pondělí 31. března 2014

Petrklíčově....


Jak mi na zahradě mizej bledule,
přibývají mi zase pro změnu prvosenky.Letos mne překvapil dost velký trs na místě
kde vloni kvetly dva tři exempláře. A o kousek dál další....zřejmě se nějak mění podmínky pro jejich
růst. Že něco mizí a něco naopak se začíná množit. I když je mi záhadou proč to tak je, protože se na zahradě hospodaří stále stejně, mokro je tu taky pořád na stejných místech. Tráva se také seká pořád stejně, spíš bych řekla že o něco méně častěji. No holt příroda si to dělá podle sebe. A tak jelikož jsem pacient neposlušný vzala jsem nejdřív foťák na zahradu a zkoušela jsem co ruka na to. Ale přeci jen jsem jí nechtěla dávat až zas takovou čočku, věnovala jsem se spíš focení vleže v trávě s rukama nízko a nezvedala jsem je nahoru. Ruka vydržela, a tak jsem se pak ještě odpoledne téhož dne vypravila na procházku.....








Tyhle vytáhlé "žirafy" jsem fotila už na procházce....


neděle 30. března 2014

Cesty.....


Jak je zřejmé z obrázků, sáhla jsem do
archívu a pozunula se v čase do loňského podzimu. Tohle se mi právě na tom cestování pomocí
fotek líbí. Nasyslíte si něco do archívu a pak když se vám nedostává aktuálních obrázků, zalistujete v něm
a hned máte něco k dispozici. Tentokrát jsem zacestovala časem a připoměla si podzimní cestu na Mníšku, k penzionu Lada v Repechách, lednovou mrazivou náladu na cestě na Suché, nebo nedávnou cestu lesem a zpět z PR Králova zahrada z výpravy za bledulemi.....všechny spojuje jedno. Cesta. Ať už lesní, polní nebo asfaltka. Někam. Odněkud. K něčemu.....








sobota 29. března 2014

Proč vymýšlet něco, co už je vymyšlené....


.....tak, tak....
Proč vymýšlet složité stroje k přemisťování v čase, proč bádat nad tím jak vyslat člověka do minulosti
když se tohle všechno dá udělat naprosto jednoduše a s relativně malými náklady. Vždyť k takovému cestování časem už byl předávno vymyšlen naprosto dokonalý přístroj, malý, jednoduše ovladatelný a vždy po ruce. A k samotnému cestování nám netřeba žádných skafandrů, prastarých obleků, studium historie a jiných věcí které vše jen ztěžují. Stačí nám k tomu jen pohodlné křeslo, sklenička vína, dobrá hudba a.......a albumy. Případně cd a počítač.
No samozřejmě! Fotky jsou ten fígl, který nám umožňuje cestovat do dob dávno minulých. Do dob kdy jsme byli dětmi, do dob kdy dětmi byli naši prarodiče a mnohdy ještě do hlubší minulosti. Na přání nás zanesou do okamžiků kdy jsme poprvé spatřili moře, do dob kdy se z nás v tanečních snažili udělat slušné a vychované lidi. Do dob kdy jsme zažívali skvělé časy a flámy s kamarády a hlavně....kdy jsme zažívali ty přenádherné okamžiky prvních lásek které třeba už dnes máme zachycené jen na těch fotografiích.
Pomohou nám znovu prožívat radosti i strasti našich životů, protože lidská paměť je potvora záludná, která s námi hraje nekalé hry. Ráda mizí a nás nechává napospas něvědění. A v tom okamžiku opět přijde vhod stroj času zvaný fotografie.
Když nevíme, prostě vezmeme album a listujeme. Připomene nám jak to bylo a my si opět můžeme onu situaci prožít a procítit tak jak nám tenkrát bylo.
Ale také nám zprostředkovávají setkání s těmi kteří tu už nejsou, můžeme si je připomínat v okamžicích kdy byli mladí a šťastní, ale i staří na konci své pouti. Připomenou nám všechny naše mazlíky kteří jsou už dávno za Duhovým mostem a my si uvědomíme jak krásně nám s nimi bylo, o co všechno dokázali obohatit náš život a ochudit naší peněženku.
Když odejdou děti z domovů do svých vlastních a je nám smutno, můžeme si listovat albumy jejich života a dívat se do jejich rozesmátých umouněných tváří když se vraceli ze svých hrátek na hřištích. Nebo si připomenout jejich slzy nad rozbitým kolenem či ztracenou hračkou.
Když se s přáteli dohadujeme jak to tenkrát bylo a nikdo si přesně nevzpomíná, nastartujeme stroj času a zaletíme se podívat kdo z nás tedy vlastně měl pravdu.....
Ne nadarmo lidé při požárech nebo povodních se snaží jako první zachránit knihy a svoje alba s fotkami. Bez nich totiž člověk ztratí tu možnost cestování v čase a zůstane navždy přikován k současnosti. Nemůže se už vrátit zpět protože není jak. Není možnost jak se dobrat pravdy. Není jak se setkat s dávnými kamarády, příbuznými a přáteli....
Takže proč vymýšlet něco co už jednou bylo vymyšlené?

