Na poslední chvíli .....

 

.... ale přece, se mi podařilo nějak splnit

Jarčinu výzvu týkající se podzimu a jeho proměn. Myslela jsem, že snad ani při prodlouženém termínu nedám nic dohromady. Letošní podzim se sice vymyká svým teplým počasím, ale já moc nálady na nějaké procházky nemám. Jsem z práce dost utahaná, a tak když dorazím domů, většinou udělám co je potřeba a poté z chutí zapadnu do křesla a odpočívám. Na procházku už ani nemám náladu. Nicméně nějaké fotky se mi podařilo ulovit buď když jsme jeli k dceři nebo z oken pokoje či při výletu do Vídně ....

Původně jsem se domnívala ....

 

.... že do podzimní výzvy u Jarušky 

přihlásím jen jeden článek s výběrem podzimních krajin nasbíraných během dvou výletů absolvovaných v říjnu, protože po operaci už foťák nebudu moci do ruky na nějaký čas vzít a tím to pro mne hasne. Jenže včerejšek kdy byla solidní mlha, trochu i námraza a do toho sluníčko mi prostě nedal, a já zase zkusila vzít nexíka do ruky. Nejdřív, na rozcvičení s oporou okna v detailech stále krásně kvetoucích bidensů v květináčích a když se ukázalo, že ruka zatím nemá námitky, šla jsem na zahradu. I tady jsem zvládla pár detailů s mezikroužky i bez nich. Nakonec jsem si dala zas něco na rozcvičení s odkvetlou pampeliškou kterou jsem našla na zahradě. Ale to už začala ruka protestovat, takže jsem raději její protesty poslechla a nechala focení. Ale díky tomu vím, že přece jen ten půst nebude dlouhý a budu moci nudu zahánět i tímto pro mě velmi příjemným způsobem. Dneska tedy květy které mají ty krásné tlumené podzimní barvičky a které mi dělají velkou radost a po loňských zkušenostech ještě dlouho dělat budou. Takže tímto přihlašuji svůj druhý článek do Jaruščiny výzvy Barvy podzimu ....

Volání jara po čtvrté ....

 

.... buď naposledy, anebo... to se teprve ukáže,

protože mám tak trochu něco v plánu. A pokud to vyjde, já se dokopu na kolo, bude to takové grande finále téhle výzvy. Zatím jsem zas dneska obešla zahradu, když jsem skončila s jarním úklidem za domem, kde zas strašily krabice od zboží. Já nechápu, proč musí manžel dělat všechno napůl. Před čtrnácti dny když jsme jeli na chatu, se dokopal k tomu, že do auta nacpal většinu starých náhradních dílů aby je odevzdal v Praze do firmy, pro kterou zajišťoval nějaký čas servisní zásahy v moravských Globusech. Ale už nebyl schopný rozebrat prázdné krabice které tam zbyly aby se daly odnést do nedalekého kontejneru, takže jsem to dělala dneska já. Do jedné krabice nacpat igelity a plasty, rozebrané krabice svázat a obojí odnést do kontejnerů zabralo cca půl hodiny. A k tomu deset minut úklidu, tedy zametení listí které všude možně nafoukalo. Pak jsem vzala solární lampičky které jsem měla přes zimu doma a roznést je po zahradě, neb světýlek není nikdy dost. Když bylo hotovo, vzala jsem foťák a šla si trochu zafotit ....

Volání jara potřetí ...

 

.... a jestli naposledy, kdo ví. Jak pomalu

stoupají teploty, ruku v ruce s tím vykukují ze země další a další krokusy, bledulky a dnes už jsem zaznamenala i sasanky, tedy ty moje skalkové modré a bílé, a za pár dní, pokud takhle bude stále, začnou kvést i křivatce. A tak jsem k zastižení plížíc a plazíc se po zemi a zkoušejíc trochu jiné pohledy na květy ....

Volání jara podruhé ....

