Trošku jsem se zpronevěřila.....

....tomu, proč vlastně vznikl tento blog....

Když jsem si tak prohlížela zpětně obrázky a články, zjistila jsem, že jsem se dost v poslední době odklonila od toho, kdo vlastně způsobil vznik tohoto blogu. A od té činnosti která s ním souvisí. Tedy od Bobeše a výstav. Pravda, od prosincové výstavy v Rakousku žádná nebyla, tedy byla, ale neúčastnili jsme se protože jsem musela dál pokračovat v upravování abychom byli ready na únorový DUOCACIB. Páni, už vlastně čtvrté zahájení výstavního roku....toto letí....

Nikdy by mne nenapadlo, že se budu něčemu takovému věnovat. A navíc že mě to bude i bavit a dokonce si budu i sama pesana upravovat. Zřejmě vcelku i úspěšně, protože se nám podařilo ulovit jak Českého junior šampiona tak i Českého šampiona ve dvou a půl výstavních sezónách. A pokud všechno dobře dopadne tak by jsme za ten DUOCACIB měli dodělat i Grand šampiona, čímž by zbyl na domácí půdě k ulovení už jen jeden titul a to Šampion ČMKU (pro neznalé zkratka Českomoravské kynologické unie). Všechny tituly jsou tituly krásy, takže náš Bobeš je vlastně takový zatím dvojnásobný missák. Pak už by nám zbylo jen uchvátit ještě titul Interšampiona a jsem spokojená....

Dost lidí se mne ptá jestli mne to baví. A to i ti kteří někdy psa vystavovali. Odpovídám že ano, i když na tom vlastně nic moc zábavného není. Lítání okolo hafušáka, upravování, a čekání, a to někdy hodně dlouhé a když se zadaří dopoledne tak i čekání na odpolední soutěže, to je vlastně celá náplň vystavování psů. Pak vám ho ještě nějaká děsná baba/blbec rozhodčí neocení tak jak si myslíte že si váš miláček zaslouží a dostane to zrovna ta obluda vedle, která vypadá jako úplně jinej pes než má být, neumí pořádně odlepit packy od země, zatímco váš miláček se vznáší jak na obláčku. A srst? Škoda mluvit, vždyť vypadá jak smeták a ne výstavní pes!!! I tak někteří berou vystavování. Já ne, jezdím tam hlavně kvůli tomu, že se tam potkám s lidmi s kterými si mám co říct, je tam ruch a rumrajch který já naprosto miluju a když ještě se navíc zadaří tak je to taková třešnička na dortu.

Takže za necelý měsíc zase hurá do nové výstavní sezóny v které se nakonec uvidí jestli veškerá vynaložená snaha přinese také zasloužené ovoce.

A taky pár Bobíškových foteček by možná nezaškodilo .

Pohodář v křesle...velmi oblíbený kus nábytku, hned po naší posteli....

Pohled kterým jsme pronásledování pokaždé když máme v ruce něco, o čem je Bobeš přesvědčený že je k jídlu....

A ještě jedna z křesla..... a druhá z postle. Nerušit prosím !

To je páteční předpříprava na sobotní výstavu, taková malá generálka....

A že sledování večerníčku není jen zábavou a výsadou malých dětí, ale i malých dandíků....

Tchýně, pomsta a uzený.....

....jsou nejlepší studený.... To jsem kdysi kdesi četla už nevím kde. Jestli v knížce, nebo v nějakém časopise či jen tak někde načmárané na zdi nevím. Ale nějak mi to zůstalo v podvědomí a teď to vyplulo na povrch. Za sebe mohu říct, že s tchýněmi jsem vždy vycházela bez problémů, spíš naopak, obě mne dost hýčkaly a rozmazlovaly.... ale asi to bylo tím, že jsem nikdy nemusela s tchýní bydlet pod jednou střechou a když, tak jen velmi krátký čas.

S tím uzeným je to částečně pravda, ale já dávám přednost uzenému teplému.... voňavému a čerstvě vytaženému z udírny.

A teď ta pomsta. To už je oříšek. Nejspíš to znamená, že pokud se mám někomu pomstít musím to dělat s chladnou hlavou a rozmyslem aby bylo dosaženo opravdu kvalitní pomsty která se navíc neobrátí proti mě. Či že si mám nejdřív všechno rozmyslet a teprve pak jednat? Také se říká, že pomsta je sladká... Já nevím, nejsem člověk pomstychtivý tudíž ani s pomstou nemám žádné zkušenosti, nebo alespoň s pomstou s velkým P. Takové ty drobné pomstičky ve škole sice nějaké byly a jak se tak probírám pamětí právě mi došlo, že byly z "horké" hlavy a vlastně na nic. To když jsem se spolužákovi chtěla pomstít tím, že jsem mu chmátla po učebnicích a vyhodila je ze třetího patra školy na dvůr a vedle stojící zcela nevinný spolužák prohlásil, že sice jó na efekt pěkný, leč ty učebnice byly jeho... nebo když mne stejný spolužák vyprovokoval svými stupidními řečmi k tomu, že jsem ho zlila kýblem vody a on zareagoval tím, že se na mne vrhl s takovou tou širokou železnou lopatkou na smetí a chtěl mne s ní bít do hlavy. Naštěstí jsem si dala před obličej ruku, takže jsem to odnesla "jen" rozseknutým palcem....

Čímž se dostáváme opět k tomu, že mstít se máme s rozmyslem a chladnou hlavou aby se pomsta neminula cílem a zároveň jsme se nestali její obětí.....

Pravdou je, že spíš jsem vždy byla pozorovatelem pomsty někomu jinému a jejího výsledku než že bych já byla mstitelem. Tedy tím fyzickým, tím kdo tu pomstu vykonává. Mstitelem myšlenkovým a hlavně snovým byla a jsem stále za to excelentním. Ale opravdu jen ve svých myšlenkách a snech dál nikomu dalšímu netlumočených. Tam se mstím, o jé, jak já se mstím. Zorro Mstitel je proti mě slabej odvárek. Pomsta stíhá pomstu, oběti jen nestačí zírat jak se jim rozpadá všechno čeho doposud dosáhli.

Je to takové malinké odreagováníčko, a když se ráno vzbudím jsem zase svěží a s radostí vstupuji do nového dne.

Na pomstu jako takovou prostě nemám ani žaludek a ani nervy a říkám si, že síly na ní vynaložené raději napřu jiným směrem. Jak už jsem říkala, nejsem člověk pomstychtivý...

Ale varuji vás, nesnažte se mě nějak hóódně moc naštvat, protože pak v tom případě pomsta bude strašná!!!!!!!