A jak to vypadalo když trochu sněžilo......




Když mrzlo a svítilo sluníčko....


Když zmizely všechny barvy a jen zbyl jen poslední mohykán....


Nebo když jsme se ocitli na konci světa....

pátek 28. března 2014

Špitální kostel Rozeslání sv. Apoštolů v Litomyšli...


Když jsem se včera podívala k Daniele zjistila jsem že skončila z určitých pohnutek svůj projekt Sakrálné stavby. Určitě k tomu měla důvod i když mne to dost zarmoutilo už proto, že jsem se po kostelích začala rozhlížet ještě víc než dříve. Mám k nim velmi kladný stav a ráda se do nich, pokud to je možné, chodím dívat. Na druhou stranu mi ale poskytla možnost uveřejnit ty kostely které jsem už měla do výměny připravené častějí než jednou za měsíc. Taky to není k zahození protože mi tím pádem přibylo něco do klasického blogového archívu. A nové věci jsem doposud nenafotila abych měla co publikovat. A tak si udělám takový svůj malý soukromý atlas sakrálních staveb tady u sebe a nebo můžeme nějakým způsobem pokračovat dál.
Vím že dost z vás ty kostely moc rádo a hezky fotí a vůbec by nebylo třeba od věci udělat takovou soutěž o Misster Church. Co vy na to? Každý měsíc by se mohl vyhlásit ten nejpohlednější kostel, kaple, boží muka....no prostě všichni kdo by nafotili nějakou sakrální stavbu, poslali by odkaz na článek a na konci měsíce by se všechny odkazy uveřejnili a čtenáři by hlasováním zvolili tu nejpohlednější stavbu.
Líbilo by se vám něco takového?
A byli by jste ochotní se do toho pustit?
Pokud ano, napište mi na mejl Vaclava.C@seznam.cz svoje názory případně i nápady na to jak to všechno realizovat a hlavně jestli by pro vás taková soutěž byla zajímavá.




Takže jedeme dál...
Druhým kostelem v řadě jménem Rozeslání sv. Apoštolů,
je gotický špitální kostel na Toulovcově (bývalém Špitálním) náměstí v Litomyšli. Asi si dovede představit mé překvapení když jsem zjistila že se v tak nevelké vzdálenosti od sebe vyskytují dva kostely tohoto zvláštního jména. Konečně se mi taky mimo jiné podařilo nafotit několik kostelů za sluníčka. Ten den jsem stihla tři litomyšlské kostely z celkových pěti...

Následující text je ze stránek města Litomyšl.

Krátce po založení špitálu nejspíš vznikla špitální kaple, dnes kostel Rozeslání sv. Apoštolů. Kostel je nejstarším dochovaným sakrálním prostorem v Litomyšli; poprvé se připomíná v souvislosti s Toulovcovou nadací roku 1407. Kostel byl se špitálem spojen pouze krytou chodbou. Vavřinec Toulovec je v kostele podle tradice pohřben.

