Přes Petřín ....

Od Jezulátka mne čekala už jen cesta domů.

Lanovkou. Před tím ještě jsem, jak byl řečeno dříve zašla

do Nikon Academy, tam se podívala na pár opravdu dobrých fotek,

nechala se ztrapnit vlastním fotoaparátem a vyrazila dál.

Když jsem v Praze a potřebuji někam jet, nedám dopustit na dobrodiní

sms jízdenek. Takže jsem si zakoupila lístek a hurá na lanovku. Že

není něco v pořádku mi měla už signalizovat absence obvyklé fronty

lidí čekajících na to, až lanovka sestoupí z výšin Petřínských a budou

do ní moci nastoupit aby se zase nechali k výšinám vyvézt.

U dveří na nástupiště na mne ovšem místo jízdy čekal jen papír že

lanovka nejezdí. To už na mne tedy bylo za těch pár dní, a hlavně na ten čtvrtek,

věcí podléhajících Murphyho zákonům vážně trochu moc.

Z jadrnými kletbami jsem se tedy vydala do šplhání na vršek petřínského kopce.

Jedinou útěchou mi mohlo být to, že začalo pomalu na mé půlce města

zpoza mlhy vykukovat sluníčko a snažilo se mi cestu zpříjemnit ...

---

Ačkoliv jsem tu už psala o mnoha návštěvách a cestách po Petříně,

nikdy jsem vlastně nevyfotila nejslavnější petřínskou sochu! Asi proto, že

do těch dolních partií jsem nikdy nedošla. Takže díky Murphymu vám dneska

vlastně poprvé u sebe na blogu tuhle asi nejoblíbenější a nejslavnější sochu představit

O kousek níž je socha dalšího umělce, tentokrát z ranku sladatelů.

Vítězslav Novák. Byl to skladatel, hudební pedagog, klavírista a překvapivě i horolezec

Zas o trochu jiný pohled na Hradčany

Bývalá strážnice v Hladové zdi. Tady už jsme v mých obvyklých rejdištích

Jedna z mnoha vyhlídek odkud se můžete kochat pohledy na Prahu

Cesty a cesty. Kilometry cest a nikdy se netrefíte na tu na kterou chcete.

I když to tu máte prochozené do aleluja ...

Petřínské sady jsou galerií barev

.... a místem které nabízí bezpočet nádherných pohledů jak na Prahu, tak

na Hradčany