středa 28. února 2018

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Březen




Jak jsem tak poslouchala to, co si manžel pouštěl z televizního archívu, vyznělo
v pořadu Tajemství těla to, že nejvíc paměť prý poškozuje fotografování. A to z
toho důvodu že se soustředíme při focení jen na to co fotografujeme a nevnímáme
to co je kolem nás, zapomínáme na to. Překvapilo mě to, protože mě asi nejvíc paměť
zakrněla díky mobilním telefonům. Dřív jsem si pamatovala všechna čísla na známé, od
té doby co jsou mobily a rychlá volba na nich, nepamatuju si ani jedno jediné ...
A zase jsme se vlastně obloukem dostali k tomu co jsem psala v prvním článku.
Březen, co k němu říct. Byl to hlavně měsíc plný probouzející se přírody
která se zbavovala okovů zimy. A to znamenalo spousty květů jarních
cibulovin, což bylo pro mne stonásobně víc motivů k focení než
v zimě. A hlavně barvy, a všude. Pryč byla jednotvárná šedost
zimy. Přibyly navíc dny, kdy se už dalo sedět venku na
sluníčku, a vyhřívat se jak ještěrka na kameni ...
A žně měl hlavně Helda, kterým květy
fotím nejraději.

Pátý březnový den vykvetly první botanické krokusy. Jsou to takové první vlaštovky
u mě na záhonech, někdy začnou ukazovat poupata už v únoru. Myslím že letos
nebýt těhle mrazů už kvetly, protože od prosince už jsou krokusy ze země na pět
centimetrů.





Ale nejen venku všechno začalo rozkvétat. Na zimovišti na půdě mi takhle nádherně rozkvetla
už koncem února Celogyne. Ale v březnu byla v plné své kráse. Letos už taky kvete, ale má jen
čtyři květní stvoly. Bude asi zas potřebovat rozsadit. Pokud by měl někdo zájem, klidně si napište.


Díky FB a různým skupinám v něm jsem se seznámila s paní, která je stejně
" postižená " fuchsiema jako já. Poslala jsem jí nějaké moje a ona zas svoje.
A jelikož má kytičky ráda, otevřela si svoje vlastní květinářství. No a od ní
mám tuhle poslední akvizici v čemeřicích. Plnokvětou, po které jsem toužila
už dávno .... jsem zvědavá jestli letos pokvete. Tahle kráska mi dorazila
sedmý březnový den a hned jsem jí taky vyfotila.



Modré kosatečky jsem si kdysi koupila rychlené. Byli první které jsem využila i v zahradě
Od té doby jdou do země všechny rychlené květinky. Tihle krášlí hrůbek Matýskovi
a fotila jsem je stejný den jako čemeřici. Bylo krásně sluníčkovo a tak se fotilo
jedna báseň...


Sedmnáctý březnový den už dokvétaly poslední botanické krokusky,
aby předaly štafetu těm velkokvětým. Včeličky se činily na všech květech které kde kvetly...


.... třeba na bledulích. Tenhle trs mi nově roste na místě, kdy nikdy nebyly, jsem
ráda, protože z toho množství které zde kvetlo když jsme se nastěhovali mi jich zbylo
už jen pár. Je mi docela záhadou, jak se vlastně stěhují. Jestli sem zalétla nějaká semínka,
či je tu vykáknul nějaký pták. Ale na co se už ve spojení s bledulemi těším je to, až vyrazíme
s Bobulí do zdejší rezervace. A já jí budu učit rozlišovat jednotlivé druhy květin, které kde
potkáme. Stejně jako mne to učil můj děda ....


Dvacátý čtvrtý den března jsem fotila už zbylé květy sněženek. Ty jsem tady neměla
a teprve před třemi lety jsem je dostala výměnou za jiné ciulky od jedné z blogerek.
Teprve se rozkoukávají, ale je vidět že místo na hrůbku Matyldy jim vyhovuje, protože
už zas je jich letos o něco víc.


