Jak to zas letos ....

 

.... zase udělám. To je tradiční každoroční otázka kterou 

si kladu před vánoci. A o co jde? O vánoční výzdobu. Venku i doma. Hlavně jde o světýlka a kam je všude nacpat. Co se týče části domu k chodníku tady už mám druhým rokem jasno, tam se po zakoupení nového osvětlení, takových těch svítících "cancourů" po celé délce oken a okolo dveří už neexperimentuje, spíš jde vždycky o zahradu, okna na terasu a samotnou terasu. A pak v obýváku. Jelikož stromeček nemáme, tak mám vždy místo na skříňce pro něco většího. Ta letošní mi tedy dala při výrobě docela zabrat. A pak tedy adventní věnec. To je taky vždy otázka. Jakou barvu dozdobení vybrat, klasický kulatý nebo něco netradičního, svíčky klasicky fialové s růžovou, nebo k celkovému barevnému ladění? 

Letos mám ty přípravy trochu postavené na hlavu, nesmím totiž nic moc dělat, ruka se nesmí prostě namáhat ani krájením čerstvé mrkve! To že jsem to podvakrát dost porušila jednou mohutným gruntováním koupelny a podruhé porcováním ryb se mi vymstilo, protože ruka si to nedala moc líbit a bolela. 

Nakonec jsem se se vším nějak popasovala s větším či menším úspěchem a jak to letos vypadá u nás s výzdobou se podívejte v dnešním článku ....

Věnec na .....

 

.... ozdobu i k snědku. Včera jsem psala o

výborné vychytávce k výrobě věnců na ozdobu. Ovšem neměla jsem hotový výrobek nafocený. Dnes jsem dělala věnec jiný, velikonoční k jídlu. Jde o těsto na vynikající mazanec ovšem v podobě pleteného věnce. Dopadl zas vcelku dobře, ale příští už udělám ne na plech, ale také do formy. Nerozběhne se tak do stran (při pečení zdvojnásobí svou velikost) ale zůstane pěkně vysoký. Nicméně na jeho chuti to nic nemění, minulý rok když jsem ho dělala poprvé se první snědl za den a půl, druhý vydržel tři dny.

Takže dnes se pochlubím svými věncovými výrobky ....

Dneska si dovolím malé ....

 

.... odbočení od kytiček k ručnímu tvoření.

Když se před šesti lety stěhoval dcery přítel k ní, přivezl k nám přepravku plnou starých zavařovacích sklenic, takových těch se skleněným víkem které se upevňovalo kovovou sponou, s tím že jsou po babičce a je mu líto je vyhodit. A že si z nich určitě něco vymyslím. V kůlně nepřekážely a pomalu na ně padal prach. Až vloni jsem pro ně sáhla a použila je jako lampičky do vánoční výzdoby truhlíků. No a letos, kdy se dcera dočkala vytoužené pergoly přišla jejich vrcholná chvíle. A nápad co s nimi nevznikl v mé hlavě, ale v její. Udělat z nich závěsné lucerničky do pergoly. Ne ledajaké, ale odrhané. Tak s tím jsem problém neměla, kdysi jsem tomuhle tvoření také propadla, ale problém byl v tom, že se díky kokotviru zavřely obchody a tentokrát i galanterie a já neměla kde koupit materiál. Ano, mohla jsem si ho objednat na netu, ale doprava jednoho přadénka by byla třikrát dražší než přadénko samo.

Takže se na sklenice dál snášel prach ...

Po otevření obchodů a několika týdnech jsem si konečně zaobstarala kýžený materiál. Odnesla ho nahoru do mého tvořivého pokoje a .... 

a zas se nic nedělo. Pokaždé když tu byla dcera tak jsem jí zapomněla ukázat to přadénko, jestli schvaluje barvu. Nekoupila jsem klasicky bílou, ale šedou, protože mají dům v šedošedé kombinaci a pak mi přišlo, že ta šedá se míň zašpiní, byť je pod pergolou. Až konečně vědomí operace ruky a následná delší doba rehabilitace mne konečně nakoply a já se dala do práce. Do uzlování jsem vpadla hned, jediný problém mi dělal jeden úplně obyčejný ripsový uzel, ten jsem nějak pořád motala špatně, ale nakonec i to se zvládlo. Horší to bylo s šikovností, nebo spíš nešikovností a bolestí ruky. Jak mám v tom kloubu mezeru a bolí to, je pro mne problém ne dělat těžkou práci, ale tu jemnou s jemnou motorikou. Takový úchop pro špetku soli je sakra bolestivý a špatně proveditelný, a to nemluvím o špendlení nebo šití jehlou. 

