Příchází to pomalu a plíživě. Nejdříve začnout teploty putovat po stupnicích teploměrů směrem dolů. Pak se začnou na obloze kupit mraky. A pak... najednou se snese. Malá, bílá a chladivá. První sněhová vločka přicházející zimy. Tolik očekávaná dětmi a lyžaři, za to námi, kteří nejsou už ani dětmi, ani nadšenými lyžaři, lidmi kteří musí denodenně odklízet sníh s chodníku, proklínaná.
Ovšem nebylo tomu vždy tak, vždyť byla doba, kdy jsme se na ní tolik těšili, a když se konečně objevila a přidaly se k ní další a další, když se pomalu a ladně začaly snášet dolů a pokrývat nadýchanou peřinou spící přírodu, šťastně jsme je chytali a honem vynášeli na svět saně, boby a spěchali k nejbližšímu kopci a se smíchem se spouštěli dolů.
A když začne opravdu pořádně mrznout a ta bílá peřina se začne třpytit a jiskřit v slunečních paprscích....
Ale pak příjde rozčarování v podobě chodníku u domu, přetahování se s pluhy v okamžiku, kdy jeden sníh s chodníku smete na silnici, po té přijede pluh silničářů a zase všechno hodí zpátky na chodník, a pak si člověk musí vyhrabávat výjezdy pro auta a to všechno většinou víckrát za den, v závislosti na hustotě sněžení. To už pak jde veškeré se rozplývání nad krásou a kochání se stranou a už se neozývá ani šťastný smích, nýbrž pouze silně nevybíravá a nepublikovatelná slova.
Možná je to tím, že člověk dospěl, a není již to rozesmáté dítě které se těší na tu první vločku a nemůže se dočkat až spadne. Že veškerá romantika je převálcovaná nepříjemnou prací.
Nebo tím, že ty zimy které nás kdysi bavily už nejsou to co bývaly, že jsme zlhostejněli a ve všem vidíme negativa.....
Já za sebe mohu říct, že se jen těším, že ta první se snese co nejpozději, a že jich nebude moc. A že když napadnou tak že hodně rychle zase roztajou. Protože se sice ráda brouzdám sněhem v lesích, ale nesnáším zimu ve městě. A že se s každou spadlou vločkou těším na to, až sluníčko začne vytahovat ze země první květinky a začne JARO.
