Vrásčité ruce, vlasy jak sníh,
její svět se náhle zmenšil do čtyř stěn...
Z okna smutně hledí, na něco čeká jen.
Na něco? Někoho? Kdo ví!
Její život krásný, plný byl, a tys v něm kraloval
tak proč teď čeká, v očích žal...
Jak déšť jenž stéká v brázdách polí,
slzy smáčejí vrásčitou tvář...
Neumí být bez tebe, je jí jen půl...
tvůj nezájem je jak hůl, jejíž rány dopadají na její srdce.
Nešlo vždycky vše hladce, ale ona stále jen pro tebe
šeptala sladce : Synáčku můj.....
Shrbené tělo, vlasy bílé jak sníh,
to tys jí uzavřel do těch čtyř stěn...
a ona smutně ven hledí a stále čeká jen.
Na jedno slovo, pro které se smrtí se chce rvát
Na jedno slovo: Maminko, mám tě RÁD!