Po páteční kulturní .....

.... akci hned v sobotu následovala další

která se opět nesla v duchu setkání se spoustou starých známých. Tentokrát z mého výstavního působení s prvním Bobíškem. Šlo o celosvětovou akci na podporu a seznámení s tímhle plemenem těch našich plyšáků. Nápad se vylíhnul v hlavě jedné americké dandíkářky, která viděla tristní stavy dospělých jedinců i malý počet vrhů. Ostatně ani v Británii, kde je toto plemeno doma není situace vůbec růžová a DDT tam jsou dokonce bráni jako silně ohrožené plemeno. Nevím co lidi odrazuje, protože tihle čmuchálci nejsou jen gaučáci, ale i velmi sportovně založení psi, dokonce se s nimi dá dělat agility a slouží skvěle jako psi pro canisterapii. Dokáží nachodit spousty kilometrů, jelikož pochází z pomezí anglicko - skotské vrchoviny, a mají svůj specifický způsob chůze, který jim umožňuje zvládání dlouhých procházek po nerovném terénu s jejich dlouhou páteří. Snad si myslí že jejich úprava je složitá, že jsou jako teriéři neposlušní, že cena za štěně je příliš vysoká, nevím.

 Jejich vztah k lidem je více než kladný, to samé i k dětem. Sice asi bych měla mít na jedné straně radost, že je nepotkal osud Jack Russellů, jorkšírů, čivav a jiných módních plemen, tedy že se ocitnou v hledáčku množitelů, ale na druhou stranu nerada bych, aby toto plemeno zmizelo z povrchu zemského. I proto bylo zvoleno pro tuto akci datum kolem prvního června, kdy je mezinárodní den dětí a pořádá se mnoho akcí vážících se k tomuto dni kde je mnoho mladých lidí, protože členská základna chovatelů je, co si budeme povídat, tady v Čechách už věkově postarší. Proto bylo zvoleno datum 6.6. kdy se přesně ve 14:00 sešli chovatelé a majitelé po celém světě a poslali světu zdravici. Pro nás skoro na domácí půdě, protože v Čechách se tato akce konala v Jílovém u Prahy, což je od nás z chaty coby kamenem dohodil, v parku (který je mimochodem velice hezký) za městským muzeem. Zvu vás na takový malý průlet tímto dnem ....

První kdo se představí v různých ....

 

.... podobách loňského roku je samozřejmě

ten, kdo dává jméno celému mému blogu. Pravda, je to už dandík č.2, takže on úplně nemá onu zásluhu, ale i tak prostě tady má své pevné místo. Pozorným návštěvníkům neujdou jeho proměny ze zarostlého útulkáře do elegantního psího šlechtice ....

Víte co máte ....

 

.... přát fotografům k svátkům a narozeninám?

No přece " Dobré světlo! ". To je totiž jedna z nejdůležitějších věcí. Na světle hodně záleží výsledek fotky. Proto dokáží profíci čekat hodiny na stejném místě na to správné světlo. A když ho najdou, většinou je výsledkem jejich čekání opravdu TOP fotka. Ono nej světlo bývá právě tolik známá Zlatá hodinka, a po ní i Modrá ( s tou si umí pěkně v Praze pohrát Čerf). Já to neumím, tedy čekat hodiny na to správné světlo, prostě vidím něco co se mi líbí a chci to vyfotit, ale občas se stane, že, jak říká kamarád, i slepé kuře najde zrno a chytnu na něco to správné světlo. To stálo i za vznikem těchto pár portrétů našeho Myšpulína. Ten teď nese prapor tohoto blogu, který převzal po jeho zakladateli Bobíškovi a tak si zaslouží aby se občas na něm i objevil ....

Co víc říct .....

 

Rafani ....

 

.... ne, nejde o recenzi na stejnojmenný film,

ale opravdu o rafany, psiska naše i cizí, která jsem si zkoušela fotit. Je pravdou, že těm našim se moc nevěnuji, s Myšpulínem zatím na výstavy nechodíme a asi ani nebudeme, Bobí má své zdravotní problémy a tak už z něj není ten akční pes kvůli kterému vznikl tento blog, a tak je nechávám na pokoji ať si užívají podle svého. Což znamená i pěkně se válet v čemkoli, prospat většinu dne u pánečka v křesle nebo posteli a vypadat jak z útulku. I když se opět blíží doba, kdy budu muset Myšpulína otrimovat. Bobeše už beru mašinkou, tam na kvalitě srsti nezáleží, ale mladej holt se trimovat musí. 

