24 září 2021

Hrátky v oranžové ...

 


.... aneb když jen přeafrikánováno. Letos jsem
si vysela spoustu semínek afrikánů, hodně vysoké, normální, s velkými kulatými květy ... něco nevylezlo, něco poskrovnu a něco hlavně dost pozdě. A když už vylezlo, tak mi to stihli spást hnusáci plzáci. Nakonec jsem byla ráda, že mi zbylo aspoň pár sazenic do mis a stejně jsem musela do jedné volit náhradní výsadbu bidensem a batátem. Na lem záhonu okolo jezírka jako každý rok, jsem už neměla ani lupínek.
Za to na chatě tam se mi vysemenily z loňska takže jsem se nemusela o nic starat. Je zajímavé že tam jsem na slizáky vůbec nenarazila ...
Tak snad příští rok se zadaří líp. Mám dovolené si nasbírat semínka na jedné předzahrádce a celý pytlík jsem dostala od kuchaře v práci, počítám že ještě někde něco určo nasbírám i jinde ....

21 září 2021

Co mi chybí z Blog.cz .....

 


.... je málo věcí, ale jedna se najde. Téma týdne. 
Je pravdou že v posledních letech existence B.cz už ta vyhlašovaná témata tedy stála za vilžprd, ale v době kdy jsem s blogováním začala jsem si psaní na dané téma fákt užívala. Je ovšem také pravda, že i já hodně změnila způsob, zlenivěla jsem a místo psanou formou jsem se začala vyjadřovat obrazovou. Prostě moje psací Múza (na všechno psaní) zmizela neznámo kam a své nové bydliště se nenámahala udat. 

V poslední době jsem ale tak nějak díky vnějším událostem nucená přemýšlet o spoustě věcí, a je jedna věc která mi stále krouží v hlavě.
A z té si tedy s dovolením udělám své Téma týdne.
Dveře. 
Jsou situace kdy prostě máme před sebou dveře, ať ta virtuální nebo opravdová. Těmi dveřmi potřebujeme projít dál, ale! Najednou se těch dveří bojíme. V některých případech víme co nás za těmi dveřmi čeká, ale co nevíme je to, jestli budeme mít sílu ustát to, co za nimi je, jestli se s tím budeme umět vypořádat s chladnou hlavou nebo jestli z toho vznikne požár který nedokážeme uhasit a my se tak velmi bolestivě a nadlouho popálíme a budeme se z toho hodně dlouho léčit. 
Někdy ale nevíme co za nimi je, jsme zvědaví, jenže nenajdeme odvahu na ně zaklepat a otevřít a tak před nimi stojíme a přemýšlíme zda je otevřít či nikoli. Občas ten krok uděláme, občas se otočíme a jdeme zpět, ale pak se nikdy nedozvíme co za nimi bylo.
A také se občas stane, že ty otevřené dveře musíme za sebou přivřít, zavřít, zabouchnout, zamknout. A neohlížet se na to, co zůstalo za nimi. To je asi vůbec ze všeho nejtěžší. Ať tak či tak, před každými takovými dveřmi musíme prokázat velkou odvahu. Jak k jejich otevření, tak i zavření, a když jí nenajdeme a neotevřeme je nebo nezavřeme, nikdy nezjistíme co nás za nimi čeká, nebo co nás čeká za jinými ....
Jak vy to máte s otevíráním dveří?




20 září 2021

Studie v bodlákové ....

 


.... ale bez vraždy. Narozdíl od Studie v šarlatové
která trochu potrápila mozek geniálního detektiva Sherlocka Holmese. Ale, když to vezmu kolem a kolem, vzhledem k tomu že nechci aby se mi tyhle potvory rozlítaly po zahradě, nakonec i na tu vraždu došlo. Herbicidem. Nicméně než se tak stalo, pár detailních portrétů bodláku jsem udělala. A víte co? On je to docela pohledný chlapík! No tedy spíš byl ....

19 září 2021

Z hudební poezie ....

 


.... zas do poezie přírody. A to do různého 
čmejří. Samozřejmě pampelišky jsem prostě fotit musela, přes to vlak nejede, ale smlsla jsem si i na jednom z plevelů který mi znepříjemňuje život na kompostu a jeho okolí. Furt ho trhám a furt tam roste. Takže jsem na něj vyrazila z těžším kalibrem. Herbicidem. Tak se uvidí jestli bude mít zas příští rok náladu otravovat ....

18 září 2021

Opět jsem trochu propásla ....

