neděle 29. července 2018

Chyba?!




Na ten víkend se těšila i netěšila. Všeobecně měla ráda různé kulturní akce a pozvánka
na vernisáž jeho fotografií jí velmi potěšila. Ta možnost, že alespoň na pár hodin se uvidí
nějak převážila nad vědomím toho, že tam bude i jeho manželka. Dokonce už dva dny před
onou sobotou měla trému jak malá holka. To jí překvapilo, protože nikdy neměla problém
s manželkami svých milenců. Jenže tenhle vztah je úplně odlišný od těch předchozích, i když
by jí to vlastně nikdy nenapadlo, že tomu tak může být. Na chvili dokonce zpanikařila, co případně
odpovědět na otázku odkud že se znají, zda jí vykat nebo tykat. Nevěděla co všechno o ní prozradil
aby to nevypadalo divně nebo podezřele. Když se ho na to zeptala, jen se pousmál a odpověděl, že
si s tím nemá lámat hlavu, že se nikdo na to ptát nebude a když, tak prostě se znají z práce a
až je seznámí, mohou si klidně tykat.... Dost se divila, protože ona by se zeptala. Ostatně asi
jako většina žen, když jim jejich muž představí svou kamarádku. Jasně, bude to dost těžké, být
tak blízko ale zároveň daleko a navíc hlídat každý svůj pohled a pohyb. Věděla, že se ho nebude
smět ani dotknout a to byl pro ní ten největší trest. Jak tak bloumala mezi zúčastněnými, nenápadně
se rozhlížela kolem sebe aby včas stačila zareagovat a raději se někam uklidit, kdyby přece
jen někde jeho manželku potkala dřív, než je představí.
Ona jí znala z fotek, jen nevěděla jestli je tomu tak i na druhé straně. Najednou se za ní
ozvalo: "Jsem rád, že jsi nakonec přišla, vy se ještě neznáte, to je moje manželka". Pomalu
se otočila a v tu chvíli byla moc vděčná za to že, občerstvení, které se na vernisáži podávalo je
venku, svítí sluníčko a tak může mít sluneční brýle. Před ní stála drobná ženička, sahající
svému muži sotva pod ramena. Ach jo, jak ty fotky lžou. To je nespravedlivé. Na nich vypadala jak
malý soudek a už vůbec ne na to, že je o deset let mladší než ona. To byl taky jeden z důvodů, který
jí stále vrtal hlavou, proč si najde chlap milenku o deset let starší než je jeho žena...
Měřily se navzájem ostražitým pohledem. Manželka a milenka, stály proti sobě a tázavě
se jedna dívala na druhou. Po chvilce zaváhání sundala tmavé brýle a podala jí ruku. Měla
drobnou ruku s pevným energickým stiskem. Ta energie z ní vyzařovala i na dálku a jí došlo, co ho
tak na ní asi před lety upoutalo. Nejdřív se dívala zamračeným pohledem, ale pak v okamžiku
když její pohled sklouzl na manžela se její tvář rozzářila úsměvem. "Jsem ráda, že tě poznávám, dost
jsem o tobě slyšela." Jedině ten hlas byl trochu nepříjemný, takový skřípavý a pisklavý...
"Můžeš nám lásko donést něco k pití?" A opět ta rozzářená tvář když se s tím přáním
obrátila na svého muže. Ale jí hlavně zarazil pohled, kterým se na svou ženu podíval. I v něm
byla ta zář, stejná jak u jeho ženy. Co to ksakru má být? Co tu předvádí? Je pravdou, že
nikdy o své ženě nemluvil špatně, neurážel jí, jak to dost často činí jiní muži, ale nějak
z něj vycítila, že tu a tam něco hodně zaskřípe a že něco u své ženy postrádá a jejich
vztah je hodně napjatý. Ale teď jak je viděla spolu, bylo znát jaká jsou sehraná dvojka, že
okamžitě jeden ví co chce ten druhý. Asi ne nadarmo si jí vybral jako manažerku. Najednou zaváhala, jestli
má vůbec cenu se dál masochisticky dívat na tu souhru a jestli by nebylo lepší se otočit na
kramfleku a zmizet pryč. Pryč odsud, daleko od něj, vymazat ho ze svého života. Ale slyšela se jen, jak
říká že by si dala kávu a nějakou minerálku. Ona začala něco vyprávět, ale pořádně jí nevnímala, jen
ze slušnosti tu a tam přitakala nebo přikývla, a rozhlížela se po jejím muži kde je. Zahlédla
ho stát o pár metrů dál u kávovaru. Zvedl hlavu a podíval se přímo na ní. Ten pohled byl
zvláštní, zkoumavý, hodnotící, ale i láskyplný. Teď už vůbec nevěděla, co si o tom všem má myslet.
Ale jedno jí došlo, a to, že musí okamžitě pryč. Jinak by se tu rozbrečela jak malá
holka, nebo se tu zalkne všemi nevyřčenými slovy i tím okamžitým návalem nenávisti
k sobě i k němu. Raději to vzala oklikou, aby se nemusela ještě jednou s jeho ženou potkat, i když
bude za tu neslušnou, že odešla tak náhle bez rozloučení a vysvětlení. Ještě zahlédla
zmatek v jeho očích, když postavil hrnky s kávou na tác, ale to už se raději otočila a rychle mizela
na parkoviště. Sedla do auta, a vyjela jak nejrychleji to šlo. Po párdesítkách metrů jí zapípala zpráva.
Jasně, chce vědět co se stalo, co měl znamenatten překotný ústup. Teď neměla vůbec náladu na
nějaké vysvětlování, snad až zítra, nebo za týden,kdy mají naplánované setkání. Po něm se uvidí
co bude dál, teď na to nějak nechce myslet, musí se vzpamatovat z toho šoku.
Sakra, kde se tedy stala chyba?