Dvacátý šestý březnový den už byly všechny velkokvěté krokusy v plné parádě. Modré jsem koupila
kdysi v Lidlu ve výsadbovém koši za nějakou směšnou cenu ve výprodeji, žíhané ale vůbec nevím kdy.
Najednou se mi objevily mezi těmi botanickými a tak jsem je povytahovala a sesadila k Matýskovi.
Možná že to byla akvizice z nějaké výstavy v Litomyšli. Tam jsem si nakoupila spousty cibulek. Bohužel
některé už mi zmizely, jiné se rozrostly. Teď bych potřebovala dokupovat bílé, těch mám opravdu
poskrovnu.


A je tu poslední březnový den a poslední březnový západ slunce zachycený
v květech konikleců. Tyhle byli první, které jsem si předloni koupila. Od té doby je neustále
dosazuji a dosazuji, protože se nevím proč zalíbily Bakovi a ten mi je pořád
likviduje tím, že na ně chodí čůrat. Už jsem obnovila červený, bílý a tenhle
fialový už ani není. Buď budu muset vymyslet čím tomu zabránit, nebo je dát jinam.
Ale jde o to, že na tom místě kde jsou, mají skvělé podmínky. Je tu navážka z vápenné
omítky z domu, kterou jsme při rekonstrukci otloukli. A celodenní slunce ...
Tak na to, které letos vykvetou jsem hodně zvědavá.


Celkově byl březen měsíc bez nějakých velkých rozruchů, takový normální.
Ale hlavně byl předzvěstí té krásné části roku, předjaří a vrcholného jara
kdy začne všechno jak o překot růst, kvést, zelenat se a úžasně vonět...


úterý 27. února 2018

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Leden





Je sice už (nebo teprve?) předposlední den druhého měsíce stále ještě nového roku,
a jelikož v nastalých mrazech chodím ven fotit jen minimálně, trochu se mi vyprázdnil
archív s novými fotkami. A tak musím vzít zavděk těmi starými a udělat takovou malou
výpravu do minulosti, tedy připomenout si loňský rok ve fotografiích. Neumím to tak poutavě
podat slovem psaným jako mnohé jiné blogerky, ale budu se snažit aby tahle retrospektiva byla
alespoň trochu zajímavá. Už mnohokrát jsem se setkala s názorem, že když fotím, nevím co se
děje kolem, že nevnímám to kolem sebe, co zrovna nemám v hledáčku. Že mi utíká i celková
atmosféra foceného. Nevím jak kdo, ale já když si prohlížím zpětně fotky naprosto jasně
vím jak mi bylo, jakou jsem měla náladu, a ty fotky mi to připomenou obrazem
protože ten mi uteče dřív z paměti. Navíc si všímám více věcí než lidé
kteří jen jdou a dívají se jen tak před sebe. Vnímám je proto,
protože je hledám. Hledám zajímavé květiny, větve,
traviny, detaily na stavbách. Hledám je a vidím.
A fotím je. Protože právě ty detaily
jsou pro mnoho lidí neviditelné.


Nový a neznámý pro mne nebyl jen celý počínající rok, ale i pocit že budu babička. Nějak mi
ani do té doby nevadilo, že ani jedno z dítek se do dětí nehrne, ale když přišla dcera
s novým doplňkem do nového domu, a ukazovala mi fotku z ultrazvuku, rozbrečela jsem
se jako želva. Nejen proto, že jsem měla smysly obluzené teplotami, ale hlavně že
jsem měla radost za dceřinýho partnera, který se strachoval jestli vůbec ještě
někdy bude moci děti mít. Z prvního vztahu měl jen syna a další se nějak nedařilo.
První lednový den byl jako skoro v posledních letech pravidelně ne zrovna moc bílý.
Spíš jen díky námraze, ale ne sněhu. Vyrazila jsem s Bobím a opět, jako mnoho
lednů předtím, jsem fotila sušiny na louce obzvláštněné namrzlou čepičkou.



Čtvrtý lednový den se ale situace změnila a začalo nejdřív neochotně a jemně
sněžit, aby se nakonec rozsněžilo a tak po zhruba pěti letech jsme začínali mít
tu tolik opěvovanou a připomínanou Ladovskou zimu. Vytáhlo mne to ven a
i když bylo zataženo a tím pádem ani nálada nic moc, pár snímků jsem přeci
jen nafotila. A to z jediného místa které tu na vsi za něco stojí a je velmi fotogenické.
Z naučné stezky a srnovské chatové oblasti okolo přehrady.