 


.... u Chudobky v Hudební abecedě písmenko N
kde bych zas měla velké dilema s výběrem. Petr Novák - Václav Neckář - Jarek Nohavica - Nazareth. No řekněte sami, výběr jak víno. Ale dneska bych se chtěla ve Velkých hlasech vrátit k jinému písmenku a dát interpretovi víc místa než jen jednu písničku. Vlastně návrat v abecedě jen o písmenko zpět. Jasnééé, dneska bych se chtěla vrátit k Waldovi, protože si myslím, že si to zaslouží. A nejen proto, že byl mým idolem, ale kvůli jeho hlasu a krásným písničkám.
Takže se na něj podíváme trochu zblízka ....

Narodil se 2.7.1932 v Košicích, překvapivě jako Vladimír. Dětství už ale prožíval v Praze. Pěvecké geny zdědil po mamince, která byla operetní zpěvačkou ve vídeňských divadlech. On sám se nejprve vyučil v Poděbradech sklářem, ale náběh na astma mu zabránil, naštěstí, v tomto povolání pokračovat. Ale již v té době i hrál a zpíval v několika kapelách. Ovládal hru na banjo, kytaru i kontrabas.
Po vojně nastoupil v Chebu jako osvětový tajemník, v roce 1953 si nechal narůst svůj charakteristický plnovous a začátkem sedmdesátých let si nechal oficiálně změnit jméno na Waldemar.

Vlastní uměleckou dráhu začal v roce 1957 kdy spolu s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem zpíval v klubu Reduta, později se stal členem divadla Semafor kde se brzy stal jednou z jeho největších hvězd. Zpíval jak sólově tak v duetech s Jiřím Suchým nebo Karlem Štědrým, od roku 61 vytvořil dvojici s Evou Pilarovou. O rok později přešel s Pilarovou, Horníčkem, a Štědrým do divadla Rokoko. Pilarová se později opět do Semaforu vrátila a Matuška nazpíval několik duetů s Helenou Vondráčkovou, Martou Kubišovou, Jitkou Zelenkovou, Hanou Hegerovou nebo Karlem Gottem...
Objevil se v řadě českých filmů. Jeho popularita byla v 60. letech obrovská, dvakrát vyhrál Zlatého slavíka (historicky je úplně první Zlatý slavík) mnohokrát byl druhý. V letech normalizace byl brán jako národní poklad, stejně jako Karel Gott. Nicméně jeho popularita začala pomalu klesat. V roce 72 začala jeho spolupráce se skupinou K.T.O. (Kamarádi táborových ohňů) a změnil svůj styl, vystupování i písničky. proměnil se ve věčného tuláka, kterým se de facto v roce 86 po emigraci stal. Pro komunisty to byla velká rána, a jak si mnozí pamatují, jeho odsouzení bylo veliké. Následovalo něco co bylo známo ze starého Egypta. Jeho jméno bylo vymazáno z historie české pop music, písničky doprovázející některé seriály byly nahrazeny instrumentální podobou, filmy kde hrál se nesměly promítat. Samotná skupina K.T.O. dostala na několik let zákaz vystupování.
V Americe bylo hlavní jeho činností vystupování pro české krajany a vydával i desky. Do Čech přijel s manželkou v roce 1990, kdy už zas směly znít jeho písničky jak v rádiu tak v televizi a mohly se zas promítat i filmy kde hrál. Natrvalo se do Čech vrátil až po své smrti v roce 2009 a to na Vyšehradský hřbitov. Příčinou byly jeho choulostivé plíce, které mu kdysi zabránily dělat skláře.
Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství se narodily holčičky - dvojčátka, které ale bohužel záhy zemřely po komplikacích po očkování, ale později se mu narodil syn, druhé manželství bylo bezdětné, stejně jako dlouholetý vztah s herečkou Jitkou Zelenohorskou, který skončil bouřlivým rozchodem kvůli Olze Blechové. Ta se stala třetí paní Matuškovou a z tohoto manželství vzešel druhý syn Waldemar ml. Jeho diskografie je úctyhodná, poslední kompilace vyšla dva roky po jeho smrti. A těch nejznámějších písniček je taky spousta, namátkou Mám malý stan, Už koníček pádí, Jó, třešně zrály, Tulák se vrátil zpět, 1000 mil, Když máš v chalupě orchestrion ....

Já bych vám ráda spíš představila jeho věci z šedesátých let, protože to byla pro naší hudbu asi ta nejlepší léta kdy vznikaly nesmrtelné hity jak Waldy, tak Heleny Vondráčkové, Václava Neckáře, Marty Kubišové, Karla Gotta a spousty jiných. Navíc na těch hitech jsem vyrůstala a tak je mám spojené i se svým dětstvím.