sobota 28. července 2018

Zlatožlutě opět slunečnicově...




Pokračování včerejších slunečnicových fotek asi v těch vedrech a slunci
není zrovna moc osvěžující pohled, věřím že sníh a led, případně nějaký
ten deštík by asi byli lepší, ale co už. Prostě v době focení vládla zahradě
slunečnice, tak bude vládnout i v dnešním článečku. Tak snad vás
to moc neznudí ...


Jedna osamocená, která přežila nájezdy slimejšů a jejich pažravost







A jeden starosklíčkový detail na závěr




pátek 27. července 2018

Zlatožlutě ....




Slunečnici (ano, píšu o jedné, byť fotografie budou vypovídat o něčem jiném) jsem
na blogu neměla už hodně dlouho. Za prvé pole s těmito kráskami tady bylo poprvé
a naposled v době kdy ještě děti chodily na základku, a jiná potkávám jen po cestě
vlakem do Prahy. Takže těžko můžu vlak zastavit, nafotit si něco a zase mu milostivě
dovolit pokračovat dál. Jenže letos mi tu po zahradě ptáci naseli z krmítka nějaká
semínka a vyrostlo mi tu několik exemplářů. Pár mi jich zlikvidovali slimejši
ale z jedné vyrostl přímo slunečnicový strom, s větvemi až od země.
A tak mi jedna rostlina poskytla možnost nafotit fotek jak
z celého pole. Takže začínáme ....


Takhle to začalo ...





A takhle to pokračovalo ...




A nakonec v plné parádě...


A zítra budeme ve zlatožluté pokračovat a stejně tak i pozítří. To už budou i jiné
květinky v téhle barvě....

čtvrtek 26. července 2018

Duha ....




.... v barvách květů dnes patří náhle zesnuvšímu papouškovi Oskárkovi. Povídající žako
kterého jsem dostala k 45. narozeninám. Byl z té naší dvojky ten klidnější a hodnější.
Povídal, hvízdal si, troubil, alarmoval a hlavně dokonale okřikoval kakadua když už moc
řval. Dokonce si navzájem kvíkal s Bobešem a když venku slyšel malé děti, dokonale
napodobaval jejich výskání. Včera jsme si dali vzájemně dobrou, a
ráno když jsem ho chtěla dát do klece a pověsit na strom
už bylo po něm ....


Tady odpočívá v pokoji. Má to hezky tón v tónu













středa 25. července 2018

Rok utekl jak voda a je tu malá slečinka ....





Tak, tak .... jak čas utíká nejvíc vidíme na svých dětech a vnoučatech. Před rokem a jedním
měsícem mne dcera poprvé oslovila babi, a přibyl nám do rodiny malý uzlíček s modrýma
očima. Občas zlobivý, občas rozmrzelý, občas svéhlavý, ale přesto přese všechno je to
naše milovaná Bobulka a velký poklad svých rodičů. V její přítomnosti se ze mne stává
neustále se dementně tlemící člověk, lezoucí po čtyřech, hopsající stejně jako ona, s neustále
opatlanýma brýlema a vytahanýma ušima od toho, jak sesnaží mi urvat náušnice.
Peklo začíná Matesovi kterému krade hračkya leze do pelechu, ale stejně
jak my všichni i on podlehl kouzlu téhle malé slečinky a promíjí ji
všechno, za co by nás ostatní okamžitě sežral ....




Začíná jasně svými výrazy dávat najevo co si o nás okolo ní myslí Smějící se



úterý 24. července 2018

Zas jednou tvoření ....