Nakonec jsem jí umotala lucerničky tři, s tím, že ještě mi tu sklenice zbyly a zbyl i materiál, takže když bude chtít, ještě jí určitě jednu udělám ....

Konečně jsem dokopala muže k tomu, že jsme šli vybrat nové lino do ložnice, protože koberec který tam je od nastěhování se sem je po šesti generacích štěňat hnus. Ne že bych byla takové prase, a koberec průběžně nečistila, jenže on je to takový divně udělaný koberec, každá skvrna která se vyčistila udělala takovou béžovou mapu (koberec sám je šedý) a když jste tu mapu chtěli odstranit, tím že jste jí vyčistili, udělala se další a větší. A tak pořád dokola. Několikrát jsem koberec proto vyčistila čističem celý, což mělo za následek že místo šedé byl béžovošedý. Nějak to lepidlo kterým je lepený, není to tkaný koberec, ale právě lepený, se při sebemenším navlhnutí prosáklo skrz a dělalo ty mapy. Navíc po letech se na krajích těch map udělal jakoby mastný povrch na který se chytal veškerý prach a nečistoty které už nešly ničím odstranit. 

A tak když přišli peníze za mužův úraz, jelo se vybírat. Včera nám lino dovezli a o víkendu jsem si rezervovala syna na pomoc s jeho pokládkou. Takže po třiceti letech se dočkám nové podlahy! Doufám, že v materiálu a provedení jsme zas nekoupili zajíce v pytli.

Opět něco málo inspirací ....

 

.... pro háčkařky. Asi se vám bude zdát divné, 

že po velikonocích dávám inspirace vánoční nebo podzimní. Ostatně ani já to nechápu, ale z Pinterestu mi to tak chodí. Na vánoce nic, a po velikonocích vánoční věci a v létě velikonoce. Nicméně, nebudeme nad tím hloubat, ale kochat se. Některé věci jsou bez návodu, ale myslím, že zručné háčkařky si je určitě budou umět "naroubovat" na svoje oblíbené vzory. Spíš jde o tu inspiraci a nápad, který se dá použít ....

Když už jsem tu ....

 

.... trochu potěšila a navnadila háčkařky, 

tak dneska je popíchnu zas. Tedy spíš navnadím ještě víc, protože i já se navnadila sama ....

K téhle slunečnici sice není návod, nicméně myslím, že i bez něj to ty zručnější zvládnou...

Téhle kráse a způsobu říkám soukromě filetově ve filetu. Základní vzor (myslím že půjde jakýkoli větší filetový vzorek) se háčkuje klasickým způsobem (dl.sloupek-2.řetízky-dlouhý sloupek) a když je hotový, kolem se háčkuje filet 2x nahozený dlouhý sloupek- 3.řetízky-2x nahozený dlouhý  sloupek. Vypadá to hodně zajímavě a hodně luxusně

A zas ...

 

.... ta džínovina. Je zvláštní, co šikulky po celém světě

 jsou schopné z ní vymyslet a hlavně ušít. Obrazy, hračky, přehozy, sedáky, piškvorky, závěsné mobily, květy ... dokonce i obšít celý vchod do domu, včetně schodů a sloupů! Což už je ovšem opravdu totálně mimoňské. Mě stačí když si můžu ušít pro sebe to co potřebuju. Nejdřív to byl batůžek (ten objednaný definitivně nepřijde) a k batůžku tedy o něco menší crossbody kabelka. A pak jedno zvíře, do kterého jsem se zamilovala na první pohled ....

Když mě to ....

 

.... chytne, tak nevím kdy přestat. A to ať už se jedná o 

focení, nebo jako v tomhle případě o šití ze starých džínů. Nejdřív to byli medvídci, pak malá taštička na nákupy pro Bobuli a teď, moje zatím poslední veledílo, batůžek. Měla jsem z Ali takový šikovný, černý koženkový který se dal nosit jak kabelka tak jako batůžek. Velký tak akorát že se tam vešel tablet, foťák, nic moc sportovního, prostě takový šik městský batůžek. Jenže rozbil se mi u něj zip, začaly se i trhat popruhy a tak skončil v popelnici. Sice mám už dva měsíce objednaný nový, ale ten jaksi díky covidu prostě někde bloudí po přístavech a něco místo něj se ukázalo být velmi potřebné.

