pátek 7. září 2018



Ráda bych se .....


na zdejší platformě představila. Toto je můj paralelní blog, ten původní jsem
založila před sedmi lety na Blog.cz, ale to, co se tam poslední dny děje 
co se týče technických a provozních problémů vyústilo v rozhodnutí založit
si blog někde jinde. Takže pokud se nic nezmění, zůstanu zde, pokud se situace 
změní a zlepší, vrátím se zpět. O čem všem můj blog je, proč se jmenuje tak
jak se jmenuje a další věci zjistíte zde


Ovšem na případné komenty nebudu odpovídat, protože mi to právě ony technické
problémy prostě neumožňují. A trávit den neustálým odklapávání a čekáním na
zázrak, že se snad koment zobrazí trávit nehodlám.....

Doufám, že se vám novým čtenářům bude můj blog líbit a doufám že mí staří
známí se naučí ke mě chodit i na jinou platformu. Nakonec je možné, že se tu
z některými tady i sejdeme....

Už mi došla trpělivost ....




.... s nefunkčností Blog. cz. Mizející články, nemožnost odpovídat na komentáře,
přeházené nastavení, dokonce jsem zjistila, že v komentářích mám u svého blogu
úplně jiné URL, což už vůbec nechápu. Vrcholem bylo, když jsem chtěla na Srdci blogu
přidat komentář pod článkem o té slavné modernizaci která by nás měla čekat a prostě
to nešlo a nešlo a nešlo. Takže jsem se rozhodla prozkoumat jiné platformy které jsou
k dispozici a svůj blog přesunout jinam. Pod stejným jménem, se stejným zaměřením.
Moc mne to mrzí, sedm let je přeci jen sedm let, vybudovaná základna těch, kdo ke mě
chodí, to všechno se mi nechce opouštět, ale tady už mne to neskutečně s těmi
věčnými problémy vytáčí. Tím se také chci omluvit, že neodpovídám na vaše
komentáře, protože mi to prostě blog nedovolí. Chvilku teď počkám na
to, jestli mi někdo z blogu odpoví na můj dotaz, co se děje,
a mezitím se dám do zakládání nového blogu. Články
budu zatím dávat sem i na nový blog a později
se uvidí, jestli se tady něco změní. Pokud
ano, budu působit dál na Blog.cz,
pokud ne, dám vědět kde jsem.





Chmejření č.2



Jediné, co mi v poslední době roste v trávníku, jsou solitérní stonky jitrocele
a pampelišek, které trčí ze spálené trávy. Dost mne to štve, protože vytahovat
kvůli tomu sekačku se mi nechtělo, a vypichovat je z té totálně betonové
hlíny ve vedrech jsem okamžitě zavrhla. A tak mi tu vesele trčely a trčí stále.
I když teď, po těch několika dnech deště se zahrada začala zelenata tak sekačka nakonec
stejně dřív nebo později přijde ke slovu. Ale jednou mne napadlo zase si
trochu pohrát se starým sklem a předsádkou a vybrala jsem si
odkvetlé pampelišky s jejich chmejřím ....














A jak je mým zvykem, některé jsem si převedla i do čb. Ale ty zas někdy jindy ....


Jsem nechtěný lovec pechfóglů (pro neznalé prostě smolař) a to celý svůj uvědomělý
život (ne ovšem stranicky, nejsem uvědomělý straník žádné partaje, nýbrž co si uvědomuji
tudíž i pamatuji). Měla jsem a mám pech v soukromých vztazích, ale i v běžném životě. Prostě
koupit si trpaslíka, do rána vyroste a jet na dovolenou na Saharu, hned druhý den tam budou
záplavy. Ostatně minulé dva víkendy jsou přímo jak z učebnice pro smolaře. Čtvrtek 23.8. válečka
u bazénu, horké slunce a azurová obloha. Pátek 24.8. ráno probuzení do zataženého a studeného
dne a večer odjezd v dešti směr Orlí hnízdo. V životě by mne nenapadlo, že návrat pachatele
na místo činu po jedenácti letech bude znamenat naprosto stejně hnusno, stejně deštivo a
stejně zataženo.Jjen s jednou výjimkou. Nahoru na Kehlstein jsme se sice dostali, nicméně
vidět bylo jen minimálně. Takže tu a tam se přede mnou otevřel pohled do údolí, ale zmizelo
mi ze zorného pole Hnízdo samo. Prostě nebylo. Když jsem ho zas uviděla, neviděla jsem zas
nic jiného. O tom, že mi skoro přimrzal prst ke spoušti foťáku škoda mluvit.
Déšť v podobě buď silného pršení, nebo naopak nechutně vlezlého mrholení se střídal po celý
den, takže večer, ze slušně upraveného účesu jsem měla na hlavě změť něčeho, co vzdáleně
připomínalo vlasy, ale ještě spíš srst psa zvaného Puli.

