pátek 6. července 2018

Lübbenau a jeho sochy .....



O městečku Lübbenau jsme si řekli většinu ve včerejším článku a dnes se podíváme
na nějaké obrázky. Ti kdo nechtěli na kahny, měli na město zhruba tři hodiny, já
samozřejmě cítíc vodu jsem na něj měla asi třičtvrtě hodiny které scházeli do odjezdu
kahnů. S parťákem jsme se tedy jen tak zběžně městečkem prošli jen po kousku pěší
zóny. Zašli do kostela sv. Nikolase a právě před ním nás zaujaly zajímavé sochy.
Netradičně z nerezového plechu a tvořily dohromady zákoutí s fontánou kde se ráchaly
malé děti nebo jste si jen tak mohli sednout na lavičku (v loubí a s free wifi) a pozorovat
cvrkot okolo. Postavy patří do bájí a mythologie Spreewaldu a některé jsou roztomilé,
jiné zas vypadají hrozivě. Ale naknec jsme našli ještě dvě postavičky které byli
opravdu veselé. Jedna upozorňovala na městské muzeum
a druhá seděla přímo před ním ....



Zřejmě velmi oblíbená je zde pověst o hadím králi. Narazili jsme tu na něj dvakrát. Jednou jako
zamračené zakončení velmi nápaditého obrubníku předzahrádky ....
(tady jen hlava, velé dílko jsem nevyfotila, prostě hady já nemusím ani betonové)


.... a tady u kostela. Ten byl docela sympatický. S tím vyplazeným jazykem mi připomínal
uhnaného psa anebo jako kdyby si pořádně přihnul okurkového piva



Nafotit cokoli aby se tam někdo nemotal bylo opravdu dost těžké.
Nakonec jsem to vzdala ...





Zřejmě bývalá studna, ale když jste se podívali dovnitř, zjistili jste, že pod mříží jsou vysázené
keře a květiny a celé to dokonce večer svítí


Ukázkový hrázděný dům jakými jsou Německo a Rakousko proslulé


Pajdula před muzeem. Předpokládám, že pod ním je obdobná výsadba jak u předcházejícího
pajduláka


Horní část čelisti velryby visící v průjezdu městské brány ...


... a brána samotná


Městečko je protkáno takovými to většími či menšími vodními kanály. Někde
jsou zakotvené pramičky, jinde je to jen líný úzký proužek


V jedné galerii mne nadchnul tenhle zajímavě vyřešený případ dilema Kam s ním.
V tomto případě kam s pařezem


A pak můj oblíbený kůň. Taky krásná práce. Vůbec jak je vidět, tady
vystavoval člověk který se dřevem hodně pracoval


A tady je máme. Gurkenfamilie čili Okurková rodinka. Táta Willi a mimino Selma. Maminka
bezejmenná. Mohli jste si je v obchodě zakoupit v různých vydáních. Od malých sněžících
těžítek se Selmou až po tyhle velké sádrové či keramické obludky. A samozřejmě k nim
i všechny ty okurkové pochutiny. Docela jsem se divila, že tu prodávali zmrzliny takových
nudných chutí jako jahodová, vanilková, čokoládová a ne okurkovou ....


Jak jsem už psala, na kanálech je mnoho velmi oražených kachen, které nastrkovaly krky až do lodí
a dost nevybíravě a vlezle somrovaly o krmivo


Grosshafen a kahny. Jak je vidět máte tu pohodlíčko stolků a kdyby vám bylo zima i plédy
na přikrytí. Ostatně na Sprévě se pořádají plavby na kahnech i v zimě. Jo, a pro případ
deště jsou k dispozici i deštníky! Kahnů je zde 300 a na každého lodivoda tak za den vyjdou
dvě až tři jízdy, záleží na délce plavby. Ale nejčastější trasa je z Lübbenau do Lehde.









Lübbenau - kostel sv. Nikolase




O evangelickém kostele sv. Nikolase (Mikuláše) na Starém náměstí v Lübbenau
jsem nenašla v českých pramenech na netu nic krom data vzniku 1741.
A že je s výškou věže 40 m nejvyšším městským kostelem v regionu. Více
vám o něm nemohu vlastně podat žádné jiné zajímavé informace. Jako každý protestantský
kostel je ve svém interiéru velmi jednoduchý, minimálně zdobný, až strohý. Jen při
naší návštěvě se trochu vyzdoboval, protože se chystala svatba. Nechtěli
jsme nějak dlouho překážet a tak není ani moc obrázků.
Takže vás teď zvu na jeho návštěvu ...





A jedny varhany pro Majku Mrkající






Tolik z Lübbenau a příště se vydáme do zeleného ticha kanálů řeky Sprévy.