 

.... tentokrát brdské. No, ono jediné co může

dokázat že se jedná o (před)jarní fotky až tedy na jednu, je exif fotek s datumem. Protože ač byly focené před týdnem, vypadají jako echt podzimní. I proto, že to sluníčko které nás oblažuje už celý týden vylezlo přesně v den našeho odjezdu. Byla zima ryze podzimní, obloha byla šedá ryze podzimně, listí na zemi bylo ryze podzimně hnědé. Prostě jaro se konalo jen podle kalendáře. Takže většinu dní jsme trávili nošením dřeva do chaty a neustálým přikládáním. Na vycházku došlo jen dvakrát, a to ještě jsem z té druhé prchala před náhlým sněžením domů do tepla, protože co si budeme povídat, ve třech stupních a ledovém větru mi za chvíli začaly omrzat prsty a uši. No samozřejmě, nevzala jsem si ani rukavice ani čepici, považujíc to za zbytečné ....

Volání jara....

 

.... čili jarní výzva na blogu Jarušky je pro 

mne něco jako rochnit se ve vaně plné teplé vody s ohromnou hromadou pěny. Nikdy se nemůžu nabažit ani jednoho ani druhého. Ovšem narozdíl od toho příchodu jara, který je jen jednou za rok, tu vanu si můžu dopřát obden. Ale i tak se mi nechce nikdy ven. Nic, trochu jsem zabloudila do jiných pocitů. Takže zpět k jaru. Myslím, že na jaro se těší každý, a přeje si, aby přišlo co nejdřív, i když letos je naprosto odlišné od předpovědí, které slibovaly už přelom února a března a pak i celý březen jako abnormálně teplý. No nevím, ale stálé noční a i občasné denní teploty pohybující se pod nebo lehce nad nulou a někde i sněžení mi zrovna jako abnormálně teplé nepřijdou. Ostatně to jsem si vyzkoušela i teď o trochu delším víkendu na chatě. Na procházkách mi docela na foťáku mrzly prsty a popravdě nijak mne to  focení ani nebavilo. Už to tam mám ofocené kolem dokola a hledat nové pohledy je čím dál tím větší dřina. Navíc ani květů jara tam člověk moc nenašel, sněženky se mi okolo skalky teprve tak nějak rozpačitě dívaly v poupatech kolem, a v lesích nic člověk nenajde. Takže si musí nechat tak akorát zdát o údolích plných sněženek nebo bledulí. Jen maximálně narazí na pár jaterníků když je jejich čas. Takže volání jara tedy mohu vyslyšet zatím jen tady u nás na zahradě ....

V jako ....

 

.... Vangelis. Takže je jasné o čem je dnešní článek.

Jedná se o další písmenko Chudobčiny Hudební abecedy. Přiznávám, že předchozí dvě jsem vypustila, protože interpreti na T a Š nejsou zrovna mým šálkem kávy. Ovšem V, tak to už je jiná. Vangelis byl jako první na ráně, další je už jednou zmiňovaná skupina Velvet Underground, tu jsem zmínila již v případě písmena R když jsem tu psala o Lou Reedovi. 

Řecko má, nebo mělo co se týče popmusic dvě želízka v ohni. Prvním byl již zesnulý zpěvák Demis Roussos a druhým je právě

 zmiňovaný charismatický instrumentalista a příležitostný zpěvák

Evangelos Odysseas Papathanassiou  

známější pod uměleckým jménem Vangelis. Není bez zajímavosti, že s prvním jmenovaným v roce 1960 založili řeckou hudební skupinu The Forminx a po odchodu do Paříže v roce 68 založili novou skupinu Aphrodithe's Child, která se zacílila na progressive rock.

