Minule jsme sledovali krásy země ....

 

.... ze vzduchu, dnes se zase vydáme na pevnou

zem sledovat je tak jak to známe nejvíc. Tedy o pevné zemi se dá mluvit jen obrazně, protože se pohybovala rychlostí zájezdového autobusu. Dáme teď chvíli vale květům a protože prázdniny už buší na dveře, a ty jsou samozřejmě věnované mimo jiné i výletům, podíváme se trochu po republice. Jmenovitě do Moravskoslezského, Středočeského a  Olomouckého kraje. Nejdříve navštívíme taková ikonická místa jakými jsou rožnovský skanzen, Pustevny a Radhošt, opět a zas Prahu, pak z rovin zpátky do hor a to do Jeseníku, a květnové a červnové výletování skončíme procházkou po Olomouci, kam jsem se opět po dvou letech vrátila. Jak vidíte, čeká nás chození, chození a zase chození. A než dojedeme na první zastávku kterou byl skanzen v Rožnově, podíváme se, jak je mým zvykem, na krajinu kterou jsem fotila z autobusu. proto doufám omluvíte na některých fotkách nehezké odlesky nebo tu a tam nějakou tu tečku, kterou nezpůsobil prolétající pták ale nečistota na skle. I když jsem se jim snažila vyhýbat jak při focení tak i zpracování fotek jak čert kříži, vždycky se tam nějaká chybka vloudila ....

Na tento zájezd jsem jela poprvé s místními důchodci. No tak už k nim taky patřím takže to jsem brala jako jednu z mála výhod. Navíc se jelo do míst která znám jen z vašich blogů nebo televizních dokumentů a těšila jsem se tak na to že je uvidím na vlastní oči. Program byl vskutku velkolepý. Skanzen v Rožnově, Pustevny, muzeum aut v Kopřivnici, Helfštýn a Štramberk. Navíc obě poslední místa s velkým stoupáním. Tak možná k Helfštýnu by se dalo vyjet autobusem, nevím, ale na Štramberskou rúru těžko. Když jsem to tak spočetla, došlo mi, že při odjezdu v šest ráno a návratu v šest večer, zbude nám čistého času na každé z míst tak hoďka a něco. A to vzhledem k tomu jakou rychlostí se valná část účastníků pohybovala se prostě nemůže podařit. A taky že ne. Jenže ne z důvodů nedostatku času, ale počasí. Holt jsem se těšila tak moc, že předchozí slunečné a teplé dny které šly krásně v řadě za sebou zrovna na ten náš musela přijít studená fronta s lijáky. Byť ráno tomu ještě nenasvědčovalo. Svítilo sluníčko a na polích a loukách podél silnice se válela krásná ranní mlha .....

Říká se, že sedmička .....

 

.... je šťastné číslo. Nevím, protože numerologie

mě nějak nebere. Mám životní číslo 8, což by podle numerologie mělo být něco extra buřt, jenže zatím celý dosavadní život tedy nějak nic moc. Ale tentokrát mi sedmý pokus konečně přihrál rok a půl odříkaný let balónem. Ale nesměla bych to být já, abych to neměla s komplikací. V ten samý den měla Bobule oslavu šestých narozenin. Sice start byl časován na 18.30, leč museli jsme se přesunout přes kopec k nám. Já si pro jistotu vzala věci sebou, i když tedy foťák bych měla stejně, ale ještě nám bylo v propozicích připomenuto, že si máme vzít pokrývku hlavy. Při odjezdu se se mnou šla rozloučit celá široká rodina, možná doufající že se vidíme naposled.

Ve čtvrt na sedm jsme dojeli na místní letiště a až teprve přítomnost automobilu který tak dobře znám z těch mnoha odletů před kovidem mě definitivně utvrdila v tom, že opravdu LETÍM!!!!! 

