čtvrtek 30. srpna 2012

Raketová základna.....

O tom, že nedaleko naší chaty na hřebenovce nad Kytínem je bývalá raketová základna jsme se dozvěděli paradoxně z knihy od Riders Digest výběru Sto zajímavých výletů po ČR. Ne že by to místní nevěděli, ale neměli jsme jaksi štěstí se z domorodci nějak lépe poznat, protože naše chatová část leží dost mimo Mníšku a dva a půl kilometru tam a zase dva a půl zpět, mému muži připadá pěšky natolik vražedné, že nejde ani do restauračky, kde se jak známo s domorodci nejlépe poznává. A co se týče ostatních chatařů, družení se nějak moc nenosí. Tedy pokud si zrovna nevyhlídnou manželku jiného chataře, to je pak družení velké s nepříjemnými (rozvod) následky. Ale to jsem trochu odbočila. Takže kniha a následná domluva se synem že si tam uděláme cyklovýlet. Byla to kruťárna, protože se muselo vystoupat na vedlejší hřeben a tak to dalo nějakých deset kilásků neustálého šlapání do kopce, který se v závěru ukázal nesjízdným dokonce i pro mého syna, což je ovšem co říct. Já si opět v některých úsecích spokojeně šla vedle kola. Zbylé dva kiláky už vedly po té staré hřebenové silnici od které, šikovně ukrytá vedla odbočka k základně. kdo by nehledal, nenašel by. Jenže ouha, před námi kolem dokola vysoká betonová zeď....ale v ní byla naštěstí stará brána a brány jsou odjakživa od toho, aby se překonaly. Syn nejdřív sice přelezl a byl se po svých podívat co je dála a já jak jsem na něj čekala jsem zjistila, že pletivo které bylo na místě jednoho betonového dílce se dá docela lehce rozplést a vzniklým otvorem protáhnout kola a pak sebe. Synovo překvapení když jsem mu šla naproti s koly bylo opravdu nelíčené.
A tak jsme se dali do průzkumu na kolech. Areál je to ohromný, my z něj viděli jen malou část, ovšem tu s odpalovacími rampami a podzemními bunkry pro uskladnění raket. Takže vlastně tu nejzajímavější. Sice jsme si připadali v tom naprostém tichu mezi opuštěnými betonovými kryty a odpališti jak v nějakém katastrofickém nebo sci-fi filmu a někde vzadu nám pořád seděl takový nepříjemný pocit, jakoby na vás měl od někud ze zálohy vybafnout buď mimozemšťan nebo přinejmenším Rambo s útočnou puškou. A navíc se začalo zatahovat a v dálce hřmít a když jsme vylezli na jedno z odpalovacích míst odkud byl mimochodem nádherný rozhled a kde by byla po menším vyklučení okolních stromů moc pěkná rozhledna, viděli jsme mraky z kterých hojně pršelo. Což na náladě také nepřidalo a tak jsme se při prvních spadlých kapkách rozhodli, že je asi na čase se vrátit. Zpátky to bylo brnkačka, jestliže tam jsme se palcatili dvě hodiny, zpátky jsme byly dole za půl. Sice byly brzdy po tom padáku dolů dost zteplalé, a mě chytala do obou rukou z brždění křeč ale nezmokli jsme a dokonce ani ta bouřka nepřišla.
Takže jsme si odnesli pár poznatků a to že
- ve vojenských prostorech se opravdu perfektně sbírají houby, které tam rostou velmi početně a ve velikostech v normálním lese neviděných (radioaktivita?)
- tam vlastně byly vojáci ještě dva roky před tím, než jsme tam byli a to normální posádkou (podotýkám výlet se uskutečnil před pěti lety)
- že taková základna je skvělé místo pro pilné kradaře kovů
- a že i v době kdy mi tam byli na druhé straně základny normálně probíhal normální vojenský život, neboť posádka, nebo to co z ní zbylo se přestěhovala z jednoho konce na druhý a že ten pocit že na nás někde někdo vybafne byl vcelku oprávněný.

Památný dub u kterého se skrývala odbočka.....nikdo by jí tam nehledal.


Žádná brána není nezdolatelná....


Uvnitř bunkru. Tady si rakety hověly....


Z odpališť byl skvělý výhled....