Sólovou dráhu začal s nabídkou skládat hudbu k filmům Frederica Rosiffa. Přes dvacet let tvořil duo Jon and Vangelis se zpěvákem skupiny Yes Jonem Andersonem. Vangelis se později přesunul do Londýna kde si založil vlastní nahrávací studio NEMO. V roce 1982 se začala jeho nejznámější část kariéry a to skládání hudby k filmům významných režisérů jakými jsou třeba Ridley Scott nebo Oliver Stone. Za film Huga Hudsona Ohnivé vozy z roku 1981 dostal prvního Oscara za hudbu. Po té následovala o rok později hudba k ikonickému sci - fi filmu Blade Runner Ridley Scotta který proslavil herce Harissona Forda. O deset let opět z úspěšné spolupráce se stejným režisérem zní z rádií úvodní melodie z filmu 1492: Dobytí ráje (u nás známá v podání Daniela Hůlky) kde hlavní roli Kryštofa Kolumba ztvárnil Gerard Depardieu, rok 2004 hudba k filmu Olivera Stonea Alexander Veliký (Collin Farell a Angelina Jolie v hlavních rolích) a v roce 2007 zatím poslední filmové počiny a to hudba k životopisnému filmu o španělském malíři El Grecovi režiséra Yannise Smaragdise a několik skladeb do polského dokumentárního filmu o papeži Janu Pavlu II. Świadectwo režiséra Pawla Pitera. Mezitím samozřejmě vydával i sólové desky. Rok 95 byl úspěšný pro titulní skladbu z alba Voices které následovalo po albu El Greco. 

Vybrala jsem tentokrát tři skladby. Jako první, a jediná soutěžní je asi nejznámější Dobytí ráje

Druhou skladbou je část koncertu z Athén, jedná se o doprovodnou hudbu pro NASA a její vesmírné mise nazvaná Mythodea, ta už je stejně jako třetí skladba nesoutěžní

Třetí skladba je ze spolupráce s Jonem Andersonem u nás jí známe v podání Hany Zagorové

Jako u všech mých oblíbenců je  i v tomto případě strašně těžké vybrat skladbu kterou bych měla raději než ostatní. Protože Vangelisovo dílo je opravdu velmi rozsáhlé....

 

Martin sice na ....

 

.... na bílém koni sem nepřijel už hodně 

dlouho, stejně tak se už dlouho nestalo, že by tu sníh napadl v listopadu, myslím že tomu tak bylo naposled jak mi připomněl FB před osmi lety. A to jen takový poprašek. Podle fotek v archívu tu pravidelně od roku 2016 začíná sněžit mezi prvním a sedmým lednem. A to většinou sněží tak pět dní, tudíž sněhu pak je dost. 

Letos ho dost na místní podmínky napadlo poslední listopadové dny. Dokonce i vydržel přes víkend  jak jste viděli z minulých fotek, kdy jsem se v týdnu pohybovala ve městě. 

Ale pro výzvu Trvalky První sníh jsem si nechala fotky ze zahrady, když byl sníh ještě krásně nadýchaný a bílý ....

Pro lásku ....

 

.... a z lásky udělá člověk cokoli. To

je stará vesta. A také se z lásky dokáže naučit mít rád i věci, hudbu, knihy nebo filmy, které dřív byli mimo jeho okruh zájmu. Mě velká láska k jednomu člověku přivedla k hned několika hudebním stylům. Jazzu, blues a swingu. Poslední jmenovaný styl se pak ještě v mém životě zabydlel i díky pozdějšímu seznámení s členem našeho nejznámějšího swingového uskupení, který se stal mým dobrým a stálým kamarádem, byť se po odstěhování z Prahy vídáme už většinou jen na koncertech anebo když mi to vyjde, tak v Praze v obchodě.

První dva jmenované ale v sobě spojuje osobnost jejíž jméno začíná na S a tak je zařazená do dalšího kola Hudební abecedy. Pro mne, jako bývalou kytaristku, je fenomenálních kytaristů na hudební scéně

pět. Bryan May, David Gilmour, Joe Satriani, náš Lubomír Brabec a jako poslední, ale ze všech první je Carlos Santana. Troufnu si říct, že z mojí generace asi neexistuje nikdo, kdo by se na nějakém mejdanu neploužil se svojí láskou na jeho Samba Pa Ti. Ostatně tahle skladba se stala jakousi Santanovou obchodní značkou. Skladbou jejíž první tóny okamžitě odkáží na toho kdo hraje. I když je hlavně sólový kytarista občas vydá i desku duetů se známými latinskoamerickými zpěváky ....

