Dva v zápřahu ...

.... třetí na volno. Nebo - li když se zase hlídá. Včera jsem tu zas měla Bobuli na celý den, dcera potřebovala dle jejích slov provést deratizaci baráku, s malou prostě na pořádný velký úklid není čas. Ona si užívala úklid, já se bavila. Hodně dobře. To pouto mezi námi dvěma začíná být silnější a silnější, a zábava s ní větší a větší. Procházky dostávají úplně jiný rozměr. Psy jsem si vždycky dala na vodítko a bylo, Bobuli bohužel ne, takže občas je to boj kdo s koho. Zatím na ní platí zaklínadlo že si jí příště už k sobě nevezmu. To okamžitě přestane zkoušet co vydržím a je z ní usměvavé poupátko.

Naším rituálem je pokaždé procházka. Pokud jdu jen s Bobulí a foťákem, dá se to vcelku zvládnout, včera mne ale napadla ta šílenost vzít k Bobuli, foťáku i psy. A určit delší trasu. Tak bez psů, nebo jen s Myšpulínem by se to dalo, jenže neměla jsem srdce nechávat doma i Bobího kterej se i přes ten svůj handicap s vynechávající nožičkou hnal ke dveřím. Mám na ně rozdvojku, že nemusím mít dvě vodítka ale jen jedno, ale i tak to byl docela boj. Těžkej foťák klinkající se na krku, Bobule která stávkovala a nechtěla jít za ruku a dva psi v zápřahu kteří byli natěšení a táhli o sto šest byli opravdu to co si člověk při procházce přeje. Ještě větší problém nastal v tom, že obě hřišťátka kam to táhlo srdce Bobuli mají zákaz vstupu se psy, což mi přijde vzhledem k tomu, že jedno je vůbec v přírodě a druhé nezabezpečené proti průniku volně žijící zvěře uprostřed vsi jako docela směšné. Ale vysvětlujte to malýmu děcku, že? A tak zákaz nezákaz, dorazily jsme a mě nastal kolotoč obíhání různých atrakcí které Bobule navštěvovala v pravidelných okruzích aby nic nezůstalo nevyužito. Sice jsem začala realizovat nápad navštívit i třetí hřiště, ale pomalu mi začalo docházet, že v dané časové ose to nestihneme. Navíc mi nahrálo to, že se začalo hodně zatahovat a tak jsem se mohla vymluvit na to, že kdyby začalo pršet nemáme se kde schovat a že tedy se musíme pomalu vrátit. A pomalu to opravdu bylo. Každá kaluž se musela přeskočit nebo ještě lépe do ní skočit, a ještě před tím se v ní řádně prohlídnout, cestu si Bobule určovala sama, Bobeš už taky stávkoval, pak si Bobule umínila že chce nést, stejný požadavek zkoušel i Bobeš, jen Myšpulín táhnul jak blázen. Že jsem domů došla vyšťavená a zpocená jak dveře od chlíva snad ani není nutné dodávat. Jen Bobule s Myšpulínem byli stále plní energie ...

Obídek a spaní po o, to byla záležitost dvaceti minut, probuzení s úsměvem a okamžité zapojení dědy do hrátek už je celkem běžným standartním programem. Ale i tady už spala ve své dospělácké posteli ve svém, tedy zatím napůl se mými zálibami  sdíleném pokoji ....

Abych aspoň částečně dodržela literu předpisů, o zákazu pohybu psů po hřišti, bafani zůstali přivázaní k altánu. No moc se jim to nelíbilo, co si budeme povídat ... Ještě že jsou na sebe a procházky na rozdvojce zvyklí a nežerou se navzájem

Nejmilejší Bobule zábava. Zkoušení mé sbírky slunečních brýlí. Dědu okamžitě zapojila taky, takže jsem tu ve chvilce měla dva agenty z Matrixu ...