... zpráva od člověka kterého neznáš, ale víš že existuje. Nejdřív se ti rozklepou kolena a žaludek se sevře a pak začneš mazat. Zprávy, fotky, telefony....
Pak nastane prázdno. Jseš zvyklá na rozhovory v telefonu i na psaní si. Sedíš před monitorem, prsty nad klávesnicí, jenže nepřítomně hledíš do monitoru a bojíš se. Začne ti připadat jako Sauronovo oko, které tě sleduje a nevíš kde všude. Máš toho spoustu co chceš říct, ale svírá tě strach. Kam až to Oko vidí, co všechno si čte. Co všechno ví. A tak ti nezbývá než čekat, možná se nějak dozvíš co potřebuješ. Nebo taky ne. Už nikdy....
Jenže co nevymažeš jsou vzpomínky. Na všechny hezké chvíle, na nesmělé začátky. Někdy ty vzpomínky obsáhnou i celé roky. Ale nevymažeš svoje city, leda by sis vytrhla srdce a duši z těla . Na tohle neexistuje žádné tlačítko Delete. Možná za čas si nevzpomeneš na podobu, ale vždy tě bodne u srdce při pohledu na určitou věc, když zazní známá hudba nebo uvidíš tvář která se podobá té kterou si znávala...
Tohle všechno dokáže jedna zpráva. Protože síla slov je velká...