Takže když S tak Santana a Samba Pa Ti

A hned ve třech verzích. Studiové a živé z koncertu ....

A pro mne zcela neznámé, kterou jsem objevila až dnes, když jsem hledala tahle videa, a to verzi zpívanou. Známým zpěvákem José Felicianem. Kytarové party si tu střihli oba ....

Perfect day ....

 

.... krásné hudební vyznání, jenže ne

pocta ženě, ale zcela úplně jiné věci ....

Mnoho lidí si opravdu myslí, že písnička LOU REEDA Perfect day je oslavou lásky k ženě, vyznáním jak krásný může být den s ní. Jenže to je velký omyl. Reed v této písničce zpívá o zoufalé touze po heroinu, který mu momentálně silně chybí!!! Aneb jak moc se člověk může mýlit. Ovšem kdo zná životní příběh Lou Reeda, nediví se proč tak otevřeně a nahlas velebí drogy, proč je takový jaký je. V mnohém se dá říct, že si prošel v životě peklem. Narodil se uprostřed války v rodinně newyorského židovského obchodníka. Zažil končící padesátá a počínající šedesátá léta, kterými pomalu probublávala vzpoura a neklid. Rebelství a homosexualitu se z něj snažili rodiče vyhnat léčbou na psychiatrii. O tom co s člověkem dělají elektrošoky kterými byl také "léčen" popisuje takto: " Strčí ti takové něco do krku, aby sis nespolkl jazyk, a nasadí ti elektrody na hlavu. Tohle se doporučovalo v Rockland County na zahánění homosexuálních pocitů. Efekt je ten, že ztratíš paměť a stane se z tebe jen tak nanic vegetující bytost. Nemůžeš si přečíst knížku, protože se dostaneš na stránku sedmnáct a musíš se hned zase vrátit na stránku jedna"

Výsledek léčení se ovšem nedostavil, naopak, utvrdil Reeda v tom, že jeho život se bude dál ubírat nonkonformně. Ovšem zároveň prokazuje velké intelektuální vlohy, je vášnivým čtenářem klasické literatury. Jeho texty jsou plné sadomasochismu, transsexuality a prostituce. Jeho souputníci jsou z nich nadšení, hudební nakladatelství již nikoli. Aby prorazil, snaží se psát i klasické milostné písně. Bez úspěchu. V té době nikdo z nich ještě netušil, že odmítá budoucího člena hudební síně slávy. V té době totiž ještě neexistovala legenda jménem VELVET UNDERGROUND .....

To že do Hudební abecedy zařazuji i interprety kteří nejsou úplně můj šálek kávy, ale mají píseň která se mi líbí, jsem psala hned na začátku. A to je i případ písmenka R a interpreta Lou Reeda. Protože byť píseň Perfect day není o lásce k ženě, je melodicky krásná i melodicky zpívaná. A já jí mám opravdu hodně ráda. Ať už v podání Lou Reeda nebo skupiny Duran Duran ....

A pro srovnání přidám právě i verzi od Duran Duran ...

... a jedno trochu netradiční spojení. Lou Reed a Luciano Pavarotti

Když už Q .....

 

.... tak jedině? Tak jedině Královna! Královna 

nespoutaných dekadentních večírků dodnes slavných, Královna pódií, Královna skvělé hudby, no prostě QUEEN! Stejně jako u všech rockových a poprockových skupin jsem si k nim našla cestu až kolem třicítky. Jako teenager jsem byla striktně disko. V Praze vymetala diskotéky v Laterně magice nebo na Dobešce, na chalupě jsme sice chodily na klasické vesnické zábavy, leč vždy přísně oblečené dle pravidel diskoték, vždy striktně se držíc pravidel diskotanců. No že jsme byly za exotky, to už je něco jiného ;-). Ovšem když se člověk usadil, měl děti a disko už tak moc nefrčelo, začal v hudbě hledat i něco jiného. Navíc jsme na sídlišti měli možnost chytat i takovou klasiku klasik jako byl svého času Bayern 3 a tím se nám otevřeli naprosto jiné možnosti v poslechu hudby! A s nimi ruku v ruce se neslo pro mne i poznávání právě těch největších hudebních legend. Kiss, Deep Purple, Genesis, Nazareth, Black Sabath, Pink Floyd  Rolling Stone a právě i Queen. Navíc časem už nebylo nutné se pro desky zahraničních intetpretů potápět do nebezpečných vod pražských burz, ale normálně si je koupit v prodejnách Supraphon. Což byl u nás vždycky svátek, když muž přišel z práce, zapnul gramofon řekl zavři oči a hádej. A já hádala. No jasně! Queeni a Kind of Magic! 