Bylo nás pět velkých pasažérů a jeden malý pilot. Když jsme se nasoukali o něco později do koše, bylo jasné při proporcích nás pasažérů, že prostě velký pilot by se už nevešel! Obsazení bylo dva manželské páry a já. Moje polovice to jistila ze země a pořizovala snímky odletu. Zatímco já měla v sobě pro jistotu dvě skleničky vína a jednoho plameňáka a bylo mi tak nějak všechno jedno, jiná paní chudák střídavě bledla a klepala se jak drahej pes protože měla šílenou hrůzu z toho co jí čeká. Do balónu ještě lezla celá rozklepaná, a v něm se držela křečovitě všeho čeho mohla, z balónu už celá nadšená a beze strachu křepce vykročila. Zatímco pánové se tužili při rozkládání balónu, my dámy jsme pořizovaly dokumentaci. Rozložit balon, složit co složit potřeba je a nafouknutí (to je naprosto blesková záležitost pěti minut) toho 25 m vysokého monstra trvalo zhruba třičtvrtě hodiny a v sedm jsme byli ve vzduchu. Ale tam se ukázala další komplikace, nefoukalo. Tedy něco jak vítr se občas ukázalo, ale minimálně, takže jsme se za hodinu letu, která tedy utekla strašně rychle, sotva dokodrcali kousek za centrum Třebové, a pak aby jsme se mohli vrátit k nějakému místu možného přistání vystoupali jsme až na 1150 m.n.m. kde trochu foukalo a vrátili se zas přes město zhruba  půl kilometru vzdušnou čarou na přistání od místa startu. Je to neuvěřitelné, ale i při té bídě bez větru jsme uletěli 8 kilometrů. 

Škoda že jsme nedoletěli dál, aspoň přes kopec směrem k Litomyšli, ale můžu být ráda, že se vůbec zadařilo a já se konečně proletěla. Po krásném přistání kdy jsme udělali jen tři žabičky po louce a ani se nepřevrátili, jsme zas pomohli sbalit a nasoukat to monstrum zpátky do balíčku a podstoupili slavnostní ceremoniál povýšení do šlechtického stavu balonářů. Jde o ceremoniál na počest prvního člověčího pasažéra v balónu bratří Montoglfiérů. Na počest čtyř živlů nám nejdřív pilot nasypal na hlavu něco lupení, to na počest země, foukl do vlasů, to na počest vzduchu, upálil půl hlavy, to na počest ohně a jako vrchol nalil na hlavu (taková škoda!) šampaňské, to na počest vody z které vše pochází. Tím šampaňským

 (mimochodem opravdu velmi dobrým) jsme si nakonec s pilotem přiťukli. Chudák řidič jen smutně stál opodál. Poté jsme obdrželi křestní list vzduchoplavce a svůj nový šlechtický predikát. Ten se odvíjí od místa přistání. Ještě že tedy jsme nepřistáli v místním Bronxu, protože to by byl predikát za trest. Takhle se od soboty pyšním titulem baronka Vendy ze Semanína! 

Ještě tedy musím říct, že z vrchu je Třebová vcelku malebné město. Ale vážně jen z vrchu .....

Za kulturou nemusím když se .....

 

..... zadaří jezdit moc daleko. Tedy v případě že

se jedná o něco co mám ráda. A to mám a za tím jezdím kdykoli se dá. Jsem fanda swingový, to jsem už zmiňovala mnohokrát. A tím pádem mým největším oblíbencem je naprostý profesionál v tom co dělá a to je samozřejmě Ondřej Havelka. Nemluvě o tom, že můj mnohokráte až trapně zmiňovaný dlouholetý kamarád z Prahy ze sídliště patří již od dob OPSO (Originální pražský synkopický orchestr) k jeho oporám. Takže pokud nejsem v Praze, jsou toto alespoň malé možnosti se vidět a prohodit pár slov o tom jak se máme. Letošek je ovšem na tuto možnost zatím dost bohatý. Koncem dubna jsme byli na koncertu ve Svitavách a teď ve středu v rámci Smetanovi Litomyšle samozřejmě v Litomyšli. Navíc mi byl paní Štěstěnou věnován jeden den, kdy jsem mu mohla alespoň trochu představit Litomyšl. Tak jak se v ní ráda brouzdám já s dcerou nebo Bobulí.