Od tvoření ručního jsem si dala opravdu dlouhou přestávku. Ne že by nebyla inspirace
ale nebaví mne dělat věci do šuplíku. Jsem ráda když můžou někomu udělat radost
a ne aby mi strašily doma. Co se týče tvoření pro Bobuli, na které jsem se tak těšila
to už dávno převálcovaly asijské E - shopy s cenami tak nízkými a věcmi tak krásnými
že za cenu celé věci já koupím pomalu jen nitě a knoflíky. Anebo bazárky s dětským
oblečením.

Takže když jsem v únoru začala dávat dohromady dandičí slet, bylo jasné že konečně
využiju jeden z obdobných e-shopů na kterém prodávají stuhy v barvách tartanů různých
klanů. A jelikož dandičí klan má svůj vlastní tartan, který zdědil po Siru Walteru Scottovi
potřebovala jsem najít stuhy ve stejné barevnosti. Ten odkaz na ten shop mi poslala
jedna šikulka - tvořilka a tak jsem tam materiál objednala. Času bylo dost a tak delší
doba dodání ani nevadila. Jak víte, ze setkání nakonec sešlo a tak mám na příští alespoň
hotovo.

Další věcí kterou jsem tvořila byla kytička pro Bobuli k prvním narozeninám.Protože
jsem jí chtěla s kytičkou fotit, bylo mi jasné že pravou by hned oškubala, tak jsem
sáhla do svých zásob pěnových růží a vytvořila jí kytičku trošku trvanlivější. Vlastně
s nekonečnou trvanlivostí. Takže si jí bude moct dát do pokojíčku a mít takovou
památku na své první narozeniny, která jí zůstane natrvalo ...




Dandičí rozetky. Chtěla jsem je udělat úplně jinak, ale nemohla jsem najít
nikde návod. Tak jsem je tvořila tak nějak podle svého. Až když už byly hotové
dostala jsem od jedné polské dandíkářky, která rozetky na výstavy dělá skvělý
fotonávod jak je dělá. Ona totiž pro změnu obdivuje ty moje a chtěla by se je
taky naučit...


Každá má ve středu i dandičí hlavičku


Pak mne napadlo udělat i Dandie Rose. Vždyť jsem se jich nadělala na všechny
možné příležitosti, tak proč si jí neudělat pro sebe. Nakonec tahle růžička
skončila ze všech mých děl nejdál. Až v New Yorku....


No a tak jsem si hned udělala jinou, trochu jinou metodou


A teď ta kytička pro Bobuli. Nejen že jsem si vyhrála při tvorbě, a občas
se i pozlobila, protože jsem chtěla tu kytičku udělat do barev které u
dcery a potažmo u Bobule v pokojíčku vládnou. Tedy šedorůžovobílá
kombinace. Ale taky při jejím focení k sobě na stránky.
A jak už to bývá, člověk má jasnou představu jak co udělat
jenže skončí na tom, že prostě není materiál. V tomhle případě doplňkové
kvítky a listy kolem kytičky a šedé perličky na číslovku a dozdobení.A tak jsem
musela volit jinou variantu. Je fakt, že Bobče to bylo šumák a všem ostatním se
líbila kytička tak jak nakonec byla ...






A jelikož kytička byla v jemných barvách, pokusila jsem se jí nafotit ve stylu
Low Key fotek. Jak Bobuli slušela, uvidíte na fotkách k narozeninovému
článku.



neděle 22. července 2018

Kachní rojení a trocha Bobeše ....





Přiznávám se, že na procházky tady po okolí jsem nějak rezignovala, a vykašlala se
na ně. Částečně díky počasí, částečně díky tomu že jsem dělala na zahradě a částečně,
a to nezapírám, i díky lenosti. Ale nakonec jsem se přece jen přemluvila a vyrazila s
Bobešem na chvíli ven. Jelikož bylo dost teplo, plouhal se za mnou s výrazem nejvyššího
utrpení a ožil jen když jsme dorazili k potoku kam se hned šel naložit. A zase se coural
za mnou jak mučedník. Nejvíc se mu líbilo na přehradě, kde se okamžitě
šel naložit do vody u břehu. Ale v okamžiku kdy k němu zamířila
flotila kachňat zbaběle zdrhnul a schovával se na břehu ...










Radši pozorovat z bezpečné vzdálenosti. Co kdyby ho ty obludy chtěly sežrat?



Letos je nadúroda snad všeho. Takhle to vypadá na jasanech .....


.... a takhle na javorech


A na závěr ještě dvě zahrádkové


Proč má v názvu pryskyřník " pivoňkokvětý ", je jasné asi hned ....