Po revoluci u nás většina z těhle skupin koncertovala, dokonce v případě RS vícekrát, ale jen jedna jediná ne. A už ani nikdy nebude. A to právě Queen. Když jsem viděla film Bohemian Rhapsody přišlo mi nesmírně líto, že člověk nezažil a ani nezažije tu neskutečnou atmosféru koncertů právě téhle skupiny.

Pro dnešek, jak je mým zvykem, jsem vybrala zas opět o něco míň známou písničku Mother Love z alba Made in Heaven které vyšlo až čtyři roky po smrti Freddieho Mercuryho a je složené s písní, které byly třeba rozpracované a odložené, či jinak nedodělané a nedostaly se na jiná alba. Takže nejstarší píseň z něj je z roku 1980, ovšem pro toto album dostaly všechny písničky nový kabát. Píseň Mother Love nahrál Freddie jen čtrnáct dní před svou smrtí. I natáčení klipu k ní tím bylo poznamenané. Freddie výrazně zhubl a tak aby to nebylo až tak znatelné měl na sobě vrstvené oblečení o něco větší velikosti než nosil, výrazné líčení které skrývalo tvář pustošenou nemocí a věčné vyčerpání. I přes to znovu a znovu nechával přetáčet již natočené aby bylo vše tak jak si představoval. V šatně se mnohokrát vyčerpáním zhroutil, ale na domluvy členů kapely i přítele Jima Huttona nedal a svou práci prostě musel dokončit ....

Malá poznámka, dům který je vidět na začátku klipu, je dům Duck House ve švýcarském Montreux kde Freddie i s kapelou občas pobýval a kde právě vznikalo i album Made in Heaven. V Montreux stojí na břehu Ženevského jezera i známá Freddieho socha v charakteristické koncertní póze.

Na poslední chvíli ....

 

.... a díky Fukčarince jsem ještě stihla příspěvěk 

do Hudební abecedy. Zjišťuju, že poslední dobou mi nějak někam mizí dny. Co dny, celé týdny! Takže jsem vůbec nezaregistrovala ani vyhlášení výsledků písmena O, ale málem tím pádem ani uzávěrku pímena P. To by bylo rozčarování! I když dnes to nebude nikdo z naší scény, a vlastně nevím jestli by měli interpreti být správně pod písmenem F nebo jestli mi projde to P. Jak už vám asi došlo, mým favoritem jsou PINK FLOYD. Já se nikdy netajila, že oni jsou jedněmi z mých TOP interpretů, a když jsem propásla písmeno F, tak teď se tedy pokusím to napravit při P. Ostatně tahle skupina mi dovolila účastnit se i písmena G, neb David Gilmour má i svoje sólové projekty. Takže na poslední chvíli moji milovaní Pink Floyd a skladba snad z nejhezčím kytarovým sólem.... no, popravdě, není písnička kde by se prostě DG neblýsknul svým úžasným uměním....

Výzva č.3 .....

 

.... u JaryD nese název Barvy podzimu. Tak na ty jsem se těšila

moc. Jenže užívám jsem si jich jen málo. Co bylo barevné, to zlikvidovaly poslední mrazivé dny, a zbytek je, alespoň u nás, stále víc zelený než barevný. A je otázkou jestli se zbarví, nebo po mrazech opadá listí  dolů zhnědlé. Většinou jsem si tyhle dny užívala o některém z víkendů nebo dokonce prodloužených víkendů svátkem na chatě, ve zlatých bukových lesích Brd, jenže zatím to vypadá, že se tam v nejbližší době nedostanu. Nejen že mi ještě není úplně do zpěvu, tudíž na to, abych v pondělí už šla do práce v lepším stavu mám jen dva dny, ale ani počasí není zrovna takové, aby to člověka k nějaké cestě vůbec vylákalo. Něco málo se mi ale nafotit podařilo a to málo vám tu teď, monotematicky zaměřené na listy přísavníku jen s maličkou odbočkou ke chmelu, předkládám ....