Na Smetance se octli tak, že si je litomyšlští vybrali jako koncert na přání. A to ne jen na jeden. První koncert byl vyprodaný během půl hodiny, druhý přidaný za hodinu a uvažovalo se i o třetím, ale ten byl nakonec zamítnutý. Já měla to štěstí, že ta moje místní souputnice má velmi štědrého a velmi na konexe i peníze bohatého kamaráda který patřil mezi jednoho z letošních mecenášů Smetanky a tak když se zmínila že by tenhle koncert ráda viděla a ne sama, promptně zakoupil tři VIP vstupenky. A tak jsem se poprvé ocitla ve víru VIP návštěvníků a velkých příjemností se k tomu vážících.

Zatímco první koncert nesl název Poklad na Stříbrném plátně a tím pádem je jasné že byl věnován filmovým písním z  let třicátých a čtyřicátých, koncert na Smetance nese název Nebe na zemi, a je tedy jasné, že se skládá z písní V+W+J. Tento koncertní projekt je tentokrát ale dítětem ne OH ale našeho skvělého mezinárodně uznávaného operního pěvce Adama Plachetky. Ten je známý tím, že velice rád a dobře brousí i do jiných hudebních vod než je opera. Není mu cizí ani opereta ani muzikál a tentokrát se jeho zájem obrátil k písním z repertoáru Osvobozeného divadla. A kdo tu u nás může jediný skvěle se s tímto žánrem spojit a doprovodit ho? No jasně OH. A tak vznikl velmi zajímavý a jak je vidno i úspěšný projekt těchto dvou profíků. Tady na Smetance šlo vlastně o takový dost dobrodružný počin, vlastní premiéra je počítaná až na podzim do Lucerny, tudíž tady šlo o takovou jakousi předpremiéru a zároveň i zkoušku, protože koncert byl ve středu a v neděli před tím AP přiletěl z New Yorku kde působí, tudíž na vyzkoušení měli pánové jen dvě společné zkoušky a hurá na pódium před davy. A to navíc ještě letošní Smetanka není jako vždy na zámku, ale na zimáku, protože zámek se konečně po ix desítkách let dočkal generální opravy. Tudíž prostředí zcela ne přátelské k takové hudbě. Všechno ale nakonec dopadlo dobře, až tedy na to, že sedět v našem případě dvě a půl hodiny na laminátových sedačkách potažených něčím jako samet a v případě orchestru na dřevěných židlích nepotažených ničím byl trochu očistec. Dokonce jsem i předala fotografii kterou si u mě kamarád objednal z předchozího svitavského koncertu. Tam se mi fotilo super, měli jsme první lajnu, ale v případě Smetanky až desátou a ještě dost našikmo. Z foťáku nevyšlo vůbec nic a z mobilu narozdíl i od tisknutelné fotky něco málo. Takže se se mnou na to málo pojďte podívat ....

Kde se vzalo, tu se vzalo ....

 

.... teplo. Letní teplo. Přímo letní vedro. Já za sebe

můžu říct že jsem spokojená. Vzhledem k tomu že v práci bývám jen občas a dopoledne, mám celé odpoledne na to abych mohla tepla velká i ta nadměrná přežívat v bazénu. Takže jsem spokojená. Nemít tu možnost tak budu s ostatními brblat a nadávat jak je to nesnesitelné. A ono by to opravdu bylo! 

To jsem si vyzkoušela dneska, když jsem jela do města konečně po více jak čtrnácti dnech zjistit jaké vlastně jsou ohlasy na tu mou výstavu. Prý se líbí, hosté neprchají, a dokonce i kvitují že fotky z měst, tedy ty staré středověké uličky, jsou černobílé. Z toho jsem měla docela strach, protože barevných fotek je jen pár, tak jsem se bála aby nebyla ta čb fádní. Naštěstí v hlavním prostoru to je namíchané, barevné i čb, v horní částí jsou soustředěné skoro všechny čb. Sama majitelka si už stihla oblíbit dvě fotky, takže je možné že se i něco prodá. 

