proto mohu jen milovat.
OdpovědětVymazatMít rád je asi důležitější než zamilovat se. Zamilovat se je ale první start, první krok.
OdpovědětVymazat[1]: Tak to je docela zajímavě řečeno, tak ono taky mužský pohled a ženský je trochu odlišný. Žena potřebuje opravdu k tomu aby se spustila s jiným mužem něco k němu cítit, musí tam být špetka citu, nebo ta zamilovanost, a navíc se těžko vrací do reality. Muž to tak nebere, prostě využije příležitosti a co vám závidím, je to jak rychle dokážete přepnout do normálního módu. Neříkám že jste lhostejní, jak by se to možná zdálo, ale umíte oddělovat na co bylo a co je teď, tzn. teď jsme se milovali, ano ale já teď už musím plánovat další práci a pod. To my ženy neumíme, jsme dlouho v zajetí toho co je pro nás krásné a příjemné a dlouho se od toho nedokážeme odpoutat....
OdpovědětVymazat[2]: Ty stupně už přede mnou vymysleli staří Řekové . Ale četla jsem na tohle téma úžasný článek v kdysi v Instinktu. Možná že ho snad i mám schovaný, musím se podívat, protože mne to opravdu zaujalo. I díky osobní zkušenosti....
OdpovědětVymazat[3]:Pavel se zamilovává stále znova, protože jeho lásky mají příchuť novosti, neokoukatelnosti, a každá holka je jiná.
OdpovědětVymazatKdyž se zamiluješ normálně, není to tak strašné a můžeš situaci zvládnout. Ono zřejmě existuje několik stupňů zamilovanosti. Já teď ale myslím zamilovanost tzv. bezhlavou, šílenou nebo osudovou - nevím jak to nazvat, pak se to zvládnout nedá. Ztratíš sama nad sebou kontrolu a rozum neposlechneš, ačkoliv chceš a víš, že je to špatné. Nevím, jestli s tím měl někdo podobnou zkušenost. Jednou jsme to rozebíraly s kamarádkou a společně jsme se shodly, že to tak bohužel je. Je to tak, že když na někoho pohlédneš a vaše pohledy se setkají, dojde jakoby k obrovskému elektrickému výboji. Cítíš srdce až v krku a zamotá se ti hlava. Při podání ruku dostaneš jakoby ránu elektrickým proudem. Někomu se to může za život přihodit jen jednou, někomu několikrát, někomu vůbec. Jsem přesvědčená, že pokud se to někomu přihodí, nedá se tomu ubránit.
OdpovědětVymazat[6]: A je to horší než závislost na drogách, je to samotná droga, posedlost být s tím člověkem neustále,a pokud jseš musíš se ho neustále dotýkat a ujišťovat se že tam opravdu je a není to jen sen...to myslíš?
OdpovědětVymazat[7]: Je to přesně tak, jen při pomyšlení na tu osobu, když s tebou, máš mrazení a cítíš takové šimrání v břiše.
OdpovědětVymazatCha a co by si měla myslet? Vždyť říkám, pořád lepší milovat jiné než vůbec nebo jen sebe....
OdpovědětVymazat[9]: Máš pravdu.
OdpovědětVymazat[8]: Jo, tak to znám....zažila jsem to párkrát. A nelituju ani jediného okamžiku...
OdpovědětVymazat[2]: Možná jsi můj komentář ne zcela pochopila, ale nevadí. Chtěl jsem tím naopak říct, že i když to mezi mnou a holkou z nějakého důvodu skončí, mám ji pořád rád... pokud si nic vyloženě ošklivého neuděláme.
OdpovědětVymazat[12]: Ale jo, pochopila, proto jsem psala že to je zajímavý názor, mnoho lidí a to jak žen tak mužů to neumí....A že nerozděluješ zamilovat se - milovat. Tak pokud jsi bez závazků tak to i jde, pokud jseš zadaný a je jedno jak moc, už se to rozděluje.
OdpovědětVymazatJeště že jste mi to, holky v [3]:[6]:[7]:[8]: vysvětlily, co se to ženský děje. Ještě jste zapomněly popsat, jak to často bolí.
OdpovědětVymazat[14]:To je taky pravda!
OdpovědětVymazatJá už ani nevím co to je, Vendy!
OdpovědětVymazatTicho, mlcky damam zavidim.
OdpovědětVymazat[14]: A sakra to bolí....
OdpovědětVymazat[15]: Taky, ale onito prostě dokáží v sobě víc uzamknout a hlavě se moc nevracejí zpátky do toho co bylo, ale jdou dopředu. V tom je taky trochu rozdíl oproti nám ženskejm. my se s velkou dávkou masochismu ve všem stále vrtáme a šťouráme a neustále se vracíme a hledáme kde se stala chyba. Asi je o hodně lepší udělat tlustou čáru i když bolavou a začít se dívat zase dopředu.
OdpovědětVymazat[16]: Stará dobrá moudrost praví že láska kvete v každém věku a nikdy není pozdě na to se zamilovat....s těmi dalšími fázemi to už nevím
OdpovědětVymazat[17]: Ale, co ta nostalgie?
OdpovědětVymazat