Kostel mnohokrát vyhořel a byl devastován - zejména za husitských bojů a pak při náboženských neshodách v první polovině 17. století -, byl také několikrát upravován, zejména po požárech 18. století. Velká romantická úprava a dostavba kruchty a věže do dnešní podoby proběhla v letech 1838-42; tehdy byl také zrušen špitál i s nedaleko stojícím špýcharem a od té doby je kostel samostatný.

V kostele je zachovaná gotická žebrová klenba a další středověké prvky (kružba středního okna). Mobiliář, v současnosti uložený v prostorách litomyšlského proboštství, je novodobý, převážně z 19. a 20. století.

P.S. Vavřinec Toulovec byl vcelku kontroverzní osobnost. Zřejmě vedl dvojí život. Život spořádaného měšťana, ale i život loupežného rytíře před kterým si na stezkách nikdo nebyl jistý. I kvůli tomu, aby ulehčil svému svědomí založil Toulovcovu nadaci aby velkými finančními dary odčinil své hříchy....










Pohled na kostel z terasy Klášterních zahrad. Ta druhá věž patří radnici


Střecha kostelíka mezi budovou piaristického kostela a bývalého Filozofického gynázia, dnes budovy Městského muzea. Zelená střecha v pozadí patří nynějšímu gymáziu. Ostatně také velice zajímavé a krásné budově.

čtvrtek 27. března 2014

Bledě bledé bledulí detaily a něco navíc....


Jako poslední část výpravy za bledulemi jsem nechala
nějaké nafocené detaily jejich květů a květů i jiných rostlinek které jsem nachytala v jejich plné kráse.
Bohužel s tímhle mým objektivem na zrcadle nešlo udělat to co se mi podařilo vloni a to podívat se bledulím pod sukně, protože prostě takové zaostření je už nad jeho síly.....









Mezi tou bílou záplavou se objeví tu a tam růžový ostrůvek květů lýkovce....




....nebo modrý z květů jaterníku - podléšky




Oproti minulým letům letos chyběla žlutá barva v zastoupení prvosenek. Za to jí nahradilo velké množství velmi čilých žluťásků, kteří se hodně těžko dali vyfotit.....odchytla jsem jen jednoho a to jsem se k němu plazila za velkého údivu mého muže po kolenou abych ho nevyplašila....a stejně to nebyl bůvíjaký výcvak


Na jednom z modřínů, tedy nejen na něm, ale v takovém množství jen na tom jednom tu roste nějaký druh lišejníku a některé větve jím jsou obalené od špičky až ke konci. Nedávno jsem slyšela v rádiu o tom, že se v Čechách objevil nějaký druh velmi invazivního lišejníku který stačí v krátké době porůst celý strom a velmi rychle se šíří. Nevěnovala jsem tomu až takovou pozornost takže nevím jestli napadá jen njaké druhy stroů nebo to bere šmahem, ale čeho jsem si všimla u tohoto druhu je to, že napadá povětšinou modříny, smrky a ostatní stromy už v menší míře....No možná to je tenhle, protože tak obalené stromy jsem našla i na chatě a neustále jich přibývá.

Takhle to začíná.....


....na takhle končí


Tak a na rok se zase s bledulkami rozloučíme.....





středa 26. března 2014

Bledulek ještě více....


....je na druhé straně cesty, která tohle
bledulí údolí přetíná. Pokračuje tady i do větší vzdálenosti a popravdě ještě jsem
ani jeden rok nedošla až na konec. Dceři povětšině stačí ten kraj, maximálně dojít do půlky viděného,
a muž byl vůbec mimo, takže jsem si říkala že na to pro letošek kašlu a uvidím příští rok.
Jak mě fofrem na zahradě bledule mizí, tady naopak se pěkně fofrem rozutíkávají i mezi stromy Fárského lesa...












Na začátku cesty vedoucí ke Králově zahradě je také dost velké místo kde bledule rostou, ale nedá se to srovnat s rezervací. I když pro mnoho lidí už toto místo může znamenat docela pohledový šok na to množství květů. Pokud se jim ale bude dařit tak jako doposud, i tady by mohlo vzniknout takové místo kde se budou všichni kochat a říkat si jak je možné že je tu těch květů tolik...


Cestou zpátky jsem z auta vycvakla cestu mou oblíbenou březovou alejí