U písmenka G .....

 

.... jsem měla naprosto jasno koho nebudu 

dávat, a teď došlo na M a tady mám naprosto jasno koho dát. Svého času se sympatie posluchačů populární hudby u nás dělily na příznivce božského Gotta a démonického Matušky. Oba špičkoví zpěváci, o tom žádná, u Matušky plus v tom, že byl i vcelku dobrý herec. V jeho filmografii jsou takové perly jako Všichni dobří rodáci, Kdyby tisíc klarinetů, Fantom Morrisvillu, Limonádový Joe, Píseň pro Rudolfa III, Noc na Karlštejně...  Já patřila tedy k těm obdivovatelkám kterým se líbily ostře řezané rysy tváře s černým plnovousem a uhrančivýma tmavýma očima. Tedy ke straně Matuškovské....  a tak samozřejmě že před Maroon 5, Madonou, Modern Talking či skvělým Vladimírem Mišíkem (ten byl na řadě pokud bych nenašla tu píseň, kterou mám v plánu představit) a neméně dobrým Jaromírem Majerem, jímž zpívaný text o hospůdce známé na na návsi za můstkem do písmene seděl na naší hospůdku na chalupě, kam sice nechodil táta na trumpetu hrát, nýbrž naše parta na kytary a kde jsme si nejen zahráli na kytary, ale i ping pong a chodili na filmová představení prostě dostal přednost Waldemar Matuška. A jak je mým dobrým zvykem že představuji písničky a podoby vybraných zpěváků v méně známých dílech, nebude tomu jinak ani u Waldemara Matušky. Na jeho písničkách z let šedesátých a částečně sedmdesátých jsem vyrůstala, a myslím, že to byly doby nejlepších textařů a skladatelů české popmusic vůbec. Z té doby je i písnička o které si troufám říct, že jí možná ani neznáte, neboť jako jednu z mála ji v rádiu po revoluci vůbec nehrají, narozdíl od jiných "trezorových" jako Modlitba pro Martu, Přejdi Jordán nebo Hej páni konšelé či Má malá zem.

Waldemar Matuška

Volám déšť

No a mě nezbývá než si povzdechnout.... bože to byl hlas!

 

Propásla jsem .....

 

.... I, propásla jsem J+K, a tak to L musím prostě zase dát.

O interpretech moc nepřemýšlím, prostě vždycky dám první kdo mne napadne. Zatím to povětšinou byli interpreti zahraniční, jen pár výjímek bylo z české hudební scény. Možná proto, že mne na ní moc zpěváků nebaví. Přin elku mne ale napadli hned tři výrazní představitelé české hudební scény. Josef Laufer, toho času těžce nemocný, Daniel Landa. Olga Lounová a skupina Lucie. Ze zahraničních tedy Led Zeppelin, patřící do mého rockového dinosauřího Jurského parku.

Ale zůstanu tentokrát doma. A to u zpěváka, který je taková trochu, no v posledních letech spíš hodně, kontroverzní postava. Nevím proč mnoho zpěváků, herců a sportovců zapomíná na staré dobré přísloví Ševče, drž se svého kopyta a pouštějí se ze zcela nevysvětlitelných důvodů do politiky. Tady se dokonale zdiskreditují a své, těžce vydřené úspěchy pohřbí pod hromadou politických sr*ček.