No a tak přišla na řadu samodomo výroba. Inspiraci jsem našla na YouTube, tu jsem převzala z kabelek šitých tímto způsobem, a přizpůsobila si jí své potřebě. Proužky jsem díky své lenosti udělala o něco širší, což sice není až tak na škodu, nicméně ty užší asi mají své opodstatnění. Moc kapes jsem dovnitř nedávala, stačí jedna, tak na baterku do foťáku a telefon, ale po vzoru původního batůžku jsem si udělala i popruh pro nošení přes rameno. Hlavně se zachovalo to, že se dá srolovat a nacpat do většího batohu. Jen ho budu muset asi nastříkat impregnací aby v případě nečekaného zmoknutí mi úplně nepromokl. Jen jsem myslela že bude o něco menší. Neva, proužky ještě jsou, nebo si můžu udělat nové a užší, a crossbody kabelka a jak jí udělat se taky určitě nějaká na YouTube najde ....

První z radostí ...

.... abych tedy šla příkladem. Dneska zavolala dcera, jestli by jsme nechtěli přijet. Že si budou grilovat a pokud budeme chtít můžeme si opéct buřty. To jsme sice měli v plánu dneska večer doma, ale takhle to bylo z velkou přidanou hodnotou. No a při té příležitosti jsem se konečně dokopala k tomu dodělat druhého medvídka, který mi chudák rozporcovaný ležel už dlouho na šicím stole. Byl to takový opožděný dárek k svátku který měla Bobule v týdnu a kdy jsme se nějak nechtěli moc vnucovat, zvlášť když se nedalo moc být venku jako dneska. Už jen její přivítání, kdy mi skočí kolem krku a začne mi šeptat " Moje babika, moje..." to je čirá esence radosti na obou stranách. No a ty rozzářený očička když jsem z tašky vytáhla medvídka, tedy správněji medvědí holčičku, to je prostě nepřenosné... nebrala jsem sebou foťák chtěla jsem si ten dnešek užít dosytosti bez toho, že bych hledala ten správný úhel záběru ....

Článek je zařazen do mé výzvy " BLOGEŘI RADOSTÍ PROTI COVIDU "

Medvídek Hajánek ....

.... je dalším mým výtvorem na zkoušku, ale hlavně jsem myslela na Bobuli.  Opět inspirace z Pinterestu, opět láska na první pohled. Tedy k těm výtvorům a touha to vyzkoušet taky. Bobuli miluju... no vlastně také od prvního pohledu na ní. A ty její reakce na cokoli co dostane jsou prostě úžasné a radost nelíčená. Ze všeho. Třeba z toho, že dostala novou velkou matraci dřív než postel. Hned na ní musela spát a když jsem přišla, ani mne pomalu nenechala zout a za hurónského křiku " Babí, babiko, póď, honem" valila po schodech aby mi mohla ukázat jak spí na velké matraci jak velká holka a ne v dětské postýlce jako mimino. To samé když nám teď ukazovala už tu svou novou opravdovskou dospěláckou postel. Obloženou hračkama a polštářkama. Co mne hřálo, že většina byly mé výtvory. Ostatně doteď musí na spaní mít svýho fufu ( což je tzv. usínáček, háčkovaný čtverec z plyšové vlny který má na rozích i uprostřed stran naháčkované všelijaké přívěsky, které jako maličká cumlala) jak není fufa, nemůže se spát. A teď k nim tedy přibyl medvídek Hajánek. Bobule táta ho tedy překřtil na Levíska 501. Proč, uvidíte sami ....

Anděl pro ...

.... Andílka. Který tedy byl občas hrubě k zabití. Když jsem tu měla na blogu fotky anděla, kterého jsem šila pro jednu zadavatelku patřící do "rodiny", která se ale díky tomu domnívala, že bude za hubičku a když se dozvěděla že je za peníze už ho nechtěla, a já si posteskla, že mi tu zůstane, dcera se přihlásila, že by si ho vzala. Jenže článek viděla i paní, která anděly sbírá a napsala mi, že by se jí do sbírky hodil, protože žádného takového ještě neviděla. Takže anděl putoval k ní a dcera ostrouhala. Slíbila jsem jí, že tedy pokud stále má zájem, udělám jí jiného. No dopadlo to jak s tou velkou. Rok jsem na šití ani nesáhla a dcera mi furt připomínala kde je anděl. Konečně jsem se okamžitě po došití té velké panenky pustila i do anděla. A protože sliby se mají plnit aspoň o vánocích (no v tomhle případě před vánoci) mám pro dceru k svátku konečně anděla hotového ....

