středa 24. října 2018

Rozloučení ....






Patnáct let byl součástí naší rodiny, která mu tvořila smečku. Patnáct let nás bezvýhradně miloval a my se mu snažili to vracet.
Deset let vychovával Bobeše a stali se z nich nerozluční kamarádi, byl to jeho velkej bráška.
 Po patnácti letech přestalo dnes jeho velké srdce tlouci....muselo. Už nezvládal nápor té zkur...é rakoviny a já musela rozhodnout. 

BAK

13.2.2003 - 24.9.2018


To bylo vždycky tak malý?




..... mne napadlo hned, když jsem vešla na první nádvoří. Propánajána, vždyť je to tu takový stísněný, to bylo vždycky? Myslím, že tohle známe všichni. Někde jsme v dětství, někam jezdíme a zdá se nám to ohromné, vzdálenosti strašně velké, a pak tam přijdeme jako dospělý člověk a najednou je všechno maličké, vzdálenost mezi bodem A a B je vlastně jen chvilka a pár desítek, možná stovek metrů a my stojíme a koukáme jak puci.
Tak přesně tohle se mi stalo i na Karlštejně. A dojem ještě umocňovala hlava na hlavě protože na nádvoří probíhal koncert různých seskupení hrajících středověkou hudbu. Musím říct, že mne, člověka který přišel až ve zralém věku 25 let na půvab rockových dinosaurů jako QUEEN, PINK FLOYD, NAZARETH, DEEP PURPLE a dalších byla tahle hudba vcelku příjemná na poslech, ba co víc, byla tak rytmická, že mnoho lidí se u ní vrtělo jak někde na diskošce, nebo já na swingovém koncertě Ondřeje Havelky.
Procházela, nebo spíš plížila jsem se po úzkých kamenných chodníčcích podél hradeb protože byly úplně plné a na místě kde se sotva vejde jeden člověk šli tři až čtyři. A při té příležitosti jsem si už poněkolikáté kladla otázku, proč se mi Češi musíme všude a za všech okolností chovat jak hovada. Opět mi to potvrdila skupinka rodičů! s malými dětmi, tatínci už zřejmě z cesty kolem stánků s vínem na hrad měli něco pod baretkou, maminky typické modelíny a dítka rozverná, nezvládnutelná. A aby asi všem návštěvníkům dokázali, že nejsou žádní kulturní barbaři a znají českou filmografii nazpamět, vyřvávali otcové po celou dobu různé úryvky z filmu Noc na Karlštejně a vůbec jim nevadilo, že na pódiu právě někdo vystupuje. 
Jako vždy, když se někde s takovým chováním setkám mi bylo stydno. Prošla jsem rychle jak to jen šlo kolem skupinky, a šla se podívat do studniční věže. I tady, v tom maličkém prostoru byly stánky, a tak dostat se ke studni a podívat se dolů bylo docela problém. Navíc paní kustodka každého, kdo se zdržel více jak pět vteřin okamžitě vyháněla, aby se stihli podívat i ostatní....
Propasírovala jsem se tedy nazpátek, ještě se prošla kolem hradeb a pozorovala úsilí již známé skupinky vysvětlit malému chlapci, že hlava se mu opravdu do střílny nevejde a on stále zkoušel rodičům toto tvrzení vyvrátit. V duchu jsem si říkala, že by bylo zajímavé kdyby se mu to opravdu podařilo. Jestli by stále vyřvávali Na hradě je ženská!
Pak už jsem všechno vzala hopem, a vydala se na zpáteční cestu k nádraží. Ještě jsem ochutnala dobrého vínka, koupila si vynikající burčák (den před tím se mi nechtělo s lepší vidinou spojení se táhnout se ciderem) a došla na nádraží kde všechny vlaky měly psané nejméně půlhodinové zpoždění. Koupila jsem si lístek a šla odevzdaně čekat na perón. Jaké bylo moje překvapení, když vlak přijel na čas a na čas přijel i na Smíchov. Jen s tím, že tam končil, a ti kdo jeli na Hlavák museli buď metrem nebo si počkat na vlak jedoucí za námi. Z toho jsem vydedukovala, že chyba byla celý den někde mezi Smíchovem a Hlavákem. Karlštejn JE krásný hrad, asi vůbec nejkrásnější u nás, ale tohle mu nepřeju. Ta komerce a davy lidí prostě ten jeho Genius locí totálně válcuje. A hodně bych se přimlouvala za navrhovanou regulaci návštěvnosti....