20 dubna 2021

Není Mšeno jako Mšeno, natož Mšené ....

 


.... aneb já o koze a ty o voze. Tak nějak by se dala
charakterizovat moje poslední komentová a mejlová komunikace s Padesátkou. Na blogu měla v posledním článku fotky ze svého výletu a já, registrujíc jen název místa Mšeno (jak se nevyplatí nedávat při zeměpisu pozor zjistíte později) jala jsem jí v komentářích vyslýchat jestli šli tudy a tamtudy, jestli viděly to i ono. A že prostě ty lázně a okolí (a jsme u toho) stojí za vidění. 
Nabídla jsem že tam můžeme vyrazit ještě jednou a v klidu si projít jak lázně tak přilehlý lesopark, a vyšlápnout si i do nedaleké Budyně nad Ohří. S tím že spojení vlakem jsem našla. No, to už začala Padesátka větřit, až nakonec mi napsala, že každá mluví o jiném místě, byť tedy obě jsou ne zas tak daleko od Mělníka. Ona o městě Mšeno (no trochu mi falírovaly ty skály, nicméně v lesoparku jsou taky, a navíc na pohledech ze začátku minulého století bylo místo zvané i Mšeno) i taková trochu jiná architektura než jsem znala já. No a já zas o místě mé následné doléčby po operaci páteře Mšeném, nebo také městečku Mšené - lázně. O tomhle městečku už jsem na blogu psala, jenže článek patří do let u nichž po definitivním konci Galerie.cz zmizely fotky. No a tak se asi nic nestane, když si toto místo připomeneme znovu. Takže Míšo, tohle je to místo kam jsem tě tak urputně snažila umístit a které bych docela ráda ještě jednou navštívila.....

Mšené lázně jsou malý městys ležící na samém okraji litoměřického okresu, zhruba 12 km jihozápadně od Roudnice nad Labem a 14 km severně od Slaného, tudíž i v nevelké vzdálenosti od Prahy. Lázně zde byly založeny už roku 1762, v té době pouze s koupelovými a pitnými kůrami. Až později, když se zde objevilo ložisko slatiny, rozšířilo se jejich zaměření i na slatinné zábaly. Dnes se již místní bahno nepoužívá, dováží se sem třeboňské. Po celém lázeňském parku se mezi starými stromy schovávají většinou secesní lázeňské villy, ovšem největší stavební klenot celých lázní je lázeňská jídelna, kavárna a centrum společenských akcí, pavilon Dvorana. Je dílem českého architekta Jana Letzela, u nás  málo známé osobnosti, architekta ale i politika. Oč méně je u nás známý, o to víc je známá jeho stavba tzv. Atomový dóm, neboli budova, která jako jediná zůstala stát ve městě Hirošima po výbuchu atomové bomby. Letzel si Japonsko vůbec zamiloval a dlouhá léta zde žil a pracoval, a jeho zásluhou se  dnes staví po celé, seismicky velmi činné zemi domy odolávající otřesům. Po vzniku republiky byl jejím prvním velvyslancem v Japonsku. Pavilon Dvorana projektoval ve svých 25 letech a je nádhernou ukázkou secesní architektury z roku 1905. V lázních ještě spolupracoval na návrhu stavby jiného pavilonu,
 Villy Kyselky. Dodnes se do Mšeného sjíždějí studenti architektury z celého Japonska, neboť odkaz Jana Letzela jako architekta je v Japonsku stále živý a velmi vážený.

Jelikož v době kdy jsem tu byla jsem zdaleka netušila že jednou se vrátím docela fanaticky k focení a k psaní blogu, fotek svých mám jen pár, a to ještě fotil muž když mne do lázní vezl. Takže většina fotek je stažená z netu ...

Tak tohle je kulturní centrum lázní. Pavilon Dvorana



A takhle jsem se na ní dívala já, z balkonu mého pokoje


Altán pro lázeňský orchestr


Výzdoba vnitřku jídelny. Tady jsem sedávala na jídlo, před těmi dveřmi


Interiér lázeňské kavárny ve Dvoraně


A jednotlivé villy. Tohle je Kyselka, na jejímž návrhu se také podílel Jan Letzel. Já tam chodila na elektroléčbu



Villa Říp, zde je příjem pacientů, vodní a bahenní kůry a masáže



Většina pavilónů je jak ubytovacích, tak v nich jsou nějaké balneo provozy, jedním z mála který je čistě jen ubytovací je Slovanka která mi poskytla na měsíc ubytování. Velmi příjemné...

Tedy až na to, že mi za zády jezdily vlaky na místní trati. Naštěstí nebyla moc frekventovaná. Ale kvůli mnoha přechodům přes trať tu vlaky furt troubili. Tohle bylo moje království. Až úplně na konci budovy. Tedy v patře, ne dole.


A Slovanka v celé své kráse


Jako zpestření pobytu jsem měla léčení malých koťátek, protože kočiček tu bylo neurekom. Aby ne, lidé je s radostí krmili, ale ony si stále zachovávali svou hrdost a hladit se moc nedaly. Ale vesele se množily. Jenže se taky o ně nikdo nestaral a tak ta, trpěly i mnoha chorobami. Koťátka o která jsem se starala měla chudinky hodně silné záněty spojivek. Takže jsem si nechala od návštěvy přivézt oční kapky a prckům očička pravidelně vykapávala. Druhým zpestřením bylo natáčení ČT a jejího povídkového seriálu 3+1 s Miroslavem Donutilem. Takže se člověk setkával nejen s filmaři ale i s herci kteří zde byli ubytovaní, v době kdy jsem tam byla já to byla Zlata Adamovská a Svatopluk Skopal. Miroslav Donutil vždy na natáčení přijel a zas odjel.
Lázně a park se také objevily ve filmu O rodičích a dětech. 
Tak koukám, že ten dnešní článek je tedy o něco obsáhlejší než ten minulý. Ale co, takovéhle krásné místo si to zaslouží. Tak co Míšo, pojedeme? 😉