Další fotky opět v Galerii.

Sviňa jedna nenažraná...

A kdo že? Určitě si pamatujete jak jsme zde rozebírali jakého asi krásného motýla je ta housenka kterou jsem vyfotila na zahradě. Pak se ukázalo, že to až zas takový krasavec není. A už vůbec to není žádný užitečný motýl. Naopak jeho jméno dřevopleň a pak upřesnění od blogerky Aleny že žere vrby, topoly a osiky se ukázalo Jako nadmíru orávněné.
TA SVIŇA MI TOTIŽ ZAVRAŽDILA S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ NAŠÍ KROUCENOU, KRÁSNOU VZROSTLOU VRBU!!!!

Říkala jsem si proč po zmlazení vypadá ještě hůř než před ním, opadává, neustále žloutne a navíc proč mi "odešla" jedna celá velká větev. Tak teď už to vím. Všechny ty piliny okolo, které jsem mylně považovala za práci sršňů kteří neustále rejdili po kůře byly výsledky žravosti těch housenek.....a když jsem navíc zase jednu objevila jak si šupajdí od vrby a druhou přímo z ní vytáhla, zapadlo okamžitě všechno do sebe....
Takže teď nás čeká uříznout onu uschlou větev a zjistit jak velké jsou škody. Ale vzhledem k tomu, že na všech větvích je popraskaná a odfouklá kůra, pod kterou je vidět buď plíseň nebo zčernalé dřevo, vypadá to, že je asi vymalováno a vrby se bude muset uříznout až u země. Je to sice vrba, tudíž plevel, ale nevím nakolik bude ještě mít sil se vzpamatovat.
Jen doufám, že to něco neznamená, koupili jsme jí stejně jak k nám přišel druhý Báča coby štěně a on sám si jí přetvořil k obrazu svému když jí ukousnul a rázem z jednoho kmínku bylo kmínků pět.........

Jít dál....

Pokaždé když život se mnou své hry hrál
a nohy mi podrazil...
vždá stál někdo opodál, ruku mi podal
a řekl: " Vstávej, jdeme dál!"

Stokrát jsem padla a stokrát vstala
ta ruka stále byla tam...
Snad jiná osoba to byla, ale pomohla
a já mohla jít dál....

Někdy kamarád či milenec, jindy maminka
svou láskou zadrželi můj pád...
Vždy ale to byl někdo kdo opravdu mne
měl nade všechno rád....

Já brala všechno jako samozřejmost.
no co, vždyť přece to je povinnost.
Těch kdo milují nás pomáhat nám
přejít přes vratký most...

Jenže co když ztratí se najednou, ta ruka
ta láska, ta pomoc....
Když pak přijde pád kdo podá nám ruku
a nezištně řekne : "Vstaň, vždyť musíš jít dál!"

Těch kdo v životě nám pomohou
těch jen pár je....
Každý z nich nás takové jací jsme bezvýhradně miluje.
A když jim osud nohy podrazí
pak na nás jenom je....
podat ruku a říct: " Vždyť nic se neděje, vstaň a jdeme dál!"




středa 29. srpna 2012

Přírodní....

A nesmí chybět ani květinky a rostlinky....

Celík zlatobýl...


Tuhle potvoru jsem taky měla na zahrádce, je to rychle rostoucí liána a má zvláštní ježaté plody a uvnitř čtyři velká černá semena. Nevím jak se jmenuje ale já jí říkám Trifid....tuhle jsem načapala na šípkovém keři.


A takové má květy....


Tyhle zvláštní útvary na šípkových keřích jsou často k vidění....jak z loňska, tak z letoška. Je to něco podobného jako jsou duběnky nebo čarověníky.


Pomník...

Tu trasu kterou jsem šla na Palici pěšky, jsme kopírovávali na kolech po cestě která se skorem celou dobu vinula hluboko pode mnou. Byl to taky docela dobrej záhul protože vede do hodně dlouhého a táhlého kopce, kde je jen málo rovinek na odpočinek. Přiznávám se , že jsem ho nikdy nedala najednou v sedě, alespoň kus jsem vždy podle momentální fyzičky šla a kolo tlačila. Samozejmě že za nesouhlasných poznámek dítek, které mi neustále připomínaly že mám nejlepší kolo, s nejvíce převody a navíc oproti nim treka a že to nevyjedu....Řekla jsem jim že jezdím pro radost a ne proto abych na tom kole funěla jak hroch a někde z něj vysílením spadla a rozbila si ústa. Pak už jsem raději jezdila sama nebo s mužem, který byl na tom s fyzičkou ještě hůř, tudíž neměl sílu ani na ty jedovaté poznámky.