S druhým foťákem a možností ostření na nekonečno starosklíčky jsem si zkoušela i nafotit psí portréty, ovšem klobouk dolů před všemi kdo to dělají a umí. Já bych na to trpělivost neměla, byť Myšpulín, narozdíl od Bobeše, okamžitě 

před foťákem neprchá ....

Do mokra ....

 

.... mokré fotky. Jak už bylo psáno na jednom

blogu. Rozpačité jaro přechází v nerozpačitou zimu nebo přímo ukázkový podzim se silným větrem, deštěm a celkově hnusnem.

Což dnes je opravdu echt. 

Díky těm rychlým změnám počasí mě bolí

celej člověk a pravá ruka nejvíc. Aby se to nepletlo, díky tomu že se jí snažím odlehčovat, odnáší to levá a opět se vrací i bolesti levého zápěstí, s kterými už jsem ortopeda otravovala před dvěma lety. Připadám si, že se pomalu rozpadám. Zítra jdem na očkování a mě je už teď nějak nedobře. Asi psychika zas dělá své. 

A aby toho nebylo málo kocour soplí, kejchá, frká

nechce se ho to pustit a po včerejší noci měl Bobeš měl hodně krvavou moč. A samozřejmě jako vždy přijdou tyhle problémy v okamžiku kdy mám v peněžence i na účtu průvan. Takže dnešní fotky nebudou vůbec optimistické.

Já tedy fakt ...

 

.... nevím, je možné že všechny

nebo skoro všechny dnešní fotky jsem tady už měla. Nějak si to už nepamatuju. Ale vzhledem k tomu, že jsou pořád v archívu fotek, tak alespoň některé tu ještě nebyly. Ale když oni jsou ti naši Bobešové (tak je přejmenovala dcera, protože Bobule zatím nepozná, a není sama, občas se pleteme s mužem taky, který je Bobeš a který Myšpulín) jsou tak roztomilí. A navíc nebýt Bobeše, není ani tenhle blog. No jo, no to by mne zajímalo co bych dělala... určitě bych neměla potřebu fotit, to jsem začala kvůli Bobešovi. Určitě bych nepsala, neměla bych potřebu, určitě bych nepoznala spoustu lidí jak virtuálně tak i osobně a můj život by byl o mnoho ochuzen, určitě bych asi skončila opravdu v blázinci, protože právě blog a focení mne od toho zachraňují, určitě bych žila klasický venkovský život, s internetem Jedna paní povídala, určitě .... určitě ale vím, že by byl můj život strašně chudý a šedý. A tak pro Bobeše a tak i pro mě to nejmenší co můžu udělat je dát jsem, třeba i podruhé, jeho a Myšpulínovi fotky ....

Bobeš

Myšpulín

Tak jo ...

.... dneska návrat ke kořenům blogu. Před pár dny, přesně jedenáctého května tomu bylo deset let, co vznikl tenhle blog. Vznikl kvůli velké chlupaté lásce, jménem Borek Prokopské jezírko, neboli Bobešovi. Byl to on, kvůli komu jsem si blog založila abych mohla psát (ó ta moje ješitnost) o jeho výstavních úspěších a mohla lidem představit tuto dost neznámou psí rasu. Nakonec se ale blog tak nějak zvrhnul ve slovesno - fotografický deník všeho, co se kde okolo nás šustne, co kde kvete, co je kde pěkného, kde jsem se zrovna byla podívat a kde se vyskytuju. Sama, se psy, s kamarády či některými blogery které vlastně už také mezi kamarády můžu počítat.
  Tentokrát jsem to nezapomněla, ale jaksi nebyla ze známých důvodů možnost napsat výroční článek. A tak si díky jednomu výletu tohle výročí připomínám článkem až dnes. Ale teď už předávám slovo Bobešovi a Myšpulínovi ....

Dva v zápřahu ...

.... třetí na volno. Nebo - li když se zase hlídá. Včera jsem tu zas měla Bobuli na celý den, dcera potřebovala dle jejích slov provést deratizaci baráku, s malou prostě na pořádný velký úklid není čas. Ona si užívala úklid, já se bavila. Hodně dobře. To pouto mezi námi dvěma začíná být silnější a silnější, a zábava s ní větší a větší. Procházky dostávají úplně jiný rozměr. Psy jsem si vždycky dala na vodítko a bylo, Bobuli bohužel ne, takže občas je to boj kdo s koho. Zatím na ní platí zaklínadlo že si jí příště už k sobě nevezmu. To okamžitě přestane zkoušet co vydržím a je z ní usměvavé poupátko.

