....nastal už čas ptáče moje, roztáhnout křídla
a pustit se v let. Objevovat si jiný svět, kde budeš
žít život svůj. Naposled ohlédni se po rodném hnízdě
a skoč....
Jen máma ptačice, sedící ve stínu na větvi
vidí tvůj skok a roztažená křídla....
tak proč je najednou svět zamžený a na srdce padla tíha
jak balvan zalehla jej bolest, tak ostrá, že nedá se dýchat.
....nastal tvůj čas ptáče moje, už jiná křídla tě doprovázet chtějí
snad dají tvému letu směr, tam kam by sis přál....
mámě ptačici jen vzpomínky zbydou,
na malé pískle které naplnilo její svět.
Teď napůl pustým ostrovem jí bude, a bolest doprovázet
jí bude všude....
Však přejde všechna bolest, všechen strach
za nějaký čas vše přebolí, a při občasném návratu
i smích zahlaholí....
Mé ptáče leť, jen leť, teď už čeká tě jiný svět....