Když se ten kopec vyšlápnul, a najelo se na cestu vedoucí po Třebovských stěnách, stávala vedle ní něco jako boží muka, byl to však pomník jednoho z původních německých obyvatel. Neřeklo se tomu místu jinak než U Johánka. Byla jsem dost překvapená když místo původního pomníku, napůl zarostlého v křoviskách na mne vykoukl nový, upravený. Ale ještě víc mne překvapil nádherný pískovcový blok který byl původně skrytý v tom pomníku. Jestli do něj někdo naboural, nebo se rozpadl to nevím, prostě tam najednou je....





Nevím kdo to byl, ani proč má ten pomník zrovna tady, stranou všech frekventovaných cest....

Západové....

Moc se mi líbí fotky západů jaké má Hanka nebo Jitka na svém blogu. Já nemám štěstí na to, abych se v době západu vyskytovala někde na placatém místě. Jsme v údolí a než se dostanu někam na rovinu už mi sluníčko zaleze za další kopec. Jsem tak odsouzená (zatím) k tomu, abych se mohla kochat jen barevnou hrou oblaků na obloze, kterou ten západ vyvolá....





Tři pozvánky....

Ráda bych vás pozvala na tři zářijové výstavy pejsků
kde se budeme s Bobešem aktivně učástnit. Pro ty
které by zajímalo jak to na výstavách chodí, nebo
by chtěli vidět různé psy, bydlí v dosahu měst kde
jsou pořádány či by si chtěli udělat výlet jsou to
tyto výstavy:

1.9.2012 Rybníky u Dobříše
Krajská výstava.


15.9.2012 Mladá Boleslav
výstaviště Krásná louka
63. klubová výstava teriérů

a


29.9.2012 Brno - výstaviště
Národní Moravskoslezká výstava psů

Jste srdečně zváni Usmívající se

pondělí 27. srpna 2012

Na ( P)alici....

Tak, tak konečně jsem po jednadvaceti letech dorazila k cíli každoročních silvestrovských výletů místních obyvatel, Na Palici....docela příhodný název, protože lozit do kopce a nakonec skončit na plácku dvakrát dva metry, kde nic není, kam není nikam vidět mne tedy docela překvapuje a připadá trochu na palici. Možná kdysi dávno, než okolní kopce zarostly bylo vidět do okolí, jenže dneska? Nic, nic, nic....maximálně pár starých dubů při cestě a hadovky po okolním lese. A už vůbec nechápu jak se na takový pidiplac ntěsná čtyřicet lidí, zapálí si ohník a peče buřty! To tam snad chodí po pěti? Jak někde kdesi v muzeu, aby se nepoškodil vzácný exponát, či jak v Mauzoleu v Moskvě kde nechají nahlédnout do mumifikované tváře nesmrtelného Vladimíra Iljiče? A možná tam při buřtu a rumu vzpomínají na to jak to bylo kdysi lepší.....

Raději jsem se tedy sebrala a vydala se na zpáteční cestu. Musím říct, že jsem toho měla dost a představa šlapání nějakých deseti kilometrů zpět, když jsem minimálně to samé už měla v nohou byla zrovna tedy ne moc lákavá. Ovšem narazila jsem tam na ještě zoufalejší rodinu, která už dva dny hledala uprchlého huskyho a ti mě vzali kus cesty autem protože jeli taky do Rybníka kde měli sraz z druhou rotou pátračů . No kus, víc jak polovinu, za což jsem jim byla moc vděčná. A ráda jsme vylezla u posekaného pole a cestou do dalšího lesa jsem i volala z plných plic na toho zatoulaného uprchlíka. Co kdyby, že jo. Moc bych jim přála aby to dobře dopadlo a pejska našli....