Naším rituálem je pokaždé procházka. Pokud jdu jen s Bobulí a foťákem, dá se to vcelku zvládnout, včera mne ale napadla ta šílenost vzít k Bobuli, foťáku i psy. A určit delší trasu. Tak bez psů, nebo jen s Myšpulínem by se to dalo, jenže neměla jsem srdce nechávat doma i Bobího kterej se i přes ten svůj handicap s vynechávající nožičkou hnal ke dveřím. Mám na ně rozdvojku, že nemusím mít dvě vodítka ale jen jedno, ale i tak to byl docela boj. Těžkej foťák klinkající se na krku, Bobule která stávkovala a nechtěla jít za ruku a dva psi v zápřahu kteří byli natěšení a táhli o sto šest byli opravdu to co si člověk při procházce přeje. Ještě větší problém nastal v tom, že obě hřišťátka kam to táhlo srdce Bobuli mají zákaz vstupu se psy, což mi přijde vzhledem k tomu, že jedno je vůbec v přírodě a druhé nezabezpečené proti průniku volně žijící zvěře uprostřed vsi jako docela směšné. Ale vysvětlujte to malýmu děcku, že? A tak zákaz nezákaz, dorazily jsme a mě nastal kolotoč obíhání různých atrakcí které Bobule navštěvovala v pravidelných okruzích aby nic nezůstalo nevyužito. Sice jsem začala realizovat nápad navštívit i třetí hřiště, ale pomalu mi začalo docházet, že v dané časové ose to nestihneme. Navíc mi nahrálo to, že se začalo hodně zatahovat a tak jsem se mohla vymluvit na to, že kdyby začalo pršet nemáme se kde schovat a že tedy se musíme pomalu vrátit. A pomalu to opravdu bylo. Každá kaluž se musela přeskočit nebo ještě lépe do ní skočit, a ještě před tím se v ní řádně prohlídnout, cestu si Bobule určovala sama, Bobeš už taky stávkoval, pak si Bobule umínila že chce nést, stejný požadavek zkoušel i Bobeš, jen Myšpulín táhnul jak blázen. Že jsem domů došla vyšťavená a zpocená jak dveře od chlíva snad ani není nutné dodávat. Jen Bobule s Myšpulínem byli stále plní energie ...

Obídek a spaní po o, to byla záležitost dvaceti minut, probuzení s úsměvem a okamžité zapojení dědy do hrátek už je celkem běžným standartním programem. Ale i tady už spala ve své dospělácké posteli ve svém, tedy zatím napůl se mými zálibami  sdíleném pokoji ....

Mimoňové ....

.... ale ne žlutí. Ty totiž šíleně nesnáším. Tohle jsou mimoňové mainští, čili naši dva kocouři plemene Mainská mývalí, a ty můžu. Aby ne, když je tu máme už tolik let. Je to velmi specifické plemeno koček, a dávají to najevo každou chvíli. Hlavně Baldrick, to je kočkopes jak z učebnice. Z těch mnoha koček co prošlo naší domácností jsem zažila jedinou, která se chovala opravdu jako pes. To byl nalezenec Oskar. Možná že měl nějaké mainské geny. On a Baldrick totiž okamžitě jak zaregistrovali a zaregistrují člověka sedícího, okamžitě mu skočí na klín, a začali nebo začnou ho olizovat, vrnět, a vyprávět. Ostatní se přišli pomazlit jen když chtěli a jen na dobu nezbytně nutnou a tím pádem měli stále zajištěný přísun krmení.