Brát si deštník jsem zavrhla z důvodů, že nejsem mnohoruká indická bohyně (vlastně nejsem vůbec žádná)
fotit s deštníkem když máte jen dvě ruce je trochu oříšek a navíc když fouká docela
silný vítr je stejně k ničemu. Bunda s kapucí je sice dobrá volba, leč nesmíte zapomenout
dané oblečení naimpregnovat. A tak jsem pomalu a jistě vlhla, moje nálada se propadala
pod bod mrazu, začínala jsem mít strach i o foťák který se hned orosil, hned odrosil, tu
na něj kapalo intenzivněji, tu zas jen tak aby se neřeklo. Prostě výlet par excellence.
Někdo by mohl namítnout tak co to zkusit příště do třetice všeho dobrého? Omyl, na to s..e Bílej tesák
velebnosti! tenhle výlet je z mých končit ten nejhrůznější co se týče vzdálenosti a času. Od čtvrt
na jedenáct večer se krčit a kroutit v autobusu až někdy do devíti ráno je očistec, který už
nechci podstoupit. Jen si prostě odškrtnu další destinaci, kde mi není přáno se kochat
krásnými výhledy. Ostatně v neděli by to bývalo bylo ještě horší. To už by tam padal i sníh ...

Právě uplynulý víkend jsem si malovala růžově. Pojedu na chatu, dověsím obrázky a další
pičičmundičky a v neděli se zajedu setkat s milými blogery na inspirativní fotovýstavě.
Už začátek cesty mne měl varovat. Lístek jsem si kupovala přes net i s místenkou, ovšem
po příchodu na nádraží jsem z hrůzou zjistila, že můj vlak má zpoždění. A to naskakovalo
a naskakovalo. Nezbylo tedy nic jiného, než sednout bez místenky na narvaný vlak
jedoucí po něm, ale i před ním a doufat, že si nějaké místo k sezení ulovím.
Naštěstí se tak stalo a já mohla vyrazit. Ale do deště. Mezitím se docela solidně rozpršelo
a pršelo. A pršelo až do Prahy, pak i z Prahy na Mníšek a cestou pěšky na chatu. A pršelo
i odpoledne, večer i v noci. Venku se válela ohyzdná vlezlá mlha, jakmile člověk otevřel
dveře a šel pro dřevo na topení, vlhkost se vnutila do mezitím příjemně vytopené
chaty a opět jí, velmi nepříjemně, ochladila....

V neděli jsem se vzbudila do stejně mlžného a vlhkého rána, za krk mi kapalo ze stromů
a já tedy vyrazila na cestu do Dobřichovic na Čerfovu výstavu fotek a na druhé setkání
s Padesátkou. Popravdě to byl za uplynulých pár měsíců a dní ten nejsvětlejší okamžik.
V Dobřichovicích už nepršelo, dokonce se i oteplilo, s Padesátkou jsme se našly, poseděly
i Petrem na nádvoří zámku u výborných domácích limonád, absolvovaly skvělou komentovanou
prohlídku, procházku po části Dobřichovic plné nádherných prvorepublikových letních
sídel pánů radů, ale i úředníků. Tak si to přála doba. Mít letní byt za Prahou. Nastoupily jsme
i do zpátečního vlaku, já stihla posledních deset minut sluníčka na pěší část cesty domů,
zavřela za sebou dveře a v tu ránu se spustil liják a pršelo až do tmy, celou noc, i ráno
když jsem se vzbudila. V dešti jsem se ráchala trávou, zamatlala se neskutečně při zamykání
brány, tentokrát měl zpoždění autobus, takže mi ujely čtyři plánované vlaky. A tak v době kdy
už jsem měla být hodinu a půl doma, jsme s vlakem stáli mezi Kolínem a Pardubicemi, protože
jsme čekali až odstraní závadu na technickém zařízení a já se snažila vysvětlit šéfový
že teď, v tomhle momentě, rozhodně nemůžu jít uklízet pokoj...
Takže jestli mi někdo jen šeptne " To bude dobrý" roznesu ho na kopytech.
U mne to nebude dobrý nikdy!



Bylo Orlí hnízdo ....


.... a nebylo