Tak jo....

.... dneska to bude jen a jen o čirém chlubením. Jak už mnozí víte, zabývám se i ručními pracemi. Občas něčemu totálně propadnu a pak se mi tady tu a tam něco nakupí, co mi tu leží bez užitku. Hrozně mne to bavilo dělat, jenže se nenašel nikdo kdo by to chtěl. Jenže já pořád mám spousty inspirací které bych chtěla zkusit, jen je otázkou co pak s hotovými výrobky. Poslední mojí mánií je šití panenek. Začala jsem s Tildami, ale co pro mne je zajímavější, páč je s tím větší piplačka a já se u toho víc vyvztekám a vynadávám, jsou panenky, zvané korejské. Systém je stejný, panenka ušitá z látky, jen má jiný obličej a je děsně hubená. Taková látková Barbína. Co je ale na těhle panenkách pro mne přitažlivé je oblečení. Zase žádná jednoduchá oblíkačka už při šití, ale pěkně šité šaty podle střihu. A hlavně možnost oblékat je do šatů z různých historických období. Na tom tedy fákt děsně ulítávám.

Ušila jsem tři. Dvě menší, jedna je zatím doma, druhou jsem odnesla do města do komise, no a třetí jsem teď, skoro po roce konečně dokončila. Začala jsem s ní vloni na podzim, když už nebylo co dělat na zahradě, a tvořila přes zimu. Jenže pak jsem začala sama pro sebe s další mánii, nehtařinou, a podařila se mi parádní věc. Po vylití odlakovače se mi rozpustila část už hotových šatů. To mne tedy na dobrý půlrok úplně znechutilo, a panenka šla stranou zájmu. Nastalo období zahradničení, lenošení u bazénu, focení, výletování a tak panenka stále čekala v koutě pracovního stolu, kdy si jí všimnu a konečně jí dodělám. A dočkala se. Opět nastal podzim, na zahradě se už moc nekutí, a tak jsem se dokopala k tomu udělat něco s těmi rozpuštěnými šaty, dovymyslet pár detailů, popřemýšlet jak na účes a xichtík a konečně je hotovo.

Madam Pompadour je na světě! Měří kolem 40 cm a bude dělat společnost jiné panence, porcelánové, kterou jsem kdysi dostala od dcery k vánocům ....

Myš ....

.... buclatá jak soudek. 

To mi vzniklo pod rukama. Poslala mi obrázek dcera, jestli když nebudu vědět co dělat, jestli bych jí neuháčkovala Bobuli. No pravda, když jsem jí dělala čepičku z šedivé dolphinky, přemýšlela jsem co ze zbytkem a taky mne napadlo to samé co dceru. Myš. Ale trochu mne zaskočilo jak jí uháčkovat to tělíčko, byl to totiž postup který neznám a návod jsem nikde nenašla. A tak jsem si říkala, nějak něco dám z jednoho videa, něco z druhého a možná z toho něco vyleze. A vylezlo. Pěkně vyžraná myš, co myš, no skoro krysa.... Ale Bobule jí popadla a nedala z ruky ....

Tak mi tady .....

.... zůstala na ocet nová Andělka. Objednala si jí sestra dceřinnýho partnera, prý  koupím, zaplatím,  dobře se odměním, nespěchá to ...

Takže když jsem dotvořila nové hnízdečko, které si objednala bývalá spolužačka, hned jsem sedla a vymýšlela anděla.