Jutys je rezervovaný, ten se mazlí jen když vidí že si jdu dělat kafe protože ví, že si budu dávat mléko. A to je to, o co mu jde. Jinak spíš vyhledává od mala klid. Stejně jako psi strašně rádi spí na co nejměkčím, občas si zaberou psí pelechy a jejich právoplatným majitelům zbydou jen oči pro pláč, neb kocouři jsou větší než oni a nenechají se v žádném případě z dobytých území vyhnat. A občas spí v jednom chumlu na posteli. Ale někdy si najdou ta nejmíň pohodlná místa na spaní. Hlavně Baldrick je v tomhle mistr. Dřez na nádobí, skříň na oblečení, polička na okně... minipidi krabičky nevyjímaje. O velkých nemluvě. Takže kolikrát když muž nakládá krabici s kopírkou, stane se, že z ní s velkým nadáváním vyleze rozespalej Baldrick. Ano, nadávání a mletí pantem je jejich průvodní vlastností. Ukecanější kočky snad neexistujou. Běda když manžel jde v noci na záchod a dovolí si střepat z peřiny Baldricka, to jde celou dobu za ním a nadává a nadává. Sedne si před dveře na chodbě a kleje a stále stejně kleje a nadává celou dobu co jde muž zpátky.  Jsou zdatní zlodějové, Baldrick když si stoupne na zadní a natáhne ty svoje přední chapadla, pohodlně si stáhne co leží na lince. Dokonce na to i vidí, neb mu půlka hlavy čouhá nad linku. Jutys je zas jak Jedi, sedí na stole a neustále čaruje packou, aby nás zhypnotizoval a my mu dali co máme na talíři. Mají neskutečnou trpělivost s každým štěnětem co k nám dorazilo, tak aby ne, jsou to kocouři velcí, vlastně největší kočičí plemeno, tudíž nějaký mrňavý štěně je nemůže rozházet. Ale i tak a dokonce i teď provokuje Jutys Myšpulína k honičkám. Tedy lítá Myšpulín, Jutys se plavným krokem přesunuje z místa na místo. A když ho chce vytočit, vyskočí na postel a z ní po něm šmátrá packou. A když je v jó dobrým rozmaru, tak si k němu sedne a začne ho olizovat. Jak říkám, mimoňové ....

Když si klucí ....

.... hrajou, nebo čučej. To pak vypadá tak, jak v následujících fotkách uvidíte (anebo taky neuvidíte)😉 ....

Bobíšku, podívej ...

.... se na mě! Aneb jak se fotí dandík  ....

Tak to si uhodla ... zrovna když se chci drbat

Teď pěkně podrbat záda ...

... a teď druhej bůček ...

... a hlava. V jinovatce to je totiž nejlepší ...

... řádně oklepat...

... a neotravuj. Stejně se nepodívám ...

... a nepodívám ...

... nebo možná ...

... ne, tůhle ...

... tak dobrá. Ale už dáš pokoj...

... NEDÁM! ...

Ze života racků...

.... jsou dnešní fotky. Moc obdivuji fotky racků u všech těch, komu se podaří je nafotit. A vede v tom TlusŤjoch, jeho racčí fotky mi opravdu učarovaly. Tady u nás se tyhle mrchy nevyskytujou, tedy ne na vodní ploše. Občas na polích když se oře anebo na skládce nedaleko od naší vsi. Na pole nevidím kdy se oře, a na skládku nemám touhu chodit ani kvůli těm rackům. A stejně bych se tam k nim moc blízko nedostala. O Praze ani nemluvím, tam jsem neměla to štěstí jít tam kde se vyskytují už hódně dlouho... Ovšem! v Pirně na náplavce se mi poštěstilo tyhle potvory fotit a to docela zblízka. Bylo jich tam hodně a tak jsem toho hodně využila ....

Nespravedlnost veliká ...

.... je to, jak se ke mě maminka chová! Vypisuje se tu o všech možných výletech, návštěvách, o tom kdy tu lítá to malé dvounohé štěně (které se mi mimochodem docela zamlouvá, netrápí mě, netahá za uši a ocas, a dělá mi malá), ale o tom, že tu byla na návštěvě moje lidská maminka s mou rodinou a lidskou tetou ani slovo.... a to už je to měsíc! Chtěl jsem po Bobešovi, aby to napsal on, ale ten jen zamručel že tedy JEHO rodina to není, a ani jsme ho k nim nepustili, tak ať si to pěkně napíšu já. Tak já to zkusím, nikdy jsem to vlastně nedělal ....

Moje lidská maminka č.1 se za mnou občas jezdí dívat když jsme na chatě, je stejně jak já, zdaleka, až z Bíliny, takže sem za mnou domů to má hodně daleko, na chatu to má jen polovinu cesty. Ale tentokrát se chtěla podívat i za bráchou kterej bydlí v Pardubicích, tak jí moje lidská maminka č.2 navrhla, ať tedy sebere tetu a bráchu v Pardubicích, přijedou sem za mnou a na zpáteční cestě je zas v Pardubicích vysadí. Tady si můžeme lítat po zahradě a všechno jim můžu ukázat. 

