čtvrtek 26. dubna 2018

Přesun ...



... na chatu se konal poslední březnový den. Po téměř čtyřměsíční nepřítomnosti
jsem si nebyla jistá, co mne kde čeká. Jestli zas někde nějaký strom při návalu
mokrého sněhu nepovolil, ale i jestli se do chaty nedostali nějací nezvaní návštěvníci.
Naštěstí až na dílo v chatě neplatících nájem myší, bylo všechno v pořádku. Se
zahradou taky nebylo zrovna potřeba nic dělat, což ovšem už v tuhle dobu nebude pravda,
a návštěva tam je zatím ve hvězdách, byť jsou před námi dva prodloužené víkendy.
Bohužel moje pracovní smlouva mi nedovoluje vzít si dovolenou a milý
pan šéf nám ještě navíc naordinoval v pondělí nástup do práce v šest ráno, a byť osazentstvo
kuchyně čítá pět lidí, sanitaci budeme dělat jen my dvě, které máme na starost večeře.
Takže budem šůrovat a šůrovat a ve středu večer přijdeme do stejného bordelu, jaký
byl před tím. Tak takhle jsem si rozhodně svou práci nepředstavovala, jenže bohužel
musím držet ústa a krok protože je to jediné co se mi podařilo za devět let vůbec
najít. Ale zpátky na Brdy. Když jsem vyvětrala, zatopila a uklidila, vyrazila jsem
na krátkou procházku do lesa. A jak už se mi tak v poslední době
stalo docela pravidlem, neušla jsem ani moc daleko
a začalo pršet. Naštěstí jen drobný déšť, žádný
slejvák, ale stejně jsem se musela vrátit .





A i když se zanedlouho po mém návratu opět vyjasnilo a svítilo sluníčko až do večera,
nikam už jsem znovu nešla. Druhý den, na Velikonoční pondělí jsem si říkala, udělám
si opravdu lenošný den. Projevila se totiž najednou fyzická i psychická únava z předešlého
velmi hektického týdne a venku taky nebylo nic moc počasí a tak jsem zcela na hulváta vylezla
z postele jen proto, abych si udělala ráno kafe a snídani, odskočila si, a udělala si kafe polední.
Kolem jedné hodiny se sluníčko rozhodlo pro definitivní návrat na oblohu a já si řekla, že
taková procházka na Mníšek spojená s dobrým dortíkem v cukrárně by bylo důstojné zakončení
pobytu. A tak jsem se vydala natěšená a s velkou chutí na něco dobrého. Jenže ve městě mne čekalo
nemilé překvapení. To že na svátky jsou zavřené velké obchody už jsem si zvykla, ale co jsem nečekala
bylo to, že budou ve městě zavřené VŠECHNY obchody a krom jedné i ostatní restaurace.
Dokonce i zámek, kam jsem si konečně chtěla zajít na prohlídku. Prostě totálně mrtvé
město, na náměstí jen čtyři lidi a já a to bylo vše. Po chvíli se ukázala ještě skupinka
stejně nemile překvapených lidí, kteří se rozhodli udělat si v krásné odpoledne příjemný
výlet spojený s posezením u vína, jenž jaksi nebylo kde. Nedalo se nic dělat
a tak jsem se otočila na patě a šla zpátky. Jediné další dveře
které byly otevřené patřili kostelu a tak jsem se
do něj zašla podívat. A opět jsem narazila
na to, že jen ty venkovní. Jinak
zavřeno ...



Náhrobek hraběte Josefa Unwerta, jehož otec Václav Josef z Unwertu se stal v roce 1743 novým
majitelem mníšeckého panství po Serváci Engelovi z Engelflussu. Autorem náhrobku je sochař
Václav Prachner a znázorňuje posmrtné setkání hraběte Josefa, jeho bratra Jana s manželkou Marií Annou
s rodiči, Václavem Josefem Unvertem a matkou Marií Teresií.


Hlavní oltář kde je uprostřed sv. Václav klečící před Palladiem země České a po stranách jsou sochy sv. Prokopa, sv. Vojtěcha, sv. Ludmily a ještě jednou sv. Václava.



Průhled na strop boční kapličky vedle vchodu


Díky neolistěným stromům trochu více viditelný klášter Na Skalce a kaple sv. Maří Magdalény


Zámek v pozadí s areálem Skalka


A ještě ohlédnutí při cestě zpět



Po návratu jsem si pobalila věci, umyla nádobí a připravila všechno na odjezd
domům abych ráno neměla hoňku a všechno v klidu zvládla, případně na nic nezapomněla...