Hrála jsme si s ním celý týden, vymýšlela jak udělat křídla aby se daly šaty, které jsou samozřejmě, jak se na anděla sluší a patří bílé, vyprat, přešívala a zas zašívala, škrobila spodničku a tvořila stojánek. Když bylo hotovo, napsala jsem dotyčné že tedy má anděla hotového, napsala cenu a nic. Ticho po pěšině. Tak jsem napsala znovu, co tedy bude, jestli  jí chce a zas nic. Až asi třetí den se optala na velikost a když jsem jí napsala jak je velká tak mi napsala že je moc velká a že se jí nikam nevejde. Podotýkám, že při objednávce nebylo o velikosti nic řečeno, a panenka má standartních 35 cm. Takže mi bylo hned jasné, že vůbec nejde o velikost, ale o cenu. Prostě čekala, že já si tu budu hrát nějakou dobu s andělem, místo toho abych dělala jiné věci které jsem kvůli tomu odsunula a ještě jí ho dám za pár šušní, nebo nejlépe zadarmo když je to ta přízeň. Jenže to není moje přízeň a zadarmo dělám jen pro Bobuli. I nejlepší kamarád mi za panenky které jsem mu dělala zaplatil. A tak tu stojí a čeká....

Kdo si hraje ....

..... prý nezlobí. Já když si začnu hrát s tvořením, zmizím na celé hodiny do mého pracovního pokoje a tam vydržím celé dny. Navíc teď jsem nemusela od 22.12 až do 7.1. do práce, takže jsem měla času habakuk. A taky jsem ho využívala natolik, že jsem se pomalu přestala díky hodinám odsezeným u šicího stroje hýbat. No bolel mne celý člověk jak kdybych odtahala metráky uhlí. A protože sídlím v patře, díky odšlapaným cestám po schodech nahoru a dolů mě nohy bolely jak po odběhnutém maratonu. Výsledkem toho všeho je šest hotových panenek, jedna rozdělaná a jedno rozšité hnízdečko pro první vnučku v rodině bývalé spolužačky ze ZŠ.

Po prvních třech zkušebních, které jsem rozdala, přišly na řadu čtyři na zakázku. Jedna pro tvořilku , která ale na tvoření nemá čas, jedna pro spřátelenou dandíkářku a její vnučku a dvě pro kamaráda. Tedy ne že on by si sám hrál s panenkama, ale jedna zas byla pro jeho vnučku k vánocům a jedna pro nějaký jeho modelářský experiment.... a dvě tu jsou zatím bez majitelek. Někdo mi tu v první článku o těch panenkách na mé povzdechnutí, že sice mám spousty inspirací, ale nemám je pro koho dělat, poradil ať je dám buď do nemocnice nebo jiného podobného zařízení. Nápad sice dobrý, ale do nemocnice musí být z materiálů pratelných na vyvářku, což zrovna ty moje nesplňují.....

Můj nový koníček....

Jako vždycky při nějaké smutné události mi hodně pomáhá psaní na blog, tak i nějaký z mých koníčků. Focení zatím na chvíli jde stranou právě na úkor jiného, nového koníčka, který mne jako vždy pohltil na sto a více procent a nesmírně mne baví. A tím koníčkem je šití panenek typu Tilda anebo u nás víc známých jako Andělky.

Já sama jim říkám MáTilda. Zatím se teprve učím, šila jsem jen tři a čtvrtou budu dělat jedné tvořilce, která ale na tvoření nemá čas....

A ano, potřebuju pohladit po dušičce, a proto se tu chlubím.

A ano vím, že jsem citovej vyděrač ;-) ....

Zas jednou tvoření ....

Od tvoření ručního jsem si dala opravdu dlouhou přestávku. Ne že by nebyla inspirace

ale nebaví mne dělat věci do šuplíku. Jsem ráda když můžou někomu udělat radost

a ne aby mi strašily doma. Co se týče tvoření pro Bobuli, na které jsem se tak těšila

to už dávno převálcovaly asijské E - shopy s cenami tak nízkými a věcmi tak krásnými

že za cenu celé věci já koupím pomalu jen nitě a knoflíky. Anebo bazárky s dětským

oblečením.

Takže když jsem v únoru začala dávat dohromady dandičí slet, bylo jasné že konečně

využiju jeden z obdobných e-shopů na kterém prodávají stuhy v barvách tartanů různých

klanů. A jelikož dandičí klan má svůj vlastní tartan, který zdědil po Siru Walteru Scottovi

potřebovala jsem najít stuhy ve stejné barevnosti. Ten odkaz na ten shop mi poslala

jedna šikulka - tvořilka a tak jsem tam materiál objednala. Času bylo dost a tak delší

doba dodání ani nevadila. Jak víte, ze setkání nakonec sešlo a tak mám na příští alespoň

hotovo.