A tak předposlední zářijový den maminka i teta přijely. A ukázalo se, že nepřijely samy a ne s prázdnou! Mě dovezla maminka granulky, tedy ne že bych z nich byl odvařenej, jsou rybí a děsně smrděj, ale prý jsou dobré na srst, pak mě a Bobešovi  sušené masíčko, což je mňamka největší, teta přivezla Bobímu plenky a pás na ně, protože jí umřeli na jaře oba dandíci a jeden z nich měl stejný problém s počůráváním jako Bobeš, a mamince čokoládové pralinky. Musím si postěžovat, vůbec se s námi nechtěla rozdělit!

Ale co vůbec bylo žůžo, s maminkou přijel můj táta, děda i psí maminka. My jsme hodně velká rodina, mám ještě pět dalších sourozenců, ale ti jsou rozlétlí po celé Evropě. Maminka, táta i děda byli na mě hodní, očuchali mě a vůbec mi nenadávali, za to brácha je pěkně protivnej. Celou dobu na mě vrčel že jsem pako vylízaný a další urážky, a když jsem mu řekl, proč tedy za mnou jezdil, odštěknul že jeho nápad to nebyl, a že by byl radši doma v pelíšku než trajdat někde po návštěvách. Možná se urazil, protože jak teta tak maminka mu zkritizovaly přední packy a mě naopak pochválily jak mám krásný postoj. Já se mu snažil zas vysvětlit, že oproti mě má krásnou šošolku, protože nehoní kočky jako já a nedře si jí o plot. Za to mě zas nepochválila maminka č.1.

Tak jsem mu štěkl ať si trhne packou a nevšímal si ho. Vzal jsem ostatní na prohlídku zahrady a ukázal je sousedům. Těm jsme nahnali strach, protože si mysleli, že tu zůstanou všichni a budou taky štěkat tak jako já s Bobešem. No jo? Ale jak máme všem říkat co chceme, co se nám nelíbí a co líbí. Jan maminky občas pochopí co chceme říct, ale ty nás znají ...

Maminky si daly kávu a perník, poklábosily, pomluvily nás, probraly naši budoucnost, jestli budu jezdit na výstavy nebo ne, ale to stejně je zatím výhledově a na mamince č.1. Ta bude rozhodovat co a jak. Pak se zas všichni naskládali do auta a vyrazili zpátky. Já pak s Bobešem ještě rejdil po zahradě a četl vzkazy, které mi tam všichni nechali ....

My dva ...

.... tedy já Bobeš a můj mladý přítel Myšpulín, jsme podle slov naší maminky pěkná dvojka. No samozřejmě, abychom nebyli, když já jsem pětinásobný šampion a ten mladej cucák mi nebude nikdy sahat ani po paty, protože já v jeho věku už měl svůj první šampionát v kapse, tedy pardon v kožichu, zatímco on nebyl ještě ani na jedné výstavě. Leda že by vyhrál světovku, na kterou já nikdy nejel. Ale abych byl objektivní, v tomhle má hlavní slovo jeho bývalá maminka, protože s touhle naší ho mají napůl. A ta rozhodne kdy se půjde představit konkurenci. Jo, a to že mu říkám mladý přítel, neberte jako mojí náhlou změnu orientace, kdepak! Já jsem furt na holky, ale on je pro mne po Bačíkovi opravdu přítelem a parťákem na ožužlávání, okusování a občas i na honění se zahradou. Na to mi sice už moc neslouží moje zadní nožky, po záhadném skoroochrnutí se mi už nedaly nervy do kupy na 100% ale jen na 80% a tak mi nožky občas ujedou na jednu nebo druhou stranu a já si přidřepnu na zem. No, a vyfasoval jsem taky díky tomu potupnost největší, doma musím nosit plenku. Jak nějaký mimino! Ale já jsem přece kluk v nejlepších letech! Jenže maminka je neoblomná a říká, že vytírání má z práce dost a ještě aby furt vytírala po mě jak se občas! neudržím a počůrám se. (milej zlatej, ono to není jen občas! ono je dost často) A že jsem díky tomu smraďoch kterej zamořuje celej dům... 

Když já za to mamí vážně nemůžu !!!!