A takovou postavou je právě Daniel Landa. Jeho tvorba mne nikdy nic moc neříkala, on sám mi připadá jako pozér. Pořád jsem ho vnímala jako toho z Orlíku, holou lebku v bomberu a vysokých botách. Ovšem až do chvíle, kdy ho zcela nepravděpodobně oslovilo duo H+H a nenapsalo pro něj pár písní na své desky. A stalo se něco, co jsem nečekala. Z to "orlíkáře" se stal šansoniér. No, pravda, nedá se srovnávat z Brelem, Aznavourem nebo Becaudem, to i nedávno zesnulý František Segrado (taky objev dua H+H) zpíval ty šansony lépe, nicméně mne zaujal i nadchnul. A tak jsem pro písmeno L vybrala jeho šansoniérský převlek a písničku Díkůvzdání ....

H jako ....

 

....  Carmen Farkašová. Teď si asi říkáte

jestli jsem se nezbláznila. Ale kdepak. Dnešní interpret/ka na H opravdu i s tímto jménem sem právem patří. Hana Hegerová. Tak a už jsme správně. Své původní jméno si změnila a pod novým jí znal celý svět. Bohužel, minulý čas je pravdou, neboť se s námi letos v březnu navždy rozloučila. I proto byla mojí volbou a to jsem měla zas těžké rozhodnutí,  buď ona nebo Ondřej Havelka. Oboje je moje krevní skupina a můj top oblíbený žánr. Nicméně paní Hana to vyhrála. Navíc jsem vybrala písničku z období které mám nejraději. A to období spolupráce s Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem. Je smutné, že z této trojice pokračuje už jen jedno H, a to Michal Horáček. A tak můj dnešní výběr je poctou dvěma H z tria Hegerová - Hapka - Horáček. Ráda bych tedy místo písmena CH věnovala  tomu H dvě písničky. Jako vždy výběr přetěžký, ale o jedné písničce jsem věděla s určitostí že ne, byť by se hodili v jedné písničce dva interpreti na dané písmenko, a tou je Levandulová. Mám už k ní stejný odpor jako k písničce Ewy Farné Boky jako skříň. Ale vybrala jsem písničku ze stejnojmenného alba, skladbu ke které hudbu napsal Petr Hapka, text Michal Horáček a která se jako celé album jmenuje Potměšilý host.

Druhá je krásná balada která mi hodně připomíná mou touhu. Stejně jako v písničce i já toužím vrátit se do svého domova, do míst která jsem milovala, kde mi bylo krásně či do podobné staré chaloupky mezi lesy, kde se kouří z komína, okolo teče potok a kde jsem prožívala ty nejkrásnější prázdniny

Než na to G zapomenu ....

 

.... protože to by mne ale hodně moc zlobilo.

Na něj jsem se totiž zase moc moc těšila. Už mnohokrát jsem tu zmínila že jsem prostě v hudbě na ty skupiny - dinosaury jako Deep Purple, Queen, Nazareth, Genesis anebo Pink Floyd. A dvě poslední jmenované mezi sebou svedli u mě takový malý souboj. Genesis s Philem Collinsem kontra Pink Floyd s fenomenálním kytaristou Davidem Gilmourem. Jako, jo, Genesis jsou výborní, o tom žádná, ale... prostě když on ten David je ták dobrej! Kdo někdy hrál na kytaru, musí k němu vzhlížet pomalu jako k Bohovi (no a máme tu další G. Jako Gott) . Navíc po skončení kariéry Pink Floyd vystupuje a skládá sám, a tak mi krásně i pasuje do téhle výzvy jako sólista na G. Jako omlouvám se Mistrovi, byl to skvělej profík, ale nikdy nebyl mým šálkem ničeho. Ani kávy ani čaje, byť na nich taky rozjížděl svou mnoho desetiletí trvající kariéru. Tedy na čajích tanečních. 

A když už jsme v našich hudebních vodách neudělím tuto poctu ani Antonínu Gondolánovi a jeho bratrům, ani jeho sestře, skvělé swingařce kterou jsem měla možnost párkrát slyšet zpívat s O.H. a která by si to připomenutí možná i zasloužila, protože to není tak dlouho co zemřela. Ne, pro mne je prostě tou jedničkou 

David Gilmour.

Vybrala jsem pro dnešek úvodní písničku On An Island, ze stejnojmenného sólového alba. A vybrala jsem video, kde doprovodné vokály jedné legendě zpívají legendy hned dvě. 