Třeba Jezabel ....


... nebo málo známý duet s Martou Kubišovou 


.... ze skvělého televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III. je i duet s Helenou Vondráčkovou 1000 mil ....


Další skvělá písnička, Sedm dostavníků


Muzikál Kdyby tisíc klarinetů byl jako zjevení. navíc v téhle písničce je vidět jaký rozdíl byl ve Waldemarovi Matuškovi a Karlu Gottovi. Jeden s nenucenými pohyby šelmy, druhý prkenný. Jeden s vizáží čerta, druhý ušlápnutého úředníčka 




.... a samozřejmě nesmí chybět i nejznámější 
 písničky z filmu Noc na Karlštejně...











17 září 2021

Modrá je dobrá ....

 


.... už je to tak. Po výletování se zas vydáme 
na chvíli do říše květů. Tentokrát, jak napovídá nadpis se podíváme na ty které mi tu kvetly v modře ....

15 září 2021

Pokoukání z hradu ...

 


.... i okolo hradu. To nás čeká dneska. 
Podíváme se jak do dálky, tak i do blízkého okolí, protože i tam se dají najít zajímavé věci ....

14 září 2021

Jak se asi žilo ....

 


.... hradním pánům. To si akorát tak můžeme
představit, ale rozhodně co se týče pohodlí to asi nebylo úplně nic co by se jim dalo závidět. Kamenné zdi, malá okna bez skel, snad občas potažené nějakou blánou, případně luxus uzavření před zimou okenicemi. Neustálé příšeří se snažily alespoň trochu rozehnat čadivé louče, které svým kouřem také zrovna nepřispívaly k příjemnému prostředí. Vysoké klenuté stropy a místnosti které vyhřívaly jen sporadicky velké krby. Zdi proto pokrývaly ohromné gobelíny nebo kožešiny, podlahy místo koberců vysoká vrstva slámy nebo chvojí. Jako na úklid asi nic moc, možná ty větvě alespoň trochu voněly. 
Záchody ve zdi a běda těm kdo zrovna pod nimi šli pokud si hradní pán odskočil. O hradní čeládce nemluvím, ti si odskočili kam se zrovna namanulo, nebo do společných latrín postavených nad vykopanými jámami. Suma sumárum, středověk na hradě nebyl asi nic příjemného ....

13 září 2021

Dobýváme hrad ....

 


.... zvesela a dobrou náladou. Bobule se teď 
do výletů na hrady přímo zamilovala. Takže když se jí slíbí hrad, ani moc neprotestuje že musí jít do kopce. A ještě si u toho hopsá...
Minule jsem vám předložila něco málo historických faktů o hradu Litice, ale neřekla jsem kde přesně ho najdete. 
Hrad stojí na mohutném skalnatém návrší ze tří stran obtékaným Divokou Orlicí nad stejnojmennou vískou v Žamberecké pahorkatině asi osm kilometrů od Žamberka. Víska Litice nad Orlicí je součástí větší obce Záchlumí. Hrad byl postaven v rámci osidlování oblastí kolem Divoké Orlice ....

12 září 2021

Místo na kytky ...

 


.... se dnes podíváme na jednu zříceninu.
Tím tedy nemyslím sebe, ale na jednu ve zdejším okolí. Když minulý týden nevyšla chata, v sobotu jsem hlídala, tak jsem dostala v neděli dárek za hlídání v podobě společného výletu. Původní plán byl hrad Svojanov, ale díky mimořádně špatné dopravní situaci kolem Svitav jsme zvolili něco kvůli čemu tu nemusíme objíždět půl okresu a co je víc ve směru. Takže přednost dostala zřícenina hradu Litice.