Ale vážně, díky Myšpulínovi jsem zas omládl o pár let, těší mě svět a zkoumání zahrady a je skvělé mít mladšího parťáka na rošťárny. Jen škoda, že mi nepořídili holku... Tedy, oni se mne vlastně na nic neptali, jednou mi prostě nasadili do kožichu malou šedou veš a prej aby mi nebylo smutno po Bačíkovi a samotnému. A komu by asi bylo smutno, když se zas všechno motalo jen okolo něj? No řekněte! Ale abych byl upřímnej, těch pár prvních dní bez Bačíka to tu stálo fáákt za vyližprd. Jenže pak jsem si už začal zvykat na své pohodlíčko, na to, že se všechno točí kolem mě, že jsem milovanej a hejčkanej (A teď pěkně kecáš, jseš pořád milovanej a hejčkanej a pořád jseš pro maminku ten Pan pes) a najednou takovej podraz. Malej šedej had.... Ještě že měl alespoň z předchozí smečky slušný vychování a věděl kde je jeho místo a jak se má ke starším chovat. Proto jsem ho taky vzal po prvních začátečních neshodách a rafancích na milost. A asi jsem vážně udělal dobře...

 A tak vám milé dámy a pánové doporučuji na omládnutí skvělý recept. Vykašlete se na drahé krémíky, cvičení, diety a podobné nesmysly, ale najděte si mladšího přítele nebo přítelkyni! 😉😋

Haf! Zdraví po dlouhé době se konečně k počítači dostavší
Bobeš 🐾🐾🐾

Dandíci (opět) na Dobříši ....

.... a opět v hojném počtu a skvělém rozpoložení. Vloni jsme se nějak díky různým zdravotním problémům a živelným katastrofám nesešli, takže jsem měla tak trochu obavy jak to dopadne letos. Dokonce jsem měla víc strach z (ne)účasti než z počasí, protože už vím, že sv. Petr je dandíkář a vždycky nám je nakloněný. Protože jak si jinak vysvětlit, že už na čtyřech srazích pořádaných v různou dobu a na různých místech máme vždy krásné slunné počasí. Trasu jsem vybrala už vloni, vede celou dobu ve stínu (to aby se starší účastníci jak z řad pánečků i pejsků stále nepekli na slunci) což se ukázalo jako výborné řešení. 

Sice jsem jak pořadatel přijela skoro jako poslední, protože si malej had usmyslel že si vleze až úplně dozadu pod širokou postel a nechtěl odtamtud vylézt za žádnou cenu. Nakonec jsem ho musela nalákat na šunčičku, aby přišel blíž a já ho za packy vytáhla ven. Nebetyčně ho to urazilo, a dával mi to celou dobu jasně najevo.

Všichni zas dostali obligátní dandičí kokardy a růže, a mohlo se vyrazit. Měla jsem obavy co vlastně Bobeš. Vím že mu po onom částečném ochrnutí hůř fungují zadní nožky a i je takový náladový, a tak jsem uvažovala o tom, jestli ho nenechat na chatě a jet jenom s Myšpulínem. Ale zas na druhou stranu se tak skamarádili, že kam jde jeden musí i druhý a tak mi bylo trochu líto, že by s námi nešel. Riskla jsem to a řekla mužovi že se uvidí jak se bude chovat vůči ostatním psům a podle toho se uvidí. Jenže soužití s mladým ho dokonale změnilo a byl to ten nejzlatější pes. Ba naopak, místo aby on vrčel jako vždy na ostatní psy, vrčeli oni na něj a jedna malá dáma po něm jela jak šicí stroj. Ale běda, když okolo ní prošel nevšímavě, to se hned začala vtírat aby ho vzápětí zase spražila. I cestu zvládnul v pohodě, nešli jsme právě kvůli tolika psům nijak rychle, chodil si mezi všemi sem a tam, občas dělal garde té a občas oné fence, na všechny házel své široké úsměvy ....

A ještě jedno velké a milé překvapení mne čekalo. Paní Maruška, která dorazila s manželem s Bečova nad Teplou. A jak se o nás dozvěděla? Jednou totiž narazila na blog a napsala, že má taky dandíka.  A jelikož má pejska od stejné chovatelky jako já Myšpuldu, slovo dalo slovo a ona dorazila. Takže, paní Maruško, jestli tohle čtete, byla bych moc ráda, kdyby jste mi poslala na vás nějaký kontakt, abych vám mohla příště poslat ofiko pozvánku na další akci.

Co bylo nejhezčí, a z čeho mám vždycky úžasnou radost, že přijedou lidé z různých koutů republiky a že jim stojí za to, najít si ten čas a sejít se se mnou, ale i ostatními, byť se vídají dost často na výstavách ....