David Crosby a Graham Nash ze skupiny Crosby, Stills and Nash, jeden čas ještě také s Neilem Youngem.

I když se zdálo F docela ....

 

.... oříškem, a jediná skupina která mne napadla

(a teď se omlouvám jak Ewě Farné, ale její Boky jako skříň mne už neskutečně vytáčí, nevím proč třeba nehrají její velmi dobrou interpretaci písně Skyfall, tak i vcelku oblíbenému Fleretu) byla Frankie goes to Hollywood. No jasně, kdo by taky neznal film Bony a klid, kde byly písničky téhle skupiny zakomponovány. Takže jsem nejdřív uvažovala o tom, že sem dám od této skupiny něco i jiného než notoricky známý Relax. Jenže pak mi po přečtení play listu vytanulo na mysli úplně jiné jméno. Ella Fitzgerald! Královna jazzu a gospelu. Úžasná zpěvačka která si s hlasem dělala co chtěla a vždycky to bylo prostě něco. A navíc tahle dáma nazpívala ještě s jednou legendou další úžasnou píseň, kterou já swingařka miluju, byť je z jazzové opery. Ale on není jazz jako jazz. Já miluju ten neworleánský, ten má v sobě hodně ze swingu anebo má swing hodně z něj? V každém případě, když už jsme u legend, legendou je i tato píseň.... Už víte? Ne? A když řeknu Porgy a Bess. Ještě ne? 

A co takhle Sumertime? Už?

Takže, dvě legendy hrají a zpívají legendární píseň.

 Dámy a pánové, Miss Ella Fitzgerald and Mister Luis Armstrong!!!

Přeji krásný zážitek .....

Vždycky mi u téhle melodie běhá mráz po zádech. Ať je zpívaná nebo v instrumentální podobě.

A jako Aerosmith ....

 

.... ale ne Armagedon. Když jsem dneska doplňovala 

do včerejšího článku pro Chudobku do Hudební abecedy písmenka, kterých už jsem se zúčastnila, marně jsem hledala písmenko A. No a nakonec jsem zjistila, že k němu vůbec nevznikl na blogu článeček, nýbrž jsem ho poslala jen mejlem. Vyhlášením písmenka A bylo jasné jak facka kdo to bude. Ani Alphaville, ani Adiemus, ani Armstrong (kterýho tedy sakra miluju) ale šerednej Steven Tyler a Aerosmith. No a k tomu by se hodilo hned A na druhou, tedy písnička pro film Armagedon. Jenže.... to jsem si říkala napadne každého a nakonec se sejdou stejné tipy víckrát. A protože mám ráda rockový balady (viz výběr DP a Soldier of Fortune) tak jsem sáhla po méně známé skladbě Dream On. Pozor! Nezaměňovat s mnohem známější baladou od Nazareth, nebo písničkou od Depeche Mode.

Prostě Aerosmiťáci si moc práce s názvem nedali a vyprodukovali tak pro zmatení posluchačstva Dream On č. tři. Nebo dvě? Nevím jestli byli první oni nebo Nazareth, DM počítám jako třetí, nejnovější toho jména. Tak tady je můj první áčkový příspěvek ....

Rozloučení a D jako Deep Purple....

 

.... s krokusy? Možná, ale asi spíš ano. První drobnokvěté

už pomalu a jistě odkvétají, pruhovaných tu už bylo dost a dost a fialových tolik zas nemám. Takže si myslím, že čas na jejich rozloučení už nastal. Za chvíli je tuším nahradí koniklece, které začínají vystrkovat chlupaté hlavičky. I když teď se asi na chvíli zarazí, hlásí opět mrazy a sníh, z čehož tedy moc velkou radost nemám, neboť jsem si zasela před dům a na jeden záhon směsi letních květin a květin pro včely. Tak snad semínka nějak neutrpí. No v nejhorším případě mám ještě dva sáčky nevyseté, které bych chtěla tedy nechat na chatu, ale kdoví kdy se tam dostanu ....