neděle 5. listopadu 2017

Přes Petřín ....





Od Jezulátka mne čekala už jen cesta domů.
Lanovkou. Před tím ještě jsem, jak byl řečeno dříve zašla
do Nikon Academy, tam se podívala na pár opravdu dobrých fotek,
nechala se ztrapnit vlastním fotoaparátem a vyrazila dál.
Když jsem v Praze a potřebuji někam jet, nedám dopustit na dobrodiní
sms jízdenek. Takže jsem si zakoupila lístek a hurá na lanovku. Že
není něco v pořádku mi měla už signalizovat absence obvyklé fronty
lidí čekajících na to, až lanovka sestoupí z výšin Petřínských a budou
do ní moci nastoupit aby se zase nechali k výšinám vyvézt.
U dveří na nástupiště na mne ovšem místo jízdy čekal jen papír že
lanovka nejezdí. To už na mne tedy bylo za těch pár dní, a hlavně na ten čtvrtek,
věcí podléhajících Murphyho zákonům vážně trochu moc.
Z jadrnými kletbami jsem se tedy vydala do šplhání na vršek petřínského kopce.

Jedinou útěchou mi mohlo být to, že začalo pomalu na mé půlce města
zpoza mlhy vykukovat sluníčko a snažilo se mi cestu zpříjemnit ...


Ačkoliv jsem tu už psala o mnoha návštěvách a cestách po Petříně,
nikdy jsem vlastně nevyfotila nejslavnější petřínskou sochu! Asi proto, že
do těch dolních partií jsem nikdy nedošla. Takže díky Murphymu vám dneska
vlastně poprvé u sebe na blogu tuhle asi nejoblíbenější a nejslavnější sochu představit


O kousek níž je socha dalšího umělce, tentokrát z ranku sladatelů.
Vítězslav Novák. Byl to skladatel, hudební pedagog, klavírista a překvapivě i horolezec


Zas o trochu jiný pohled na Hradčany


Bývalá strážnice v Hladové zdi. Tady už jsme v mých obvyklých rejdištích


Jedna z mnoha vyhlídek odkud se můžete kochat pohledy na Prahu


Cesty a cesty. Kilometry cest a nikdy se netrefíte na tu na kterou chcete.
I když to tu máte prochozené do aleluja ...


Petřínské sady jsou galerií barev



.... a místem které nabízí bezpočet nádherných pohledů jak na Prahu, tak
na Hradčany