Hrad založil ve 13. století Půta z Potštejna ( stejně jako hrad Potštejn) z rodu západočeských  Drslaviců. Dělí se na Horní a Dolní hrad, ten tvořilo vnější opevnění Horního hradu. Hrad měl krom hlavní brány i několik dalších bran v opevnění které ho obkružovalo. nad hlavní branou se zachovaly erby Českého království, Moravského markrabství, Horno-lužického vévodství a Kunštátského panství. A tím se také dostáváme k jeho majitelům.
Po Drslavicích se stal královským hradem, pak patřil pánům erbu ostrve, tedy Lichtenburkům a pánům z Lipé.  Nejslavnější historie hradu se začala psát za vlády Jiřího z Poděbrad kdy hrad přešel do vlastnictví Viktorína z Kunštátu a Poděbrad, a po něm jeho syna Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Po smrti krále Jiřího jeho majetek přešel do rukou jeho synů. Litice obdržel Boček z Kunštátu. V roce 1483 postoupil hrad svému bratrovi knížeti Jindřichu Minsterberskému. Ten se ovšem neustálým válčením ve Slezsku natolik zadlužil, že hrad i se vsí, půlkou města Žamberk, a šesti dalšími vesnicemi jakož i částí panství choceňského prodal v roce 1495 Vilému z Pernštejna. Za Pernštejnů ale hrad ztratil svůj význam, protože centrem jejich držav se stal hrad Potštejn.
Od roku 1558 hrad rychle přešel nejdřív do vlastnictví Václava Okrouhlického z Kněnic a pak do rukou pánů z Bubna a později Litic. V rukou tohoto rodu byl od roku 1562 do roku 1809. Během 18. století hrad velmi chátral. V roce 1815 přešel do vlastnictví rodu Parishů kteří jej drželi do roku 1948. Po té přešel do majetku státu. Tím že už v té době z něj byla neobyvatelná částečná ruina, ušel smutnému osudu mnoha znárodněných hradů a zámků. Od 50. let 20. století se hrad neustále opravuje. I když někdy bohužel velmi nevhodně. Dnes je opravený dvoupatrový jižní palác a šestipatrová věž k němu přiléhající. Zbytek hradu a hradeb je zachován jen ve zlomcích ....

09 září 2021

V růžovém tónu ....

 

.... byť u některých květů by se dalo i 
trochu polemizovat jestli to je ještě růžová anebo už fialová. Ale já je prostě beru do růžových. Opět jak se mi tu hromadily jsou z různých časových období a focené různými starosklíčky ....

08 září 2021

Odpočinuli jste si od nich....


.... ale jsou tu zase. A budou. Květy. 
Nějak se mi tu namnožily, za tu dobu co jsem buď nepsala, nebo vás seznamovala s jinými krásami. Jako naposledy výletem do Rakouska. K tomu ještě jeden dodatek. Rakousko a covidová opatření. V Rakousku můžete kamkoli jít bez roušek a respirátorů. Do obchodů, do restaurací, do MHD. V Rakousku vám to nikdo nepřikazuje. Chcete nosit roušky? Noste je. Nechcete nosit roušky? Nemusíte. Je to na každém jednotlivci, zda chce nebo nechce. Nikdo vám nezakáže vstup do obchodu, nikdo vás nepokutuje když sedíte uvnitř restaurace s kamarády, nikdo vám nediktuje rozestupy. Pokud obchodník uzná, že by měli zákazníci mít roušku, slušně je požádá.
Jaká úleva když si nemusíte nandavat a sundavat roušku když chodíte po obchodech či památkách. Jaké pak je rozčarování, když tady přijdete na zříceninu hradu kde je pár lidí a musíte povinně nasadit respirátor a funět s ním po schodech do věží. 
Myslím, že už by bylo na čase naučit se prostě žít s tím, že tu už máme novou formou respiračního onemocnění, ale nedusit lidi proti jejich vůli různými opatřeními, které jsou vesměs ve své podstatě kontraproduktivní. Nechat to na každém jak se s tím chce srovnat.
Tolik malé odbočení, a teď k těm květům. Opět budou příspěvky tzv. do barvy. A opět tam najdete květy jarní, letní a občas i už ty pozdně letní ....

04 září 2021

To nám to uteklo ....

 


.... a máme za sebou skoro celý výlet. Jen si ještě 
odskočíme na prohlídku jednoho opevněného kostela který je při cestě. Tedy oni jsou tam dva, sv. Michael (foto bylo v minulém článku) a kostel Nanebevzetí Panny Marie ve městečku Weisenkirche (Bílý kostel) jenže ten je přímo d programu zájezdu. Kostel samotný je ze 14. století, ovšem městečko je již z roku 830. Opevnění neměl však odjakživa, to vzniklo až v šestnáctém století za doby tureckých nájezdů. Ke kostelu se jde krytým schodištěm (to už na  mě šly mrákoty, protože schody byly v té chvíli pro mne  naprosto nezkousnutelná překážka, hlavně při cestě dolů) a vyjdete na malém nádvoříčku z kterého je vchod do kostela a kterým si kostel můžete zčásti obejít. Z hradeb je také krásný výhled do údolí Dunaje. 

03 září 2021

Kde se vzala ...