Další zastávka byla koupě společenské kabelky. No jo, už mě to nějak dohnalo. Dneska jedeme do Litomyšle na Smetanku, sice ne na klasiku ale spíš na něco trochu veselejšího, i když ve svém žánru se vlastně o klasiku už také jedná. Opět zhruba po měsíci jdeme na Ondřeje Havelku. Toho si vlastně litomyšlští vybrali jako koncert na přání v rámci SL, a to tak nadšeně, že první koncert byl vyprodán během půl hodiny, druhý, přidaný, za hodinu. Třetí sice byl také pořadateli požadován, ale jelikož host OH Adam Plachetka už zas musí být jinde, zůstalo jen při těch dvou. Tento koncert je pásmo písní V+W a na podzim bude k shlédnutí i v Praze v Lucerně.

Boty jsem si koupila už v neděli ale zjistila jsem že nemám žádnou kabelku takže jsem musela něco koupit. U mě ovšem díky posedlosti vše fotograficky dokumentovat je to trochu složitější. Nesmí to být bágl, musí být elegantní a alespoň tak velká aby se do ní vešlo bezzrcátko. Nakonec jsem jednu takovou ulovila a ještě šla sehnat volného kadeřníka. Toho jsem také ulovila, resp.kadeřnici vyplázla 400 stovky za něco co bych si udělala zadarmo i doma a vypravila se na cestu domů. Pěkně tím teplem, ba dá se říct vedrem. Naštěstí větší část se šlo ve stínu takže se dalo, ale i tak jsem dorazila domů pěkně spocená a ušlá. No bazén to jistí....

Stejně jako jsem se .....

 

.... vyřádila s focením když pampelišky kvetly

stejně tak jsem se vyřádila když odkvetly. Na louku jsem se vrátila zhruba čtrnáct dní po prvním focení, protože jsem očekávala stejnou záplavu tentokrát stříbra. Trochu mi ho pokazily pryskyřníky kterých také kvetlo hojně, ale nakonec jsem tu skoro hoďku pobyla a něco nafotila. Ovšem bylo to trochu ztížené větrem který mi v tu nejméně vhodnou chvíli vždycky vybranou rostlinu rozkomíhal či rovnou rozfoukal. I když odkvetlé pampelišky většinou převádím do čb, tentokrát jsem udělala výjimku právě kvůli kontrastu stříbrných hlaviček se žlutými pryskyřníky ....

Od detailů květin si ....

 

.... odskočíme trochu do širšího okolí,

a podíváme se do krajiny i na oblohu. Na to doufám se podívám už dnes i já, ale napínat mě budou až někdy do půl třetí do kdy by měl pilot dát vědět že se buď letí nebo neletí. Ale zpátky k zemi a pohledům z normální člověčí perspektivy ....

Kapkování ....

 

.... jarní, ale i zimní. Jak postupně vyklízím fotoarchív 

nacházím tu fotky nejen jarní ale i ještě pár zimních. Tentokrát všechny spojují kapičky. Některé po dešti,  jiné  v podobě námrazy. Sice nevládnou žádná vedra, dokonce stále i přes to že je půlka června je ve stínu občas cítit stále trochu ledu ve vzduchu, i tak myslím že se i rádi osvěžíte ....

Něco zelené ....

 

.... něco modré. To jsou dnešní barvičky. 

Jde vlastně jen o tři rostlinky které mi nabídly své květy, resp. zajímavé listy v první květnové dekádě na zahradě. Dvě už u mě bydlící déle a jeden nováček ....

S pampeliškami jsme ....