Další věcí kterou jsem tvořila byla kytička pro Bobuli k prvním narozeninám.Protože

jsem jí chtěla s kytičkou fotit, bylo mi jasné že pravou by hned oškubala, tak jsem

sáhla do svých zásob pěnových růží a vytvořila jí kytičku trošku trvanlivější. Vlastně

s nekonečnou trvanlivostí. Takže si jí bude moct dát do pokojíčku a mít takovou

památku na své první narozeniny, která jí zůstane natrvalo ...

---

Dandičí rozetky. Chtěla jsem je udělat úplně jinak, ale nemohla jsem najít

nikde návod. Tak jsem je tvořila tak nějak podle svého. Až když už byly hotové

dostala jsem od jedné polské dandíkářky, která rozetky na výstavy dělá skvělý

fotonávod jak je dělá. Ona totiž pro změnu obdivuje ty moje a chtěla by se je

taky naučit...

Každá má ve středu i dandičí hlavičku

Pak mne napadlo udělat i Dandie Rose. Vždyť jsem se jich nadělala na všechny

možné příležitosti, tak proč si jí neudělat pro sebe. Nakonec tahle růžička

skončila ze všech mých děl nejdál. Až v New Yorku....

No a tak jsem si hned udělala jinou, trochu jinou metodou

A teď ta kytička pro Bobuli. Nejen že jsem si vyhrála při tvorbě, a občas

se i pozlobila, protože jsem chtěla tu kytičku udělat do barev které u

dcery a potažmo u Bobule v pokojíčku vládnou. Tedy šedorůžovobílá

kombinace. Ale taky při jejím focení k sobě na stránky.

A jak už to bývá, člověk má jasnou představu jak co udělat

jenže skončí na tom, že prostě není materiál. V tomhle případě doplňkové

kvítky a listy kolem kytičky a šedé perličky na číslovku a dozdobení.A tak jsem

musela volit jinou variantu. Je fakt, že Bobče to bylo šumák a všem ostatním se

líbila kytička tak jak nakonec byla ...

A jelikož kytička byla v jemných barvách, pokusila jsem se jí nafotit ve stylu

Low Key fotek. Jak Bobuli slušela, uvidíte na fotkách k narozeninovému

článku.

Letem světem tvořením ......

Už jsem si za těch pár let, co jsem se začala věnovat

ručnímu tvoření tak zvykla že stále něco musím kutit, tak jsem ráda

za každou příležitost která se k němu naskytne. Naštěstí v poslední době

se jich naskytlo docela dost, a samozřejmě že díky Emče jich ještě bude určitě

dost. Momentálně mne čeká udělat jí ozdobnou čelenku. Netušila jsem, že se to dceři líbí

a tak jsem to ani nenavrhla. Přišla s tím však sama, tak proč ne.

Když pršelo, a nedalo se ani chodit na procházky ani dělat na zahradě, dala jsem

se do tvorby nového věnce na dveře. Původně jsem myslela na dceru, proto ta barevnost,

ale ona ho na venkvovní dveře dát nemůže, protože jim na ně prší, a tak by se při

materiálu z kterého je brzy rozmočil. Na netu jsem těhle věnečků ale i jiných artefaktů

viděla spousty, je to velký hit a tak mne to samozřejmě taky zlákalo vyzkoušet.

Jo, dobrý, ale příště radši ty květy budu stokrát raději dělat ze stužek.

Jinak pro ty kdo neznají, ty růžičky jsou dělané z plat od vajíček

---

Další tvoření už bylo stužkové. Na mých svatebních fb stránkách mi přistála

úpěnlivá prosba jedné nevěsty, která mne prosila jestli bych jí neudělala kytku, korsáž

a ještě dodatečně i náramky pro družičky. Byla to obednávka, která mi tedy nejvíc

zamotala hlavu ze všech. ne tím, že by to bylo nějak těžké, ale časem do kdy

to mělo být všechno hotové a odeslané. Měla jsem nato necelý týden a ještě se trefila

přímo do doby kdy jsem navíc dělala DPH. Dalším zádrhelem bylo to, že si původně vybrala

bílofialovou nebo šedofialovou kytku a na tu jsem tady neměla ani metřík stuhy. Nakonec si

prošla fotky na stránkách a vybrala si barevnost, na kterou jsem tu naštěstí měla ještě od

minulé objednávky materiál. Takže jsem jen jedno odpoledne věnovala pobíhání po galanterkách

a květinářství na dokoupení materiálu na dozdobení.