Cvakla jsem pár obrázků krajiny, ale nebylo to nic moc, bylo zataženo a takvšechno vypadalo tak nijace. Skulili jsme se dolů z kopce a dovlekli se dom. Musím říct že už i Báča trochu škrabal drápkama a Matěj nějak přestal i hopsat. A já doma vlezla do vany a děkovala bohu, že jsme se neztratili a trefili zpátky. A na Palici mě už tedy nikdo nedostane, ani za láhev rumu ani za pečenýho buřta! To bych už fakt byla na palici.....

Tak to je ona, Palice....jak vidíte moc místa tu není a vidět už vůbec nic.


Šli jsme o třista metrů výš než byl základní tábor, tedy náš dům....:)


Pohled na východ


Na západ


Na sever


a na jih....připadal jsem si trochu jak v nějaké Cimrmanovské hře.


Ne že by mne nebavilo chození, ale někam kam to má smysl a kde můžu něco VIDĚT!!!! Pokochat se, odpočinout si! Tady jsem se akorát podepsala do vrcholové knihy a zase šla zpět....
Jediné čeho tu bylo dost byly hadovky smrduté, v různých stádiích růstu, naštěstí ale moc nesmrděly tak že se to dalo přežít...


Tady se jedna klubala a hned vedle ní ještě stádium zvané vejce, v tom se dá ještě i jíst. Tedy ne že bych po tom toužila. Ona ta houba je vůbec celá taková podivná, i na pokoukání, dost silně mi něco připomíná...


Opět jeden ze starých a mohutných buků...


Hurá rovina, a když, tak kopec dolů....



Psi si po cestě autem trochu odpočinuli a tak si po poli zvesela pobíhali


Nebo čučeli co kde lítá...

Na palici....

....jsem byla, že jsem se vydala tam kam už jsem měla dlouho namířeno. A tak mne to pěkně vytrestalo když jsem se včera rozhodla tam vydat. A to z prostého důvodu. Bylo mokro. Jenže navíc k tomu mokru tam bylo bahno. A lk tomu bahnu ještě jako bonus rozrytá cesta od lesní mechanizace, protože si zrovna usmysleli že tam budou kácet.
Tudíž nejen že jsem se plahočila do dlouhého a nekonečného kopce, ale navíc ještě mi v tom blátě podkluzovaly boty....
Copak psům, těm se s tím náhonem na všechny čtyři šlapalo, ale já za chvíli lapala po dechu a nadávala si do blbců.
Navíc se opět z jedné cesty staly čtyři, rozcestník ani tůristická značka žádná, já tam v životě nebyla takže jsem nevěděla kudy dál. Zvolila jsem zlatou střední cestu a hrabala se dál do kopce. Připadalo mi to jako správný směr, když jsem se měla dostat na nejvyšší bod zdejšího okolí...

Pcháč zelinný


I zde vystupovalo opukové podloží ven a pukalo pod náporem kořenů a stromů



A pak že je pohádka o zlatém kapradí jen pohádkou


Čím výš jsem se dostávala, tím byl les ponuřejší, hustší a starší. Některé buky měly úctyhodnou výšku i obvod kmene, jinde to vypadalo jak v malém pralese. I tvary stromů byly strašidelnější....





Konečně jsem se dohrabala na místo kam už výš jít nešlo. A zase čtyři cesty. Teď babo raď, jsem tam kde mám být, nebo ještě se jde jinam a hlavně kudy....vzhledem k absenci něčeho co označuje nejvyšší bod jsem usoudila že ještě nejsem tam kam chci dojít a tak jsem opět zvolila střed a vydala se dál....
Cesta vedla jednou z mála listnatých částí lesa, kde byly povětšinou buky a javory. Obtáčela pomalu vrch kopce aby se vzápětí odklonila od směru kterým jsem se domnívala tak nějak najít svůj cíl. Pak mne zas za nejbližší zatáčkou vyvedla z míry když se zase vrátila do původního směru. No modlila jsem se abych došla někam kde bych alespoň pro případ že bych zakufrovala mohla přivolat motorizovanou pomoc. A nadávala si do blbců, že jsem si raději nezvolila telefon s možností GPS. Jako na zavolanou se najednou objevily na stromech tůristické značky a já si řekla že značená cesta někam vede a že to risknu a půjdu prostě po ní. Udělala jsem dobře, dokonce jsem si tu doposavadní cestu o dost zkrátila. A vylezla opravdu na místě kde jsem to už dobře znala z našich cyklovýletů....