Rok 2018 v obrázcích, part 2 ...

Dnes se tedy podíváme na druhou část loňského roku, která se začala už v posledních dnech měsíce června ukazovat jako ne zrovna standartní. V půlce června se ozvala sousedka s tím, že by přece jen možná bylo dobré začít pomalu vyklízet byt po mamině, protože už je více než zřejmé že se do něj nevrátí. Jenže ono se to řekne hodně jednoduše, ale dejte se jen tak do vyklízení místa, které pro vás bylo od narození domovem, kde jste vyrůstali, rozum začali brát, prožívali první lásky i zklamání z nich. Kde visel na zdi obrázek který jste mamince k MDŽ vyrobili v první třídě a ona si ho tam hrdě pověsila. Vyhazujte věci které jste mívali denodenně v ruce a které dodnes jsou v šuplících.... Jenže nebylo zbytí, já majitelkou bytu nebyla a tak jsem proti tomu nemohla nic namítat.
Ještě že jsou blogy a ochotné blogerky, které
se s vámi podělí o zkušenosti a doporučí vám již ozkoušenou vyklízecí firmu. Domluvili jsme se, pán se přijel podívat a stanovili jsme datum. Jenže do toho se mi koncem června zbláznil muž. Zcela regulérně se zbláznil a skončil na psychiatrii, odkud musel být převezen na neurologii aby posléze opět ještě pár dní pobyl na psychiatrii. Stres z podnikání, nadmíra prášků na spaní i alkoholu způsobilo totální psychický kolaps.
Tudíž se akce Kulový blesk musela odvolat a já čekala co bude dál. Po měsíci ve špitále se muž vrátil domů a vypadalo to, že problémy jsou zažehnány. Jenže poslední červencový den mi ráno v šest začal zvonit telefon. Volali z LDNky, že maminka krátce po půlnoci zemřela. Ve spaní, na masivní plicní embólii. Vedra si opět vybrala svou oběť.... A tak začal blázinec okolo pohřbu, vypovídání všech
možných smluv a znovusjednání další akce Kulový blesk ....

Z jiného soudku....

.... dnes budou fotky. Bylo tu v komentu přání aby se tu objevily fotky Bobule a psů a žádnej sníh. A jelikož mi jsou vaše přání svatá, dnes tedy nebude sníh (nó, i když i on se na fotkách objeví) ale budou psi a Bobule. Ostatně oboje tu už dlouho nebylo a já se stejně chystala nějaké fotky sem zas dát, takže nakonec se přání i úmysl sjednotily v dnešním na fotky o něco bohatším článku ...

Když se zamilujete ....

.... do ohromných dandičích očí a po několika psech a letech 

se k vám dostane váš Pan Pes je to něco úžasného. Tím Panem Psem je Bobeš. Před ním jsem byla jen zamilovaná do každého jezevce a velkého havinka kteří naší rodinnou smečkou prošli.

Tohle bylo a je úplně něco jiného. To je zbožňování. Prostě našel si mě pes který s mou osobností naprosto splynul. Kvůli němu jsem přestala dělat mnoho věcí, protože jsem se od něj nedokázala odloučit, ale začala jsem dělat spoustu jiných. V životě by mne nenapadlo, že bych někdy jezdila se psem na výstavy. A hle! pět výstavních sezón a pět šampionátů. Spousty krásných chvil  a veselí které jsme spolu s mým po mnoha letech znovuobjeveným kamarádem na těch výstavách ale i na cestách na ně zažili. Dokonce jsem díky tomu měla možnost jet i do Rakouska a vidět jak vypadá taková sjezdovka ve vysokohorském středisku když není ještě sníh, pokochat se krásnou cestou a zajímavou architekturou Polska, ale vidět i majestátní Dunaj a Váh na cestě do Nitry. A taky zažít ten super pocit, když se vám podaří porazit váš velký psí vzor, Bobešovýho tátu. 

A co teprve ty skvělé chvíle s mnoha jeho známými a kamarády na jeho chatě na jihu Čech, kde jsme měli základnu když jsme se účastnili výstav v Budějovicích. To je mimochodem místo které jsem si taky zamilovala. Tedy tam kde má chatu. Pod Novohradskými horami...