A takhle to nevěstě slušelo

A teď tedy to co jsem kutila pro Emičku. Opět inspirace z netu. Věcička

celkem užitečná a pro mimíska velmi příjemná. Hnízdečko. Dá se položit do postýlky, ven na trávu,

na sedačku .... mimčo je v něm krásně schované, nemůže se z něj vykulit ven a je mu tam fajn.

Zvlášť těm úplně čerstvým se tam líbí, nemají kolem sebe tolik volného prostoru, na který

nejsou zvyklá. A Emča si to tam opravdu užívá!

Tak tolik zatím moje tvoření z poslední doby ....

Něco vám doma překáží a nevíte cos tím? Šup s tím do zahrady! ....

Máte doma nepoužívaný starý kufr? Rozbitý počítač?

Staré křeslo, komodu nebo auto? A nevíte co s nimi? Návod tu

pro vás mám. Nakupte kytky, hlínu a šup s nimi na zahradu.

Nevěříte? Tak následující fotky vám napoví víc ....

Pokud upravíte dětem takovéto počítačové centrum, máte s největší pravděpodobností

postaráno o to, že tam rozhodně nebudou sedět celý den

---

Kdo sbírá minerály, může si některým úlovkem korunovat vodní kaskádu

jako v tomto případě. Nebo jen tak někde v zahradě umístit pro potěchu oka

Co se starým trabim? Škodulí či jiným autem? Udělat z něj skalku!

Už v něm nechce nikdo sedávat a tak ať si užijí pohodlí kytičky

(tedy já bych ho tedy využívala na sezení. Takové krásné křeslo ... )

Ještě musím upřesnit, že tyhle tři fotky jsem nefotila já, nýbrž jsem si je vypůjčila

ze stránek cestovky s kterou jsem jela. Já prostě tuhle část zahrad vůbec nenavštívila

asi jako dalších pět částí ....

.... nebo tahle komoda. To by byl úžasný kus nabytku ....

Industriální ptáci. To mne napadlo hned když jsem je viděla. Jejich velkého kamaráda

jste mohli vidět vykukovat za stromem v prosincovém článku. Tihle jsou menší a sofistikovanější.

Ale u všech mě naprosto dostávají jejich výrazy ...

Do čeho se ještě nepustím ....

.... co se týče háčkování. Kdysi dávno, ještě v Praze, jsem si jednou

do vod háčkovaných hraček pro děti zabrouzdala. Tenkrát jsem uháčkovala dceři

medvěda kterého jsem viděla, jak jinak, v Burdě. Podařil se a dcera s ním dost dlouho

cestovala. K babičkám, na chalupu, na školku v přírodě...

Povzbuzená úspěchem jsem si řekla že jim udělám i jednu z příšerek tehdy velmi

oblíbeného seriálu i u nás, a to Mupet's. Z té jsem udělala jen hlavu a zájem dětí

se obrátil jinam. A to taky byl i konec mého hračkového období.

Nedávno mi dcera poslala fotku krásných háčkovaných oveček, že by se jí to líbilo pro Emču.

A samozřejmě v šedorůžové kombinaci. Říkala jsem si, že když jsem zvládla bez návodu medvěda

i část Mupeta, tohle by neměl být problém. Naštěstí ale po pár dnech našla na netu i návod

a tak nic nebránilo tomu, abych se zas do něčeho takového pustila.

Nejdřív jsem ale zkušela malou variantu, z levnějšího materiálu, a pak jsem si říkala, že podle výsledku

půjdu do dražšího materiálu. V tomhle případě žinylkové vlny.

Ovečka dopadla nad očekávání dobře, takže nebránilo nic tomu abych udělala i velkou.

A jelikož dcera nadhodila, že by to nebylo zrovna špatné i v tyrkysovošedé variantě

koupila jsem i tu tyrkysovou. Jenže, co z téhle barvy pro holku? A tak vznikl kamarád oslík.

Opět nejdřív malý a pak i velký. Malý a velká ovečka už mají svou paničku,

jmenovkyni Emičku, která je neteří dceřinýho partnera. Velký oslík, malá ovečka a pak i ta velká

budou zdobit kočárek i postýlku naší Emičky.

---