Opět rozcestí, volím zlatý střed....


Jedna z mála listnatých partii které tu lze najít


Je vidět že jsem na správném místě, tedy ještě ne úplně, ale míříme tam





Tohle všechno je vzdušnou čarou nějakých pár kilometrů, ale po silnici je to dvacet. To protože jsme na vršku skalní stěny která padá hluboko do údolí....






neděle 26. srpna 2012

Kritika bolí?.....

Všichni blogaři již zaznamenali, že na Blog.cz již víc jak čtrnáct dní nefungují
měřiče návštěvnosti. Stále se nic neděje a stále svítí bílá nula. Když se na fb
ukázal odkaz na článek o měření návštěvnosti hned jsem si ho šla přečíst. Možná
tam bude něco o tom proč nejde měřič...ale nic, ani zmínka, jen tam pan Rulc
sáhodlouze vysvětloval pojmy jako návštěvník a návštěvník, jedinečná návštěva
a opakovaná návštěva, jak dlouho musí být návštěvník na vaší stránce aby se
započítal apod. Ale nic o tom PROČ ta dlouhá nefunkčnost. Jenže než tohle celé
byla zase zajímavější debata v komentech. Jako první koment se skvělo
samozřejmě odsouzení toho proč nejde počítání a kdy že se tom tedy změní
I dalších dost komentů se neslo v tomto duchu. Já se také přidala k těm
kteří kritizovali a chtěli vědět kdy se situace změní.
A jaké bylo mé překvapení když jsem si druhý den na článek najela znovu
abych se podívala na případnou odpověď, jenže..... jenže všechny ty komenty
které si dovolily kritizovat byly smazány, včetně mého. Zůstaly jen ty pochvalné.
A tak jsem i pochopila
že tomu tak bylo evidentně od začátku, protože jeden koment zněl: " A už se tu
zase mažou nesouhlasné komentáře"! Nevěnovala jsem tomu tak pozornost
ale když jsem opravdu zjistila že tomu tak je, bylo mě docela hořce.
Já se snažím odpovídat na blogu i na nesouhlasné komentáře když mám dojem
že by mohl dotyčný(á) pochopit moje stanovisko. A nemažu je, jenže jak
je vidět pan Rulc nemá rád žádou kritiku, nejen své osoby, ale i toho
co se děje technicky i jinak na Blogu.cz....A náprava není a není....
Někdo nůže říct že to jsou jen čísílka, ale i ta podle mne vypovídají o tom, jestli něco
dobře nebo špatně a můžete to napravit. Komenty jsou jen zlomkem
toho, kolik lidí u vás bylo na návštěvě, ty většinou dávají ti kdo se vrací,
ale nevypovídá to o tom kolik lidí celkově k vám přišlo. No tak jsem
si holt dala toplist. Propásla jsem sice dva roky, protože přiznávám
neuměla jsem to zakomponovat tam kam to mělo být, jenže teď
už jsem tak trošku do toho všeho přišla tak jsem se přidala k těm stovkám
blogerů kteří mají pěkně před nosem jak jim to na blogu pěkně odsejpá....

Holt někoho asi kritika bolí a snaží se s ní zatočit tak, že jí prostě smaže.....
Místo toho aby vysvětloval....
Jen se tak na jeho hlavu snese kritiky ještě víc....

pátek 24. srpna 2012

Letně dešťové.....

Ve středu tady na chvíli zapršelo a trošinku i zahřmělo. Nebylo to bohužel na tu vyprahlou zahradu nic světoborného, jen se snad alespoň ze vzduchu spláchl prach. A tak jsem ještě za mírného deštíku ale už za sluníčka šla udělat jen tak pár záběrů.....

Z nových růžiček kvetla červenožlutá a jemně fialová....



Další listy které byly skvělou inspirací byl ten od růže a u okrasné trávy protože na nich zůstaly kapky deště a třpytily se ve slunci....



Vůbec v travách se líbilo jak sluníčku tak kapičkám....




A i duha se vyskytla, jenže slabounká a tak jsem jí trošinku upravila aby byla víc vidět....