Pátý lednový den nabídl krásné slunečné nebe a já, byť zimu nemusím, uznala že
takhle to opravdu něco do sebe má. Ono se sluníčkem se všechno zvládá přece jen
o chlup líp. A opět Srnov a opět moje oblíbená cesta, která je fotogenická v každé
roční době.



Stejně tak i osmý lednový den byl nádherný a to už jsem se vysloveně
těšila na další procházku. A nebyla jsem sama kdo si to užíval


Po celou cestu ze stromů díky slunečním paprskům padal sníh a já se to celou
cestu snažila nějak, pokud možno co nejlíp vyfotit. I když mi kolikrát spadl
pěkně za krk ....


Dvanáctý lednový den byl dnem zkrášlovacím. Takové dny si užívám stejně nadšeně
jako ty výletové a procházkové. Jezdím se nechat krášlit do Litomyšle, a samozřejmě
nikdy nezapomenu sebou vláčet foťák, protože nikdy neopomenu projít Klášternimi
zahradami. Ty jsou, stejně jako celé město, velmi inspirativní v jakékoli podobě ...
Tentokrát ale bylo počasí méně příznivé a sluníčko jak se ukázalo později, schovalo
na hodně dlouhou dobu. A focení v Litomyšli bylo taky na dlouhou dobu to poslední.
Celý únor jsem totiž nenafotila ani ň. Byl totiž takový nehezký a blátivý,a navíc jsem
po dlouhých letech ochořela chřipkou a dost dlouho jsem brala atb. Tudíž na nějaké
chození ven a focení vlastně ani nebyla nálada. V posteli jsem se válela na můj
vkus docela dlouho a i pak jsem byla zlenivělá a bez nálady. Ven fotit mne vytáhl
až březen ....


pondělí 26. února 2018

Je mi osm měsíců ....



Tak, a už zase je Emulka o dva měsíce starší. Utíká to až nebezpečně rychle
a člověk se jen při každé návštěvě kouká co už se zas (ne)naučila. Zatím
je na něco línější, něco jí zas baví víc a třeba plavání si začíná vysloveně
užívat. Jen když mne vidí s foťákem, okamžitě ze smíchu
přejde do absolutně vážného a velmi hloubavého
výrazu....


A chtěla bych moc poděkovat všem blogovým kamarádům, ať těm s kterými se znám
osobně, ale i těm s kterými se doposud neznáme za přání k narozeninám na FB, tady na blogu nebo
kteří mi ho poslali mejlem. Moc si toho vážím a moc Vám děkuju, že vám stojím
za to, sednout k počítači a to přání napsat....

neděle 25. února 2018

Dárek ...




Začíná se pomalu stávat tradicí, že si k narozeninám pořizuju nějaký (staro)nový
objektiv. Před dvěma lety to byl teleobjektiv a letos jsem si do svého portfolia starých
manuálních skel pořídila pevný objektiv Nikon serie E 28mm f 1:2,8. Na pevný objektiv
jsem se chystala dlouho, jen jsem nevěděla jestli ohnisko 35 nebo 50 mm. Tenhle to tak
trochu zkombinoval, protože se na DX formátu zrcadlovky chová jako kdyby měl ohnisko
48 mm. Je to trochu nezvyk fotit pevným sklem, i když jsem si to už nanečisto vyzkoušela
v prosinci, kdy jsem si podle rady zkušených nastavila zoomovací objektiv na dané ohnisko
buď 35 nebo 55 mm a zkoušela si, které mi bude víc vyhovovat. Jenže člověk pořád ví,
že má možnost si přeci jenom když se nevejde přizoomovat, ale s pevným sklem to
prostě nejde a všechno se musí poctivě zoomovat nohama. Tudíž se zas musí poctivě
vybírat a komponovat aby se fotka vyvedla dle přání a nápadu. Má ale výhodu v tom, že
je to konečně objektiv který ostří na nekonečno a je lehký a malý takže se dá v pohodě
vzít do kapsy u bundy nebo dát do kabelky a může se jít do světa.
Zatím se s ním sžívám a zkouším a zkouším jak už je
mým zvykem. Navíc i na něj mi budou pasovat
mezikroužky tak můžu zkoušet i makra...