 

.... se konečně přesunuli do května, a v něm tedy bylo

 hodně co fotit. Jak rozkvétající přírodu tak i na výletech. Opět se zadařila chata a Praha (náplavková) zadařil se výlet do Beskyd a do Jeseníku, nezadařil se ani na pátý pokus let balónem (další je příští týden). Počasí se narozdíl od dubna ustálilo na slunečnu, což pro mne konečně bylo něco protože jsem mohla zahájit rochnící sezónu v bazénu. A že jsem si to užívala co to šlo. Zopákla jsem si po dlouhé době co to je chodit každý den do práce. To se prozatím zredukovalo na tři dny v týdnu. Ale je otázkou co bude dál s chorobou jedné spolupracovnice, je možné že to bude trvat delší dobu. 

Takže můžu za květen říct Za mě dobrý! ....

Dnešní článek ....

 

.... bude jen a jen o chlubení. A poděkování. 

Samozřejmě. 

Když jsem někdy ještě před kovidovými roky byla s Padesátkou Míšou na už nevím kolikáté výstavě fotek na zámku v Dobřichovicích kterou tam měl vcelku již ostřílený matador Petr  oba na mne zaútočili otázkou NO A CO TY? KDY TY UDĚLÁŠ VÝSTAVU? Na to jsem jim řekla že já se rozhodně necítím být natolik povolána ve focení že by se na mé fotky chtěl někdo koukat v reálu někde na zdi. Jo, na blogu je to něco jiného, v malém formátu se všechno ztratí, ale ve velkém?

 

Ďáblice - našeptávačka Míša se ale nedala jen tak odbýt a skoro při každé příležitosti na mne dřív nebo později tuhle otázku vypálila znovu. A občas se k ní přidal i Petr. Jednou takhle při cestě od očaře, kdy mi rozkapávali oko a já byla skoro slepá a taková trochu mimo jsem cestou na bus vlezla do dveří KC ve Třebové, a sebrala všechnu odvahu abych zeptala se co by to obnášelo uspořádat tam výstavu. Vcelku jediné co jsem se dozvěděla bylo to, že možné by to bylo, jen jaksi teď mají na dva až tři roky naprosto plné termíny. O dalších věcech které pro mne byly hlavně důležité jsem se nedozvěděla vůbec nic. Odškrtla jsem ty tedy položku Výstava jako zatím vyřízenou a dál se nezajímala. Jenže pak jsem nechávala Míše dělat jednu z mých fotek a jen tak mezi řečí jsem se v tiskárně zmínila že jsem uvažovala o vystavování, leč KC jaksi mám plno. A tam jsem se poprvé setkala se zmínkou o kavárně EVA jejíž provozovatelka dává také možnost prezentovat lidem svá díla u ní na zdech restaurace.

 Po jedné z dalších návštěv na očním (nevím proč zrovna oční má na mě tenhle vliv) jsem tedy zašla do restaurace a optala se jaké by byly podmínky. Velmi milá provozovatelka mi řekla že vlastně skoro žádné. Jen fotky v hlavní místnosti, možná po schodišti a pak v horní prostoře. Za to budou díla viset v restauraci tři měsíce a ještě mi v případě vernisáže udělá i pohoštění na účet podniku jako poděkování za to, že jim svá díla svěřím. A že nejbližší termín je od začátku května. Jelikož bylo teprve září, tak jsem na to kývla. Osm měsíců ještě prověří mé odhodlání a když tak můžu napsat omluvnou smsku že to vzdávám. Jenže omluvná smska přišla naopak z druhé strany, že zřejmě byl nějaký informační šum na straně předchozího vystavovatele (DDM) a volný termín bude až od začátku června. To mi sice přihrálo ještě jeden měsíc navíc a ukázalo se že ještě že tak, ale taky to, že nebude moct přijít dcera se zeťákem protože bude tou dobou s Bobulí už v lázních.