Měla jsem takový sen, mít ještě jednoho takovýho okáče, ale věděla jsem také, že není pro mne finančně dostupný a dlouhou dobu jsem si myslela že Bobeš už zůstane jen ten jeden jediný. Sice byl jeden pokus, když jsem si z Prahy přivezla dvouletého dandíka který se vrátil majitelům z Rakouska, ale to nedopadlo tak jak si představoval majitel a tak si ho zas odvezl zpátky. Dokonce jsem po Bačíkově smrti začala uvažovat o adopci jezvčičky z útulku, ale pak se mi ozvala jedna chovatelka jestli by se tu nenašlo místo pro jednoho pepřáčka. Po krátké poradě s polovicí jsem jí napsala že ano, a tak jsem se stala spolumajitelkou druhého dandíka v mém životě. Pořád  mi to každý den, když se mi vnucuje večer do náruče a zbožně na mě poulí ty kukadlice připadá jako něco nepravděpodobného. Že se mi moje přání a sen splnily a já mám ještě jednoho dandíka. Ale Bobeš, Bobeš je prostě ten jediný Pan Pes a velká láska. A tak to bude vždycky.....

Dávno již tomu ....

.... co kvůli Bobešovi vznikl tenhle blog. Letos to bude v květnu 9 let. Jenže macecha zlá začala i s jinejma věcma, a na Bobíška a jeho kamarády začala zapomínat. Článků jim věnovaným začalo valem ubývat. A jen občas si na něj vzpomněla a dala nějaké fotky.

Ale fotila, a fotky syslila a teď, když už nemá co na blog dávat, jí jsou dobré....

A tak se trochu vrátím k tomu co se vlastně u nás (ne)změnilo. 24.10.18 odešel v patnácti letech  a po patnácti letech s námi labík Bačík. Odchoval Matyldu, Bobeše a Matese. Krom Bobeše už jsou všichni za Duhovým mostem. V létě mi za ptačí Duhový most odletěl žakouš Oskar, a v prosinci přibyla šedá chlupatina a had na čtyřech nohách Myšpulín. 

Následek přechodného částečného ochrnutí Bobeše před třemi roky se ukázal jako fatální v tom, že zadní nožky a svěrač s močákem nepracují na sto procent, ale nikdo si to nedal do souvislosti. Ani vet, a tak jsme léčili nejdřív to co napadlo všechny, a to nachlazení. Pak možný zánět, později prostatu, navržená byla kastrace, tu jsem odmítla a tak jsme vyzkoušeli chemickou. Jak se ukázalo, nemělo to krom toho, že se Bobešovi zmenšila o dost varlata a přestala moč smrdět, žádný jiný výsledek. A Bobeš čůral a ztrácel bobky dál.

Provedla se urologická vyšetření, všechno negativní a tak mi nakonec nabídl vet že mne objednají do Brna na kliniku na neurologické + interní vyšetření vyšetření. Včera jsme tedy obě absolvovali a vlastně jsem se nedozvěděla nic, co bych nevěděla, nevypozorovala a tak trochu už netušila. Jícen naštěstí v pořádku (to byly ty zvracecí problémy rok 2016+17) kdy mi vet řekl, že ty změny na jícnu jsou už trvalé a nevratné. Naštěstí se to neprokázalo a už rok a něco je mi to jasné. Jen jsem se za ten rok neprokrastinovala k tomu abych se objednala na kontrolní rentgen. 

A to, že ten horší pohyb zadních nohou, stáčení jedné packy do strany a i to učůrávání a ztrácení bobků by mohlo být následek toho ochrnutí, mi začalo tak nějak vrtat hlavou už taky dřív. 

Včera se to tedy potvrdilo, jen se bohužel už po těch letech nedala určit příčina proč k ochrnutí došlo. Jestli nějak ve tmě špatně šlápnul, nebo do něčeho narazil, kdo ví. Tehdy byl na rentgenu vidět otok kolem páteře, včera byl rentgen čistý.

Takže budeme rehabilitovat, dostali jsme nějaké léky na zkoušku a už asi napořád budeme potřebovat plenky.

Myšpulín dál cvičí naší pozornost a schopnost okamžité reakce, s Bobím se víc a víc sbližují (což jsem strašně ráda) a doufám že to tak bude už napořád. I když předpokládám, že nějaké třenice a různice budou, ve smečce dvou psů to je normální. Naštěstí Myšpulín pořád ví, kde je jeho místo mladšího psa v hierarchii a nesnaží se vůči Bobešovi prosazovat.