Udělala jsem si během včerejška kdy svítilo sluníčko a ještě byla trochu námraza
pár zkušebních snímků, takže je tak prosím berte, není to zas až tak nic zásadního.
Jen zkouška toho co umí.



Už i mě se objevily a i přes momentální mrazy vypadají docela vesele


Ještě jsou chybky v clonění, ale to se časem poddá. Navíc zkouším zas na
původní zrcadlovce, protože tu druhou jsem musela odvézt do Brna do servisu.
Tam snad po opravě bude fungovat i automatické ostření ...


Co mne zas ale nadchlo, je krásný bokeh



Docela ostrá mi přijde i kresba při vyšším clonění...


.... ale i pěkně rozmazané pozadí při nejnižší cloně





A hlavně zas, jak už to u starých skel bývá,má příjemné a velmi věrné podání barev.
Teď budu tři neděle napnutá jak to bude vypadat ve spojení s tím druhým tělem...



sobota 24. února 2018

Pět fotek, jedna anketa .... 8



Teplé noci kdy koncertují cvrčci, padají hvězdy, létají světlušky
a voní čerstvě posekané obilí svou zvláštní trochu zemito vůní.
A když zasvítí sluníčko do spadaného jehlíčí a kůry, celý les se
nádherně rozvoní ....
A tohle všechno umí srpen. Takže hlasujeme!





pondělí 19. února 2018

Naši chlupáči ...




..... už nebyli tématem fotek zde na blogu strááááášně dlouho. Bobeš když beru foťák
zmizí raději pod stůl nebo lavici, černej Bak se neustále válí na černém přehozu, a kocouři
spí někde poskládaní na žídlích pod stoly. Až teď jsem načapala Baldricka zcela rozespalého
na škrabadle, Bobeše a Baka na zahradě na sněhu a tak jsem udělala pár fotek.
Je pravdou, že Bak už se moc fotit venku taky nedá. Tím že je hluchý tak si chodí jen tak
a na zavolání ani nezvedne hlavu. Prostě je to dědula který už
nejraději spí a baští. A to mu jde velmi dobře. Zatím.
Za což jsem ráda....

Pan Baldrick Eda - Karnival zvaný Pes






Dědula Bak


Pan Borek Prokopské jezírko zvaný Bobeš




sobota 17. února 2018

Valentýnské toulání ....



Moje valentýnské toulání pokračuje. Protože bylo po dlouhé době opravdu
krásně, navíc jsem nemusela doma smrdět kvůlivá žádnému balíku vydala
jsem se i dál než jen po zahradě. Ovšem až doma jsem zjistila, že jsem
sice nafotila nějaké fotky, ale ty byly úplně k ničemu. Zapomněla jsem totiž
že jsem při posledním focení nařídila korekci expozice do dost vysokých
hodnot a tak byla většina fotek naprosto nepoužitelných, protože byly světlé
a přepaly na nich se nedaly nijak zkorigovat ani v editoru.
Inu, to je tak, když si člověk před focením nedá
pozor a nezkontroluje si nastavení. Nebo
si, jako v mém případě, navíc
nevezme brýle ....



Zatím jsme ještě na zahradě ....





.... teď už jsme ale na louce ...


.... a mezi stromy u potoka ....


Olše mají opravdu někdy neskutečný kořenový systém


Pár ubohých ledounů. I tentokrát, přestože tu mrzne celý týden potok zklamal




Zimní přehrada


Po osmi letech od totální zkázy všech stromů na stráni nad přehradou už opět
začíná zarůstat. Jen se trochu obrátilo obsazení. Dřív první řady zabíraly buky
a smrky byly v těch zadních, teď je to obráceně a navíc se změnil poměr.
Buky jsou v převaze. A na chaty už pomalu zespodu nebude vidět.