 


.... tu se vzala v roce 1908 v obci Willendorf 
v jedné sprašové stráni malá soška. Měřila sice jen 11 cm, ale svým původem se stala obrem. Ta soška je stará, hódně stará, vznikla v období mladšího paleolitu, a i když se našla v Rakousku, zřejmě pochází, stejně jako její zhruba stejně stará kolegyně z Moravy. 
Ta soška se jmenuje Willendorfská venuše a patří mezi nejvýznamnější a nejznámnější rakouské  archeologické památky. Dnes jí najdete ve sbírkách prehistorického oddělení Přírodovědného muzea ve Vídni.
Narozdíl od naší věstonické, která je z keramiky, ta rakouská je vyhotovená z vápence. A navíc velmi detailně. 
Takže když jsme na zpáteční cestě údolím Wachau okolo Wilendorfu projížděli, navíc jako zázrakem právě skončil pořádná liják, zastavili jsme se tu a na naleziště se zašli podívat. Je to necelých 200 metrů od silnice, projdete i okolo muzea kde krom repliky venuše můžete zhlédnout i mnoho dalších artefaktů z vykopávek ve Willendorfu. Samotné místo nálezu je upravené a vedle něj najdete žulovou sochu venuše která se kochá pohledem na Dunaj. 

02 září 2021

A hurá za druidy! ....

 


.... protože jsme se vyhrabali konečně z
vodní soutěsky na relativní rovinu. Aspoň tedy jsem si to myslela. Takže co je stezka Druidů? Je to pokračování cesty z Ysperklamm po vrcholu hřbetu. Název Stezka Druidů má své oprávnění, protože vás dovede k místu, kde se kdysi druidové opravdu setkávali. Vede kolem mnoha zajímavých skalních útvarů které si druidové různě pojmenovávali. Takže tu najdete dva útvary ležící proti sobě, Phallus a Vulva, jeden tedy zarostlý už lesem, druhý v obležení tůristů, takže ani jeden nezdokumentován fotograficky. Dalším je třeba Sedící pes, opravdu připomínající sedícího psa. Keltové měli ke psům velkou úctu, zosobňovali pro ně přátelství a věrnost. Pár desítek metrů od psa je  Stojící mísa atd, atd....
Po Druidenweg dojdete až ke shromaždišti druidů, přírodní svatyni sestávající se ze dvou kamenných kruhů, vnějšího a vnitřního. Počet kamenů v kruhu by měl odpovídat přesně počtu zúčastněných druidů. Jak jsem vyčetla na stránkách stezky, zdejší žulové útvary oplývají vyšším výskytem geomagnetických anomálií, takže středový kámen místa setkávání má mít silné pravotočivé vibrace a když se na něm posadíte, můžete cítit po chvíli i závratě či mít halucinace. Počítám, že po absolvování výstupu nahoru ty závratě má každý druhý méně fyzicky zdatný jedinec i bez anomálií. Já je tedy měla ještě před shromaždištěm... 😁
Některá místa jsem vynechala, jednalo se třeba o obytnou jeskyni,  Sfingu (okolo té jsem tedy prošla, ale blíž nešla protože to zas byl krpál nahoru) Kamenný kruh a vyhlídku Keltenberský kříž. To nevím jak jsme minuli, ale minuli... Za to jsem si vylezla na Velký miskový kámen kde je v žule vyhloubená velká kamenná mísa o průměru 70 cm a hloubce 35 cm v níž voda nevyschne ani v nejteplejších dnech roku. Prý je živá! nevím, ale pro jistotu jsem si v ní ošplouchla pařátky i xichtík. Vědět co mne čeká 
tak jsem si v ní umyla i nohy! ....

01 září 2021

Voda, voda a zase voda ....

 

.... do toho občas spadlý strom, a majestátní
skalní útvary. Tak to je soutěska Ysperklamm. Proud řeky Ysper je tu opravdu místy pěkně divoký, spadající v kaskádách úzkého koryta, jindy se vodopády roztáhnou do šířky. Místy vytvořila padající voda tůňky v kterých je možné, zvlášť v parných dnech, se příjemně osvěžit. Což ovšem nebyl případ našeho výletu. Na sklonku srpna bylo krásných 12°C . Naštěstí ale byl k nám sv. Petr milostiv, a slejváky se dostavili vždy v době přesunu autobusem a na samotné túře se několikrát ukázalo sluníčko v plné své kráse. Být větší teplo, asi bych skončila v první tůni a už se z ní nehnula. Ona opravdu ne nadarmo je tato soutěska brána jako největší a nejnapínavější soutěska v Rakousku. Já si zatím prošla dvě jiné, Steinwaldklamm (Kamenná soutězka) a soutěsku vodopádů Myrafäll a je fakt, že Ysperklamm bylo dobrodružství ....