Na přelomu března a dubna jsem se na Petřín vypravila podruhé. Už opravdu za krásného
slunného a teplého víkendu. Tentokrát moje cesta sice vedla ze začátku stejným směrem,
ale od něj jsem se odchýlila kolem pravoslavného kostela sv. Michaela dolů, do Kinského
zahrad a ke stejnojmennému letohrádku. Nad ním se totiž nachází druhé jezírko, které
na Petříně najdeme. Jmenuje se Herkulovo a má dva vodopády. Z vrchního přitéká voda
do druhéhu spodního, pod dřevěným mostkem, a odtud spadá do jezírka s Herkulovou sochou.
I ono si prošlo renovací a stejně jako vrchní jezírko U lachtana i tady tvoří pískovcové
bloky (ostatně pískovcový je celý vrch Petřín) hlavní roli. Bohužel na jejich pozadí dost zaniká
socha ze stejného materiálu. A ani tady samozřejmě nechybějí kačeny. Co tu ale chybí je
symbol těchto zahrad. Oprsklé zrzavé a černé ušatice. Ano, veverky. Dřív
jich tu bylo spousty a jakmile jste si někde sedli na lavičku, už se
k vám začaly ze stromů sbíhat a zcela nebojácně a drze si
říkaly o nějakou mňamku. Dokonce byly tak oražené
že si vlezly až do vaší tašky. Teď jsem neviděla
ani jednu. Ostatně jejich úbytek pozoruji
nejen tady, ale i v lesích jak u nás
tak i na chatě....
Horní vodopád Herkulova jezírka. Před čtyřmi lety jsem o něm psala poprvé.
Je zajímavé že jsem ho navštívila také v březnu....
Dolní, menší vodopád. Nahoře je dřevěný kostelík sv. Michaela
Socha Herkula. Jak jsem říkala, díky materiálu použitého na svahy zcela zaniká
Od jezírka už moje kroky vedly k letohrádku Kinských, či Museionu, známému spíš ještě jako Národopisné
muzeum. Okolo něj pak dolů směrem na Újezd, k památníku Obětem komunismu, dál k lanovce do
Seminářské zahrady. A pěkně zespodu až nahoru k rozhledně a přes zatím spící Růžový sad domů.
Každému zastavení bude věnován jeden článek....