Dneska si dovolím malé ....

 

.... odbočení od kytiček k ručnímu tvoření.

Když se před šesti lety stěhoval dcery přítel k ní, přivezl k nám přepravku plnou starých zavařovacích sklenic, takových těch se skleněným víkem které se upevňovalo kovovou sponou, s tím že jsou po babičce a je mu líto je vyhodit. A že si z nich určitě něco vymyslím. V kůlně nepřekážely a pomalu na ně padal prach. Až vloni jsem pro ně sáhla a použila je jako lampičky do vánoční výzdoby truhlíků. No a letos, kdy se dcera dočkala vytoužené pergoly přišla jejich vrcholná chvíle. A nápad co s nimi nevznikl v mé hlavě, ale v její. Udělat z nich závěsné lucerničky do pergoly. Ne ledajaké, ale odrhané. Tak s tím jsem problém neměla, kdysi jsem tomuhle tvoření také propadla, ale problém byl v tom, že se díky kokotviru zavřely obchody a tentokrát i galanterie a já neměla kde koupit materiál. Ano, mohla jsem si ho objednat na netu, ale doprava jednoho přadénka by byla třikrát dražší než přadénko samo.

Takže se na sklenice dál snášel prach ...

Po otevření obchodů a několika týdnech jsem si konečně zaobstarala kýžený materiál. Odnesla ho nahoru do mého tvořivého pokoje a .... 

a zas se nic nedělo. Pokaždé když tu byla dcera tak jsem jí zapomněla ukázat to přadénko, jestli schvaluje barvu. Nekoupila jsem klasicky bílou, ale šedou, protože mají dům v šedošedé kombinaci a pak mi přišlo, že ta šedá se míň zašpiní, byť je pod pergolou. Až konečně vědomí operace ruky a následná delší doba rehabilitace mne konečně nakoply a já se dala do práce. Do uzlování jsem vpadla hned, jediný problém mi dělal jeden úplně obyčejný ripsový uzel, ten jsem nějak pořád motala špatně, ale nakonec i to se zvládlo. Horší to bylo s šikovností, nebo spíš nešikovností a bolestí ruky. Jak mám v tom kloubu mezeru a bolí to, je pro mne problém ne dělat těžkou práci, ale tu jemnou s jemnou motorikou. Takový úchop pro špetku soli je sakra bolestivý a špatně proveditelný, a to nemluvím o špendlení nebo šití jehlou. 

Nakonec jsem jí umotala lucerničky tři, s tím, že ještě mi tu sklenice zbyly a zbyl i materiál, takže když bude chtít, ještě jí určitě jednu udělám ....

Konečně jsem dokopala muže k tomu, že jsme šli vybrat nové lino do ložnice, protože koberec který tam je od nastěhování se sem je po šesti generacích štěňat hnus. Ne že bych byla takové prase, a koberec průběžně nečistila, jenže on je to takový divně udělaný koberec, každá skvrna která se vyčistila udělala takovou béžovou mapu (koberec sám je šedý) a když jste tu mapu chtěli odstranit, tím že jste jí vyčistili, udělala se další a větší. A tak pořád dokola. Několikrát jsem koberec proto vyčistila čističem celý, což mělo za následek že místo šedé byl béžovošedý. Nějak to lepidlo kterým je lepený, není to tkaný koberec, ale právě lepený, se při sebemenším navlhnutí prosáklo skrz a dělalo ty mapy. Navíc po letech se na krajích těch map udělal jakoby mastný povrch na který se chytal veškerý prach a nečistoty které už nešly ničím odstranit. 

A tak když přišli peníze za mužův úraz, jelo se vybírat. Včera nám lino dovezli a o víkendu jsem si rezervovala syna na pomoc s jeho pokládkou. Takže po třiceti letech se dočkám nové podlahy! Doufám, že v materiálu a provedení jsme zas nekoupili zajíce v pytli.