A začalo peklo. Vybírat fotky, určovat počet a velikost, to zas všechno úplně překopat a vymyslet jinou koncepci, shánět peníze, zahánět pochyby, euforie a zase pochyby, peníze nikde nebo jen část místo celé přislíbené částky, opět euforie že se našel jiný sponzor, opět zklamání že to nějak nepochopil o co jde, další peníze na obzoru jenže až v termínu který by byl hraniční, takže další dopisování si, abych nakonec poslední březnový týden zadala tisk prvních deseti fotek na které vyšly sponzorské peníze a za další měsíc a něco tisk zbytku už za své. Nakonec se tedy to zpoždění ukázalo jako výhoda, protože jsem alespoň relativně! v klidu dala všechno dohromady a mohla tak minulou neděli dopoledne navěšet za pomoci zdejší známé všech zhruba 30 fotek a odpoledne pak přivítat pár lidí kteří nezklamali a udělali mi radost tím že přišli. Tu mi trochu pokazili jiní jedinci, kteří sice ač přislíbili že dorazí nakonec nedorazili. Ani se nebyli schopní omluvit. Tak k něčemu to bylo dobré, alespoň jsem si tak nějak vytřídila jak se říká zrno od plev a vím na koho se můžu propříště spolehnout. Venkoncem bylo to nakonec příjemné komorní posezení a povídání které by se při vícero lidech asi až tak úplně nedalo. 

Takže můj velký dík patří Míše a Petrovi že do mě tak dlouho šili, až jsem se do toho prostě pustila, provozovatelce restaurace že se mnou nevyrazila futra a ještě nás tak skvěle pohostila a pobavila, zbytku rodiny za to že to přežila aniž by se unudila, mé známé za skvělou fotodokumentaci a ještě navíc mému kamarádovi z party na naší chalupě z dob dospívání, který docela nečekaně dorazil také ....

A máme tu zlatý .....

 

.... květen. Tedy alespoň na jedné zdejší louce.

Po mnoha letech kdy jsem si stále říkala musíš, musíš ale samozřejmě nikdy to nestihla, letos konečně jsem se vykopala s foťákem mezi pampelišky. A bylo to fakt krása když si člověk klekl na jejich úroveň a rozhlédl se kolem dokola po té zlatožluté nádheře. Užívala jsem si to tedy náramně ....

S dubnem se rozloučím ....

 

..... několika tak trochu kuriozitami, které 

jsem nafotila při jedné z mála na počasí pěkných procházek po okolí. Je pravdou že se ty pěkné dny v dubnu vyzobávaly jak zrníčka zlata s písku, protože letos se choval jako pravý apríl. Takže když se náhodou udělalo pěkně, vystartovala jsem fofrem projít se do lesa ....

Návrat do dubna .....

 

.... s několika pohledy na různé rostlinkové zástupce ....

Zkoušela jsem objektiv který mi přenechala známá, jelikož manuální ostření jí dělá velké problémy a na její řadě foťáku prostě automat nefungoval. Moc se mi líbí jeho bokeh, byť víc ho používám na jiné focení, je to dlouhé sklo i když má i široký záběr

Představovat asi nemusím 😉

První z květů phylocactusu se nesměle klubal

Zkoušela jsem i co možná největší přiblížení co to umí

Docela se mi líbí focení s ním, byť jsem zjistila že se moc nehodí do ne zrovna dobře osvětlených interiérů. I co se týče ostrosti je oproti jinému zoomu o dost měkčí. Něco mezi normálním moderním objektivem a starosklíčkem, ale taky je možné že to ještě neumím úplně vychytat. Zatím s ním fotím jen občas, víc opět jede ten co jsem si pořídila místo toho který se mi rozbil. 

A jak se blíží víc a víc neděle kdy bude vernisáž, začínám se paradoxně na foťák dívat se stále větší nechutí. Navíc začínám být nervózní protože úplně nevím kdo z pozvaných vůbec přijde. Kdo přijde od pondělka kdy začne být pro veřejnost mě tak ani moc netrápí tak jako to co řeknou a jestli vůbec přijdou osobně pozvaní protože je mezi nimi pár lidí na kterých mi záleží a nerada bych je zklamala.