Je sice už (nebo teprve?) předposlední den druhého měsíce stále ještě nového roku,
a jelikož v nastalých mrazech chodím ven fotit jen minimálně, trochu se mi vyprázdnil
archív s novými fotkami. A tak musím vzít zavděk těmi starými a udělat takovou malou
výpravu do minulosti, tedy připomenout si loňský rok ve fotografiích. Neumím to tak poutavě
podat slovem psaným jako mnohé jiné blogerky, ale budu se snažit aby tahle retrospektiva byla
alespoň trochu zajímavá. Už mnohokrát jsem se setkala s názorem, že když fotím, nevím co se
děje kolem, že nevnímám to kolem sebe, co zrovna nemám v hledáčku. Že mi utíká i celková
atmosféra foceného. Nevím jak kdo, ale já když si prohlížím zpětně fotky naprosto jasně
vím jak mi bylo, jakou jsem měla náladu, a ty fotky mi to připomenou obrazem
protože ten mi uteče dřív z paměti. Navíc si všímám více věcí než lidé
kteří jen jdou a dívají se jen tak před sebe. Vnímám je proto,
protože je hledám. Hledám zajímavé květiny, větve,
traviny, detaily na stavbách. Hledám je a vidím.
A fotím je. Protože právě ty detaily
jsou pro mnoho lidí neviditelné.
Nový a neznámý pro mne nebyl jen celý počínající rok, ale i pocit že budu babička. Nějak mi
ani do té doby nevadilo, že ani jedno z dítek se do dětí nehrne, ale když přišla dcera
s novým doplňkem do nového domu, a ukazovala mi fotku z ultrazvuku, rozbrečela jsem
se jako želva. Nejen proto, že jsem měla smysly obluzené teplotami, ale hlavně že
jsem měla radost za dceřinýho partnera, který se strachoval jestli vůbec ještě
někdy bude moci děti mít. Z prvního vztahu měl jen syna a další se nějak nedařilo.
První lednový den byl jako skoro v posledních letech pravidelně ne zrovna moc bílý.
Spíš jen díky námraze, ale ne sněhu. Vyrazila jsem s Bobím a opět, jako mnoho
lednů předtím, jsem fotila sušiny na louce obzvláštněné namrzlou čepičkou.
Čtvrtý lednový den se ale situace změnila a začalo nejdřív neochotně a jemně
sněžit, aby se nakonec rozsněžilo a tak po zhruba pěti letech jsme začínali mít
tu tolik opěvovanou a připomínanou Ladovskou zimu. Vytáhlo mne to ven a
i když bylo zataženo a tím pádem ani nálada nic moc, pár snímků jsem přeci
jen nafotila. A to z jediného místa které tu na vsi za něco stojí a je velmi fotogenické.
Z naučné stezky a srnovské chatové oblasti okolo přehrady.
Pátý lednový den nabídl krásné slunečné nebe a já, byť zimu nemusím, uznala že
takhle to opravdu něco do sebe má. Ono se sluníčkem se všechno zvládá přece jen
o chlup líp. A opět Srnov a opět moje oblíbená cesta, která je fotogenická v každé
roční době.
Stejně tak i osmý lednový den byl nádherný a to už jsem se vysloveně
těšila na další procházku. A nebyla jsem sama kdo si to užíval
Po celou cestu ze stromů díky slunečním paprskům padal sníh a já se to celou
cestu snažila nějak, pokud možno co nejlíp vyfotit. I když mi kolikrát spadl
pěkně za krk ....
Dvanáctý lednový den byl dnem zkrášlovacím. Takové dny si užívám stejně nadšeně
jako ty výletové a procházkové. Jezdím se nechat krášlit do Litomyšle, a samozřejmě
nikdy nezapomenu sebou vláčet foťák, protože nikdy neopomenu projít Klášternimi
zahradami. Ty jsou, stejně jako celé město, velmi inspirativní v jakékoli podobě ...
Tentokrát ale bylo počasí méně příznivé a sluníčko jak se ukázalo později, schovalo
na hodně dlouhou dobu. A focení v Litomyšli bylo taky na dlouhou dobu to poslední.
Celý únor jsem totiž nenafotila ani ň. Byl totiž takový nehezký a blátivý,a navíc jsem
po dlouhých letech ochořela chřipkou a dost dlouho jsem brala atb. Tudíž na nějaké
chození ven a focení vlastně ani nebyla nálada. V posteli jsem se válela na můj
vkus docela dlouho a i pak jsem byla zlenivělá a bez nálady. Ven fotit mne vytáhl
až březen ....