čtvrtek 3. ledna 2013

Nastal čas....



....nastal už čas ptáče moje, roztáhnout křídla
a pustit se v let. Objevovat si jiný svět, kde budeš
žít život svůj. Naposled ohlédni se po rodném hnízdě
a skoč....

Jen máma ptačice, sedící ve stínu na větvi
vidí tvůj skok a roztažená křídla....
tak proč je najednou svět zamžený a na srdce padla tíha
jak balvan zalehla jej bolest, tak ostrá, že nedá se dýchat.

....nastal tvůj čas ptáče moje, už jiná křídla tě doprovázet chtějí
snad dají tvému letu směr, tam kam by sis přál....
mámě ptačici jen vzpomínky zbydou,
na malé pískle které naplnilo její svět.
Teď napůl pustým ostrovem jí bude, a bolest doprovázet
jí bude všude....

Však přejde všechna bolest, všechen strach
za nějaký čas vše přebolí, a při občasném návratu
i smích zahlaholí....
Mé ptáče leť, jen leť, teď už čeká tě jiný svět....

Pusté ostrovy našich těl....


Mezi pustými ostrovy našich těl, bloudí ruce
jak ztracené bárky mezi skalisky...
Příboj je žene proti zkáze, však na poslední chvíli
je vždy vrátí do bezpečí, možná rozum? Možná
nechuť dostat se do řečí?

Co vzít si na takový pustý ostrov, který se skrývá v nás?
Tiše našeptává ten neodbytný hlas.
Přeci lásku, radost, štěstí....toho ti na ostrově je třeba!
Co když ale ten ostrov svojí pustotou nás zcela pohltí
a všechno kolem bude k nebytí...

Jak pustý je náš ostrov, jak pustý je náš život
to zjistíme po čase, až ruce ztratí touhu bloudit v tom nečase.
Na pusté ostrovy vtrhne bouře, svrhne vše co jí v cestě stojí
pak není divu, že jeden z nás to neustojí...
Ztratí se v touze a ve snech, ztratí se v mlze...
Ze slz, z dýmu, z kouře...zatracena budiž ta bouře

Na pustých ostrovech našich těl, zachvěje se zem
příboj na ně zaútočí, vše co bylo krásné zničí.
Na pusté ostrovy nikdo již nezabloudí a bárky mezi skalisky
jen proplují, žádná zkáza nehrozí jim, žádný rozum nevelí
vrátit se zpět ke svým postelím....

Pusté ostrovy zmizely a trosečníci na nich?
Tak ti zemřeli....



Co se nevešlo....